Archiv pro rubriku: Nová pravice

Prorok německé Nové pravice – NY Times část 2.

James Angelos nytimes.com

Kubitschek udržuje těsné kontakty s neformální frakcí AfD, která si říká der Flügel („Křídlo“). V jejím čele stojí nejextrémnější straníci, včetně někdejšího učitele dějepisu Björna Höckeho, který AfD vede v Durynsku. Kubitschek se s ním zná už skoro dvacet let a mluví o něm nesmírně uznale jako o „idealistovi“ a „romantikovi“. V Německu se ale jen málokdo zasloužil o rozostření už tak nejasné linie mezi starou a novou pravicí více než on. V březnu to byl právě Höcke, kdo vyvolal vnitřní stranickou revoltu proti zakladateli strany, ekonomovi Berndu Luckemu, kterého ve svém prohlášení obvinil spolu se zbytkem vedení strany z nemístných kompromisů s „establishmentovou“ linií a nedostatečného odporu vůči „dalšímu nahlodávání německé suverenity a identity“. Celý příspěvek

Prorok německé Nové pravice – NY Times část 1.

Jak z malé vesnice na východě Německa vytváří nacionalistický intelektuál svou vizi budoucnosti evropského hnutí.

James Angelos nytimes.com

Götz Kubitschek, dle vlastních slov „pravicový intelektuál“, žije ve středověkém statku ve východoněmecké vesnici Schnellroda. Z této izolované starobylé bašty vyvíjí sedmačtyřicetiletý Kubitschek značný vliv na krajně pravicové myslitele, aktivisty i politiky v celém Německu, kteří k němu do Schnellrody pravidelně zajíždějí na audience. Ze statku jsou řízeny časopis a nakladatelství Antaios, které Kubitschek provozuje se svou ženou, spisovatelkou Ellen Kositzovou, a také pravicový think-tank, neškodně pojmenovaný Institut pro státní politiku (Institut für Staatspolitik). Manželé zde mají i malou ekologickou farmu, kde chovají králíky a kozy. Kubitschek se považuje za konzervativce a bojuje za zachování německé „etnokulturní identity“, již podle něj ohrožují přistěhovalectví i odcizující působení modernity. Sám se řadí k německé „nové pravici“, která se od té „staré“, tedy národních socialistů, snaží maximálně distancovat. Němečtí politologové zase nazývají směr myšlení, k němuž se Kubitschek hlásí, buď jako ideologický „přechod“ mezi konzervatismem a pravicovým extremismem, případně prostě jako extremismus, nepříliš odlišný od staré pravice. Kubitschek však předkládá své názory s odzbrojujícím, teutonským idealiismem odkazujícím na Německo dlouho před Hitlerovým vzestupem. Německý časopis Der Spiegel o něm kdysi psal jako o „temném rytíři“. Celý příspěvek

Komplott – rozhovor

Astraea: Můžeš čtenářům představit sám sebe jako člověka? Řekni nám o sobě, co chceš.

Komplott: Ahoj kamaráde. Jmenuji se Patrick, mám 25 let a studuji práva. Ve volném čase dělám rapovou muziku, ale taky zpívám a hraji na kytaru, stejně tak rád sportuji a cestuji. Jsem součástí vlasteneckého vzdoru víc, než deset let a jsem rád, že jsem našel svoji cestu ke Generaci Identity.

Astraea: Jak vznikla přezdívka Komplott?
Komplott: Fajn, bavil jsem se s přáteli o jménu, které zní dobře a taky symbolizuje moje myšlenky kontrakultury. Jeden můj kamarád navrhl „Komplott“ a já jsem si uvědomil, že je to ono, protože se v současné době západoevropské vlády snaží nahradit domácí obyvatelstvo revolucí, řízenou shora. Nastal čas na protiopatření, hnutí vzdoru a kontrakulturu pro zastavení toho všeho. Moje hudba bude jedním z mnoha metapolitických kroků, které změní tento vývoj. Celý příspěvek

Stát a společnost – Guillaume Faye

Národ, lid může mít skvělou a tvůrčí civilizaci i s nedostatečnými státními institucemi. Příklad Francie ostatně mluví sám za sebe. V mnoha obdobích svých dějin se naše země potýkala s nestabilní státní organizací, neschopnou zvládat neustále se opakující krize. Společnost však i tak fungovala a žila ve všech sférách tvůrčím životem i navzdory krizi státu – byla totiž plodným společenstvím lidí plných vitality, které v tom nikdo neomezoval. Celý příspěvek

Nová pravice – Ladislav Havlíček

Tak jako Nová levice měla své ideologické kořeny v první třetině dvacátého, tak i osobnosti formované okolo Nové pravice ve svých počátcích čerpaly především z prací autorů tohoto období, zejména představitelů takzvané německé konzervativní revoluce.[1]

Po konci II. světové války byla krajní pravice napříč Evropou ve velké většině zdiskreditována.[2] Přesto ve Francii v šedesátých letech začalo vznikat uskupení, – později novináři pojmenované jako nová pravice – které mělo a stále má velký vliv na formování myšlení velkého množství lidí na pravici. Celý příspěvek

