Archiv pro rubriku: Nezařazené

Upozornění

Vážení čtenáři, rádi bychom vás upozornili, že web astraea.cz právě prochází rekonstrukcí během provozu. Omluvte, prosím, případné komplikace.
Děkujeme za pochopení.

Hervé Juvin-o systému lidských práv

Systém lidských práv se opájí individuálními svobodami, které vynalezl a postavil je do protikladu k někdejšímu barbarství půdy, folklóru, národa a víry. Posvěcuje tak člověka obnaženého, bloudícího samotáře, jenž je nekonečně pohyblivý, v každém okamžiku je ze všeho vyvázán, osvobozen od všeho, co neodpovídá jeho zájmu nebo představě, kterou si o svém zájmu utvořil. Každé sjednocené společenství je předem zavrhnuto. Konkrétního člověka, který pobývá zde a mezi svými nahrazuje abstraktní individuum, jehož definují pouze jeho práva. Samozřejmě ale dochází k přesně opačnému vývoji: boj proti diskriminaci, boj za rovnoprávnost a rovnost podmínek natrvalo stírá lidskou rozmanitost. Rovnost pohlaví je účinným nástrojem, jak z žen učinit stejné bytosti, jako jsou všichni, a respekt k odlišnostem je pastí, již nastražila Evropa tlačící islám k postupnému sebezničení ve žvanivé ospalosti satelitní televize a internetu, té, která vede samotné Evropany k zapomnění vlastní identity. Ano, jistě, všichni jsou s námi, protože, my všichni jsme stejní jako oni: jsme humanoidi ve vodotěsných bublinách, kteří spolu pod dohledem kamer komunikují pomocí klávesnic a vyjadřují se prostřednictvím obrazovky. To, co přežívalo díky odlišnosti a co podporovaly různé druhy diskriminace (a jistě nespravedlivě, někdy velice nespravedlivě), liberalismus rozpouští ve vatovité a pohodlné prázdnotě velkých evropských náměstí a bankovek označených „euro“, na kterých nenajdeme vyobrazeno nic lidského. Rok 2010 byl vyhlášen rokem „biodiverzity“. Kdy nastane rok lidské diverzity, záchrany kultur, civilizací a identit, jimž hrozí vyhynutí pod tlakem světokulturní agrese?

Guillaume Faye-Mars a Héfaistos: Návrat dějin

Dovolte mi ‚archeofuturistickou‘ alegorii, vycházející z věčného symbolu stromu, který posléze připodobním k raketě. Předtím se však chvíli zabývejme ponurou podobou nadcházejícího století.

Jedenadvacáté století bude stoletím železa a bouří. Nebude připomínat ony harmonické obrazy budoucnosti, predikované a optimisticky vykreslované ještě v 70. letech minulého století. Nedospějeme ke globální vesnici, předpovězené v roce 1966 Marshallem MacLuhanem, planetární síti Billa Gatese ani Fukuyamově konci dějin: liberální globální civilizaci, spravované univerzálním státem. Bude to století soupeřících národů a etnických identit. Lidé, kteří chtějí v této zkoušce ohněm obstát, si musí – jen zdánlivě paradoxně – udržet nebo znovu získat původní dědičné hodnoty a skutečnosti – biologické, kulturní, etické, společenské a duchovní – a zároveň ovládnout ve svých rukách nejnovější poznatky technologie a vědy. V 21. století evropská civilizace – prométheovská a tragická, avšak nesmírně křehká – buď projde metamorfózou, nebo nenávratně zanikne. Půjde o století rozhodující.

19. a 20. století znamenala pro Západ čas víry v emancipaci od zákonů života; víry ve vlastní nekonečnost a neomezenost – i po dosažení Měsíce. Dvacáté první století toto s největší pravděpodobností změní a my se – nejspíše prostřednictvím utrpení – navrátíme zpátky do reality.

Toto období bylo také vyvrcholením buržoazního ducha – těchto duchovních neštovic, tohoto monstrózního a pokřiveného simulakra ideje elity. V tomto století bouří budeme svědky obrody konceptů lidu i aristokracie. Buržoazní sen se zhroutí následkem prohnilosti svých zásadních principů a malicherných příslibů: štěstí nevychází z materialismu a konzumu, vítězného tažení nadnárodního kapitalismu a individualismu, ani z bezpečí, míru nebo sociální spravedlnosti.

Vezměme si příklad z Nietzscheho pesimistického optimismu. Jak napsal Drieu La Rochelle:“Nezůstal žádný řád věcí hodný uchování – je třeba vytvořit nový.“ Bude začátek jedenadvacátého století obtížný? Pohybují se všechny ukazatele v červených číslech? Tím lépe. Předpovídali po rozpadu SSSR konec dějin? My se snažíme urychlit jejich návrat: burácivý, bojovný a archaický. Islám obnovil svou dobyvačnou kampaň. Americký imperialismus pokračuje ve svém pochodu. Čína i Indie usilují o status supervelmoci – a tak bychom mohli pokračovat. Jedenadvacaté století se bude odvíjet pod dvojím znamením boha války Marta a Héfaista, božského kováře, zbrojíře, pána technologie a chtonických ohňů.

Ku čtvrtému věku evropské civilizace

Evropská civilizace – a nebojme se ji navzdory pokryteckým etnomasochistickým xenofilům označit za civilizaci vyšší – může toto století přežít jedině pomocí bolestivého přehodnocení některých svých zásad. Může uspět, pokud zůstane pevně ukotvena ve své věčně metamorfní podstatě: změnit se a zůstat sama sebou, schopnost vypěstovat zakořeněnost i transcendenci, věrnost své identitě a velkolepým dějinným ambicím.

Za První věk evropské civilizace považujme starověk a středověk: čas zrození a zrání. Druhý věk se rozprostírá od věku objevů až k 1. světové válce: šlo u uchopení pomyslného světového trůnu. Evropská civilizace dobývá svět, ale stejně jako předtím Řím a Alexandrova říše je pohlcena vlastními marnotratnými dětmi, Západem a Amerikou – a také lidmi, které (jen povrchně) kolonizovala. Třetí věk přichází – v tragickém uspíšení chodu dějin – s Versaillským systémem a koncem občanské války let 1914-1918: dvacáté století plné katastrof. Čtyřem generacím se podařilo zničit plody práce více než čtyřiceti. Dějiny připomínají trigonometrické asymptoty „teorie katastrof“: právě v květu své krásy růže vadne, bezprostředně z klidného a slunečného ovzduší propuká vichřice. Tarpejská skála se strmí blízko Kapitolu!

Evropa podlehla vlastnímu tragickému prométheovství, vlastní otevřenosti světu – stala se obětí excesu každé imperiální expanze: univerzalismu, neohlížejícím se na jakoukoliv etnickou solidaritu, a tím pádem také obětí šovinismu.

Právě začíná Čtvrtý věk evropské civilizace. Bude Věkem znovuzrození nebo zatracení. Jedenadvacáté – osudové – století rozhodne o životě či smrti naší civilizace, dědice Indoevropanů. Evropané v hloubi svých srdcí vědí – na rozdíl od vyznavačů pouštních náboženství – že osud a bohové nejsou tváří tvář lidské vůli všemocní. Jako Achilleus nebo Odysseus se skutečný Evropan před bohy nepokořuje a neklečí, ale stojí vzpřímeně – dějiny neznají „nevyhnutelné.“

Alegorie Stromu

Strom tvoří kořeny, kmen a listoví – tedy takříkajíc podstata, tělo a duše.

