Archiv pro rubriku: Historie

Hrdina – Guillaume Faye

Symbolická postava mytického nebo reálně existujícího člověka, který ztělesňuje nejvyšší hodnoty etnika, národa nebo kultury, protože se za ně obětoval.
Evropská kultura byla původně založena na hrdinském eposu, na zasvěcovacích textech Iliady a Odyssey. Každá společnost se srovnává se svými hrdiny i antihrdiny. Dnes dominující ideologie se snaží jakoukoli hrdinskou dimenzi života, která by mohla stát v cestě individualistickému „rozvoji“ malého já, sprovodit ze světa. Celý příspěvek

otroci

Lidská důstojnost v antické společnosti – Ladislav Havlíček

Vymezit krátce a přesto úplně předmět této práce je velmi obtížné. Pojem lidská důstojnost si můžeme pracovně rozdělit do dvou myšlenkových rovin, které nám pomůžou lépe pochopit, o co vlastně jde. Lidská důstojnost jako právní pojem je první varianta vymezení, s kterým se při studiu této problematiky můžeme setkat. Tato definice zcela zjednodušeně chápe lidskou důstojnost v právní rovině, která by člověka měla chránit před nedůstojným chováním. Druhý způsob pochopení pojmu tkví ve filozoficko-etickém pohledu, který nás bude zajímat především.

V prvé řadě je nutné uvést, že chápání sousloví lidská důstojnost nabývalo napříč historií různých závěrů. Vždy zde hrálo roli v jaké době, kultuře, jedním slovem paradigmatu, téma studujeme. Je tedy nutné si od samého začátku uvědomit, že idea lidské důstojnosti nikdy v dějinách nepředstavovala nějaký universální, časem nezasažený, objekt. Celý příspěvek

chesterton_astraea

Význam Chestertona v současnosti – Adam Berčík

Gilbert Keith Chesterton (29.května 1874 – 14.června 1936) nám má bezpochyby co říci i dnes. Významný spisovatel, myslitel a apologeta křesťanství, kritik a vášnivý diskutér se řadí k nepříliš velké skupině osobností, které vytvořili dílo tak nadčasové, že i bezmála osmdesát let po autorově skonu mohou být považovány nejen za aktuální, ale dokonce za prorocké. Mám zde na mysli především teorii distributismu, kterou vytvořil ve spolupráci především se svým nerozlučným přítelem Hillairem Bellocem. Nicméně za zmínku jistě stojí i jeho literární styl snoubící hluboký morální a etický podtext s velmi originálním a nenapodobitelným humorem, jakož i Chestertonův smysl pro paradox. Stranou jistě nezůstává Chestertonův údiv pro zázraky i obyčejné věci, jeho fascinace zdravým rozumem a apologie křesťanství. Celý příspěvek

Májka

Symbolika posvátného Středu – Ladislav Havlíček

Symbolika posvátného Středu má v historii lidstva velice dlouhou historii. Dalo by se říci, že lidstvo provázela již od jeho archaických počátků. Přestože většina současných společností ztratila povědomí o významu a důležitosti Středu, který byl pro jejich předky naprosto zásadní, lidé jsou touto symbolikou konfrontováni neustále.[1] Dnešní moderní člověk si povětšinou ani nedokáže uvědomit, kde všude a jak moc je ona symbolika a provázanost s místem posvátného Středu rozšířená. Celý příspěvek

Hodnoty z pohledu evoluční biologie – Ladislav Havlíček

Vznik a původ hodnot

Systém hodnot je pro většinovou společnost často dosti těžko uchopitelným fenoménem, který jen stěží dokáže někdo racionálně pojmout a tím spíše vysvětlit. Přesto v našem civilizačním okruhu bezesporu existují, řekněme univerzální hodnoty, které jsou alespoň částečně sdíleny velkou částí obyvatelstva. Ať už vědomě či nevědomě.

Kde se tyto hodnoty vzaly a kde nebo v čem mají svůj původ? To jsou nejspíše nejčastější otázky jedinců, kteří se pokoušejí ponořit trochu hlouběji do této problematiky. Když bychom si měli zcela jednoduše vymezit význam hodnot, řekli bychom nejspíše, že se jedná o určité styčné body, které nám v běžném lidském životě napomáhají s rozhodováním ve složitějších situacích a jak už sám název napovídá, hodnotí co je dobré a co špatné. Dá se tedy říci, že člověk se rozhoduje na základě určitých hodnot, které zastává. Celý příspěvek

hilaire belloc astraea generace identity distributismus

Hilaire Belloc: Distributivní stát místo otroctví!

