Amerika pohledem francouzské Nové pravice – druhá část – Alain de Benoist

Puritáni si od Lockea vypůjčili ideu, že všechna ostatní práva jsou odvislá od „přirozeného vlastnického práva“. Pro Madisona bylo „prvotním cílem vlády“ zajistit volnost nabývání majetku a v roce 1792 prohlásil. „Dalo by se říci, že stejně jako má člověk právo na svůj majetek, má i majetkový nárok na svá práva.“ 14) Práva jsou vykládány coby inherentní prvek lidské přirozenosti, cosi ve vlastnictví jednotlivce už z titulu jeho příslušnosti k lidskému druhu. Vláda pak má už jen za úkol „zajistit“ výkon těchto práv.

Nová pravice naprosto odmítá toto pojetí subjektivních práv, jež stojí v absolutním protikladu k tradiční ideji objektivního práva. Podle ní má zákon být rovným (ekvita) vztahem, na jehož základě se každému dostává, co si zasluhuje. Právě tak rozhodně odmítá Nová pravice i myšlenku absolutnosti soukromého vlastnictví.

Takovéto chápání člověka je nedílnou součástí společnosti, Ezrou Poundem příhodně označované za „ryze komerční civilizaci“. V podobném duchu se vyjadřuje i Tocqueville:

Vášně, jež uvádějí do pohybu Američany, jsou bytostně obchodní, nikoliv politické. Vhodnější by možná bylo říct, že své obchodní zvyklosti přenášejí i do politiky. 15)

Amerika nepochybně není první obchodní republikou v dějinách, ale jako vůbec první dospěla k závěru, že hospodářskou činnost by nemělo omezovat vůbec nic, jelikož se jedná o vznešený nástroj k vylepšení údělu celého lidstva. Atomizovaný jednotlivec má význam jen tehdy, pokud jeho vnější výkon neustále roste. Hermann Keyserling napsal: „V Americe lidé skutečně věří v nadřazenost boháčů jednoduše z toho důvodu, že mají peníze; v Americe majetek opravdu zakládá morální práva.“

Max Horkheimer a Theodor W. Adorno to ze své perspektivy viděli následovně:

„Zde v Americe nerozlišují mezi člověkem a jeho ekonomickým osudem: jeho hodnota tak je součtem jeho majetku, příjmů, pozice a vyhlídek. Ekonomická maska se cele překrývá s vnitřním charakterem člověka. Cenu každého určuje to, kolik vydělává – a vydělává právě tolik, jakou má cenu.“ 16)

Kapitalistická konkurence se tak vydává za ten vůbec nejspravedlivější soud: boháči jsou „vítězové“ a „vítězové“ bývají v právu. Takto vypadá triumf civilizace posedlé tím „mít“ na úkor „být“.

Tyto rysy ovšem příliš nepřejí vnitřním meditacím a reflexi. Tam, kde se jediným spojením s ostatními stávají hmotné statky a Všemohoucí dolar, logicky nezná výsledné odcizení hranic. Pro Američany, zapsala si Anaïs Ninová do svého deníku, „je bezmála hříchem mít nějaký vlastní vnitřní život“. I když se její slova zdají přehnaná, potvrzuje je i Američan Christopher Lasch. Ve Spojených státech vládne zvyk redukovat inteligenci na technické znalosti a rozšířila se tam představa, že zaměření se na ekonomické záležitosti se pomůže zbavit světa ryzích idejí. Kdokoliv se tak pokusí vyjádřit originální a hlubokou myšlenku, měl by se připravit na odpověď v duchu: „Nebuď přece tak negativní. Drž se toho, co je praktické. Zůstaň pozitivní!“

Smyslem vlády bylo podle Otců zakladatelů zajistit „nezcizitelná práva“ jednotlivců, kteří „byli stvořeni jako sobě rovní“. Proto se politický život smrštil na morálku a právo. Americký disident H. L. Mencken však štiplavě podotknul, že k pravdě má blíže naprostý opak:

