Imigrace: rezervní armáda kapitálu -Alain de Benoist

V roce 1973, krátce před svou smrtí, se francouzský prezident Georges Pompidou přiznal, že stavidla masové imigraci otevřel na přání četných velkopodnikatelů jako Francis Bouygues, kteří chtěli využít poddajné a laciné pracovní síly bez jakéhokoliv třídního povědomí či tradice hnutí za sociální práva.

Tento krok měl zároveň stlačit platy francouzských dělníků, zchladit jejich protestní zápal a rozbít jednotu dělnického hnutí. Jak prezident dodal, velcí šéfové „chtějí pořád víc a víc.“

O čtyřicet let později se mnoho nezměnilo. Za situace, kdy by si žádná politická strana netroufla volat po dalším zrychlení tempa imigrace, jej podle všeho prosazují jen velcí zaměstnavatelé – jednoduše z vlastního zájmu. Jediný rozdíl spočívá v tom, že celý proces ovlivňuje mnohem více sektorů hospodářství než dřív a dávno se neomezuje na průmysl, hotelnictví a pohostinství. Postihuje i kdysi „chráněné“ profese jako jsou inženýři a počítačoví technici.

Jak víme, Francie už od 19. století láká zahraniční imigranty. V roce 1876 bylo takovýchto lidí v zemi 800 000, jen aby jejich počet do roku 1911 dosáhl 1,2 milionu. Francouzský průmysl přitahoval především italské a belgické imigranty, které následovali Poláci, Španělé a Portugalci. „Tato imigrace, nekvalifikovaná a neorganizovaná v odborech, umožnila zaměstnavatelům vyhýbat se stále přísnějším požadavkům předepisovaným pracovně-právním zákonodárstvím“ “ (Francois-Laurent Balssa, «Un choix salarial pour les grandes entreprises» Le Spectacle du monde, říjen 2010).

V roce 1924 vznikl díky snahám Výboru pro dobývání uhlí a velkých zemědělců ze severovýchodní Francie „Ústřední úřad pro imigraci“ (Societe générale d’immigration), který po celé Evropě zřídil kanceláře pro zaměstnávání. Ty zafungovaly jako čerpadla: v roce 1931 bylo ve Francii 2.7 milionu cizinců, tedy 6,6% obyvatelstva. Tehdy také země vykazovala nejvyšší míru imigrace na světě (515 lidí na 100 000 obyvatel). „Byla to pro mnoho velkých zaměstnavatelů šikovná cesta, jak stlačit náklady na mzdy… Od té doby se kapitalismus vydal cestou soupeření se zaměstnanci tím, že povolává rezervní armády dělníků.“

Po 2. světové válce začali imigranti stále častěji přicházet ze zemí Maghrebu; nejprve z Alžírska, posléze i Maroka. Náklaďáky najaté velkými podniky (především z automobilového a stavebního odvětví) přijížděly po stovkách, aby imigranty nabíraly přímo na místě. Mezi lety 1962 – 1974 přišly do Francie další téměř dva miliony imigrantů, z nichž 550 000 najala Národní imigrační služba (ONI), oficiálně sice státní organizace, fakticky však ovládaná velkými podniky. Od té doby se příliv nijak nezpomalil. François-Laurent Balssa poznamenává, že

když nastane v jednom odvětví nedostatek pracovní síly, nabízejí se dvě možnosti: zvýšit mzdy – nebo povolat pracovníky ze zahraniční. Národní rada francouzských zaměstnavatelů (CNPF) i její nástupnická organizace po roce 1998 Hnutí podnikatelů (MEDEF) dávají tradičně přednost druhé možnosti. Tato volba prozrazuje žízeň po krátkodobém zisku a navíc oddaluje pokroky ve výrobních nástrojích a inovace. Jak však dokazuje příklad Japonska, ve stejném období tam odmítnutí zahraniční imigrace a upřednostňování domácích pracovníků umožnilo dosáhnout dálněvýchodní zemi technologické revoluce v předstihu před většinou západních konkurentů.

Velké podniky a levice – nesvaté spojenectví

Už od samého počátku fenomén imigrace těsně souvisel s velkým byznysem – a na tom se nic nezměnilo dodnes. Hlasy volající po další a další imigraci zaznívají vždy z úst největších společností. Tato imigrace je zcela v souladu s nejvnitřnějším duchem kapitalismu, který usiluje o zrušení hranic («laissez faire, laissez passer» nechte být, nechte, ať se stane). Balssa pokračuje: „A tak se řídí logikou ‚sociálního dumpingu‘ a vytváří tím „nízkonákladový“ pracovní trh prostřednictvím ‚nekvalifikovaných pracovníků bez dokumentů‘, kteří fungují jako univerzální ‚všeumělská‘ záplata. Velkopodniky si tak fakticky podávají ruku s krajní levicí, kdy jedna strana usiluje o rozložení sociálního státu, který pokládá za příliš nákladný, a druhá o zničení národního státu coby archaického přežitku.“ Z tohoto důvodu Francouzská komunistická strana (PCF) a Francouzský odborový svaz (CGT) (který mezitím prošel radikální proměnou) až do roku 1981 bojovaly proti liberálnímu principu otevřených hranic ve jménu ochrany zájmů pracující třídy.

