Archiv pro rubriku: Články

Amerika pohledem francouzské Nové pravice – druhá část – Alain de Benoist

Puritáni si od Lockea vypůjčili ideu, že všechna ostatní práva jsou odvislá od „přirozeného vlastnického práva“. Pro Madisona bylo „prvotním cílem vlády“ zajistit volnost nabývání majetku a v roce 1792 prohlásil. „Dalo by se říci, že stejně jako má člověk právo na svůj majetek, má i majetkový nárok na svá práva.“ 14) Práva jsou vykládány coby inherentní prvek lidské přirozenosti, cosi ve vlastnictví jednotlivce už z titulu jeho příslušnosti k lidskému druhu. Vláda pak má už jen za úkol „zajistit“ výkon těchto práv.

Nová pravice naprosto odmítá toto pojetí subjektivních práv, jež stojí v absolutním protikladu k tradiční ideji objektivního práva. Podle ní má zákon být rovným (ekvita) vztahem, na jehož základě se každému dostává, co si zasluhuje. Právě tak rozhodně odmítá Nová pravice i myšlenku absolutnosti soukromého vlastnictví. Celý příspěvek

Amerika pohledem francouzské Nové pravice – první část – Alain de Benoist

Nikdo nebývá rád terčem kritiky a Američané v tomto ohledu jistě nejsou výjimkou. Od objektu kritiky pak nelze očekávat bezvýhradný souhlas s touto kritikou, je však důležité, aby této kritice porozuměl a seriózně se jí svým vlastním způsobem zabýval a neodbyl ji jako cosi vedeného výhradně záští, žárlivostí nebo nevědomostí.

Kritiky francouzské Nové pravice (NP) určené Americe jí neprávem vynesly pověst myšlenkového proudu poháněného jakýmsi skrytým francouzským šovinismem nebo „amerikofobií“. Kritika zaznívající od NP skončila často nepochopena. Někteří Američané – sami kritičtí k současnému stavu a podobě své země – předpokládají, že tato kritika je v prvé řadě určena současné Americe. Tak to ovšem není. Novopravicové kritiky Ameriky totiž ve skutečnosti směřují proti samotným základům toho, čemu se dnes říká „americká ideologie“, jejíž počátky lze vysledovat až k Otcům zakladatelům. Jinak řečeno tedy není naše kritika určena moderní a postmoderní multirasové (nebo „multikulturní“) Americe, ale v prvé řadě Americe původní, vytvořené bělochy a anglosaskými křesťany.

Jako řekněme doušku ke knize Tomislava Suniće bych zde rád nastínil základní obrysy této kritiky. Celý příspěvek

Ještě k Fayeho Archeofuturismu – Michael Walker část I.

V 80. letech patřil Guillaume Faye k nejznámějším představitelům think-tanku Nové pravice GRECE a byl i jeho zdaleka nejoblíbenějším řečníkem. Svou břitkostí, vervou a vhodně přimíchanou trochou opovržení – přezíravé „l’acteur Reagan“ či pohrdavé „monsieur Henri Levi surnommé le grand“ – pravidelně přiváděl obecenstvo k výbuchům nadšení. Pokaždé, když jsem ho slyšel mluvit na akci GRECE, se mu dostalo ovací ve stoje. Celý příspěvek

Možnosti transgrese a Nová pravice – Vítězslav Jinoch

Myslívali jsme, že náš osud je ve hvězdách.

Dnes víme, že je velkou měrou v našich genech.

J. D. Watson

*

V příloze knihy Kultura pro Evropu Karel Veliký píše: „V přísném smyslu žádný ‚přírodní člověk’ neexistuje, protože beze zbraní, bez ohně, bez upravené potravy a přístřeší se neobejde ani to nejprostší lidské společenství (techné patří k lidské podstatě). Člověk je tak oproti zvířeti ‚bytost deficitní’, z této nedostačivosti však zároveň plyne jeho ‚otevřenost světu’. Dnešní praví (tzn. Nová pravice, poznámka autora) mohou tuto kvalitu osvědčit např. svým přístupem k neofuturistickým ‚genovým terapiím’ (eugenika na úrovni genů), k ‚zlepšování člověka’ (surhumanismus, transhumanismus), (…) k přesahu dosavadního rozměru lidství (transgrese), kdy technično doslovně splyne s tělem.“[1] Celý příspěvek

Prorok německé Nové pravice – NY Times část 2.

James Angelos nytimes.com

Kubitschek udržuje těsné kontakty s neformální frakcí AfD, která si říká der Flügel („Křídlo“). V jejím čele stojí nejextrémnější straníci, včetně někdejšího učitele dějepisu Björna Höckeho, který AfD vede v Durynsku. Kubitschek se s ním zná už skoro dvacet let a mluví o něm nesmírně uznale jako o „idealistovi“ a „romantikovi“. V Německu se ale jen málokdo zasloužil o rozostření už tak nejasné linie mezi starou a novou pravicí více než on. V březnu to byl právě Höcke, kdo vyvolal vnitřní stranickou revoltu proti zakladateli strany, ekonomovi Berndu Luckemu, kterého ve svém prohlášení obvinil spolu se zbytkem vedení strany z nemístných kompromisů s „establishmentovou“ linií a nedostatečného odporu vůči „dalšímu nahlodávání německé suverenity a identity“. Celý příspěvek

Irenäus Eibl-Eibesfeldt o feminismu

Radikální feminismus vedl k tomu, že mnoho žen shledává přitažlivějším pracovat v kanceláři či v nějakém závodě než vést domácnost a vychovávat děti. Přitom lze tyto úkoly, jsou-li brány vážně, považovat za pestré a podnětné. Profesní život je zpravidla monotónní. Šťastné dítě nám mnohonásobně vynahradí veškeré vynaložené úsilí a pozorovat jeho vývoj není zajímavé pouze pro etology. Celý příspěvek

Prorok německé Nové pravice – NY Times část 1.

