Komplott – rozhovor

Astraea: Můžeš čtenářům představit sám sebe jako člověka? Řekni nám o sobě, co chceš.

Komplott: Ahoj kamaráde. Jmenuji se Patrick, mám 25 let a studuji práva. Ve volném čase dělám rapovou muziku, ale taky zpívám a hraji na kytaru, stejně tak rád sportuji a cestuji. Jsem součástí vlasteneckého vzdoru víc, než deset let a jsem rád, že jsem našel svoji cestu ke Generaci Identity.

Astraea: Jak vznikla přezdívka Komplott?
Komplott: Fajn, bavil jsem se s přáteli o jménu, které zní dobře a taky symbolizuje moje myšlenky kontrakultury. Jeden můj kamarád navrhl „Komplott“ a já jsem si uvědomil, že je to ono, protože se v současné době západoevropské vlády snaží nahradit domácí obyvatelstvo revolucí, řízenou shora. Nastal čas na protiopatření, hnutí vzdoru a kontrakulturu pro zastavení toho všeho. Moje hudba bude jedním z mnoha metapolitických kroků, které změní tento vývoj. Celý příspěvek

Stát a společnost – Guillaume Faye

Národ, lid může mít skvělou a tvůrčí civilizaci i s nedostatečnými státními institucemi. Příklad Francie ostatně mluví sám za sebe. V mnoha obdobích svých dějin se naše země potýkala s nestabilní státní organizací, neschopnou zvládat neustále se opakující krize. Společnost však i tak fungovala a žila ve všech sférách tvůrčím životem i navzdory krizi státu – byla totiž plodným společenstvím lidí plných vitality, které v tom nikdo neomezoval. Celý příspěvek

Nová pravice – Ladislav Havlíček

Tak jako Nová levice měla své ideologické kořeny v první třetině dvacátého, tak i osobnosti formované okolo Nové pravice ve svých počátcích čerpaly především z prací autorů tohoto období, zejména představitelů takzvané německé konzervativní revoluce.[1]

Po konci II. světové války byla krajní pravice napříč Evropou ve velké většině zdiskreditována.[2] Přesto ve Francii v šedesátých letech začalo vznikat uskupení, – později novináři pojmenované jako nová pravice – které mělo a stále má velký vliv na formování myšlení velkého množství lidí na pravici. Celý příspěvek

O pravé povaze bohatství – F. G. Jünger

Abychom přišli k základu věci, musíme se zeptat: Co je bohatství? Představy, které se s ním spojují, mají něco zmateného, co vychází ze zmatení a smíchání pojmů. Lidé, kteří mají veškerou ontologii za zlořád, nechtějí nic vědět ani o tom, že bohatství je podle svého pojmu buď bytím, nebo jměním. Tím je však třeba začít. Chápu-li bohatství jako bytí, pak zjevně nejsem bohatý proto, že mnoho mám, spíše všechno jmění závisí na mém bohatém bytí. Bohatství pak není něco, co k člověku přilétne a od něj odlétne, je sotva dáno spolu s vůlí a sotva ji podléhá. Je to původní bohatství, více svobody, jež se na jistých lidech zatřpytí. Bohatství a svoboda jsou navzájem neoddělitelně spojeny, tak těsně, že každý druh bohatství jsem schopen ocenit podle stupně svobody, který v něm tkví. V tomto smyslu může být bohatství identické s chudobou, to znamená, Celý příspěvek

Základy jedenadvacátého století – Michael O’Meara

Etnonacionalista čte…

Dominique Venner
Le Siècle de 1914: Utopies, guerres et révolutions en Europe au XXe siècle /Století roku 1914: Utopie, války a revoluce Evropy 20. století/
Paris: Pygmalion, 2006

„Zformovat novou aristokracii je věčným úkolem každého revolučního úsilí.“ – Guillaume Faye

Na počátku 20. století ovládali lidé evropské krve celý svět: tvořili třetinu jeho obyvatel, přímo vládli polovině jeho rozlohy a kontrolovali Afriku, Indii, jihovýchodní Asii i části čínského pobřeží; jejich technika, průmysl, filozofie, věda a umění neměly sobě rovné; svět patřil jim a pouze jim.

O století později je však všechno jinak: lidé evropského původu nejsou ani 9% světové populace a jejich země zaplavují neběloši; svůj průmysl i technologie ochotně přepustili svým potenciálním nepřátelům; jejich státy, sociální systém i média ovládají parazitičtí cizáci a nemilosrdnou řečí demografie hledí do očí nepříliš vzdálenému biologickému zániku a vyhynutí.