Liberálně-konzervativní katolík Philippe Nemo, který se pro jednou ukazuje jako vnímavý pozorovatel, tyto postřehy jen potvrzuje:

Evropské hospodářství řídí lidé, kteří sní o tom, že do Evropy přivedou lacinou pracovní sílu. Zaprvé aby obsadila pracovní místa, na něž se nedostává místních lidí; zadruhé, aby tak výrazně podkopala mzdy ostatních evropských zaměstnanců. Tyto lobby, které disponují nezbytným vlivem, aby jim naslouchaly buď národní vlády, nebo bruselská Komise, obecně vzato podporují jak imigraci, tak postup evropské integrace – který by významně usnadnil migraci pracovní síly. A nemýlí se – ze svého úhlu pohledu, který je však utvářen ryze ekonomickou logikou. […] O podobné záležitosti se však nedá uvažovat jen v čistě ekonomické rovině, protože příliv mimoevropského obyvatelstva s sebou přináší také závážné sociologické následky. Jestliže tito kapitalisté nevěnují problému příliš pozornosti, je to snad kvůli tomu, že z velké většiny sami znají jen hospodářské výhody imigrace, aniž by museli snášet její společenské dopady. S penězi ze zisku svých společností, kterým takto zajistili ještě vyšší výdělečnost, si mohou dovolit život v pěkné čtvrti a tíhu soužití s nově příchozími cizinci ponechat na bedrech svých méně šťastných krajanů na chudých předměstích. (Philippe Nemo, Le Temps d’y penser. 2010)

Podle oficiálních čísel žije v pravidelných domácnostech 5 milionů imigrantů, tedy 8% obyvatel Francie v roce 2008. Potomci jednoho či dvou rodičů-imigrantů pak ve Francii tvoří skupinu o velikosti 6,5 milionu, tedy 11% populace. Počet ilegálně žijících imigrantů se v zemi odhaduje mezi třemi a pěti sty tisíci. (Jejich vyhošťování přijde každoročně na 232 milionů euro – tj. 12 000 euro na jeden případ). Jean-Paul Gourevitch odhaduje množství lidí s cizím původem ve Francii na 7,7 milionu (3,4 milionu z Maghrebu a 2,4 z nich z černošské Afriky), tedy 12,2% obyvatel kontinentální Francie. V roce 2006 zodpovídali imigranti za 17% ve Francii narozených dětí.

Francie zažívá vznik oblastí obývaných takřka výhradně imigranty, což je přímý následek programu sjednocování rodin. Víc než kdy předtím však imigranti představují rezervní armádu kapitálu.

V tomto smyslu stojí za to pozorovat, jak sítě na podporu imigrantů „bez papírů“ provozované levicí (která v nich podle všeho nalezla „náhradní proletariát“) slouží zájmům velkých podniků. Zločinecké sítě, pašeráci lidí i zboží, velké podniky, „lidskoprávní aktivisté“ a zaměstnavatelé na černo – všichni společně se díky globálnímu volnému trhu stali zastánci zrušení hranic.

O lecčems například vypovídá, že Michael Hardt a Antonio Negri v knihách Empire a Multitude vyslovují podporu „světoobčanství“ voláním po odstranění hranic, které si musí v zemích prvního světa stanovit jako první cíl zrychlení imigrace a integrace mas špatně placených pracovníků z třetího světa. Skutečnost, že většina dnešních migrantů se dala do pohybu následkem outsourcingu vyvolaného nekonečným mechanismem globálního trhu, a že právě o jejich vytlačení kapitalismus usiluje, aby každého zapojil do tržních mechanismů a konečně, že vztah k určitému území tvoří část lidské motivace, podle všeho tyto post-marxistické autory nijak netrápí. Naopak – s uspokojením kvitují, že „samotný kapitál vyžaduje zvýšenou pohyblivost pracovní síly i nepřetržitou migraci napříč národními hranicemi.“ Světový trh by měl podle nich vytvořit přirozený rámec pro „světoobčanství.“ Trh „vyžaduje uhlazený prostor ‚odúzemněného‘ proudění,“ který má sloužit zájmům „mas,“ protože „mobilita je cenovkou kapitálu, která znamená utužení touhy po svobodě.“

Problém této obhajoby přemísťování lidí coby první podmínky „osvobozujícího kočovnictví“ spočívá v jeho naprosto nereálném vnímání specifických podmínek migrantů a vysídlených lidí. Jak píší Jacques Guigou a Jacques Wajnsztejn: „Hardt s Negrim ohledně možností imigračních proudů – pokládaných za zdroj nových příležitostí pro zhodnocení kapitálu i vylepšení příležitostí pro masy – klamou sami sebe. Migrace totiž není ničím jiným než všeobecnou konkurencí a stěhování samo o sobě není o nic více osvobozující než setrvání doma. „Kočovník“ netíhne k revoltě nebo kritice o nic víc než usazený člověk.“ (L’evanescence de la valeur. Une presentation critique du groupe Krisis, 2004).

Robert Kurz dodává: „Dokud budou lidé opouštět své rodiny a hledat práci někde jinde i s nasazením vlastního života – jen aby se nakonec stali kanónenfutrem kapitalismu – nestanou se ani tak posly osvobození, jako spíše samolibými agenty postmoderního Západu. Navíc takoví lidé ztělesňují jen jeho nejvíce skličující podoby.“ (Robert Kurz, «L’Empire et ses theoriciens», 2003).

Kdokoliv kritizuje kapitalismus a schvaluje imigraci, jejíž první obětí se nevyhnutelně stává pracující třída, by měl raději zmlknout. Kdokoliv kritizuje imigraci a přitom mlčí o kapitalismu, by měl učinit totéž.

Z francouzského originálu přeložil Tom Sunić, do češtiny přeložil T.K..