1) Kořeny představují „podstatu,“ biologické ukotvení národa a jeho území, jeho vlast. Nemůžeme si je přivlastňovat, jen o ně pečujeme a následně je předáváme dále. Patří národu a jeho kolektivní dědičné duši; vychází z lidu, z toho, co Řekové označovali ethnos a Němci das Volk. Kořeny pochází od předků a jsou určeny novým generacím. (Proto bychom měli případy míšení označovat za neoprávněné přivlastnění si hodnoty, určené k předání – a tedy za zradu.) Jakmile zmizí podstata, všechno ostatní se stává nemožným. Pokud pokácíme kmen Stromu, může znovu obrůst. I poraněný může Strom dále růst, pokud ‚zůstane věrný‘ svým kořenům, dědičným základům a půdě, která jej vyživuje. Pokud jsou však kořeny vytrženy anebo půda znečištěna, strom hyne. Proto územní kolonizace a rasové smíšení představují nekonečně vážnější nebezpečí než jakékoliv kulturní či politické zotročení, jehož jho může národ setřást.

Kořeny – dionýsovský princip – prorůstají půdou a vytvářejí demografickou vitalitu a teritoriální ochranu stromu proti plevelu. Kořeny – „podstata“ – nikdy nezůstávají neměnné. Jak si všímal Heidegger, prohlubují svou esenci. Kořeny symbolizují zároveň „tradici“ (z lat. tradere – to co je předáváno) a „arché“ (zdroj života, věčná obnova). Kořeny tak ztělesňují nejhlubší paměť předků i věčnou dionýsovskou mladistvost, která nás opět vrací k zásadnímu konceptu prohlubování.

2) Kmen je „sómou“ Stromu, jeho tělem, kulturním a fyzickým vyjádřením národa, neustále se inovující, vyživován mízou proudící od kořenů. Není ztuhlý, ale roste v soustředných vrstvách a zvedá se k nebesům. Dnes se lidé, usilující o neutralizaci a zničení evropské kultury, zasazují o její „uchování“ v podobě pomníků minulosti, jakoby ve formaldehydu pro „neutrální“ badatele – nebo se prostě jen snaží zlikvidovat historickou paměť mladých generací. Konají tak práci dřevorubců. Kmen je – na zemi, která jej drží – věk za věkem, růstem a metamorfózou. Strom staré evropské kultury byl vykořeněn a odstraněn. Desetiletý dub nepřipomíná tisíciletý – přesto jde o tentýž dub. Kmen, vzdorující bleskům, následuje jupiterský princip.

3)Listoví je nejkrásnější, ale i nejkřehčí z celého celku. Umírá, vadne, a znovu se objevuje – podobně jako slunce. Roste všemi směry. Představuje psýché, tj. civilizaci, tvorbu a hojnost nových forem. Jde o raison d’être Stromu, jeho účel. Navíc – jakým zákonem se řídí růst listí? Fotosyntézou – tedy „zužitkovávání energie světla.“ Slunce vyživuje listy a ty na oplátku vyrábí životně důležitý kyslík. Rašící listoví tak ztělesňuje apollinský princip. Ale pozor: pokud roste neuspořádaně a anarchicky (podobně jako evropská civilizace, usilující o to, stát se globálním Okcidentem, táhnoucím se napříč celou planetou), chytne jej – jako špatně uvázanou plachtu – bouře, a ta následně strhne a vyvrátí celý strom. Listoví je třeba prořezávat a udržovat. Pokud chce evropská civilizace přežít, nesmí se šířit napříč Zemí ani uplatňovat přístup otevřené náruče… listoví, rostoucí příliš neohroženě, se přetíží nebo může být snadno zadušeno úponky parazitů. Musí se soustředit na svůj klíčový prostor, tedy Evrosibiř. Z toho tedy vysvítá důležitost kategorického etnocentrismu. Jedná se o politicky nekorektní termín, ale nepochybně mu je třeba dát přednost před „etnopluralismem“ a de facto multietnickým modelem, kterým se někteří – z nevědomosti nebo zlých úmyslů – snaží zmást odbojného ducha těch nejlepších v řadách mládí.

Trojnou metaforu stromu lze přirovnat k pozoruhodnému evropskému vynálezu – raketě. Raketové motory s jejich chtonickými ohni odpovídají kořenům. Oblý trup připomíná kmen stromu. A kabina, z níž jsou vypouštěny satelity či plavidla poháněná solárními panely, pak upomíná na listoví.

Skutečně můžeme jako pouhou náhodu odbýt pojmenování pěti význačných řad raket, vytvořených Evropany (včetně americké diaspory): Apollo, Atlas, Mercury, Thor a Ariadne? Strom je lid. Stejně jako raketa míří k nebesům, ale vyrůstá ze země, z úrodné půdy – již nesmí zamořovat jiné parazitické kořeny. Co se prostoru týče, plocha odpalovací plochy musí být dokonale vyčištěna a zabezpečena – a stejně tak každý dobrý zahradník ví, že pokud má strom vyrůst do výšky a síly, musí napřed zbavit jeho kořeny plevele, osvobodit kmen ze sevření parazitických popínavých rostlin a také prořezat suché větve.

Od soumraku k úsvitu

Toto století bude buď stoletím fénixovského znovuzrození a metamorfózy Evropy nebo jejího zániku coby svébytné civilizace a postupné přeměny na kosmopolitní a sterilní lunapark, zatímco jiné národy si svou identitu uchovají a rozvinou svou moc. Evropu ohrožují dva nebezpečné příbuzné viry: nákaza zapomínání sebe sama, vnitřního sesychání a na druhé straně přílišného „otevírání se jiným.“ V 21. století se musí Evropa – aby přežila – přeskupit (tj. rozpomenout se) a následovat své faustovské a prométheovské tužby. Tak zní požadavek coincidentia oppositorum, neboli sbíhání opaků, dvojí nutnost paměti a vůle k moci, kontemplace a novátorské tvořivosti, zakořeněnosti a transcendence. Heideggera a Nietzscheho…

Začátek tohoto století nutno chápat jako beznadějnou půlnoc světa, o níž mluvil Hölderlin. Největší tma ale vždy přichází těsně před svítáním. Slunce – sol invictus – se totiž navrátí. Po soumraku bohů – úsvit bohů. Naši nepřátelé odedávna vzývali Velký soumrak a na jejich vlajkách se skví noční hvězdy. Oproti tomu jsou naše vlajky vyzdobeny hvězdou Velkého úsvitu, zářícími paprsky; kotoučem, květem poledního slunce.

Velké civilizace mohou překonat temnotu úpadku a dospět k obrodě: islám a Čína jsou toho důkazem. Spojené státy nikdy nebyly civilizací, ale společností, globální materializací buržoazní společnosti; kometou, jež staví svou sílu na odiv domýšlivě, ale jen nakrátko. Chybí jí totiž kořeny a není naším skutečným soupeřem na jevišti dějin – pouhým parazitem.

