Jméno nepřítele zní tradicionalismus! – Guillaume Faye

V kruzích spíše rádoby revoluční nebo šířeji vzato „antiliberální pravice“ čas od času dochází ke vzplanutím – nebo možná záchvatům – tendence, již bychom mohli nazvat „metafyzickým tradicionalismem“.

Spisovatelé jako Evola či Heidegger obvykle slouží jako záminka – a toto bych rád zdůraznil: záminka – k projevům těchto tendencí, v nichž osobně spatřuji mnoho negativních a demoralizujících prvků. Problémem pochopitelně nejsou tito autoři sami o sobě. Když zůstaneme u Evoly s Heideggerem, dílo – jež obsahuje myšlenky „evoliánům“ a „heideggerovcům“ často značně vzdálené – ani jednoho z nich tedy není terčem kritiky, jejich pravicovým „učedníků“, jimiž se budu v tomto článku zabývat. Celý příspěvek

Neomarxismus – Ladislav Havlíček

První náznaky vzniku tohoto politického směru lze mapovat poměrně brzy před samotným masivním nástupem této ideologie v praxi. Jako je Marx (a Hegel) pro klasickou levici jakým si otcem zakladatelem, který poskytl v ucelené podobě ideologickou a argumentační výbavu, tak lze brát pro novou levici osobu marxistického filosofa a publicisty Antonia Gramsciho.[1] Tento Ital si jako jeden z prvních uvědomil nutnost tvrdé revize klasického marxismu. Tehdejší stoupenci tohoto směru byli přesvědčení o nevyhnutelnosti nastolení socialistické revoluce.[2] S I. světovou válkou však nastává velké zklamání a vystřízlivění v řadách socialistické a komunistické levice, která doufala v to, že většina rukujících vojáků na frontu se bude identifikovat především podle své třídní příslušnosti, tedy proletářské, namísto národní, odmítne bojovat a postaví se svým zotročovatelům. Gramsci tvrdil, že kapitalismus je v masách zakořeněn daleko více, než si většina lidí byla schopná byť připustit. Důvodem tohoto přesvědčení byla kulturní hegemonie společnosti, kterou Gramsci v kapitalistických zemích spatřoval. Celý příspěvek

Rozhovor s kapelou Francs-Tireurs Patriotes

Astraea: Můžete o sobě říct pár slov? Vaše jména, stáří, kde žijete… je FTP 100% pařížská kapela?

FTP: Ahoj! Zpěvák kapely je Tanguy, její kytarista a zpěvák je Philippe, Max a Charlie taky hrají na kytaru. Julien je basák a Colin bubnuje. Kapela vznikla v Paříži, když většina z nás studovala. To je důvod, proč jsme srostlí s naším městem. Průměrný věk členů kapely je zhruba 28 let. Celý příspěvek

Filosofie češství Ladislava Klímy – Vítězslav Jinoch

Filosofie Ladislava Klímy[1] se v některých otázkách pohybuje v podobném milieu, jako myšlenkový směr, který soudobý „mainstream“ nazval „nová pravice“.[2] Jisté paralely mezi Klímou a „novou pravicí“ jsou však vcelku logické: oboje má společného mistra v Friedrichu Nietzschem, který nejvýrazněji z moderních myslitelů navázal na indoevropskou moudrost. Klímova filosofie češství se tak nemusí pojit pouze s jedním konkrétním národem (v jehož horizontu, dobově podmíněném, autor tvořil), ale duchovně navazuje na indoevropskou tradici ztělesněnou hrdinným mýtem, jež je u některých etnik ustavujícím aktem celé pospolitosti.[3] Klíma ve svém filosofickém myšlení staví cit pro heroický smysl za hlavní těžiště v životě národa: měl by tedy zajímat všechny ty, kteří se k „nové pravici“ hlásí. Tato krátká práce bude v základních bodech vycházet z dnes už zapomenuté stati nazvané Ladislava Klímy filosofie češství od Jaroslava Kabeše.[4] Celý příspěvek

Čas a dějinnost – Ladislav Havlíček

Jak již název textu napovídá, v problematice kterou zde budeme rozebírat, existuje hned několik myšlenkových směrů a dělení. Nejzákladnějším z nich je bezesporu rozdělení vnímání času, jako děje směřujícího do předem stanoveného cíle. Dějiny či chcete-li čas, tak můžeme vnímat, jako souhrn událostí, které se nedějí náhodou. Z toho vyplývá, že čas a v něm plynoucí události mají smysl a jasný cíl. Nedějí se zcela náhodně a svévolně. Celý příspěvek

Evropa a evropanství – Dominique Venner

Co je to Evropa? A co vlastně znamená být Evropanem?