1.  Joseph Hilaire Pierre Belloc: život a dílo

Novinář, spisovatel, básník a politický aktivista Joseph Hilaire Pierre Belloc se narodil 27. července 1870 v La Celle-Saint-Cloud ve Francii. Byl synem francouzského otce
a anglické matky. Od svých dvou let vyrůstal v Anglii, kam se s matkou odstěhoval
po smrti svého otce. Jeho matka v převážně protestanské Anglii konvertovala ke katolicismu v jehož ovzduší byl mladý Belloc vychován. To bylo pro jeho budoucí život nejvíce rozhodujícím okamžikem. Belloc vystudoval na Balliol College v Oxfordu obor historie, čímž nabyl veliké dějinné niveau, které se táhne celým jeho životním dílem.[1]

Belloc je autorem mnoha proslulých žurnalistických polemik, básní a románů. Několik z jeho děl bylo také přeloženo do českého jazyka, jako např. Cesta do Říma,[2] Čtyři pocestní,[3] Kardinál Richelieu,[4] a Milost Alláhova.[5] V českém jazyce je taktéž dostupné dílo zachycují Bellocovi politické a společenské názory na moderní dějiny, nesoucí všeříkající název Otrocký stát,[6] což prozrazuje, že jeho život byl hluboce politický. Belloc byl spolu s Gilbertem Keithem Chestertonem[7] autorem politické ideologie (staro)nového společenského uspořádání, které odkazovalo na předreformní středověkou katolickou cechovní společnost, jež vešlo ve známost jako tzv. „idea distributivismu“, která je „třetí cestou“ mezi uspořádáním kapitalistickým a komunistickým, jichž byl Belloc rozhodným kritikem.[8] Celý příspěvek

Platón a indoevropská trojčlennost -Edouard Rix

V roce 1938 přišel Georges Dumézil s hypotézou skutečné indoevropské „ideologie“, zvláštní mentální struktury vyjadřující společné pojetí světa. Napsal:

Podle této koncepce, již lze zrekonstruovat komparací dokumentů z většiny starověkých indoevropských společností, vyžaduje ke své existence každá organizace – od kosmu po jakoukoliv lidskou skupinu – tři hierarchické druhy akce, které navrhuji nazývat třemi základními funkcemi: (1) poznáním posvátného vědění a formou na tomto založené světské vlády, (2) fyzickou sílou a válečnou statečností a (3) plodností a hojností se svými podmínkami a následky. (1) Celý příspěvek

O identitě přemyslovského státu

Identita nového přemyslovského státu byla samozřejmě křesťanská, soustředěná zejména okolo světců z přemyslovské dynastie, ale v nemenší míře i starší, předkřesťanská. Přemyslovský kníže byl až do 12. století nástupcem mýtického Přemysla (a jeho bratra-dvojčete Nezamysla) a teprve ve druhé řadě byl „vikářem“ věčného knížete, panujícího Čechům na nebesích – svatého Václava. Knížata nastupovala na kamenný stolec uprostřed Pražského hradu podle rituálu, který se nijak nezměnil od starých „pohanských“ dob, zejména nebyl nijak pokřesťanštěn. To vše by nebylo srozumitelné, nemohlo by fungovat, kdyby alespoň neexistovala nějaká živá tradice starých, předkřesťanských mýtů, kdyby Přemyslovci neadaptovali pro své potřeby prakticky celou tradici kmene Čechů. Proto se v Čechách zachoval ten komplex, který nazýváme podle Aloise Jiráska „staré pověsti české“. Jinde, kde taková přímá vazba na předstátní organismy chyběla, se to nepodařilo, své „bájné dějiny“ nemají zdaleka všechny evropské národy. Chybí zejména všude tam, kde vzešly z bývalé francké říše, kvetou ale tam, kde nové státy vznikaly na periférii tohoto impéria, ve Skandinávii, anglosaské a keltské Británii a v Irsku. Jen trosky starých tradic, netvořících zdaleka souvislé cykly, se zachovaly na normanské Rusi, v Polsku se tradice hnězdenského centra, z něhož vzešli Piastovci, také neprosadila a podobně tomu bylo i v Uhrách. Čechy jsou tu se svým uceleným souborem „starých pověstí českých“ výjimkou.