Čas dobývání pominul. Nastala doba znovudobývání, vnitřního i vnějšího: opětovné přivlastnění si vlastní paměti a prostoru – a že se jedná o skutečně velkolepý prostor! Čtrnáct časových pásem, nad nimiž slunce nezapadá. Od Brestu k Beringově úžině se rozprostírá skutečná Sluneční říše, místo zrodu a expanze Indoevropanů. Na jihovýchodě žijí naši indičtí bratranci, na východě velkolepá čínská civilizace, která se může rozhodnout jak pro spojenectví s námi, tak i pro nepřátelství. Na západě, na druhé straně oceánu: Amerika, která se bude vždy pokoušet zabránit kontinentální jednotě. Bude toho ale také nadále schopna?

A nakonec – Jih: největší hrozba, povstávající z hloubi věků, s níž nelze vyjednávat.

Dřevorubci se pokouší porazit Strom – mnoho z nich zrádci a kolaboranti. Braňme naši zem, zachovejme náš lid. Odpočet začal – máme čas, ale ne mnoho.

A nakonec – i kdyby porazili kmen nebo jej strhla bouře, kořeny, vždy plodné, přetrvají. Ke znovu zažehnutí ohně stačí jediný dosud žhavý uhlík.

Jistě: mohou porazit Strom a rozprášit jej do všech světových stran a umrtvená Evropané ani neucítí bolest. Ale země zůstává plodná, a z jediného semínka může opět vyrašit nový strom. Proto v tomto století připravujme naše děti na válku. Vychovejme z našeho mladí – i kdyby jej měla být jen menšina – novou aristokracii.

Dnes potřebujeme více než novou morálku. Potřebujeme hypermorálku, tj. nietzscheovskou etiku pro těžké časy. Při obraně vlastního lidu – tedy vlastních dětí – bráníme podstatu. Pak nadchází vláda Agamemnóna a Leónida, ale také Karla Martela: vláda meče, jehož bronz nebo železo odráží sluneční záři. Strom, raketa, meč: tři vertikální symboly vzepnutí se z povrchu ke světlu, od Země ke Slunci, živeného mízou, ohněm a krví.

František Mareš – o národu

Národ jako osoba má konati dílo nadosobní hodnoty, kterým by přispěl ke sjednocení myslí u všelidské harmonie.

Není harmonie o jediném hlase; čím četnější a rozmanitější hlasy splývají v jednotu, tím nádhernější jest harmonie.

Proto má každý národ pěstovati svůj hlas, svou zvláštní osobitost, aby zvelebil všelidskou harmonii.

SYMBOLIKA DUBU A LÍPY

V devatenáctém století, v době národních obrození jednotlivých evropských národů, docházelo k přebírání různé symboliky z mýtických časů. Došlo i k znovuobjevení stromů jako národních symbolů. Dnes téměř každý Čech pokládá za náš národní strom lípu a za národní strom Němců dub. První, kdo ztotožnil lípu se slovanskou vzájemností, byl spisovatel Jan Kollár (1793-1852). V roce 1848 došlo na Všeslovanském sjezdu v Praze k oficiálnímu přijetí lípy jako národního stromu. Byla to reakce na Frankfurtský sněm a jeho přijetí všeněmeckého dubu. To zcela jasně ukazuje na tehdejší vnímání Němců, potomků bojovných Germánů (tvrdé dřevo dubu) a Čechů, potomků slovanských zemědělců holubičí povahy (měkké dřevo lípy). Vliv Františka Palackého, při vší úctě k jeho osobnosti, je zřejmý. Podívejme se tedy na vnímání stromů v dávné historii Slovanů, Germánů a Indoevropanů (Árjů) obecně.

DUB – V Evropě jsou nejrozšířenější dva druhy dubu. Dub letní a zimní. Asi nejlépe se od sebe rozliší podle žaludů, kdy dub letní má dlouhé stopky žaludů a dub zimní naopak žaludy přisedlé k větvičce. Dub se dožívá požehnaného věku 800 a více let. Může dorůst výšky 40 až 45 metrů. Pro svou tvrdost dřeva a mohutnost byl dub našimi společnými evropskými předky vždy ztotožněn s nejvyššími božstvy. Nebudeme zde řešit, zda tito bohové byli (jsou) mnoha bytostmi, nebo jen mnoha variacemi původního ztraceného boha-hromovládce Indoevropanů před jejich rozchodem, každopádně je zřejmé, že se vždy jedná o nadpřirozenou bytost bojující proti obrům, drakům a všem silám nepřátelským lidskému rodu. Slované tedy zasvěcovali dub Perunovi, baltské národy Perkunasovi (Litva) a Pērkonsovi (Lotyšsko), Germáni Donarovi, severští Germáni (Vikingové) Thórovi, Keltové Taranisovi, Řekové Diovi a Římané Jupiterovi.

Společně s uctíváním dubu existovala i tradice uctívání dubových hájů. V Británii jsou podle některých pověstí duby staré tisíce let. Byly prý během svého života omlazeny z pařezových výmladků, takže jsou možná pozůstatkem dávných dubových hájů pamatujících ještě keltské druidy. Druidové, tito kněží, soudci a básníci keltského lidu, bývají nazýváni mudrci dubu. Ve starověkém Řecku byl v jedné z nejstarších věštíren v Dódóně také dubový háj zasvěcený Diovi. V českých zemích se možné pozůstatky existence dubových hájů objevují v místních jménech jako je například Doubrava.

O letním slunovratu 21. června se dříve pálilo dubové dřevo při slavnostních ohních. V této době zároveň dub kvete. Protože je letní slunovrat jakýmsi přechodem z jedné části roku do druhé, kdy slunce nabyde své největší síly a zároveň začne ustupovat, bývá květ dubu jakýmsi symbolem tohoto ročního přechodu. Později vznikající žaludy jsou potravou kanců. Divoký kanec byl oblíbeným zvířetem hrdinů. Existují zmíňky o keltských kancích, byly nalezeny germánské přilby s kancem a každý jistě zná příběh ze Starých pověstí českých o Bivojovi a jeho souboji s divokým kancem. Podle pověstí patří dub ke stromům, které nejvíce přitahují blesk, proto také jedno staré anglické přísloví varovalo lidi před jejich přítomností pod dubem v době bouře. Sen o dubu prý naopak znamená štěstí. Pokud je ve snu vidět dub s žaludy, značí to, že rodiče budou velmi pyšní na své potomky. V Čechách rovněž existuje tradice tzv. Žižkových dubů. Je jasné, že jméno těchto památných stromů vzniklo jako inspirace naším válečníkem (bez náboženských a politických souvislostí) a má tedy opět bojovou mužskou povahu.

LÍPA – Lípa patří k tradičním evropským stromům. V současnosti rozlišujeme tři druhy lípy. Lípu srdčitou, velkolistou a jejich křížence lípu evropskou. Lípa je statný, 30 i více metrů vysoký strom. V historii bývala lípa ztotožňována s ženskými božstvy, často s bohyní lásky. U Slovanů, Keltů i Germánů prý bývala stromem osudu. Věřilo se, že když zahyne lípa vysazená na dvorci rodu, zanikne i celý rod. Pod vesnickou lípou probíhaly v německých i českých zemích slavnosti, setkání lidu a rady starších.

