Ještě k Fayeho Archeofuturismu – Michael Walker část I.

V 80. letech patřil Guillaume Faye k nejznámějším představitelům think-tanku Nové pravice GRECE a byl i jeho zdaleka nejoblíbenějším řečníkem. Svou břitkostí, vervou a vhodně přimíchanou trochou opovržení – přezíravé „l’acteur Reagan“ či pohrdavé „monsieur Henri Levi surnommé le grand“ – pravidelně přiváděl obecenstvo k výbuchům nadšení. Pokaždé, když jsem ho slyšel mluvit na akci GRECE, se mu dostalo ovací ve stoje.

GRECE však nebyl jen think-tank, ale do jisté míry také společenský klub, kde se na kulturní, politické i společenské úrovni setkávali podobně smýšlející lidí. Důraz kladený na teorii však vedl až k pokušení vzdát se v těžkých časech přímé konfrontace a zredukovat všechny otázky na úroveň akademické debaty. Faye tuto i další své kritiky rozvádí v knize Archeofuturismus (jež poprvé u Arktosu vychází v angličtině zrovna v době, kdy se stalo problémem získat ji v původním francouzském znění).

Struktura

Na Archeofuturismu jsou patrné nedostatky děl autorů, kteří se cítí lépe před shromážděnými lidmi než za klávesnicí. Kniha je proto lehce nevyvážená a paradoxně – s přihlédnutím k obsahu – velice provinciální a svým přístupem i zpracováním značně teoretická. Zároveň v ní ale nenajdeme ani stopu touhy po uznání a odtrženosti od reality, jež činí z tolika spisovatelů zbabělce.

Neznamená to však, že by kniha neměla strukturu, jde však o uspořádání velice neortodoxní. Faye vytyčuje tři ústřední teze: (1) konec civilizace, jak ji známe, následkem – Fayeho terminologií – „konvergence katastrof“; (2) nutnost revoluce, především ve smýšlení Evropanů, (3) možné vize postkatastrofického světa (podstatu svého řešení ostatně Faye prozrazuje už v názvu své knihy).

Knihu uzavírá vědeckofantastická povídka ze světa, kde byl konflikt mezi technikou a tradicí doveden ke smírnému řešení, což je také leitmotiv celého Fayeho argumentu: musíme se naučit dívat se do nejvzdálenější budoucnosti i naší nejdávnější minulosti.

Pozice

Jedním z problémů je střet tradice a pokroku. Na jedné straně se nelze obejít bez technologie coby nástroje naší vůle k moci, což Faye považuje za nezbytné pro přežití Evropanů, na druhé straně však technický pokrok může – a často se tak skutečně děje – likvidovat tradice. Jsou náboženství jen snůškou pověr? Za pověru se totiž život obětuje jen těžko. Jak lze ale věřit něčemu takovému ve světě vědeckého racionalismu a pokroku?

Faye je rozhodným zastáncem teze, že svět se řítí ke katastrofě s mnoha rozměry, ani ne tolik střetu civilizací – jakkoliv se jeho text místy skoro podobá Huntingtonovi, především v pohledu na islám jako výzvu dominanci evropské civilizace – jako spíš tak zvané „konvergenci katastrof“. Podobně jako Huntington vidí i Faye islám jako jednotný kulturní, náboženský a politický blok obdařený vůli k výbojům.

K homosexualitě:

… nejde o nějaké potlačování homosexuality, zákaz homosexuálních párů nebo společenskou ostrakizaci lidí přitahovaných totožným pohlavím; idea legalizace nějaké formy sňatků pro homosexuály by ale byla velice ničivá symbolicky. Manželství a civilní heterosexuální svazky požívají veřejné ochrany a podpory poskytované párům schopným mít vlastní děti, a tak obnovit nové generaci a poskytnout objektivní přínos společnosti. Legalizace homosexuálních svazků a přiznání finančních privilegií se však rovná ochraně neplodných vztahů. (s. 106–107)

K demografii:

Musíme se vážně zabývat problémem imigrace, která se dnes proměnila v nástroj demografické kolonizace Evropy lidmi z afro-asijského prostředí… O tři generace později funguje kolonizace Evropy jako forma odplaty za kolonizaci evropskou… máme přijmout či odmítnout zásadní proměnu evropského etnokulturního substrátu? Podmínkou intelektuální upřímnosti i klíčem k ideologickému úspěchu je schopnost a dostatečná odvaha postavit se čelem skutečným problémům, nikoliv se jim snažit vyhýbat. (s. 49)

K rozptýlením:

Systém se k brutální cenzuře uchyluje jen v několika úzce vymezených oblastech: zpravidla si vystačí s intelektuálními rozptýleními, tj. odváděním pozornosti, když permanentně odvádí pozornost lidí k okrajovým otázkám. Nečelíme tak jen tvrdému útlaku obyvatelstva stále sofistikovanějším masmediálním aparátem společnosti spektáklu – skutečnému audiovizuálnímu ekvivalentu Prozacu – ale spíše zatajování zásadních politických problémů (imigrace, degradace životního prostředí, dopravní politika, stárnutí populace, finanční krize sociálních rozpočtů, očekávaná kolem roku 2010 atd.) (s. 92).

