Archiv autora: admin

Májka

Symbolika posvátného Středu – Ladislav Havlíček

Symbolika posvátného Středu má v historii lidstva velice dlouhou historii. Dalo by se říci, že lidstvo provázela již od jeho archaických počátků. Přestože většina současných společností ztratila povědomí o významu a důležitosti Středu, který byl pro jejich předky naprosto zásadní, lidé jsou touto symbolikou konfrontováni neustále.[1] Dnešní moderní člověk si povětšinou ani nedokáže uvědomit, kde všude a jak moc je ona symbolika a provázanost s místem posvátného Středu rozšířená. Celý příspěvek

Hodnoty z pohledu evoluční biologie – Ladislav Havlíček

Vznik a původ hodnot

Systém hodnot je pro většinovou společnost často dosti těžko uchopitelným fenoménem, který jen stěží dokáže někdo racionálně pojmout a tím spíše vysvětlit. Přesto v našem civilizačním okruhu bezesporu existují, řekněme univerzální hodnoty, které jsou alespoň částečně sdíleny velkou částí obyvatelstva. Ať už vědomě či nevědomě.

Kde se tyto hodnoty vzaly a kde nebo v čem mají svůj původ? To jsou nejspíše nejčastější otázky jedinců, kteří se pokoušejí ponořit trochu hlouběji do této problematiky. Když bychom si měli zcela jednoduše vymezit význam hodnot, řekli bychom nejspíše, že se jedná o určité styčné body, které nám v běžném lidském životě napomáhají s rozhodováním ve složitějších situacích a jak už sám název napovídá, hodnotí co je dobré a co špatné. Dá se tedy říci, že člověk se rozhoduje na základě určitých hodnot, které zastává. Celý příspěvek

Přesýpací hodiny kapitalismu – Alain de Benoist

Nůžky nerovnosti se všeobecně rozevírají – mezi zeměmi navzájem i v rámci většiny z nich. Bohatí bohatnou, chudí chudnou a střední třídu ohrožuje pád do chudoby. Nabízí se otázka – jak jsme do této situace dospěli? Podívejme se při hledání odpovědi na novější dějiny kapitalismu.

V kapitalistickém systému 19. století byl třídní boj hrou s nulovým součtem: co jedna třída získala, musela jiná zákonitě ztratit – odtud také pramenila tvrdost Systému. V následujícím století, počínaje 30. lety, přinesl úsvit Fordova věku zásadní revoluci, která celý systém posunula na vyšší stupeň. Fordismus vycházel z poznatku, že výroba postrádá smysl, pokud není předmětem spotřeby, což znamená, že pokud měli být dělníci schopní koupit si jim určené zboží, museli být také víceméně slušně zaplacení. Celý příspěvek

scruton astraea

Úryvek ze sbírky přednášek Rogera Scrutona „The Face of God“

Navykli jsme si dívat na vše, včetně nás samých, jako na věci určené k použití a spotřebě, a to zcela právem vedlo k našemu pádu. Právě to je totiž podstata toho, co nazýváme „pádem člověka.“ Pojíst zakázaného ovoce totiž znamená uvěřit, že nám přísluší vymezovat dobro a zlo. Poté přepisujeme celé rozlišení pomocí čistě lidských pojmů: z dobra a zla se stává zisk a výdaj, takže nic není svaté, nic není posvěcené a nic není vyloučeno z všeobecné směny a trhu. Se světem se vyrovnáváme stanovováním jeho ceny. Celý příspěvek

hilaire belloc astraea generace identity distributismus

Hilaire Belloc: Distributivní stát místo otroctví!

1.  Joseph Hilaire Pierre Belloc: život a dílo

Novinář, spisovatel, básník a politický aktivista Joseph Hilaire Pierre Belloc se narodil 27. července 1870 v La Celle-Saint-Cloud ve Francii. Byl synem francouzského otce
a anglické matky. Od svých dvou let vyrůstal v Anglii, kam se s matkou odstěhoval
po smrti svého otce. Jeho matka v převážně protestanské Anglii konvertovala ke katolicismu v jehož ovzduší byl mladý Belloc vychován. To bylo pro jeho budoucí život nejvíce rozhodujícím okamžikem. Belloc vystudoval na Balliol College v Oxfordu obor historie, čímž nabyl veliké dějinné niveau, které se táhne celým jeho životním dílem.[1]

Belloc je autorem mnoha proslulých žurnalistických polemik, básní a románů. Několik z jeho děl bylo také přeloženo do českého jazyka, jako např. Cesta do Říma,[2] Čtyři pocestní,[3] Kardinál Richelieu,[4] a Milost Alláhova.[5] V českém jazyce je taktéž dostupné dílo zachycují Bellocovi politické a společenské názory na moderní dějiny, nesoucí všeříkající název Otrocký stát,[6] což prozrazuje, že jeho život byl hluboce politický. Belloc byl spolu s Gilbertem Keithem Chestertonem[7] autorem politické ideologie (staro)nového společenského uspořádání, které odkazovalo na předreformní středověkou katolickou cechovní společnost, jež vešlo ve známost jako tzv. „idea distributivismu“, která je „třetí cestou“ mezi uspořádáním kapitalistickým a komunistickým, jichž byl Belloc rozhodným kritikem.[8] Celý příspěvek

Alain Delon

Delon reakcionář – Karel Veliký odhaluje překvapivou skrytou tvář slavného herce

V rolích z posledních let připomíná vlastního „gumáka“. Bulvár ho tu a tam opráší – jako Casanovu před smrtí. Herec, který se líbil také českým ženám, má však i jinou tvář.