V převážně německých částech Evropy se lípa stala symbolem domova. V této souvislosti se o lípě často zpívalo v písních s nápěvy jako: Před otcovým domem stojí lípa. Někdy pod lípou probíhaly soudy. U těchto soudů se očekávalo, že rozsudky budou mírnější než pod dubem. Slova linde-lípa a lindern-mírnit mají společný původ. Lípa byla vysazována u vesnických studní, v tomto případě byla stromem ochraňujícím vodu jako životudárnou tekutinu. Pro mládež byla lípa symbolem lásky. Byla zasvěcena bohyni lásky Freyje. Ještě ve 12. století zpívá Walther von der Vogelweide, že v trávě pod lípou bylo naše lože. Korutanský lipový tanec si dodnes zachoval pozůstatky starého uctívání: Dívky utvoří kruh kolem chlapců stojících okolo kmene lípy. Každý chlapec vyvolá jméno své milé. Dívka mu potom přinese jako nápoj lásky džbán vína a chlapec ji potom vyvede k tanci. Tak jako se mladí lidé mohli zamilovávat pod lipami, byly s tímto stromem spojeny i svatební obřady. Lípa má sice měkké dřevo, ale z jejího lýka se dají vyrábět pevné provazy, které symbolizují spojení muže a ženy v milostném svazku. V německy mluvících zemích se dodnes dochovalo přes tisíc místních jmen vycházejících z uctívání lípy. Patří mezi ně například Linz (Linec) nebo Leipzig (Lipsko). Podle některých teorií jméno Lipsko nepochází z germánského dávnověku, ale od slova libý, jehož základem je slovanské ljub – tedy milovat. Podle této teorie bylo Lipsko kultovním místem slovanské lipové bohyně zde nazývané Libuše. Slovanské vědmy prý pod lípami pomocí snění získávaly poznání.

Lipové dřevo bylo pro svou měkkost používáno v řezbářství k výrobě sošek, ale zároveň i k výrobě bojovnických štítů, které byly potom ještě zpevněny kůží nebo lýčím. Zde tedy opět vystupuje do popředí pozitivní symbolika lípy, tentokrát v praktickém podání jako ochrana bojovníka.

Tento článek sice respektuje současné vnímání lípy jako českého národního stromu, ale zároveň ukazuje, že v historických souvislostech symbolika lípy a dubu prochází národy napříč Evropou a nelze tedy charakterizovat dub jako výhradně německý a germánský strom a lípu jako výhradně český a slovanský strom. Stejně tak jsme si ukázali, že dub bývá častěji spojován s mužskou sílou bojovníka a ochránce lidského společenství a jeho řádu (Thór bojuje proti obrům), zatímco lípa je spíše ženským stromem míru, plodnosti a rodné země (Freyja jako bohyně lásky). Tato symbolika se samozřejmě vztahuje i na Slovany, neboť jak už víme, slovanští nájezdníci v ranném středověku byli obávaní válečníci a dobyvatelé (dub) a stejně tak i lidé míru a zemědělci (lípa).

Rozhovor L’Actionfrançaise 2000 s Dominiquem Vennerem

L’Actionfrançaise 2000: Označujete se za „meditativního historika.“ Co tímto označením máte přesně na mysli?

Dominique Venner: Meditovat neznamená snít, ale upřít naplno své myšlenky k vytčenému objektu. Vždy jsem žasnul nad tím, jak málo lidé užasnou – především když přijde na historii. A přesto je nutno považovat úžas za prvotní předpoklad myšlenky. Konvenční historici interpretují dějiny coby sled událostí, jako by byly nevyhnutelné či samozřejmé. Nic nemůže být vzdálenější pravdě. Nikdy není nic nevyhnutelné ani samozřejmé. Vše podléhá nepředvídatelným okolnostem. Ani Richelieu ani Mazarin, ani Caesar ani Octavianus, ani čínský císař Čchin Š‘-chuang-ti – velký zakladatel – nebyli nevyhnutelně předurčeni Prozřetelností. Každý z nich nemusel vůbec existovat nebo zemřít před naplněním svého díla. Tváří tvář faktům a nepředvídatelným dějinným okolnostem si kladu otázky, které líná historiografie ponechává stranou, medituji. Kupříkladu: Ludvíkovi XIV. se říkalo leRoiTrèsChrétien („Nejkřesťanštější král“). Navzdory tomu nechal vybudovat palác i zahrady ve Versailles jako hymnus na božstva starověkého pohanství. Překvapivé, že? A také zdroj nových úvah o vylíčení krále a víry své doby, které nemají mnoho společného se zbožnou verzí, vytvořenou v 19. století.Zůstaňme na chvíli u Velkého krále, který byl svědkem anglické revoluce a popravy Karla I. v lednu 1649. Velmi udivující revoluce! O století později proti sobě Edmund Burke mohl postavit Slavnou revoluci roku 1688 a Velkou francouzskou revoluci v roce 1789. Proč se v Anglii odehrála „konzervativní revoluce“, zatímco ve Francii ničivá? Dobrá otázka, na kterou lze odpovědět sto různými způsoby – jistě námět k meditaci.

Navíc – jelikož jsem se narodil do časů znepokojivých pro Francouze i Evropana, do doby, v níž jsme svědky rozpadu naší dávné moci i jistot, pokládaných za věčné – medituji pomocí studia dějin vně veškerých konvenčních hranic. Podle Odysseova příkladu věřím, že myšlenka je bezpodmínečným předpokladem akce. Osobně ji dokonce pokládám za akci.

AF: Evropa dnes „dříme“, jak to trefně označujete. Proč?

DV: Když mluvím o Evropě, nemám na mysli politické či technokratické struktury – mluvím o naší tisícileté civilizaci, naší identitě, o určitém „evropském“ způsobu uvažování, o pocitu a žití – napříč časem. Jistě, Evropa z historického pohledu „dřímá.“ Odkdy? Od druhé poloviny 20. století, po katastrofě dvojité války, které vypukla v roce 1914 a skončila v roce v roce 1945. V roce 1900 v Paříži začala Světová výstava a Evropa byla intelektuálním a duchovním středem světa. Ovládala vše a takřka všude. Spojené státy stále byly jen okrajovou mocností. O padesát let se situace drasticky proměnila: po Jaltě byla vykrvácená Evropa rozdělena mezi dvě nové mocnosti, které vyneslo na výsluní ‚Století roku 1914‘ – USA a Sovětský svaz. Dvě mesianistické síly, usilující o implementaci svých modelů: amerikanismu a komunismu. Dodám, že Evropa neztratila jen svou moc a kolonie – mnohem zhoubněji působí ztráta víry v sebe samu, ústící v nebývalou morální krizi a kolektivní pocit viny. „Dříme.“

AF: Přese všechno však zůstáváte ohledně evropského identitárního probuzení optimistou. Jaké jsou tedy důvody vaší naděje?