Jak z malé vesnice na východě Německa vytváří nacionalistický intelektuál svou vizi budoucnosti evropského hnutí.

James Angelos nytimes.com

Götz Kubitschek, dle vlastních slov „pravicový intelektuál“, žije ve středověkém statku ve východoněmecké vesnici Schnellroda. Z této izolované starobylé bašty vyvíjí sedmačtyřicetiletý Kubitschek značný vliv na krajně pravicové myslitele, aktivisty i politiky v celém Německu, kteří k němu do Schnellrody pravidelně zajíždějí na audience. Ze statku jsou řízeny časopis a nakladatelství Antaios, které Kubitschek provozuje se svou ženou, spisovatelkou Ellen Kositzovou, a také pravicový think-tank, neškodně pojmenovaný Institut pro státní politiku (Institut für Staatspolitik). Manželé zde mají i malou ekologickou farmu, kde chovají králíky a kozy. Kubitschek se považuje za konzervativce a bojuje za zachování německé „etnokulturní identity“, již podle něj ohrožují přistěhovalectví i odcizující působení modernity. Sám se řadí k německé „nové pravici“, která se od té „staré“, tedy národních socialistů, snaží maximálně distancovat. Němečtí politologové zase nazývají směr myšlení, k němuž se Kubitschek hlásí, buď jako ideologický „přechod“ mezi konzervatismem a pravicovým extremismem, případně prostě jako extremismus, nepříliš odlišný od staré pravice. Kubitschek však předkládá své názory s odzbrojujícím, teutonským idealiismem odkazujícím na Německo dlouho před Hitlerovým vzestupem. Německý časopis Der Spiegel o něm kdysi psal jako o „temném rytíři“. Celý příspěvek

Stát a společnost – Guillaume Faye

Národ, lid může mít skvělou a tvůrčí civilizaci i s nedostatečnými státními institucemi. Příklad Francie ostatně mluví sám za sebe. V mnoha obdobích svých dějin se naše země potýkala s nestabilní státní organizací, neschopnou zvládat neustále se opakující krize. Společnost však i tak fungovala a žila ve všech sférách tvůrčím životem i navzdory krizi státu – byla totiž plodným společenstvím lidí plných vitality, které v tom nikdo neomezoval. Celý příspěvek

Nová pravice – Ladislav Havlíček

Tak jako Nová levice měla své ideologické kořeny v první třetině dvacátého, tak i osobnosti formované okolo Nové pravice ve svých počátcích čerpaly především z prací autorů tohoto období, zejména představitelů takzvané německé konzervativní revoluce.[1]

Po konci II. světové války byla krajní pravice napříč Evropou ve velké většině zdiskreditována.[2] Přesto ve Francii v šedesátých letech začalo vznikat uskupení, – později novináři pojmenované jako nová pravice – které mělo a stále má velký vliv na formování myšlení velkého množství lidí na pravici. Celý příspěvek

Základy jedenadvacátého století – Michael O’Meara

Etnonacionalista čte…

Dominique Venner
Le Siècle de 1914: Utopies, guerres et révolutions en Europe au XXe siècle /Století roku 1914: Utopie, války a revoluce Evropy 20. století/
Paris: Pygmalion, 2006

„Zformovat novou aristokracii je věčným úkolem každého revolučního úsilí.“ – Guillaume Faye

Na počátku 20. století ovládali lidé evropské krve celý svět: tvořili třetinu jeho obyvatel, přímo vládli polovině jeho rozlohy a kontrolovali Afriku, Indii, jihovýchodní Asii i části čínského pobřeží; jejich technika, průmysl, filozofie, věda a umění neměly sobě rovné; svět patřil jim a pouze jim.

O století později je však všechno jinak: lidé evropského původu nejsou ani 9% světové populace a jejich země zaplavují neběloši; svůj průmysl i technologie ochotně přepustili svým potenciálním nepřátelům; jejich státy, sociální systém i média ovládají parazitičtí cizáci a nemilosrdnou řečí demografie hledí do očí nepříliš vzdálenému biologickému zániku a vyhynutí.

Abychom tento katastrofální obrat vůbec dokázali pochopit, musíme nejprve porozumět období, během něhož k němu došlo. Naštěstí pro nás se po celoživotním studiu toho nejdůležitějšího, co k tomu vedlo, rozhodl největší identitární historik Dominique Venner načrtnout biopolitické obrysy této periody. Celý příspěvek