Archiv pro rubriku: Pohanství

Jméno nepřítele zní tradicionalismus! – Guillaume Faye

V kruzích spíše rádoby revoluční nebo šířeji vzato „antiliberální pravice“ čas od času dochází ke vzplanutím – nebo možná záchvatům – tendence, již bychom mohli nazvat „metafyzickým tradicionalismem“.

Spisovatelé jako Evola či Heidegger obvykle slouží jako záminka – a toto bych rád zdůraznil: záminka – k projevům těchto tendencí, v nichž osobně spatřuji mnoho negativních a demoralizujících prvků. Problémem pochopitelně nejsou tito autoři sami o sobě. Když zůstaneme u Evoly s Heideggerem, dílo – jež obsahuje myšlenky „evoliánům“ a „heideggerovcům“ často značně vzdálené – ani jednoho z nich tedy není terčem kritiky, jejich pravicovým „učedníků“, jimiž se budu v tomto článku zabývat. Celý příspěvek

Čas a dějinnost – Ladislav Havlíček

Jak již název textu napovídá, v problematice kterou zde budeme rozebírat, existuje hned několik myšlenkových směrů a dělení. Nejzákladnějším z nich je bezesporu rozdělení vnímání času, jako děje směřujícího do předem stanoveného cíle. Dějiny či chcete-li čas, tak můžeme vnímat, jako souhrn událostí, které se nedějí náhodou. Z toho vyplývá, že čas a v něm plynoucí události mají smysl a jasný cíl. Nedějí se zcela náhodně a svévolně. Celý příspěvek

Evropa a evropanství – Dominique Venner

Co je to Evropa? A co vlastně znamená být Evropanem?

Z geopolitického a historického hlediska vymezují Evropu její hranice. Střed, jádro Evropy tak tvoří země, jež – navzdory častým vzájemným konfliktům – už od vrcholného středověku sdílejí dějinný osud. V podstatě se jedná o územní dědice karolinské říše a blízké okolí; země, které v roce 1957 vytvořily Římskou smlouvou evropskou „Šestku“: Francie, Západní Německo, Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko. Za nimi vidíme jakýsi druhý okruh, do něhož patří pobřeží Atlantiku, severní země i východní Evropa a Balkán. A konečně třetí kruh přednostního spojenectví sahá až k Rusku. Celý příspěvek

Hrdina – Guillaume Faye

Symbolická postava mytického nebo reálně existujícího člověka, který ztělesňuje nejvyšší hodnoty etnika, národa nebo kultury, protože se za ně obětoval.
Evropská kultura byla původně založena na hrdinském eposu, na zasvěcovacích textech Iliady a Odyssey. Každá společnost se srovnává se svými hrdiny i antihrdiny. Dnes dominující ideologie se snaží jakoukoli hrdinskou dimenzi života, která by mohla stát v cestě individualistickému „rozvoji“ malého já, sprovodit ze světa. Celý příspěvek

Májka

Symbolika posvátného Středu – Ladislav Havlíček

Symbolika posvátného Středu má v historii lidstva velice dlouhou historii. Dalo by se říci, že lidstvo provázela již od jeho archaických počátků. Přestože většina současných společností ztratila povědomí o významu a důležitosti Středu, který byl pro jejich předky naprosto zásadní, lidé jsou touto symbolikou konfrontováni neustále.[1] Dnešní moderní člověk si povětšinou ani nedokáže uvědomit, kde všude a jak moc je ona symbolika a provázanost s místem posvátného Středu rozšířená. Celý příspěvek

scruton astraea

Úryvek ze sbírky přednášek Rogera Scrutona „The Face of God“

Navykli jsme si dívat na vše, včetně nás samých, jako na věci určené k použití a spotřebě, a to zcela právem vedlo k našemu pádu. Právě to je totiž podstata toho, co nazýváme „pádem člověka.“ Pojíst zakázaného ovoce totiž znamená uvěřit, že nám přísluší vymezovat dobro a zlo. Poté přepisujeme celé rozlišení pomocí čistě lidských pojmů: z dobra a zla se stává zisk a výdaj, takže nic není svaté, nic není posvěcené a nic není vyloučeno z všeobecné směny a trhu. Se světem se vyrovnáváme stanovováním jeho ceny. Celý příspěvek

Platón a indoevropská trojčlennost -Edouard Rix

V roce 1938 přišel Georges Dumézil s hypotézou skutečné indoevropské „ideologie“, zvláštní mentální struktury vyjadřující společné pojetí světa. Napsal:

Podle této koncepce, již lze zrekonstruovat komparací dokumentů z většiny starověkých indoevropských společností, vyžaduje ke své existence každá organizace – od kosmu po jakoukoliv lidskou skupinu – tři hierarchické druhy akce, které navrhuji nazývat třemi základními funkcemi: (1) poznáním posvátného vědění a formou na tomto založené světské vlády, (2) fyzickou sílou a válečnou statečností a (3) plodností a hojností se svými podmínkami a následky. (1) Celý příspěvek