DV: Především jsou spojeny s „nárazem dějin“, který – aniž bychom si toho byli vědomi – právě prožíváme. Tento „náraz“ zvěstuje novou éru, která začala už s rozpadem SSSR a komunismu v roce 1989. Zároveň prodělaly staré mocnosti a civilizace – dávno pokládané za mrtvé – spektakulární vzkříšení: Čína, Indie, islám (navzdory svým vnitřním konfliktům), Jižní Amerika, abychom zůstali jen u větších celků. Unipolární svět, o nějž usilovala moc dolaru, nahrazuje svět multipolární – a to nabídne Evropě šanci. Zároveň však Evropa čelí obrovskému a bezprecedentnímu ohrožení v podobě masové imigrace lidí, přinášejících s sebou odlišnou civilizaci. Masová imigrace vytváří na evropské půdě potenciálně výbušnou a smrtící situaci. Zároveň se však může paradoxně stát naší spásou. Odlišnost nově příchozích, jejich zvyky, jejich nakládání se ženami, které nás hluboce šokují, vyvolávají mezi Evropany nové uvědomění, v minulosti spíše vzácné. Také chci dodat, že navzdory veškerému nebezpečí také věřím v přežití energičnosti a inovátorství – typicky evropských rysů. Zatím je nevidíme, protože pro tuto chvíli nejsou uplatňovány v politické sféře.

AF: Jak mohou být lekce velkých mistrů úsvitu evropské civilizace, Hésioda a Homéra, prospěšné Evropanům dnešním?

DV: Homér nám odkázal model jisté duchovní morfologie – naší vlastní – v její čisté podobě, před pokřivením vnějšími vlivy. Pokud se máme duchovně obrodit – což představuje nezbytný předpoklad další renesance – musíme se jí nasytit. Dědictví Století 1914 uvrhlo Francouze i Evropany do nesmírného chaosu, před kterým není nic v bezpečí. Zachvacuje jak církve, tak laiky – do té míry, že jsme svědky zmatených snah vyšších vrstev církevní hierarchie o spojení s islámem imigrantů. Tyto pokusy právem řadu katolíků šokují. Jdou daleko za „povinnost pohostinnosti“, uloženou křesťanským‚pastoralismem podřízenosti‘ a do jisté míry také souvisí s určitou monoteistickou solidaritou „věřících“ v nábožensky stále lhostejnější společnosti. Takto je třeba vykládat setkání jako to z Assisi. Stručně řečeno, ve stavu obecného rozkladu se musíme navrátit k dokonalé čistotě, k prapůvodním zdrojům naší civilizace, sahajícím daleko před křesťanství – jak nám připomněl Benedikt XVI. ve své řezenské řeči. Proto se musíme navrátit k Homérovi a žulovým základům jeho básní, přírodě coby podloží, dokonalosti jako cíli a kráse coby obzoru. Charles Maurras objevil tuto pravdu už jako mladý.

AF: Mluvíte – a nikoli beze stopy obdivu – o Maurrasově „nezkrotném charakteru.“  Ovlivnil vaši intelektuální cestu?

DV:Nikdy jsem neskrýval svůj obdiv Maurassově odvaze tváří tvář útrapám. Také jsem však pozorně četl jeho raná díla a sledoval jeho vývoj. Až nedávno jsem se dostal k jeho korespondenci s Abbém Penonem (1883-1928), vydané v roce 2008. Jde o primární zdroj. Jak víte, Abbé Penon – který se později stal biskupem v Moulins – byl soukromým vychovatelem a později zpovědníkem mladého Maurrase. Neuniklo mu, že jeho úkol ohrožují jak postupný mentální vývoj jeho žáka, tak i jeho tvrdošíjná samostatnost ducha. Abbé představil chlapci řeckou a římskou literaturu, která jej krok za krokem odvedla od křesťanství. Když pak mladý Maurras při příležitosti prvních novodobých olympijských her v roce 1896 pobýval v Athénách, přeměna byla dokončena. Vše shrnuje jeho dopis z 28. června 1896, z něhož cituji: „Z Athén se vracím cizejší a vzdálenější od křesťanství než kdykoliv předtím. Věřte mi, právě zde žili skutečně dokonalí muži…“ Po zmínkách o Sofoklovi, Homérovi a Platónovi mladý Maurras uzavírá: „ Vracím se z Athén jako čistý polyteista. Všechny nejasné a zmatené myšlenky získaly krystalicky jasné obrysy…“ Až do své smrti v roce 1928 Abbé Penon usiloval o zvrat Maurrasovy konverze. Nezískal víc, než čistě formální ústupky – a také Maurrasovu tezi, podle níž katolická církev kdysi prostřednictvím svého principu řádu napravila zhoubnou podstatu primitivního křesťanství.

AF: Jste jüngerovský „lesní chodec.“ Našel jste při této chůzi lesem mír nebo naopak způsob, jak se připravit na budoucí boj?

DV: Než vytvořil svá díla, začal Ernst Jünger v zákopech 1. sv. válce prožitkem některých idejí, jež později vyjádřil. Jünger autentifikoval svá díla vlastním životem – proto je beru nesmírně vážně. Musím také říct, že obraz „chůze lesem“ na mě velmi působí. Nevnímám ji jako výzvu uchýlit se do podzemí, ale jako cestu k nalezení vznešené duchovnosti, projevené ve stromech a přírodě – nebo jak to vyjádřil Bernard z Clairvaux: „V lese naleznete více než v knihách. Stromy vás naučí věci, o nichž s vámi žádný učitel mluvit nebude.“ Vidíme tady důkaz, že v něm stále žila duchovnost jeho franckých a galských předků – toto považuji za tradici. Projevuje se v nás a skrze nás, aniž bychom si to uvědomovali.

http://www.dominiquevenner.fr/2011/12/entretien-avec-louis-montarnal-publie-dans-laction-francaise-2000-n-2827-du-3-au-16-novembre-2011/

L’action française 2000 Interviews Dominique Venner

O masové imigraci-Irenäus Eibl-Eibesfeldt

Diskutuje-li se dnes v Evropě o této otázce, slýcháme při poukazu na možný zánik Evropanů ve světě – který již začíná být přeplněn – odpověď: „No a co?“ takovéto stanovisko není přijatelné. Každý jednotlivec se jistě může svobodně rozhodnout, zda chce, nebo nechce mít děti, ovšem není morální přivodit etnickou sebenenávistí či lhostejností podmínky, který by v budoucnu mohly ohrozit vlastní společenství.

Obzvláště politici by si neměli dovolit zaujímat postoj typu „no a co“, protože se zavázali zastupovat zájmy vlastního národa a takové stanovisko by znamenalo, že nedrží slovo. Tento postoj je rovněž nedůsledný, protože ty samé osoby, pro něž zánik vlastního etnika znamená zdánlivě málo, ihned protestují, je-li ohrožen někdo jiný.

Tím zastávají názor většiny biologů, kteří se zasazují o etnický pluralismus, s jediným rozdílem, a to že biologové považují vlastní identitu za vhodnou uchování. Také snižování váhy tohoto problému považuji za eticky nepřípustné. Obhájci liberální přistěhovalecké politiky se k přílivu azylantů vyjadřují vesměs tak, že nejde o velké přesuny populací.

Pořád to však jsou desítky tisíc lidí, kteří se ročně pokoušejí o imigraci, což by z dlouhodobého hlediska vedlo opět k vytlačení domácího obyvatelstva. Většina domácích obyvatel se při tom podle průzkumů staví proti masové imigraci. Občas dokonce dochází k výbuchům xenofobie.

