Archiv pro rubriku: Křesťanství

Hodnoty z pohledu evoluční biologie – Ladislav Havlíček

Vznik a původ hodnot

Systém hodnot je pro většinovou společnost často dosti těžko uchopitelným fenoménem, který jen stěží dokáže někdo racionálně pojmout a tím spíše vysvětlit. Přesto v našem civilizačním okruhu bezesporu existují, řekněme univerzální hodnoty, které jsou alespoň částečně sdíleny velkou částí obyvatelstva. Ať už vědomě či nevědomě.

Kde se tyto hodnoty vzaly a kde nebo v čem mají svůj původ? To jsou nejspíše nejčastější otázky jedinců, kteří se pokoušejí ponořit trochu hlouběji do této problematiky. Když bychom si měli zcela jednoduše vymezit význam hodnot, řekli bychom nejspíše, že se jedná o určité styčné body, které nám v běžném lidském životě napomáhají s rozhodováním ve složitějších situacích a jak už sám název napovídá, hodnotí co je dobré a co špatné. Dá se tedy říci, že člověk se rozhoduje na základě určitých hodnot, které zastává. Celý příspěvek

scruton astraea

Úryvek ze sbírky přednášek Rogera Scrutona „The Face of God“

Navykli jsme si dívat na vše, včetně nás samých, jako na věci určené k použití a spotřebě, a to zcela právem vedlo k našemu pádu. Právě to je totiž podstata toho, co nazýváme „pádem člověka.“ Pojíst zakázaného ovoce totiž znamená uvěřit, že nám přísluší vymezovat dobro a zlo. Poté přepisujeme celé rozlišení pomocí čistě lidských pojmů: z dobra a zla se stává zisk a výdaj, takže nic není svaté, nic není posvěcené a nic není vyloučeno z všeobecné směny a trhu. Se světem se vyrovnáváme stanovováním jeho ceny. Celý příspěvek

hilaire belloc astraea generace identity distributismus

Hilaire Belloc: Distributivní stát místo otroctví!

1.  Joseph Hilaire Pierre Belloc: život a dílo

Novinář, spisovatel, básník a politický aktivista Joseph Hilaire Pierre Belloc se narodil 27. července 1870 v La Celle-Saint-Cloud ve Francii. Byl synem francouzského otce
a anglické matky. Od svých dvou let vyrůstal v Anglii, kam se s matkou odstěhoval
po smrti svého otce. Jeho matka v převážně protestanské Anglii konvertovala ke katolicismu v jehož ovzduší byl mladý Belloc vychován. To bylo pro jeho budoucí život nejvíce rozhodujícím okamžikem. Belloc vystudoval na Balliol College v Oxfordu obor historie, čímž nabyl veliké dějinné niveau, které se táhne celým jeho životním dílem.[1]

Belloc je autorem mnoha proslulých žurnalistických polemik, básní a románů. Několik z jeho děl bylo také přeloženo do českého jazyka, jako např. Cesta do Říma,[2] Čtyři pocestní,[3] Kardinál Richelieu,[4] a Milost Alláhova.[5] V českém jazyce je taktéž dostupné dílo zachycují Bellocovi politické a společenské názory na moderní dějiny, nesoucí všeříkající název Otrocký stát,[6] což prozrazuje, že jeho život byl hluboce politický. Belloc byl spolu s Gilbertem Keithem Chestertonem[7] autorem politické ideologie (staro)nového společenského uspořádání, které odkazovalo na předreformní středověkou katolickou cechovní společnost, jež vešlo ve známost jako tzv. „idea distributivismu“, která je „třetí cestou“ mezi uspořádáním kapitalistickým a komunistickým, jichž byl Belloc rozhodným kritikem.[8] Celý příspěvek

O identitě přemyslovského státu

Identita nového přemyslovského státu byla samozřejmě křesťanská, soustředěná zejména okolo světců z přemyslovské dynastie, ale v nemenší míře i starší, předkřesťanská. Přemyslovský kníže byl až do 12. století nástupcem mýtického Přemysla (a jeho bratra-dvojčete Nezamysla) a teprve ve druhé řadě byl „vikářem“ věčného knížete, panujícího Čechům na nebesích – svatého Václava. Knížata nastupovala na kamenný stolec uprostřed Pražského hradu podle rituálu, který se nijak nezměnil od starých „pohanských“ dob, zejména nebyl nijak pokřesťanštěn. To vše by nebylo srozumitelné, nemohlo by fungovat, kdyby alespoň neexistovala nějaká živá tradice starých, předkřesťanských mýtů, kdyby Přemyslovci neadaptovali pro své potřeby prakticky celou tradici kmene Čechů. Proto se v Čechách zachoval ten komplex, který nazýváme podle Aloise Jiráska „staré pověsti české“. Jinde, kde taková přímá vazba na předstátní organismy chyběla, se to nepodařilo, své „bájné dějiny“ nemají zdaleka všechny evropské národy. Chybí zejména všude tam, kde vzešly z bývalé francké říše, kvetou ale tam, kde nové státy vznikaly na periférii tohoto impéria, ve Skandinávii, anglosaské a keltské Británii a v Irsku. Jen trosky starých tradic, netvořících zdaleka souvislé cykly, se zachovaly na normanské Rusi, v Polsku se tradice hnězdenského centra, z něhož vzešli Piastovci, také neprosadila a podobně tomu bylo i v Uhrách. Čechy jsou tu se svým uceleným souborem „starých pověstí českých“ výjimkou.

 

Úryvek z knihy Mýty kmene Čechů (7.-10.století) – TŘI STUDIE KE „STARÝM POVĚSTEM ČESKÝM“, Dušan Třeštík Nakladatelství Lidové Noviny, 2003

Pokání do politiky nepatří (Rozhovor s Alainem de Benoist)

BV: Krátce před svou smrtí řekl François Mitterrand vyděšenému Jean-Pierre Elkabbachovi ona rozhodně znějící slova: „Francie se nemusí omlouvat.“ Mitterand měl na mysli ony proslulé „nejtemnější momenty našich dějin.“ Dnes se však „pokání“ stalo velice módním. Co to znamená?

AdB: Nejjednodušším možným způsobem lze pokání shrnout takto: lidé se omlouvají za provinění, která nespáchali, aby se zavděčili lidem, jichž se tato provinění nikdy nedotkla. Kajícníci žádnou újmu nezpůsobili; adresátům omluvy žádná újma nevznikla. Celé je to dokonale absurdní. Pokání je ve skutečnosti selektivní nakládání s dějinami, kdy se vypíchnou určitá období a události – např. otrokářství, kolonialismus atd. – považované ve světle dominantních vládnoucích myšlenek za „temné“, a proto si vyžadující oficiálně projevené pokání. Domnělá zděděná kolektivní vina přispívá k tomuto obřímu anachronismu, který sestává z „projekce“ dnešních hodnotových soudů zpět do minulosti. S minulostí zredukovanou na „povinnost nezapomenout“ se současnost stává prchavou, do sebe zahleděnou a existenciálně vyprázdněnou. Celý příspěvek