Archiv pro rubriku: Křesťanství

O identitě přemyslovského státu

Identita nového přemyslovského státu byla samozřejmě křesťanská, soustředěná zejména okolo světců z přemyslovské dynastie, ale v nemenší míře i starší, předkřesťanská. Přemyslovský kníže byl až do 12. století nástupcem mýtického Přemysla (a jeho bratra-dvojčete Nezamysla) a teprve ve druhé řadě byl „vikářem“ věčného knížete, panujícího Čechům na nebesích – svatého Václava. Knížata nastupovala na kamenný stolec uprostřed Pražského hradu podle rituálu, který se nijak nezměnil od starých „pohanských“ dob, zejména nebyl nijak pokřesťanštěn. To vše by nebylo srozumitelné, nemohlo by fungovat, kdyby alespoň neexistovala nějaká živá tradice starých, předkřesťanských mýtů, kdyby Přemyslovci neadaptovali pro své potřeby prakticky celou tradici kmene Čechů. Proto se v Čechách zachoval ten komplex, který nazýváme podle Aloise Jiráska „staré pověsti české“. Jinde, kde taková přímá vazba na předstátní organismy chyběla, se to nepodařilo, své „bájné dějiny“ nemají zdaleka všechny evropské národy. Chybí zejména všude tam, kde vzešly z bývalé francké říše, kvetou ale tam, kde nové státy vznikaly na periférii tohoto impéria, ve Skandinávii, anglosaské a keltské Británii a v Irsku. Jen trosky starých tradic, netvořících zdaleka souvislé cykly, se zachovaly na normanské Rusi, v Polsku se tradice hnězdenského centra, z něhož vzešli Piastovci, také neprosadila a podobně tomu bylo i v Uhrách. Čechy jsou tu se svým uceleným souborem „starých pověstí českých“ výjimkou.

 

Úryvek z knihy Mýty kmene Čechů (7.-10.století) – TŘI STUDIE KE „STARÝM POVĚSTEM ČESKÝM“, Dušan Třeštík Nakladatelství Lidové Noviny, 2003

Pokání do politiky nepatří (Rozhovor s Alainem de Benoist)

BV: Krátce před svou smrtí řekl François Mitterrand vyděšenému Jean-Pierre Elkabbachovi ona rozhodně znějící slova: „Francie se nemusí omlouvat.“ Mitterand měl na mysli ony proslulé „nejtemnější momenty našich dějin.“ Dnes se však „pokání“ stalo velice módním. Co to znamená?

AdB: Nejjednodušším možným způsobem lze pokání shrnout takto: lidé se omlouvají za provinění, která nespáchali, aby se zavděčili lidem, jichž se tato provinění nikdy nedotkla. Kajícníci žádnou újmu nezpůsobili; adresátům omluvy žádná újma nevznikla. Celé je to dokonale absurdní. Pokání je ve skutečnosti selektivní nakládání s dějinami, kdy se vypíchnou určitá období a události – např. otrokářství, kolonialismus atd. – považované ve světle dominantních vládnoucích myšlenek za „temné“, a proto si vyžadující oficiálně projevené pokání. Domnělá zděděná kolektivní vina přispívá k tomuto obřímu anachronismu, který sestává z „projekce“ dnešních hodnotových soudů zpět do minulosti. S minulostí zredukovanou na „povinnost nezapomenout“ se současnost stává prchavou, do sebe zahleděnou a existenciálně vyprázdněnou. Celý příspěvek