Pak se ovšem přívrženci imigraci tváří překvapeně a hovoří o „iracionálním“ strachu nebo o demagozích, kteří nenávist k cizincům podněcují. Fakt, že by se touto „iracionalitou“ mohla stát rozumná snaha přežít, která má sve fylogenetické kořeny, pro ně vůbec nepřichází v úvahu.

Ti sami politici utrácejí miliony na obranné účely, aby zemi nebyl odcizen ani metr čtverečních půdy – z altruistických důvodů jsou však ochotni zemi komukoliv postoupit. Žádného japonského či čínského státníka by něco takového ani nenapadlo.

Kosmopolis – Západ coby nic – Guillaume Faye

Odvěká tradice už neplatí: Západ přestal být evropským a Evropa přestala být Západem. Při svém pohybu na západ slunce naší civilizace potemnělo. Z prapůvodního Řecka se centrum „Západu“ přesunulo přes Itálii, západní Evropu, Anglii a nakonec – po překročení oceánu a usazení se v Americe – bylo pomalu zohyzděno.

A skutečně se dnes podle Raymonda Abelia za epicentrum a esenci Západu musí považovat Kalifornie.[1] Usazena na břehu Pacifiku představuje symbol štěstí, v němž naše civilizace hyne; zemi na konci dějin, zemi hollywoodských simulaker, asymptoticky se přibližující šílenství, komerční společnosti, společnosti nekonečné podívané a kosmopolitismu.

Západ – coby planetární hnutí vždy v pohybu – tedy bude pokračovat ve své cestě na západ vytvořením dalšího svého centra tam, kde už byly položeny základy: na Dálném východě, na souostrovích Pacifiku, od Japonska po Indonésii. Jedná se úplné obrácení zámořského pohybu z Evropy v 16. století…

Západ se tak stává „něčím“ globálním. Vystupuje v podobě nejasně definovaného celku sítí rozhodnutí, rozptýlených teritoriálních oblastí, kulturních a lidských bloků, zastoupených ve všech zemích. I když jej Spojené státy stále ovládají, Západ se stále více odívá do podoby „kvalifikace“ – nikoli příslušnosti – která nezná státní hranice.

Západ – nebo západní civilizace – označuje místa, kde převážil „západní systém“. Tato místa jsou stále méně popsatelná politickými, geografickými či etnickými termíny. I když jeho epicentrum zůstává umístěno v USA, předvídatelná budoucnost nás vede k předpovědím o rozptýlení Západu, o jeho přeměně do polycentrického celku velmi západních států (Německo), vcelku západních států (Pobřeží slonoviny), částečně západních států (Československo) a ne příliš západních států (Afghánistán). Jen málo míst ale skutečně „unikne Západu.“

Souběžně pak tedy platí, že pokud se střed nachází všude a „všechno“ je v konečném důsledku ničím, Západ musí přijít o jakoukoliv svébytnou přednost – být Zápaďanem znamená spíš než být něčím nebýt ničím. Takto Evropané – a jedině oni – ztrácí samotnou možnost platně se vymezit jako cokoliv jiného než Zápaďané. Ind může kupříkladu být západní i „Ind“, ale Němec nebo Holanďan nemůže být nic jiného než západní, tj. v konečném důsledku nikým a ničím.

Přesahujíc hranice, státy i náboženství, Západ zahrnuje mnohem více než geopolitickou skutečnost či diplomatickou solidaritu se „svobodným světem.“ Ve své podstatě jde o globální establishment formy společnosti – „Amerikosféry.“

Ne každý národ se cítí jako zakládající člen klubu jménem západní civilizace. Francie, Itálie, Španělsko nebo Řecko do západní kapitalistické společnosti nikdy nebudou zapojeny do té míry jako např. Nový Zéland, který kulturně náleží k prvotnímu zdroji kapitalismu, tedy anglosaské hegemonii ustanovené Anglií a převzaté Spojenými státy.

Nejmenší odchylka od prvotního zdroje myšlenek a současné vládnoucí mocnosti nevyhnutelně vyvolají celonárodní úzkost a nespokojenost. A tak celý svět zažívá krizi identity ve vztahu k celosvětovému kulturnímu standardu, jehož mohou kompletně dosáhnout jen nemnozí. Schizofrenní hanba, kterou to vyvolává, je z psycho-politického pohledu pravděpodobně mocným hybným mechanismem pozápadňování.

Uspořádán do soustředných členských kruhů, má i Západ svůj střed, svou klubovnu: v tzv. vyspělých zemích, kde se mluví anglicky – nebo je tato řeč aspoň obecně užívaným ‚druhým‘ jazykem, jako tomu je v severní Evropě, jejíž mentalitu spoluutvářel protestantismus.

„Druhý kruh“ členství zahrnuje např. Francii, člena z morálních důvodů kvůli svému dědictví demokratického universalismu a Lafayettově památce; Izrael, čestného člena; Německo a Itálii, členy přidružené následkem vojenských porážek atd. Co se Japonska týče, učinilo se členem samo, a američtí průmyslníci toho jistě začínají litovat.

V zemích známých jako „Třetí svět“ pozápadněná vrstva, často odříznutá od své kultury, slouží jako model k napodobování pro širší vrstvy, jejichž krize identity vis-à-vis kulturních standardů vlastních „elit“ činí jejich odkulturnění mnohem snazším. Řada zemí Jihu je tak vnitřně rozdělena kulturní a ekonomickou propastí oddělující narychlo (takřka do bodu parodie) pozápadněnou hrstku od znevýhodněných nositelů trosek tradiční kultury.

Horečnatý amerikanismus a churavějící tradiční kultura – která se v tomto ohledu jeví jako zaostalá a podřadná – si skrze logiku etnocidy násilně odporují. Územní plánování, denní zvyklosti, umění, rodinné a společenské struktury fungují jako arény, kde se střetávají západní standardy „evoluce“ a „rozvoje“ s tradičními kulturami, které samy o sobě následně – tak jako v Africe – začnou smýšlet jako o zaostalých.

Lze si klást otázku, jestli „západní civilizace“, především ve svém americkém aspektu, není také projektována coby odmítnutí Evropy, přestože evropská kultura do určité míry představuje výchozí bod pozápadňování.

Podívejme se na příklad Řecka, které je s jistou mírou opodstatněnosti označováno za jednu ze základních matic evropské civilizace: anglosaský okcidentalismus reaguje na původní řeckou kulturu násilně – jako by to byla rakovina. A tak se řecká kultura pozoruhodnou inverzí zdá být – a to naneštěstí ne jen turistům – v očích Zápaďana „orientální“, zatímco v Evropě zůstává prakticky dokonale jedinečným příkladem autenticity a zděděné zakořeněnosti a pro historiky a sociology jsou její jazykové, hudební, náboženské, hospodářské a rodinné normy hluboce evropské. V Řecku – a do jisté míry i v dalších evropských zemích, činí západní standardy národ „cizincem ve vztahu k sobě samému“, cizí vlastní kultuře, která se stává objektem etnologie nebo je neutralizována a zařazena coby „folklór.“

Zásadní rozdíl mezi tradičními kulturními a západními standardy pak představuje skutečnost, že ty z první skupiny jsou definovány ve vztahu ke standardům ostatních etnických skupin dle logiky diferenciace (relativní standardy), zatímco ty západní samy sebe považují za obecně platné a univerzální hodnotou oplývající měřítka. Všechny ostatní kultury jsou tak považovány za atypické – „zaostalé“ – nebo morálně abnormální, za „divošské“, vyžadující proces civilizace, tj. domestikaci.

