Ještě k Fayeho Archeofuturismu – Michael Walker část II.

Proti růstu

Fayeho replika proti „paradigmatu hospodářského rozvoje“ je prostá:

Intelektuální revoluce už započala: lidé si začínají všímat, aniž by se to zatím odvážili říct nahlas, že staré poučky, podle kterých se život lidstva na individuální i kolektivní úrovni každým dnem zlepšuje díky vědě, šíření demokracie a rovnostářské emancipaci, jednoduše nejsou pravdivé… Naplno proto dnes začínáme pociťovat neblahé účinky masové technologie: stále odolnější viry, problémy způsobené průmyslově produkovanými potravinami, nedostatek půdy a pokles objemu světové zemědělské výroby, rychlé a všudypřítomné ničení životního prostředí či vývoj zbraní masového ničení návdavkem k jaderné pumě – nemluvě o tom, že technologie vstupuje do své barokní fáze. (s. 162-3)

Vyjma poslední části (což je ryzí Spengler) musí být tyto řádky nestrannému čtenáři povědomé – jde totiž o dobrý příklad pesimismu ekologických autorů, který od nich zazněl už nesčetněkrát. Faye jistě ví – nebo by alespoň vědět měl – že se najde celá řada lidí s velice jasnou představou o ceně, již platíme za to, že jsme učinili Pokrok svým Baalem. Faye má podle mě naprostou pravdu, stejně jako ji měly tisíce před ním, když oprávněnost výše této ceny zpochybňuje. Marně však bude čekat ten, kdo by od Fayeho doufal byť jen v gesto uznání učiněné směrem k mnoha organizacím, skupinám, kampaním a iniciativám usilujícím o zvrat tohoto vývoje.

Právě naopak: Faye s opovržením odbývá francouzské zelené následovně: „Politický program zeleného hnutí neobsahuje žádná opravdu ekologická opatření, jako by byla třeba přeprava kamionů po železnicích namísto dálnic, vytvoření aut, která by neznečišťovala prostředí (elektromobily, auta na plyn atp.) nebo boj proti rozrůstání měst do přírodních stanovišť, únikům zemědělských hnojiv, znečištění podzemní vody, vyčerpávání zásob ryb v evropských vodách, chemická aditiva v potravinách, nadužívání pesticidů a insekticidů atd. Pokaždé, když jsem se pokusil se  zástupcem zelených tato konkrétní témata nadhodit, působilo to na mě, že ho to buď nezajímá, nebo se tím vážněji nezabýval“ (s. 145). Není ale jasné (což může být také chyba překladatele), zda Faye mluví o jednom či více lidech. Ať už je to, jak chce, mé zkušenosti se v tomto bodě liší – mnozí ekologové se totiž o tato témata zajímají velice živě.

Futurismus

Fayeho kniha nepůsobí, jako by byla určena širšímu obecenstvu, ale spíš jako disputace s někým ještě z dob původního GRECE nad „ballon de rouge“ v pařížské kavárně. I přes svůj provincialismus Faye umí dokonale zacílit na mnohé z nejdůležitějších otázek naší doby a podívat se na ně z globální perspektivy, a to i tam, kde (jak se tomu často děje) tento pohled zkresluje náhodná dějinná zátěž, slabina tohoto díla. Čtenář by se ale neměl náhodnými odkazy nechat odradit a dovolit Fayemu, aby ho provedl klíčovými tématy dneška a ptal se po našich odpovědích na zásadní otázky.

Největší síla knihy spočívá v tom, že dává průchod rostoucí frustraci lidí ze všech oblastí života plynoucí z pochopení, že žijeme v přechodném období; že „konec dějin“ je naprostá iluze a že zpuchřelé struktury nedokáží spoutat sílu chodu dějin. Faye překvapivě cituje Petera Mandelsohna, podle něj „archeofuturistu, který to o sobě ani nevěděl“, jako někoho, kdo si uvědomil, že demokracie, jak ji známe z britského parlamentu, je natolik obnošená, že už nedává Evropanům a lidstvu jako takovému nástroje nezbytné k překonání problémů dneška.

Fayeho náhled na skutečné problémy, skryté pod nánosem žvanění většiny současných politiků, je velice osvěžující:

Nová společnost budoucnosti se konečně rozloučí s dnes platnými perverzními rovnostářskými předpoklady, kdy se každý touží stát důstojníkem, vysokým úředníkem nebo diplomatem, přes všechny jasné indicie, že většině lidí na výkon těchto rolí chybí náležité schopnosti. Výsledkem tohoto přesvědčení je všeobecné rozčarování, pachuť nezdaru a zášť. Společnosti obrozené stále pokročilejšími technologiemi naopak budou volat po návratu k archaickým, tj. nerovnostářským a hierarchickým normám, podle nichž se nejnáročnějších úkolů ve vedení společnosti ujímá meritokratická a tvrdým výběrem prosetá menšina.

Lidé vykonávající v těchto společnost nižší funkce však nebudou cítit frustraci: jejich důstojnost nebude zpochybněna a přijetím svého postavení užitečného příslušníka organického společenství se konečné osvobodí od individualistické pýchy moderního věku, který každému člověku sice ne zcela výslovně, ale přesto klamně našeptává, že se může stát špičkovým vědcem nebo vladařem.

„Individualistická pýcha“ i podle mě dobře shrnuje jeden z velkých neduhů naší doby: přefouknutá důležitost, již průměrní lidé přikládají svým nudným životům. Faye umí místy být skutečně nekompromisně vynikající.

Přes všechna svá omezení je tak dílo hodnotným příspěvkem do rozšiřujícího se katalogu evropského uvědomění si své zabřednutí do krize. Přináší velice čtivé a často i všímavé postřehy o skutečně závažných otázkách naší doby, při čtení se však neustále vrací otázka: nakolik se Fayemu podařilo předložit Evropanům čelícím této krizi využitelnou strategii? Odpověď zní, že žádná „strategie“ neexistuje, pokud jí tedy nemáme na mysli zaujímání pozic (například ve prospěch evropského federalismu namísto reakčního nacionalismu nebo přátelské konkurence s USA namísto obecného odporu k americkému způsobu života).

Možná si ale knihu přečte někdo podstatě mladší než Faye i autor této recenze a uvědomí si, že s touto odpovědí může přijít třeba právě on. V takovém případě se kniha skutečně prokáže být dílem hodným budoucnosti i minulosti; počinem archeofuturistickým.