O identitě přemyslovského státu

Identita nového přemyslovského státu byla samozřejmě křesťanská, soustředěná zejména okolo světců z přemyslovské dynastie, ale v nemenší míře i starší, předkřesťanská. Přemyslovský kníže byl až do 12. století nástupcem mýtického Přemysla (a jeho bratra-dvojčete Nezamysla) a teprve ve druhé řadě byl „vikářem“ věčného knížete, panujícího Čechům na nebesích – svatého Václava. Knížata nastupovala na kamenný stolec uprostřed Pražského hradu podle rituálu, který se nijak nezměnil od starých „pohanských“ dob, zejména nebyl nijak pokřesťanštěn. To vše by nebylo srozumitelné, nemohlo by fungovat, kdyby alespoň neexistovala nějaká živá tradice starých, předkřesťanských mýtů, kdyby Přemyslovci neadaptovali pro své potřeby prakticky celou tradici kmene Čechů. Proto se v Čechách zachoval ten komplex, který nazýváme podle Aloise Jiráska „staré pověsti české“. Jinde, kde taková přímá vazba na předstátní organismy chyběla, se to nepodařilo, své „bájné dějiny“ nemají zdaleka všechny evropské národy. Chybí zejména všude tam, kde vzešly z bývalé francké říše, kvetou ale tam, kde nové státy vznikaly na periférii tohoto impéria, ve Skandinávii, anglosaské a keltské Británii a v Irsku. Jen trosky starých tradic, netvořících zdaleka souvislé cykly, se zachovaly na normanské Rusi, v Polsku se tradice hnězdenského centra, z něhož vzešli Piastovci, také neprosadila a podobně tomu bylo i v Uhrách. Čechy jsou tu se svým uceleným souborem „starých pověstí českých“ výjimkou.

 

Úryvek z knihy Mýty kmene Čechů (7.-10.století) – TŘI STUDIE KE „STARÝM POVĚSTEM ČESKÝM“, Dušan Třeštík Nakladatelství Lidové Noviny, 2003

Pokání do politiky nepatří (Rozhovor s Alainem de Benoist)

BV: Krátce před svou smrtí řekl François Mitterrand vyděšenému Jean-Pierre Elkabbachovi ona rozhodně znějící slova: „Francie se nemusí omlouvat.“ Mitterand měl na mysli ony proslulé „nejtemnější momenty našich dějin.“ Dnes se však „pokání“ stalo velice módním. Co to znamená?

AdB: Nejjednodušším možným způsobem lze pokání shrnout takto: lidé se omlouvají za provinění, která nespáchali, aby se zavděčili lidem, jichž se tato provinění nikdy nedotkla. Kajícníci žádnou újmu nezpůsobili; adresátům omluvy žádná újma nevznikla. Celé je to dokonale absurdní. Pokání je ve skutečnosti selektivní nakládání s dějinami, kdy se vypíchnou určitá období a události – např. otrokářství, kolonialismus atd. – považované ve světle dominantních vládnoucích myšlenek za „temné“, a proto si vyžadující oficiálně projevené pokání. Domnělá zděděná kolektivní vina přispívá k tomuto obřímu anachronismu, který sestává z „projekce“ dnešních hodnotových soudů zpět do minulosti. S minulostí zredukovanou na „povinnost nezapomenout“ se současnost stává prchavou, do sebe zahleděnou a existenciálně vyprázdněnou. Celý příspěvek

Tuskulské hovory – Cicero

Pohrdání smrtí ukázal jakýsi Sparťan, jehož jméno ani neznáme. Když byl efory odsouzen a vedli ho na popravu, tvářil se tak vesele a radostně, že mu nějaký jeho nepřítel řekl: „To pohrdáš Lykúrgovými zákony?“ A on mu odpověděl: „Naopak, jsem Lykúrgovi nesmírně vděčen, že mi přisoudil takovou pokutu, jakou mohu zaplatit bez vypůjčování a bez dluhů.“ Jak je ten muž hodný Sparty! Podle mne člověk, který dal najevo tak velkého ducha, byl odsouzen nevinně.

Takových naše obec zrodila bez počtu. Proč bych však měl jmenovat vojevůdce a státníky, když Cato píše, že celé legie šly často nadšeně na takové místo, odkud nemyslily, že se vrátí. Se stejným smýšlením padli Lakedaimoňané u Thermopyl, na něž složil nápis Simonidés: Cizinče, ve Spartě oznam, že tady nás uviděl ležet, jak nám své zákony svaté poslouchat kázala vlast. A co říká slavný vojevůdce Léonidas? „Jen statečně vpřed, Lakedaimoňané! Večeřet dnes možná budeme v podsvětí.“

Když Peršan-nepřítel v rozhovoru jednomu z nich s vychloubáním řekl: „Slunce nebudete vidět pro množství kopí a šípů,“ Sparťan odpověděl: „Budeme tedy bojovat ve stínu.“

Připomínám muže; jaké však byly spartské ženy? Jedna z nich poslala syna do boje, a když pak slyšela, že padl, řekla: „Proto jsem ho přivedla na svět, aby neváhal položit život za vlast.“

Jedná se o úryvek z knihy Tuskulské rozhovory (Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 2009). Pokud se vám líbil, neváhejte si přečíst celou knihu.