Tuto „domestikaci“, označovanou mj. jako masová globální kultura, v umělecké oblasti dobře popsal Theodor Adorno. Právě v masové globální kultuře spatřoval antropolog Arnold Gehlen náznaky vzniku „neoprimitivní“ éry.

Podle všeho vedle sebe v tomto ohledu existují tři typy „standardizované“ kultury: (1) masová globální kultura – která prostřednictvím hudby, filmů, nábytky, odívání, jídla atd. vnucuje masám stále uniformnější styl – se projevuje ve formě kultury rozptýlení; (2) těžko uchopitelná a elitářská kultura – jednak vysoce abstraktní, ale také univerzalistická – jejíž funkce jsou jak společenské, tak diskriminační (coby náhražka za etno-kulturní dělení slouží vertikální oddělení mezi dvěma kulturními sférami v celozápadním měřítku); a konečně (3) „museální“ kultura, systematicky třídící „starodávné“, racionalizující kolektivní paměť s cílem přeměnit jedinečnou kulturní minulost dané populace na typizovanou položku portfolia „dědictví lidstva“ atd.

Obraz Zápaďana (socio-mentální systém, společný všem pozápadněným) nerušeně vládne přinejmenším od 50. let minulého století. V zásadě spočívá na zjednodušené americké kultuře a stvrzuje dominanci angloamerického jazyka – dokonce i v oblasti umění či věd.

Zde hraje významnou roli ideologie „komunikace“. Specialista na USA, Gaston Dommergues, kupř. prokázal, že i americké doktríny transparentnosti informací a celosvětové volnosti komunikace – uskutečňované především vytvářením televizních sítí, planetární datové komunikace a zpracování dat – podléhají hegemonickým tendencím.

Univerzalizace jazyka, zejména při počítačovém zpracování, znamená zobecnění mezinárodního způsobu myšlení, konání a cítění „po americku.“ I když má být „svoboda“ nejvyšší hodnotou, musíme se v tomto případě ptát, zda tato celosvětová standardizace kultury, podporovaná komunikační technologií skutečně podněcuje mezilidský a mezikulturní dialog. Lze vůbec prostřednictvím kódu – který je sám o sobě odkulturněn – komunikovat?

Za nejkřiklavější příklad planetární kulturní standardizace nám může posloužit mezinárodní kultura mladých všech generací, vyrůstajících po 2. světové válce. Tato kultura, navenek se prezentující coby protiburžoazní ideologie „osvobození“ a protestu“, ve skutečnosti v mnoha zemích stvořila první pozápadněnou střední třídu v historii. Poválečná generace byla průkopníkem, dnes však většina západní mládeže – včetně té v dosud neindustrializovaných zemích – sdílí oblíbenou hudbu, chování a „praktickou kulturu.“ Spolu s Robertem Jaulinem lze říci, že Západ už není místem či zónou, ale způsobem života, „překračující“ veškeré hranice, zvnitřněným v každém egu.

Západ je – přinejmenším do té míry, do jaké představuje kulturní a geopolitickou realitu – soudržnou a uspořádanou ideologií, jejíž totalitářské cíle jsou tím skutečnější, čím méně se jeví zjevnými těm milovníkům svobody, jež se označují za naše intelektuály.

 [1] Raymond Abellio, La structure absolue [The Absolute Structure] (Paris : allimard, 1965).

Bída nového maloměšťáctví

Bída nového maloměšťáctví
Měšťáctví, či maloměšťáctví, to je pojem, který v sobě nese už tak nějak ze své samotné podstaty i vyznění určitý pejorativní náboj. Oprávněně? K odpovědi na tuto otázku je samozřejmě nutné tento pojem definovat. Vcelku zažitá definice – levicová – mluví o maloměšťáku jako o člověku v zajetí „konzervativních“ hodnot, zápecníkovi a zpátečníkovi. Marxisté hovoří o „ambiciózní části maloburžoazie (…)“ která „předstírá životní způsob velkoburžoazie, přejímá její morálku; je velmi kolísavá, přizpůsobivá, když se jí nedaří, stává se krajně radikální.“
Obecný popis je zhruba takový: (malo)měšťák, přičemž pojem s předponou i bez ní označuje ve své podstatě stejný typ člověka a neodvíjí se naprosto od lokality, kde zmiňovaný žije, je člověk, který je do značné míry nestálý ve svých názorech. Jde o člověka konzumního, sobeckého a individualistického, pokrytce.

Maloměšťák předvčerejška kritizoval podle situace socialisty i monarchisty, maloměšťák včerejška komunistické pohlaváry, aby vzápětí dehonestoval „samozvance a zaprodance“. Nekritizoval je, protože by cítil odpor k jejich idejím. Naopak, mnohdy s nimi ve své podstatě souhlasil, zhruba do doby, než došlo na lámání chleba. Pofidérnost mnoha takzvaných revolucí jde ruku v ruce s jejich maloměšťáckou podstatou. Maloměšťáctví, to je závist. Jakmile socialistická hesla někde nabyla na intenzitě, byl maloměšťák socialistou. Ne pro přesvědčení o spravedlnosti socialistického uspořádání, ale pro momentální přesvědčení o výhodnosti tohoto zřízení pro něj samotného. Maloměšťák je podstatnou částí mas západoevropských rebelií okolo roku 1968, ochotným posluchačem frází o neomezené svobodě a rovnostářství, prefabrikované intelektuály z prestižních univerzit. Maoističtí studenti nebyli ze značné části žádným proletariátem, ale naopak potomky „maloburžoazních“ rodin. Revoltovali proti svým rodičům a prarodičům, označovali je za maloměšťáky, aby se po odeznění revolty integrovali do systému a vytvořili novou vrstvu maloměšťáků. Mnozí z nich pronikli na nejvyšší posty – namátkou Manuel Barroso, Daniel Cohn-Bendit, Joschka Fischer. Nikoli překvapivě. Troufám si říct, že maloměšťák byl svého času nadšen československým experimentem „socialismu s lidskou tváří“ a současně prvním, kdo kýval k označení Palacha za blázna. Maloměšťák strhnul mariánský sloup v roce 1918 a heiloval v roce 1942, řval hesla o Dubčekovi v osmašedesátém a o deset let později podepisoval antichartu. Samozřejmě koncem listopadu 1989 už zvonil klíči a připínal trikoloru či odznáček Občanského fóra. Maloměšťák má sklon se hlásit k „revoluci“ ve chvíli, kdy ji považuje za vyhranou. Ve skutečnosti není ničím jiným než konformistou, i když se ve svých radikálních okamžicích snaží působit opačně. Nikdy ovšem není iniciátorem, předvojem a ani v pozdějších fázích nestojí zpravidla v prvních liniích společenské změny.