„Nejhorší vláda bývá ta Nejmorálnější. Ta plná cyniků naopak často projevuje značnou snášenlivost a lidskost. Jakmile se ale k moci dostanou fanatici, nezná útlak hranic.“ 17)

V USA nemůže politická akce začít bez náhlého vzepětí morálního rozhořčení („S tím se přece něco musí udělat!“), jež nevyhnutelně vede k „technickému“ rozboru dané záležitosti. Samotné zákony pak jsou způsobem vyjádření morálního charakteru  lidskoprávní ideologie. V tom hledejme i příčinu mimořádného vlivu právníků v americkém politickém životě, jemuž Michel Crozier říká „procedurální delirium“ a „legální šílení“. Mimo něj pak musí být hlasitě deklarována inherentní nadřazenost soukromého života nad veřejným; „občanské společnosti“ nad politikou, podnikatelské a ekonomické soutěže nad obecným blahem. „Američan, ať už vládní úředník nebo obyčejný člověk z ulice, je přesvědčený, že politika je už z podstaty natolik zkažená, že si lidé musejí ke komunikaci a vytvoření mírumilovných vztahů najít jiné prostředky“, píše Thomas Molnar. 18) Jak jsem uvedl výše, Američané mají sklony věřit, že zlo lze vykořenit – spolu s tragickým rozměrem lidské existence. „Amerika vzniknula, aby mohla opustit dějiny“, napsal Octavio Paz. Americký „neokonzervativec“ Francis Fukuyama se pak dokonce považoval za povolaného vyhlásit jejich konec.

Vedení války se v americké mysli odjakživa rovnalo morální „křížové výpravě“. Proto se USA nespokojí s „pouhým“ dosažením vojenského triumfu, ale také musejí zcela zničit nepřítele, bez výjimky popisovaného nikoliv jako vůdce nebo stát, který zrovna je jejich protivníkem, ale jako ztělesnění ryzího zla. Pod pláštíkem „humanitární intervence“ nebo boje proti „terorismu“ vedou Američané za každých okolností „spravedlivé války“, tedy války ,justa causa – nikoliv války proti justus hostis („spravedlivému nepříteli“). Proto nikdy nestačí, aby nepřítel byl jen protivníkem v daném momentě (v budoucnu se však třeba může stát i spojencem), ale musí být zločincem, jenž si zasluhuje trest a převýchovu.

Spatřuji zásadní odlišnosti mezi politickým myšlením kontinentální Evropy a americkou mentalitou s jejím ekonomickým, obchodním a procesním vnímáním světa, všudypřítomností biblických hodnot, technologickým optimismem, kontraktualismem, jazykem „práv“ a vírou v pokrok.

Myslím, že Spojené státy znám, často jsem tam pobýval a opakovaně tam strávil delší čas. Přejel jsem je z Washingtonu do Los Angeles, z New Orleansu do Key Larga, ze San Francisca do Atlanty, z New Yorku do Chicaga. Samozřejmě se mi řada věcí líbila: Američané jsou pohostinní lidé, jakkoliv jejich mezilidské vztahy bývají často dost povrchní. Mají nezpochybnitelný smysl pro společenství. Na tamějších velkých univerzitách jsou k dispozici podmínky, o jakých se Evropanům může jen zdát. Nezapomínám ani na vliv, který na mě měla americká kinematografie v době, kdy se ještě neomezovala na superhrdinské stupidity nebo „spektakulární“ zvláštní efekty. Zvláště působiví jsou pro mě američtí literární velikáni (Mark Twain, Edgar Allan Poe, Herman Melville, John Steinbeck, Ernest Hemingway, John Dos Passos, William Faulkner a další). Spatřil jsem ale také odvrácenou stránku „amerického způsobu života“: kulturu vnímanou jako prodejní artikl nebo reklama, technomorfické pojetí existence, jež z člověka činí rozšíření jeho dálkového ovladače nebo počítačové obrazovky, nechutné vztahy obou pohlaví, automobilovou civilizaci a komerční architekturu (na každém africkém venkovském tržišti nalezneme více skutečné společenskosti než v supermarketu, tomto typickém symbolu západního nihilismu), obézní děti vychovávané televizí, posedlost spotřebou a úspěchem („vítězové“), takřka všudypřítomnou absenci vnitřního života, fast food, technologický optimismus (je potřeba zůstat pozitivní, nakonec se vše vyřeší, protože na vše existuje nějaké technologické řešení), směsici puritánských zákazů a hysterických do očí bijících prohřešků proti nim, pokrytectví, korupci atd. To vše samozřejmě maluji širokým štětcem s rizikem, že se dopustím nespravedlivosti. Musím však přiznat, že k této Americe – Americe „zlatých hochů“ i „křupanů“, kulturistů i barbín, „amerického snu“ a mažoretek, finančních žraloků a brokerů z Wall Street – žádné sympatie necítím.

