Archiv pro rubriku: Etnografie

Májka

Symbolika posvátného Středu – Ladislav Havlíček

Symbolika posvátného Středu má v historii lidstva velice dlouhou historii. Dalo by se říci, že lidstvo provázela již od jeho archaických počátků. Přestože většina současných společností ztratila povědomí o významu a důležitosti Středu, který byl pro jejich předky naprosto zásadní, lidé jsou touto symbolikou konfrontováni neustále.[1] Dnešní moderní člověk si povětšinou ani nedokáže uvědomit, kde všude a jak moc je ona symbolika a provázanost s místem posvátného Středu rozšířená. Celý příspěvek

Sexuální etnomasochismus a ztráta mužnosti – Guillaume Faye

Ve svých starších dílech jsem etnomasochismus definoval jako mezi etnickými Evropany rozšířený patologický sklon snižovat vlastní hodnotu prostřednictvím podivné směsice „sebe-rasismu,” nenávisti a studu vůči sobě samým, což jim přináší neurotickou rozkoš jistého druhu. Tuto sebevražednou psychózu podporuje i vládnoucí ideologie – morální vina a snižování bělochů totiž tvoří jeden z jejích základních pilířů.

Ruku v ruce s tímto etnomasochismem jde i xenofilie: nezřízená a systematická láska cizího a „Cizince.” Obecné pravidlo zní: prosazování bělošské identity=hřích rasismu, prosazování africké identity (zejména je-li vydávána za nadřazenou)=ctnost. Celý příspěvek

Platón a indoevropská trojčlennost -Edouard Rix

V roce 1938 přišel Georges Dumézil s hypotézou skutečné indoevropské „ideologie“, zvláštní mentální struktury vyjadřující společné pojetí světa. Napsal:

Podle této koncepce, již lze zrekonstruovat komparací dokumentů z většiny starověkých indoevropských společností, vyžaduje ke své existence každá organizace – od kosmu po jakoukoliv lidskou skupinu – tři hierarchické druhy akce, které navrhuji nazývat třemi základními funkcemi: (1) poznáním posvátného vědění a formou na tomto založené světské vlády, (2) fyzickou sílou a válečnou statečností a (3) plodností a hojností se svými podmínkami a následky. (1) Celý příspěvek

Imigrace: rezervní armáda kapitálu -Alain de Benoist

V roce 1973, krátce před svou smrtí, se francouzský prezident Georges Pompidou přiznal, že stavidla masové imigraci otevřel na přání četných velkopodnikatelů jako Francis Bouygues, kteří chtěli využít poddajné a laciné pracovní síly bez jakéhokoliv třídního povědomí či tradice hnutí za sociální práva.

Tento krok měl zároveň stlačit platy francouzských dělníků, zchladit jejich protestní zápal a rozbít jednotu dělnického hnutí. Jak prezident dodal, velcí šéfové „chtějí pořád víc a víc.“ Celý příspěvek

O identitě přemyslovského státu

Identita nového přemyslovského státu byla samozřejmě křesťanská, soustředěná zejména okolo světců z přemyslovské dynastie, ale v nemenší míře i starší, předkřesťanská. Přemyslovský kníže byl až do 12. století nástupcem mýtického Přemysla (a jeho bratra-dvojčete Nezamysla) a teprve ve druhé řadě byl „vikářem“ věčného knížete, panujícího Čechům na nebesích – svatého Václava. Knížata nastupovala na kamenný stolec uprostřed Pražského hradu podle rituálu, který se nijak nezměnil od starých „pohanských“ dob, zejména nebyl nijak pokřesťanštěn. To vše by nebylo srozumitelné, nemohlo by fungovat, kdyby alespoň neexistovala nějaká živá tradice starých, předkřesťanských mýtů, kdyby Přemyslovci neadaptovali pro své potřeby prakticky celou tradici kmene Čechů. Proto se v Čechách zachoval ten komplex, který nazýváme podle Aloise Jiráska „staré pověsti české“. Jinde, kde taková přímá vazba na předstátní organismy chyběla, se to nepodařilo, své „bájné dějiny“ nemají zdaleka všechny evropské národy. Chybí zejména všude tam, kde vzešly z bývalé francké říše, kvetou ale tam, kde nové státy vznikaly na periférii tohoto impéria, ve Skandinávii, anglosaské a keltské Británii a v Irsku. Jen trosky starých tradic, netvořících zdaleka souvislé cykly, se zachovaly na normanské Rusi, v Polsku se tradice hnězdenského centra, z něhož vzešli Piastovci, také neprosadila a podobně tomu bylo i v Uhrách. Čechy jsou tu se svým uceleným souborem „starých pověstí českých“ výjimkou.

 

Úryvek z knihy Mýty kmene Čechů (7.-10.století) – TŘI STUDIE KE „STARÝM POVĚSTEM ČESKÝM“, Dušan Třeštík Nakladatelství Lidové Noviny, 2003

Tradiční slovanská kultura

Slovanskou tradiční kulturu známe jen velmi nedokonale. Její hlavní rysy můžeme ovšem – alespoň zhruba – charakterizovat na základě toho, co víme o myšlení a světovém názoru evropské vesnice a mimoevropských „primitivů“. Kultura je v každé, i moderní společnosti, vždy především kulturním dědictvím, tím, co je předáváno jednou generací druhé, tím, čemu se každý člen společnosti učí v procesu své socializace. V archaických společnostech byl právě tento prvek tradice rozhodující natolik, že ještě v minulém století se v evropské vesnici udržovala kultura tkvící svými kořeny a celým svým rázem hluboko v tisícileté minulosti a odolávající všem zásadním změnám. Snaha bránit se jakékoliv změně byla prvním typickým znakem archaických kultur; druhým bylo to, že skutečnost nazíraly přirozeně celostně. Archaické myšlení se nesnažilo rozkládat analyticky skutečnost na její jednotlivé prvky, aby je pak mohlo opět složit ve vnitřně spojitý obraz, jako to činíme my, ale snažilo se nazírat skutečnost přímo jako celek, a konstruovalo její obrazy většinou na základě asociací, úsudků a analogie. „Ono poznání světa, k němuž archaické myšlení dospívá, lze srovnat s představou, kterou bychom si o nějaké místnosti udělali ze zrcadel, jež by visela na zdech proti sobě a vzájemně by se zrcadlila (a zrcadlila by i objekty umístěné v prostoru mezi nimi), přičemž by však tato zrcadla nebyla navzájem přesně paralelní. Vytváří se současně množství obrazů, a žádný se přesně nepodobá ostatním, takže každý přináší jen dílčí poznání výzdoby a zařízení, ale jejich soubor je charakterizován invariantními vlastnostmi, jež vyžadují určitou pravdu. „Divoké myšlení“ prohlubuje svoje poznání pomocí imagines mundi. Konstruuje intelektuální stavby, které mu usnadňují chápání světa tím, že se mu podobají“. Celý příspěvek