Jaký je maloměšťák dneška? Mediální věk ovlivnil jeho pokrytectví víc než co jiného. Maloměšťák v druhé dekádě 21. století nemusí čekat na to, kterým směrem se budou události vyvíjet. Mainstreamová média, sama založená na maloměstské morálce, ho ochotně nasměrují.
Mediální manipulace dodala maloměšťáctví nový rozměr, a totiž zmanipulovatelnost. Maloměšťák, sám ze své podstaty manipulátor a oportunista, se díky své ideové neukotvenosti a sklonu k sebestřednosti stal dokonalou obětí manipulace vyšší a chytřeji provedené.
Maloměšťák, zosobněné pokrytectví, je ochotným zastáncem neoliberální politické strany, která jde často proti jeho obecným zájmům (protože, a to je důležité, maloměšťák dnes není příslušník konkrétní třídy, ale prochází jimi a inklinuje k těmto pozicím z důvodů vlastní nabubřelosti a oportunismu). Maloměšťák zastává pochybnou pseudomorálku, když odsoudí mladou matku s dítětem jako „kurvu“, bez ohledu na to, že si přese všechno zvolila osobně bezpochyby náročnější cestu mateřství oproti „společensky přijatelnému“ umělému potratu. Maloměšťák hovoří o kultuře a kritizuje, chválí Havlovy hry, aniž by je chápal (protože Havel je v kurzu a navíc svou pseudomorálkou a „intelektuálstvím“ je vzorem maloměšťáctví), zatímco nejraději sleduje oligofrenní „reality“- a jiné „show“. Maloměšťák mluví o svobodě a demokracii, ale nevadí mu politické procesy ani okupace či bombardování suverénních států. V hloubi duše nenávidí lidi, kteří ohrožují jeho, v tuto chvíli, pohodlnou pozici. Je tím hlavním co umožňuje udržitelnost statutu quo, kdy se v moderním českém státě, vzniklém na heslech o pravdě a lásce, o některých věcech mluvit nesmí.

Maloměšťák, liberál – nikoli z přesvědčení, ale z pohodlnosti, – nechápe nic, co ho převyšuje. Pro vlastní omezenost není schopen přijmout cokoli, co převyšuje jeho sobecké a přízemní zájmy. Nechápe důležitost rodiny, nerozumí transcendentnímu rozměru života, nezná vlast a postrádá hrdost. Individualismus, to je leitmotiv maloměšťáka. Individualismus, ještě vybičovaný v současnosti převládajícím globalizovaným liberálním kapitalismem.
Maloměšťák nechápal rytířské kodexy, maloměšťák není gentleman, maloměšťák nechápal wandervogel ani skauting, maloměšťák necítí okouzlení přírodou a dobrodružstvím. Tleská každému ústupku z pozic zásad, protože v něm vidí prostor pro svou pohodlnost. Maloměšťák nechápe solidaritu. Maloměšťák nikdy nepochopí asketismus, heroismus, nestane se jüngerovským lesním chodcem. Jako egoista nechápe sebeobětování.

Mluvilo-li se o maloměšťácích jako o zastáncích konzervativních a tradičních hodnot, nelze s tím minimálně u jejich moderní podoby souhlasit. Tradiční hodnoty, jako vlast, čest nebo rodina jsou pro ně svazující, jsou ostentativními kosmopolity a pokud snad kritizují skutečné nešvary, činí tak z liberálních pozic, v obavě o svoje vlastní pohodlí.
Bída nového maloměšťáctví tkví v jeho podstatě. Je vším tím, čím nechceme být – oportunistou, pokrytcem, egoistou a zpohodlnělým individualistou bez hodnot – a dost možná se sám sobě protiví.
Málokdo dnes může tvrdit, že se ho maloměšťáctví nedotýká. Dnešní svět je postaven na konzumu, individualismu a odlidštění a je živnou půdou pro maloměšťáctví. Nemá smysl si nalhávat, že (až na velmi vzácné výjimky) kus maloměšťáka není v každém z nás. Můžeme jimi, či tou částí sebe samých, pohrdat, ovšem skutečnou zásluhou je až to, když v sobě maloměšťáctví potíráme, dobrovolně a cíleně se zbavujeme příznaků duševní malosti. Konzumnost, sobeckost a individualismus nahraďme kulturností, nezištností a solidaritou, přízemnost krásou, oportunismus idealismem.

Ubohost maloměšťáctví nahraďme velikostí duševního aristokratismu.

Vánoce, krása v životě – Dominique Venner

Blíží se Vánoce (jiný název pro zimní slunovrat). Ty jsou spojeny s věčně zeleným stromem, 1] kterým se od nepaměti v Evropě oslavují Vánoce jako velká sváteční předzvěst probuzení přírody do života po zimním klidu. Člověk si nemůže pomoci, než myslet, že už i Evropa se jednoho dne probudí ze svého současného spánku (dormitio) 2], který je delší než tento přírodní cyklus.

Vánoce jsou pro děti. Je to však také oslava, ve které má své místo krása. Není to příležitost zamyslet se nad tímto zásadním pojetím, jedné ze tří složek „Homérovy triády“: „Příroda jako základ; Znamenitost coby cíl; Krása coby obzor“?

Spíše, než pojednání o kráse, chci nabídnout čtenářům několik praktických rad, aniž by však byla opomenuta hlubší úvaha: estetika zakládá etiku (dobré je definováno tím, co je krásné) a etika zakládá estetiku (dobré je neoddělitelné od krásného).

Pěstujte krásu (smysl pro estetično) pro sebe a své blízké. Krása není otázkou peněz a spotřeby. Sídlí ve všech věcech, ale především v malých drobnostech života.

Krása je volně rozdávána přírodou: poezie mraků na jasné obloze, zvuk dešťových kapek dopadajících na stan, hvězdné noci, letní západ slunce, první sněhové vločky, barvy zimního lesa, první květiny na zahradě, houkání sovy v noci, vůně hořícího dřeva nad venkovskou chalupou…

Pokud je nám krása přírody dána, krása, kterou sami vytváříme v našich životech, vyžaduje úsilí a pozornost.

Pamatujte si, že není žádné krásy (nebo radosti) bez harmonie barev, materiálů, tvarů a stylů. To platí pro domov, oblečení a malé životní doplňky. Vyhněte se syntetickým a plastovým materiálům ve prospěch těch přírodních.

Neexistuje žádná krása bez zdvořilosti při jednání s blízkými i vzdálenými (kromě hlupáků).

Poznamenal jsem, že estetika je základem etiky. Skutečně, není žádné krásy bez duševní a fyzické rovnováhy. Například, nechte si svůj žal a obavy během těžkých měsíců pro sebe, ať už se týkají vašeho srdce, těla, nebo vaší práce. Získáte si tak ve společnosti úctu pro svoji rozvážnost a pověst dobrého společníka. Získáte také úctu sami před sebou.

Veselé Vánoce všem!

Poznámky:

1] Věčně zelené větve stromku měly napříště symbolizovat věčný život přislíbený Kristem věřícím a připomínat jim rajský strom Adama a Evy, kteří slaví svůj svátek o Štědrém dnu. Alsaský anonym z té doby zaznamenal: „O Vánocích je zvykem vztyčovati v domech jedle a ověšovati je papírovými růžemi různých barev, jablky, barevnými hostiemi a cukrovím.“ viz stránky Římskokatolické farnosti Čelákovice – Stromeček.
http://www.farnost-celakovice.cz/svatky.php?s=1_12
2] Středověká představa smrti spočívala v podobě věčného spánku spravedlivých (dormitio).