Archiv pro rubriku: Knihy

chesterton_astraea

Význam Chestertona v současnosti – Adam Berčík

Gilbert Keith Chesterton (29.května 1874 – 14.června 1936) nám má bezpochyby co říci i dnes. Významný spisovatel, myslitel a apologeta křesťanství, kritik a vášnivý diskutér se řadí k nepříliš velké skupině osobností, které vytvořili dílo tak nadčasové, že i bezmála osmdesát let po autorově skonu mohou být považovány nejen za aktuální, ale dokonce za prorocké. Mám zde na mysli především teorii distributismu, kterou vytvořil ve spolupráci především se svým nerozlučným přítelem Hillairem Bellocem. Nicméně za zmínku jistě stojí i jeho literární styl snoubící hluboký morální a etický podtext s velmi originálním a nenapodobitelným humorem, jakož i Chestertonův smysl pro paradox. Stranou jistě nezůstává Chestertonův údiv pro zázraky i obyčejné věci, jeho fascinace zdravým rozumem a apologie křesťanství. Celý příspěvek

scruton astraea

Úryvek ze sbírky přednášek Rogera Scrutona „The Face of God“

Navykli jsme si dívat na vše, včetně nás samých, jako na věci určené k použití a spotřebě, a to zcela právem vedlo k našemu pádu. Právě to je totiž podstata toho, co nazýváme „pádem člověka.“ Pojíst zakázaného ovoce totiž znamená uvěřit, že nám přísluší vymezovat dobro a zlo. Poté přepisujeme celé rozlišení pomocí čistě lidských pojmů: z dobra a zla se stává zisk a výdaj, takže nic není svaté, nic není posvěcené a nic není vyloučeno z všeobecné směny a trhu. Se světem se vyrovnáváme stanovováním jeho ceny. Celý příspěvek

O krizi kultury – Hervé Juvin

Krize, do níž nás tržní systém uvrhl, je krizí kultury. Jde totiž o krizi vztahu ke skutečnosti a krizi srozumitelnosti světa. Je to též krize konkrétních kultur, které žijí a říkají nám, jak jíst, spát, milovat a předávat poselství, krize tohoto plurálu svíraného singulárem a jeho nárokem na status kultury pro všechny. Tváří v tvář této mravní a společenské krizi jeden postoj nemůže vůbec obstát: nemůžeme popírat význam proměn, které slovo „kultura“ zbavují onoho významu, jenž byl předmětem výkladů a sporů za posledních dvě stě let, a činí z něj cosi jiného, jinou realitu a jiné slovo. Obluzujeme se snem, že obecnou platnost už mají jen ceny, smlouvy a práva. To nás zbavuje povinnosti ctít odvěké instituce prostě proto, že jsou odvěké. Nemusíme znát dějiny, abychom tak mohli lépe pohrdat vším, co vytvořili bílí, rasističtí a násilní muži a můžeme zapomenout na zeměpis, protože lidé – to je přece jasné – jsou všude stejní. V tomto prométheovském snu nás nemůže nijak překvapit, když kdejaký miliardář zbohatlý provozováním obchodního domu považuje za své právo měnit svět, nepřekvapí nás, když si hvězdy osobují právo koupit si děti, které díky nim poznají pozlátkovou budoucnost, ale nepoznají své rodiče ani svou zemi, a není překvapivé, když první přispěchavší humanitář odsoudí kasty, tradiční hierarchie a věrouky, které vymezují způsob života určitého společenství. On je totiž reprezentantem kultury, v níž se završují dějiny a mizí geografie – naší nepřekonatelné demokracie individuálních práv.

Úryvek je z knihy Globalizovaný Západ – Polemika o planetární kultuře od Hervé Juvina a Gillese Lipovetsky, (Prostor, 2012). Pokud se vám líbil, neváhejte si přečíst celou knihu.

Sexuální etnomasochismus a ztráta mužnosti – Guillaume Faye

Ve svých starších dílech jsem etnomasochismus definoval jako mezi etnickými Evropany rozšířený patologický sklon snižovat vlastní hodnotu prostřednictvím podivné směsice „sebe-rasismu,” nenávisti a studu vůči sobě samým, což jim přináší neurotickou rozkoš jistého druhu. Tuto sebevražednou psychózu podporuje i vládnoucí ideologie – morální vina a snižování bělochů totiž tvoří jeden z jejích základních pilířů.