Paříž 1952. Francouzská armáda nutně potřebuje nové brance – nestačí doplňovat zámořské posádky. Výše prémie láká: kolem 200 tisíc franků – pro mladíky z chudších poměrů sen. Sedmnáctiletý Delon podepisuje pět let u námořnictva. Po výcviku v Pont–Réan jde do Toulounu, odtamtud rovnou do Indočíny. Dává se přeložit k pozemnímu vojsku. Na místo bojů přichází krátce po Dien–bien–phu: „Moc jsem tam toho neviděl. Probíhaly už jenom menší pouliční boje… Ale i kdybych se dostal doprostřed války, tak by se mi to líbilo. Ten pocit, že se může stát všechno. Připadal jsem si jako muž, měl jsem zbraň…“ Celý příspěvek

Upozornění

Vážení čtenáři, rádi bychom vás upozornili, že web astraea.cz právě prochází rekonstrukcí během provozu. Omluvte, prosím, případné komplikace.
Děkujeme za pochopení.

O krizi kultury – Hervé Juvin

Krize, do níž nás tržní systém uvrhl, je krizí kultury. Jde totiž o krizi vztahu ke skutečnosti a krizi srozumitelnosti světa. Je to též krize konkrétních kultur, které žijí a říkají nám, jak jíst, spát, milovat a předávat poselství, krize tohoto plurálu svíraného singulárem a jeho nárokem na status kultury pro všechny. Tváří v tvář této mravní a společenské krizi jeden postoj nemůže vůbec obstát: nemůžeme popírat význam proměn, které slovo „kultura“ zbavují onoho významu, jenž byl předmětem výkladů a sporů za posledních dvě stě let, a činí z něj cosi jiného, jinou realitu a jiné slovo. Obluzujeme se snem, že obecnou platnost už mají jen ceny, smlouvy a práva. To nás zbavuje povinnosti ctít odvěké instituce prostě proto, že jsou odvěké. Nemusíme znát dějiny, abychom tak mohli lépe pohrdat vším, co vytvořili bílí, rasističtí a násilní muži a můžeme zapomenout na zeměpis, protože lidé – to je přece jasné – jsou všude stejní. V tomto prométheovském snu nás nemůže nijak překvapit, když kdejaký miliardář zbohatlý provozováním obchodního domu považuje za své právo měnit svět, nepřekvapí nás, když si hvězdy osobují právo koupit si děti, které díky nim poznají pozlátkovou budoucnost, ale nepoznají své rodiče ani svou zemi, a není překvapivé, když první přispěchavší humanitář odsoudí kasty, tradiční hierarchie a věrouky, které vymezují způsob života určitého společenství. On je totiž reprezentantem kultury, v níž se završují dějiny a mizí geografie – naší nepřekonatelné demokracie individuálních práv.

Úryvek je z knihy Globalizovaný Západ – Polemika o planetární kultuře od Hervé Juvina a Gillese Lipovetsky, (Prostor, 2012). Pokud se vám líbil, neváhejte si přečíst celou knihu.

Sexuální etnomasochismus a ztráta mužnosti – Guillaume Faye

Ve svých starších dílech jsem etnomasochismus definoval jako mezi etnickými Evropany rozšířený patologický sklon snižovat vlastní hodnotu prostřednictvím podivné směsice „sebe-rasismu,” nenávisti a studu vůči sobě samým, což jim přináší neurotickou rozkoš jistého druhu. Tuto sebevražednou psychózu podporuje i vládnoucí ideologie – morální vina a snižování bělochů totiž tvoří jeden z jejích základních pilířů.

Ruku v ruce s tímto etnomasochismem jde i xenofilie: nezřízená a systematická láska cizího a „Cizince.” Obecné pravidlo zní: prosazování bělošské identity=hřích rasismu, prosazování africké identity (zejména je-li vydávána za nadřazenou)=ctnost. Celý příspěvek

Problémem EU je, že zdiskreditovala Evropu (Rozhovor s Alainem de Benoist)

Čím méně účinkují opatření zaváděná Evropskou komisí, tím tvrdošíjněji udržuje neměnný kurz v přesvědčení, že pokud dojde k přerušení jejího zbrklého úprku vpřed, všechno se zhroutí – a my se tak nevyhneme ani tomuto překotnému třeštění, ani zhroucení.

Celý příspěvek