Abychom tento katastrofální obrat vůbec dokázali pochopit, musíme nejprve porozumět období, během něhož k němu došlo. Naštěstí pro nás se po celoživotním studiu toho nejdůležitějšího, co k tomu vedlo, rozhodl největší identitární historik Dominique Venner načrtnout biopolitické obrysy této periody. Celý příspěvek

Jméno nepřítele zní tradicionalismus! – Guillaume Faye

V kruzích spíše rádoby revoluční nebo šířeji vzato „antiliberální pravice“ čas od času dochází ke vzplanutím – nebo možná záchvatům – tendence, již bychom mohli nazvat „metafyzickým tradicionalismem“.

Spisovatelé jako Evola či Heidegger obvykle slouží jako záminka – a toto bych rád zdůraznil: záminka – k projevům těchto tendencí, v nichž osobně spatřuji mnoho negativních a demoralizujících prvků. Problémem pochopitelně nejsou tito autoři sami o sobě. Když zůstaneme u Evoly s Heideggerem, dílo – jež obsahuje myšlenky „evoliánům“ a „heideggerovcům“ často značně vzdálené – ani jednoho z nich tedy není terčem kritiky, jejich pravicovým „učedníků“, jimiž se budu v tomto článku zabývat. Celý příspěvek

Neomarxismus – Ladislav Havlíček

První náznaky vzniku tohoto politického směru lze mapovat poměrně brzy před samotným masivním nástupem této ideologie v praxi. Jako je Marx (a Hegel) pro klasickou levici jakým si otcem zakladatelem, který poskytl v ucelené podobě ideologickou a argumentační výbavu, tak lze brát pro novou levici osobu marxistického filosofa a publicisty Antonia Gramsciho.[1] Tento Ital si jako jeden z prvních uvědomil nutnost tvrdé revize klasického marxismu. Tehdejší stoupenci tohoto směru byli přesvědčení o nevyhnutelnosti nastolení socialistické revoluce.[2] S I. světovou válkou však nastává velké zklamání a vystřízlivění v řadách socialistické a komunistické levice, která doufala v to, že většina rukujících vojáků na frontu se bude identifikovat především podle své třídní příslušnosti, tedy proletářské, namísto národní, odmítne bojovat a postaví se svým zotročovatelům. Gramsci tvrdil, že kapitalismus je v masách zakořeněn daleko více, než si většina lidí byla schopná byť připustit. Důvodem tohoto přesvědčení byla kulturní hegemonie společnosti, kterou Gramsci v kapitalistických zemích spatřoval. Celý příspěvek

Rozhovor s kapelou Francs-Tireurs Patriotes

Astraea: Můžete o sobě říct pár slov? Vaše jména, stáří, kde žijete… je FTP 100% pařížská kapela?

FTP: Ahoj! Zpěvák kapely je Tanguy, její kytarista a zpěvák je Philippe, Max a Charlie taky hrají na kytaru. Julien je basák a Colin bubnuje. Kapela vznikla v Paříži, když většina z nás studovala. To je důvod, proč jsme srostlí s naším městem. Průměrný věk členů kapely je zhruba 28 let. Celý příspěvek

Filosofie češství Ladislava Klímy – Vítězslav Jinoch

Filosofie Ladislava Klímy[1] se v některých otázkách pohybuje v podobném milieu, jako myšlenkový směr, který soudobý „mainstream“ nazval „nová pravice“.[2] Jisté paralely mezi Klímou a „novou pravicí“ jsou však vcelku logické: oboje má společného mistra v Friedrichu Nietzschem, který nejvýrazněji z moderních myslitelů navázal na indoevropskou moudrost. Klímova filosofie češství se tak nemusí pojit pouze s jedním konkrétním národem (v jehož horizontu, dobově podmíněném, autor tvořil), ale duchovně navazuje na indoevropskou tradici ztělesněnou hrdinným mýtem, jež je u některých etnik ustavujícím aktem celé pospolitosti.[3] Klíma ve svém filosofickém myšlení staví cit pro heroický smysl za hlavní těžiště v životě národa: měl by tedy zajímat všechny ty, kteří se k „nové pravici“ hlásí. Tato krátká práce bude v základních bodech vycházet z dnes už zapomenuté stati nazvané Ladislava Klímy filosofie češství od Jaroslava Kabeše.[4] Celý příspěvek

Čas a dějinnost – Ladislav Havlíček

Jak již název textu napovídá, v problematice kterou zde budeme rozebírat, existuje hned několik myšlenkových směrů a dělení. Nejzákladnějším z nich je bezesporu rozdělení vnímání času, jako děje směřujícího do předem stanoveného cíle. Dějiny či chcete-li čas, tak můžeme vnímat, jako souhrn událostí, které se nedějí náhodou. Z toho vyplývá, že čas a v něm plynoucí události mají smysl a jasný cíl. Nedějí se zcela náhodně a svévolně. Celý příspěvek