Lze tedy dnes amerikanismus ztotožnit s globalismem? Souhlasná odpověď se vyloženě nabízí. Skutečností je, že Spojené státy vždy své problémy vyvážely do zbytku světa, počínaje Evropou. V průzkumech mínění dnes obvykle jdou nepřátelství ke globalizaci a odpor k americké hegemonii ruku v ruce. Politicky a kulturně totiž globalizace v hrubých rysech znamená proces amerikanizace, jelikož dominantní mocnost pokračuje v exportu nejen svého zboží, kapitálu, služeb, technologií, ale také svého „imaginativního odvětví“: kultury, jazyka, životního standardu i světonázoru.

Neměli bychom však namísto amerikanizace hovořit spíše o „pozápadňování“? Mnozí Američané se považují za „Zápaďany“ a někteří dokonce užívají termín „Západ“ jako synonymum „bělošského světa“ (což je pojem bez politického významu).

 Etymologicky představuje „Okcident“ (německy Abendland) místo, kde zapadá slunce, věci se dovršují a dějiny dospívají ke svému konci. V minulosti tento termín označoval jednu ze dvou entit (pars occidentalis) zrozených rozpadem Římské říše. Časem v podstatě splynul se „západní civilizací.“ Dnes pak – stejně jako všechno ostatní – nabyl pojem ekonomického nádechu: Západními zeměmi jsou v prvé řady státy „vyspělé“. Nepoužívám toto označení v pozitivním slova smyslu. Okcident pro mne je – v kontrastu s „Evropou“ – ztělesněním celosvětového nihilistického modelu společnosti. Procestoval jsem kus světa a na vlastní oči viděl, co se po navázání kontaktů s „Okcidentem“ děje i s hluboce zakořeněnými kulturami: z jejich tradic se stane turistům určený folklór, společenské vazby oslabují a mizí, objevují se utilitární a sobecké modely chování, myšlení začíná formovat americké hudba a film a hlad po penězích pohlcuje všechno ostatní.

Pojem „Okcident“ také často označuje spojení USA a Evropy. Tento svazek – pokud kdy vůbec existoval, se však už dnes postupně rozpadá, jak si nedávno všimnul Immanuel Wallerstein. 19) Propast Atlantiku se každým dnem prohlubuje. V prostředí stále tužší konkurence globalizace je stále výrazněji odhalována hluboko zakořeněná odlišnost amerických a evropských zájmů. Z geopolitického pohledu jsou USA námořní mocností a Evropa pevninskou: logika moře a pevniny je ze své podstaty protichůdná., jak ukázal Carl Schmitt. 20) Země stojí proti moři stejně jako politika proti obchodu, hranice proti vlně a telurický prvek proti oceánskému. Nejsem tedy „Zápaďan“, ale Evropan.

Z ekonomické perspektivy se kapitalismus nezrodil za Atlantikem, přestože právě tam se stal nedílnou součástí národní ideologie: přednost smluvních vztahů, osekávání státu, kritika „přebujelé vlády“, prosazování volného trhu atd. Ve Spojených státech se také zrodil koncept „řízení“ (v originále „governance“ – pozn.red.) – nejprve v podnikatelské, posléze ale také v politické a sociální sféře.  Nemělo by nás tak překvapit, že od roku 1945 se americké hospodářství stalo centrem mezinárodního finančního systému. V Americe vznikl v roce 1947 Mezinárodní měnový fond (MMF) a Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT), nahrazená v roce 1995 Světovou obchodní organizací (WTO). Tyto instituce se roku 1974 zapříčinily o uvolnění pohybu kapitálu, aby mohl být snáze financován americký deficit. Amerika si dodnes udržuje vyšší podíl finančního kapitálu ve srovnání s průmyslovým sektorem. Určuje pravidla mezinárodního obchodu a její monetární pravidla zůstávají hlavním mechanismem regulace akumulace kapitálu po celém světě.