Ruku v ruce s tímto etnomasochismem jde i xenofilie: nezřízená a systematická láska cizího a „Cizince.” Obecné pravidlo zní: prosazování bělošské identity=hřích rasismu, prosazování africké identity (zejména je-li vydávána za nadřazenou)=ctnost. Celý příspěvek

Podstata archaismu – Guillaume Faye

 

Zdá se pravděpodobné, že teprve po katastrofě, která skoncuje s modernitou a její celosvětovou ideologií, nevyhnutelně nastoupí na její místo alternativní náhled na svět. Nikdo nebude mít předvídavost a odvahu s ním přijít ještě před vypuknutím chaosu. Odpovědnost připravit se na postkatastrofický koncept světa tedy odteď dopadá na nás, kteří žijeme v – jak to nazval Giorgio Locchi – interregnu. Napřed ale musíme dát tomuto konceptu obsah. Celý příspěvek

Tuskulské hovory – Cicero

Pohrdání smrtí ukázal jakýsi Sparťan, jehož jméno ani neznáme. Když byl efory odsouzen a vedli ho na popravu, tvářil se tak vesele a radostně, že mu nějaký jeho nepřítel řekl: „To pohrdáš Lykúrgovými zákony?“ A on mu odpověděl: „Naopak, jsem Lykúrgovi nesmírně vděčen, že mi přisoudil takovou pokutu, jakou mohu zaplatit bez vypůjčování a bez dluhů.“ Jak je ten muž hodný Sparty! Podle mne člověk, který dal najevo tak velkého ducha, byl odsouzen nevinně.

Takových naše obec zrodila bez počtu. Proč bych však měl jmenovat vojevůdce a státníky, když Cato píše, že celé legie šly často nadšeně na takové místo, odkud nemyslily, že se vrátí. Se stejným smýšlením padli Lakedaimoňané u Thermopyl, na něž složil nápis Simonidés: Cizinče, ve Spartě oznam, že tady nás uviděl ležet, jak nám své zákony svaté poslouchat kázala vlast. A co říká slavný vojevůdce Léonidas? „Jen statečně vpřed, Lakedaimoňané! Večeřet dnes možná budeme v podsvětí.“

Když Peršan-nepřítel v rozhovoru jednomu z nich s vychloubáním řekl: „Slunce nebudete vidět pro množství kopí a šípů,“ Sparťan odpověděl: „Budeme tedy bojovat ve stínu.“

Připomínám muže; jaké však byly spartské ženy? Jedna z nich poslala syna do boje, a když pak slyšela, že padl, řekla: „Proto jsem ho přivedla na svět, aby neváhal položit život za vlast.“

Jedná se o úryvek z knihy Tuskulské rozhovory (Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 2009). Pokud se vám líbil, neváhejte si přečíst celou knihu.

Tradiční slovanská kultura

Slovanskou tradiční kulturu známe jen velmi nedokonale. Její hlavní rysy můžeme ovšem – alespoň zhruba – charakterizovat na základě toho, co víme o myšlení a světovém názoru evropské vesnice a mimoevropských „primitivů“. Kultura je v každé, i moderní společnosti, vždy především kulturním dědictvím, tím, co je předáváno jednou generací druhé, tím, čemu se každý člen společnosti učí v procesu své socializace. V archaických společnostech byl právě tento prvek tradice rozhodující natolik, že ještě v minulém století se v evropské vesnici udržovala kultura tkvící svými kořeny a celým svým rázem hluboko v tisícileté minulosti a odolávající všem zásadním změnám. Snaha bránit se jakékoliv změně byla prvním typickým znakem archaických kultur; druhým bylo to, že skutečnost nazíraly přirozeně celostně. Archaické myšlení se nesnažilo rozkládat analyticky skutečnost na její jednotlivé prvky, aby je pak mohlo opět složit ve vnitřně spojitý obraz, jako to činíme my, ale snažilo se nazírat skutečnost přímo jako celek, a konstruovalo její obrazy většinou na základě asociací, úsudků a analogie. „Ono poznání světa, k němuž archaické myšlení dospívá, lze srovnat s představou, kterou bychom si o nějaké místnosti udělali ze zrcadel, jež by visela na zdech proti sobě a vzájemně by se zrcadlila (a zrcadlila by i objekty umístěné v prostoru mezi nimi), přičemž by však tato zrcadla nebyla navzájem přesně paralelní. Vytváří se současně množství obrazů, a žádný se přesně nepodobá ostatním, takže každý přináší jen dílčí poznání výzdoby a zařízení, ale jejich soubor je charakterizován invariantními vlastnostmi, jež vyžadují určitou pravdu. „Divoké myšlení“ prohlubuje svoje poznání pomocí imagines mundi. Konstruuje intelektuální stavby, které mu usnadňují chápání světa tím, že se mu podobají“. Celý příspěvek