Archeofuturismus

Je poněkud nešťastným paradoxem, jehož si je v této knize Faye bolestně vědom, že se evropské Nové pravici v zásadě nepovedlo získat silnější vliv právě v době, kdy ji mohl vývoj událostí přímo hrát do rukou: konec studené války, zánik politického manicheismu (Východ vs. Západ) či úpadek nacionalismu coby funkční alternativy liberalismu. Faye má pro toto selhání řadu vysvětlení, jež by se ale daly shrnout jako nedostatečná obratnost v zacházení s médii, romantický izolacionismus, bagatelizace katastrof, kulturní relativismus a nepochopení – či hůř, nezájem – o ekonomiku (Faye jako jediný z čelních představitelů GRECE přišel s vlastním pojednáním o ekonomice).

Fayeho odpověď se od konsenzu Nové pravice velice liší: trvá na evropské výjimečnosti. Vrací se tak k tradičnímu přesvědčení radikální pravice, když říká, že evropská civilizace je nadřazená ostatním a že coby taková má povinnost postavit se imigraci obecně a islámu zvlášť. Z předpokladu (někdy výslovného, jindy implicitního) kulturní a rasové nadřazenosti vycházela všechna hnutí 19. i 20. století, jež usilovala o zachování či zastavení rozkladu bělošské nadvlády nad politickým osudem světa.

Poválečná evropská radikálně pravicová hnutí směřovala svou propagandu z velké části na obnovení národní prestiže a slávy na jedné straně a odmítnutí imigrantů a cizinců na straně druhé. GRECE ale už od prvopočátku zdůrazňovalo tzv. „právo na odlišnost“ a spíše než o evropské nadřazenosti proto mluvilo o evropské jedinečnosti a právu na vytyčení své vlastní identity a osudu. Největším nepřítelem pro něj tak nejsou vojenské nebo politické hrozby, ale síly, jež postupem času rozrušují, umenšují, zlehčují a nakonec i vymazávají veškerou odlišnost. Úhlavním protivníkem proto není islám ani komunismus, ale „americký způsob života“ s jeho imperativem zredukovat všechny národy na spotřebitele, jejichž jedinými starostmi je hospodářské soupeření.

Časem tak GRECE dospělo až k etnopluralismu, Fayem i dalšími kritizovanému jako kulturní relativismus. Tento argument ve zkratce říká, že všechny kultury si zasluhují uznání podle svých vlastních kritérií a žádná kultura tak není ze své podstaty nadřazena jiné. Námitky proti této tezi jsou celkem nasnadě: v konečném důsledku totiž vysává veškerou vůli postavit se proti a vyloučit cizí kultury. Odpor i ve své nejmírnější nenásilné formě totiž může vycházet jedině z premisy, že je člověk nějakým způsobem nadřazený či vybavený lepšími argumenty, případně v oblasti kultury a náboženství disponuje pravdivější a nadřazenější kulturou či náboženstvím, a z toho důvodu je tedy legitimní usilovat o protivníkovu porážku.

Přihlédnout se musí i k dalšímu aspektu – ekonomickému přežití. Faye rozhodně kritizuje GRECE za jeho slepotu k či zlehčování demografické a hospodářské války vedené proti Evropanům. V okamžiku existenčního ohrožení Evropy v podobě demografického posilování Neevropanů, jež každým okamžikem význam Starého kontinentu umenšuje, je podle Fayeho sebevražednou pošetilostí utápět se v kulturně relativistických reflexích a debatách.

Své teze o nadřazenosti a v čem by měla spočívat, však Faye dále nerozvíjí, což je škoda, protože by tak kniha jistě získala na stabilitě. Takto nás však Francouz ujišťuje o své víře v nadřazenost Evropanů a vrhá se k dalšímu bodu. Přestože jsem to v knize nenašel výslovně napsané, Faye podle všeho říká, že když se mluví o právu národa nejen na identitu, ale i na osud, s velkou pravděpodobností vyvstane konflikt mezi osudem národa puzeného k expanzi a dobývání a právem dalšího (podmaňovaného) národa na identitu.

Problematicky se jeví i pojem „práva“ na identitu či osud: odkud toto naše „právo“ vychází? Nietzscheán, za něhož se Faye označuje, na to odpovědět dokáže. Bez obalu řečeno se jedná o právo přežít – přirozený impulz, na jehož následování má „právo“ všechen život. Právo na odlišnost se s velkou pravděpodobností může střetnout s právy ostatních na odlišnost. Právo na konflikt je proto právem na zachování identity a Faye podotýká, že toto právo si mohou zachovat pouze ti, kdo se aktivně účastní politiky konfliktu (jíž podle něj nutně musí být veškerá politika). Evropská obrana identity si tedy žádá vstup do konfliktu s vládnoucí hegemonií.