Z geopolitického a historického hlediska vymezují Evropu její hranice. Střed, jádro Evropy tak tvoří země, jež – navzdory častým vzájemným konfliktům – už od vrcholného středověku sdílejí dějinný osud. V podstatě se jedná o územní dědice karolinské říše a blízké okolí; země, které v roce 1957 vytvořily Římskou smlouvou evropskou „Šestku“: Francie, Západní Německo, Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko. Za nimi vidíme jakýsi druhý okruh, do něhož patří pobřeží Atlantiku, severní země i východní Evropa a Balkán. A konečně třetí kruh přednostního spojenectví sahá až k Rusku. Celý příspěvek

Hrdina – Guillaume Faye

Symbolická postava mytického nebo reálně existujícího člověka, který ztělesňuje nejvyšší hodnoty etnika, národa nebo kultury, protože se za ně obětoval.
Evropská kultura byla původně založena na hrdinském eposu, na zasvěcovacích textech Iliady a Odyssey. Každá společnost se srovnává se svými hrdiny i antihrdiny. Dnes dominující ideologie se snaží jakoukoli hrdinskou dimenzi života, která by mohla stát v cestě individualistickému „rozvoji“ malého já, sprovodit ze světa. Celý příspěvek

otroci

Lidská důstojnost v antické společnosti – Ladislav Havlíček

Vymezit krátce a přesto úplně předmět této práce je velmi obtížné. Pojem lidská důstojnost si můžeme pracovně rozdělit do dvou myšlenkových rovin, které nám pomůžou lépe pochopit, o co vlastně jde. Lidská důstojnost jako právní pojem je první varianta vymezení, s kterým se při studiu této problematiky můžeme setkat. Tato definice zcela zjednodušeně chápe lidskou důstojnost v právní rovině, která by člověka měla chránit před nedůstojným chováním. Druhý způsob pochopení pojmu tkví ve filozoficko-etickém pohledu, který nás bude zajímat především.

V prvé řadě je nutné uvést, že chápání sousloví lidská důstojnost nabývalo napříč historií různých závěrů. Vždy zde hrálo roli v jaké době, kultuře, jedním slovem paradigmatu, téma studujeme. Je tedy nutné si od samého začátku uvědomit, že idea lidské důstojnosti nikdy v dějinách nepředstavovala nějaký universální, časem nezasažený, objekt. Celý příspěvek

Konec moderního světa: Rozhovor s Alainem de Benoist

  1. 2. 2017 – Dlouho očekávaná knižní analýza populistické vlny z pera Alaina de Benoist je konečně na světě: Le Moment populiste – Droite-Gauche, c’est fini! (Editions Pierre Guillaume de Roux). Ve světle nadcházejících voleb ve Francii a dalších evropských zemí ji pochopitelně doporučujeme k okamžitému přečtení.

Pozoruhodná míra odporu stále větší části obyvatelstva k „vládním stranám“ i politické třídě vůbec a z toho plynoucí vzestup hnutí označovaná za „populistická“ je nepochybně tím nejvýraznějším rysem proměny politické scény za poslední přinejmenším dvě desetiletí. Navíc podle všeho dochází k další akceleraci tohoto jevu, jak by naznačovalo zvolení Donalda Trumpa jen několik měsíců po Brexitu. Důkazy rozšiřování propasti mezi lidem a vládnoucí Novou třídou vidíme na každém kroku, stejně jako vznik nových polarit, které nahrazují někdejší pravo-levé dělení. Co ale vlastně „populismus“ znamená? Jde o prostý projev krize reprezentace? Ideologii? Styl? Nebo snad o základní požadavek demokracie tváří tvář elitám obviňovaným z toho, že už nedělají skutečnou politiku a chtějí vládnout bez lidu? Na tyto a další otázky kniha, která vychází od nejaktuálnějších událostí, aby tak zasadila politický, sociologický a filozofický rozměr debaty do kontextu, hledá odpovědi.

Po přečtení této důležité knihy jsme Alainu de Benoist položili několik otázek. Celý příspěvek

chesterton_astraea

Význam Chestertona v současnosti – Adam Berčík

Gilbert Keith Chesterton (29.května 1874 – 14.června 1936) nám má bezpochyby co říci i dnes. Významný spisovatel, myslitel a apologeta křesťanství, kritik a vášnivý diskutér se řadí k nepříliš velké skupině osobností, které vytvořili dílo tak nadčasové, že i bezmála osmdesát let po autorově skonu mohou být považovány nejen za aktuální, ale dokonce za prorocké. Mám zde na mysli především teorii distributismu, kterou vytvořil ve spolupráci především se svým nerozlučným přítelem Hillairem Bellocem. Nicméně za zmínku jistě stojí i jeho literární styl snoubící hluboký morální a etický podtext s velmi originálním a nenapodobitelným humorem, jakož i Chestertonův smysl pro paradox. Stranou jistě nezůstává Chestertonův údiv pro zázraky i obyčejné věci, jeho fascinace zdravým rozumem a apologie křesťanství. Celý příspěvek