Podobně jako řada Evropanů i já kroutím hlavou nad tím, jak američtí „konzervativci“ takřka bez výjimky brání kapitalistický systém, jehož expanze metodicky likviduje vše, co údajně chtějí ochránit. Navzdory strukturálním kritikám kapitalistického systému v posledních letech jej američtí konzervativci nekriticky oslavují jako systém, jenž údajně uznává a garantuje osobní svobodu, majetková práva a volný trh. Pevně věří v inherentní ctnostnost trhu, jehož mechanismus si nábožně berou za vzor pro všechny sociální interakce. Neochvějně se drží též víry v nezbytnost trvalého hospodářského růstu. Spotřeba se podle nich rovná blaženosti a „více“ u nich vždy znamená „lépe“.

Kapitalismus však konzervativní není – právě naopak. Už Karl Marx si všiml, že rozložení feudalismu a destrukce tradičních kultur i hodnot jsou důsledkem kapitalismu, který následně topí všechno v „ledové vodě egoistického kalkulu“. 21) Dnes více než kdy předtím pak kapitalistický systém usiluje o ultra-akumulaci kapitálu: potřebuje stále více odbytišť, víc a víc trhů a vyšší a vyšší zisky. Těchto cílů však nelze dosáhnout, pokud nejprve nedojde k odstranění všeho, co mu stojí v cestě – kolektivními identitami počínaje. Dovršené tržní hospodářství nemůže dosáhnout plné efektivity, pokud lidé nejprve plně nepřijmou za svou módní kulturu, spotřebu a permanentní růst. Kapitalismus nemůže přeměnit svět na jeden ohromný trh – což je nepochybně jeho hlavním cílem – pokud planetu nejprve „nezploští“ a nepřiměje všechny národy světa vzdát se své symbolické představivosti ve prospěch neutišitelného horečného nutkání k nekonečnému hromadění něčeho nového.

Proto vidím kapitalismus v jeho snahách vymazat hranice jako systém, který se ukázal být podstatně efektivnější a ničivější než komunismus. Důvod je nasnadě: ekonomická logika klade zisk na první místo. Adam Smith napsal, že obchodník nezná vlast – jen místo, kde může působit s nejvyšší mírou zisku. A proti této komodifikující logice, často inspirované Spojenými státy americkými, se Nová pravice co nejrozhodněji vymezuje.

V Paříži v březnu 2016.

Z francouzštiny přeložil Tomislav Sunić, z anglické verze na webu Radix Journal přeložil T.K..

  1. James Madison, “Property,” National Gazette, 29. března, 1792.
  2. Tocqueville, Demokracie v Americe, Díl I.
  3. Max Horkheimer a Theodor Adorno, Dialectic of Enlightenment: Philosophical Fragments, Gesammelte Schriften: Dialektik der Aufklärung und Schriften 1940–1950 (Frankfurt am Main: S. Fishcher Verlag GmbH, 1987).
  4. H.L. Mencken, Minority Report: H.L. Mencken’s Notebooks , §327 (New York: Alfred A. Knopf, 1956), 221.
  5. Molnar, L’Américanologie.
  6. Immanuel Wallerstein, “Does the Western World Still Exist?,” Commentary, No. 112, 1. května 2003.
  7. Viz Carl Schmitt, Land und Meer: Eine weltgeschtliche Betrachtung (Stuttgart: Klett-Cotta, 1942); Land and Sea: A World Historical Meditation (Candor, New York: Telos Press, 2015).
  8. Karl Marx, Komunistický manifest.