Faye se otevřeně vyznává z téže chyby jako ostatní představitelé GRECE v otázce kulturního relativismu a jeho společníka: zásadového antiamerikanismu, nadřazenému etnické otázce i problému nebělošské imigrace do Evropy (a zřejmě také poklesem relativního počtu i vlivu bělochů v Severní Americe). „Etnopluralistický“ postoj, jak jej rozpracovává Alain de Benoist ve svém Europe-Tiers Monde: Même Combat, předkládá tezi, že Evropa a Třetí svět (dokonce i tyto označení dnes působí překonaně) vlastně jsou přirozenými spojenci proti americkému a sovětskému způsobu života. Faye si zde sype popel na hlavu: GRECE (a do této množiny řadí i sebe) přehlíželo skutečnou islámskou hrozbu a etnoluralismem vydláždilo cestu pro nečinný přístup, „strkání hlavy do písku“ před dlouhodobě významnou masivní muslimskou imigrací do Evropy.

Fayeho důraz na nadřazenost Evropy namísto práva Evropanů na odlišnost se účinně vyhýbá nebezpečí zabřednutí do neúčinného, pasivního a ke kompromisům svolného pluralismu. Na druhé straně pak vrhá do centra pozornosti provokativní a nevyhnutelně kontroverzní projekt, Fayeho srdci zjevně velmi drahý: Eurasijské impérium. V knize načrtává budoucnost v podobě ohromného evropského bloku od Lisabonu po Vladivostok.

Naznačeným, ale nikdy výslovně neuvedeným směřováním archeofuturistického projektu je pak boj a expanze ve světě rozděleném na obří, vzájemně soupeřící mocenské bloky. „Podobně jako ve starověku a středověku si i po nás budoucnost žádá představit si Zemi rozdělenou na obří, kvaziimperiální jednotky, které spolu bojují nebo spolupracují.“ (s. 77) Z této perspektivy je Fayeho obdiv k jaderné energii, čitelný z jeho řádek (a otevřeně vyjádřený jinde, až dramaticky potom v jeho satirické Notre avant guerre, kde škodolibě vykresluje likvidaci zdegenerované Evropy v infernu hřibů jaderných explozí) a futuristické technologii obecně možno chápat jako „deus ex machina“ celého jeho projektu.

Na rozdíl od většiny nadšených modernizátorů se však Faye nijak neschovává před dilematem smíření světa moderních technologií se světem tradic rasových, politických či jiných. Jak snoubit vyspělou techniku a s ní spojenou realitu se zachováním kontinuity s minulostí? Faye se k problému staví čelem, a přestože se jeho řešení snad může leckomu jevit jako pochybné a utopické, zasluhuje si uznání přinejmenším za pokus o vyřešení dilematu, jemuž se všichni ostatní myslitelé radikální pravice v podstatě vyhýbají. Faye označuje své řešení za „archeofuturismus“ z titulu knihy a projekt pro evropské revolucionáře (pokud chceme zachránit evropskou civilizaci, musíme být revolucionáři, ne konzervativci): syntézu budoucnosti s minulostí, vytvoření budoucnosti nikoliv moderní nebo postmoderní, ale archeo-moderní, modernismus s jasným povědomím o svých kořenech, pevně a hluboko vrostlých do minulosti.

Nepočetná elita vládců bude mít přístup k nejvyšším formám moderní technologie, zatímco drtivá většina průměrněji nadaných se bude muset spokojit s primitivnějšími formami technických počinů – tedy společnost zcela dvojkolejná. Možná to zní povědomě, evokuje to ovšem jen málo pozitivního. Osobně se totiž stejně jako mnozí další domnívám, že konečným cílem (stávající) vládnoucí elity je v podstatě totéž: rozdělení lidstva na dvě skupiny – elitu a početnou majoritu outsiderů bez stopy vlivu na správu veřejných záležitostí. Jen těžko se to dá sloučit s Fayeho pozitivním hodnocením populistických iniciativ. Ať tak či onak, síla tohoto autora spočívá spíše v jeho schopnosti klást správné otázky, než na ně podávat dobře připravené odpovědi.

„Postkatastrofický“ svět bude podle Fayeho ostře rozdělen mezi futuristické činy elity a archaické podmínky i status většiny, má tedy být archeofuturistický. Než se budeme touto myšlenkou zabývat blíže, měli bychom se na moment zastavit a znovu zamyslet nad pojmy růstu a pokroku, jež Faye coby překonané odmítá. Jeho kapitola názorně nazvaná „Za dvojkolejnou globální ekonomiku“ začíná kategorickým prohlášením: „‘Pokrok‘ jako idea zjevně umírá, a to i přes pokračující hospodářský růst.“