 

Úryvek z knihy Mýty kmene Čechů (7.-10.století) – TŘI STUDIE KE „STARÝM POVĚSTEM ČESKÝM“, Dušan Třeštík Nakladatelství Lidové Noviny, 2003

Tuskulské hovory – Cicero

Pohrdání smrtí ukázal jakýsi Sparťan, jehož jméno ani neznáme. Když byl efory odsouzen a vedli ho na popravu, tvářil se tak vesele a radostně, že mu nějaký jeho nepřítel řekl: „To pohrdáš Lykúrgovými zákony?“ A on mu odpověděl: „Naopak, jsem Lykúrgovi nesmírně vděčen, že mi přisoudil takovou pokutu, jakou mohu zaplatit bez vypůjčování a bez dluhů.“ Jak je ten muž hodný Sparty! Podle mne člověk, který dal najevo tak velkého ducha, byl odsouzen nevinně.

Takových naše obec zrodila bez počtu. Proč bych však měl jmenovat vojevůdce a státníky, když Cato píše, že celé legie šly často nadšeně na takové místo, odkud nemyslily, že se vrátí. Se stejným smýšlením padli Lakedaimoňané u Thermopyl, na něž složil nápis Simonidés: Cizinče, ve Spartě oznam, že tady nás uviděl ležet, jak nám své zákony svaté poslouchat kázala vlast. A co říká slavný vojevůdce Léonidas? „Jen statečně vpřed, Lakedaimoňané! Večeřet dnes možná budeme v podsvětí.“

Když Peršan-nepřítel v rozhovoru jednomu z nich s vychloubáním řekl: „Slunce nebudete vidět pro množství kopí a šípů,“ Sparťan odpověděl: „Budeme tedy bojovat ve stínu.“

Připomínám muže; jaké však byly spartské ženy? Jedna z nich poslala syna do boje, a když pak slyšela, že padl, řekla: „Proto jsem ho přivedla na svět, aby neváhal položit život za vlast.“

Jedná se o úryvek z knihy Tuskulské rozhovory (Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 2009). Pokud se vám líbil, neváhejte si přečíst celou knihu.

Tradiční slovanská kultura

Slovanskou tradiční kulturu známe jen velmi nedokonale. Její hlavní rysy můžeme ovšem – alespoň zhruba – charakterizovat na základě toho, co víme o myšlení a světovém názoru evropské vesnice a mimoevropských „primitivů“. Kultura je v každé, i moderní společnosti, vždy především kulturním dědictvím, tím, co je předáváno jednou generací druhé, tím, čemu se každý člen společnosti učí v procesu své socializace. V archaických společnostech byl právě tento prvek tradice rozhodující natolik, že ještě v minulém století se v evropské vesnici udržovala kultura tkvící svými kořeny a celým svým rázem hluboko v tisícileté minulosti a odolávající všem zásadním změnám. Snaha bránit se jakékoliv změně byla prvním typickým znakem archaických kultur; druhým bylo to, že skutečnost nazíraly přirozeně celostně. Archaické myšlení se nesnažilo rozkládat analyticky skutečnost na její jednotlivé prvky, aby je pak mohlo opět složit ve vnitřně spojitý obraz, jako to činíme my, ale snažilo se nazírat skutečnost přímo jako celek, a konstruovalo její obrazy většinou na základě asociací, úsudků a analogie. „Ono poznání světa, k němuž archaické myšlení dospívá, lze srovnat s představou, kterou bychom si o nějaké místnosti udělali ze zrcadel, jež by visela na zdech proti sobě a vzájemně by se zrcadlila (a zrcadlila by i objekty umístěné v prostoru mezi nimi), přičemž by však tato zrcadla nebyla navzájem přesně paralelní. Vytváří se současně množství obrazů, a žádný se přesně nepodobá ostatním, takže každý přináší jen dílčí poznání výzdoby a zařízení, ale jejich soubor je charakterizován invariantními vlastnostmi, jež vyžadují určitou pravdu. „Divoké myšlení“ prohlubuje svoje poznání pomocí imagines mundi. Konstruuje intelektuální stavby, které mu usnadňují chápání světa tím, že se mu podobají“. Celý příspěvek