Základy jedenadvacátého století – Michael O’Meara

Etnonacionalista čte…

Dominique Venner
Le Siècle de 1914: Utopies, guerres et révolutions en Europe au XXe siècle /Století roku 1914: Utopie, války a revoluce Evropy 20. století/
Paris: Pygmalion, 2006

„Zformovat novou aristokracii je věčným úkolem každého revolučního úsilí.“ – Guillaume Faye

Na počátku 20. století ovládali lidé evropské krve celý svět: tvořili třetinu jeho obyvatel, přímo vládli polovině jeho rozlohy a kontrolovali Afriku, Indii, jihovýchodní Asii i části čínského pobřeží; jejich technika, průmysl, filozofie, věda a umění neměly sobě rovné; svět patřil jim a pouze jim.

O století později je však všechno jinak: lidé evropského původu nejsou ani 9% světové populace a jejich země zaplavují neběloši; svůj průmysl i technologie ochotně přepustili svým potenciálním nepřátelům; jejich státy, sociální systém i média ovládají parazitičtí cizáci a nemilosrdnou řečí demografie hledí do očí nepříliš vzdálenému biologickému zániku a vyhynutí.

Abychom tento katastrofální obrat vůbec dokázali pochopit, musíme nejprve porozumět období, během něhož k němu došlo. Naštěstí pro nás se po celoživotním studiu toho nejdůležitějšího, co k tomu vedlo, rozhodl největší identitární historik Dominique Venner načrtnout biopolitické obrysy této periody. Celý příspěvek

Jméno nepřítele zní tradicionalismus! – Guillaume Faye

V kruzích spíše rádoby revoluční nebo šířeji vzato „antiliberální pravice“ čas od času dochází ke vzplanutím – nebo možná záchvatům – tendence, již bychom mohli nazvat „metafyzickým tradicionalismem“.

Spisovatelé jako Evola či Heidegger obvykle slouží jako záminka – a toto bych rád zdůraznil: záminka – k projevům těchto tendencí, v nichž osobně spatřuji mnoho negativních a demoralizujících prvků. Problémem pochopitelně nejsou tito autoři sami o sobě. Když zůstaneme u Evoly s Heideggerem, dílo – jež obsahuje myšlenky „evoliánům“ a „heideggerovcům“ často značně vzdálené – ani jednoho z nich tedy není terčem kritiky, jejich pravicovým „učedníků“, jimiž se budu v tomto článku zabývat. Celý příspěvek

Filosofie češství Ladislava Klímy – Vítězslav Jinoch

Filosofie Ladislava Klímy[1] se v některých otázkách pohybuje v podobném milieu, jako myšlenkový směr, který soudobý „mainstream“ nazval „nová pravice“.[2] Jisté paralely mezi Klímou a „novou pravicí“ jsou však vcelku logické: oboje má společného mistra v Friedrichu Nietzschem, který nejvýrazněji z moderních myslitelů navázal na indoevropskou moudrost. Klímova filosofie češství se tak nemusí pojit pouze s jedním konkrétním národem (v jehož horizontu, dobově podmíněném, autor tvořil), ale duchovně navazuje na indoevropskou tradici ztělesněnou hrdinným mýtem, jež je u některých etnik ustavujícím aktem celé pospolitosti.[3] Klíma ve svém filosofickém myšlení staví cit pro heroický smysl za hlavní těžiště v životě národa: měl by tedy zajímat všechny ty, kteří se k „nové pravici“ hlásí. Tato krátká práce bude v základních bodech vycházet z dnes už zapomenuté stati nazvané Ladislava Klímy filosofie češství od Jaroslava Kabeše.[4] Celý příspěvek

Evropa a evropanství – Dominique Venner

Co je to Evropa? A co vlastně znamená být Evropanem?

Z geopolitického a historického hlediska vymezují Evropu její hranice. Střed, jádro Evropy tak tvoří země, jež – navzdory častým vzájemným konfliktům – už od vrcholného středověku sdílejí dějinný osud. V podstatě se jedná o územní dědice karolinské říše a blízké okolí; země, které v roce 1957 vytvořily Římskou smlouvou evropskou „Šestku“: Francie, Západní Německo, Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko. Za nimi vidíme jakýsi druhý okruh, do něhož patří pobřeží Atlantiku, severní země i východní Evropa a Balkán. A konečně třetí kruh přednostního spojenectví sahá až k Rusku. Celý příspěvek

Hrdina – Guillaume Faye

Symbolická postava mytického nebo reálně existujícího člověka, který ztělesňuje nejvyšší hodnoty etnika, národa nebo kultury, protože se za ně obětoval.
Evropská kultura byla původně založena na hrdinském eposu, na zasvěcovacích textech Iliady a Odyssey. Každá společnost se srovnává se svými hrdiny i antihrdiny. Dnes dominující ideologie se snaží jakoukoli hrdinskou dimenzi života, která by mohla stát v cestě individualistickému „rozvoji“ malého já, sprovodit ze světa. Celý příspěvek