Stát a společnost – Guillaume Faye

Národ, lid může mít skvělou a tvůrčí civilizaci i s nedostatečnými státními institucemi. Příklad Francie ostatně mluví sám za sebe. V mnoha obdobích svých dějin se naše země potýkala s nestabilní státní organizací, neschopnou zvládat neustále se opakující krize. Společnost však i tak fungovala a žila ve všech sférách tvůrčím životem i navzdory krizi státu – byla totiž plodným společenstvím lidí plných vitality, které v tom nikdo neomezoval.

Vezměme si třeba období let 1815-1848 (bourbonská restaurace a červencová monarchie) a Třetí republiku (1875-1940). Státní instituce (v Tocquevilleho terminologii „konstituce“) byly velice slabé, těšily se jen bídné podpoře a klopýtaly od jedné krize ke druhé. Současně však v té době byla Francie v oblasti umění, věd, průmyslu, kvality vzdělání, hospodářského i kulturního vlivu atp. vysoce tvůrčí a konkurenceschopná. Jak si tedy tento paradox vysvětlit?

Životaschopnost a génius národa se v prvé řadě odvíjí od vztahu mezi mužným, organizujícím principem, „Státem“, a principem ženským a vitálním, z něhož se rodí formy, „Společností“. Společnost se bez Státu stává neplodnou, protože národ se bez vlastního státu propadá do folklorismu a letargie. Bez pevně strukturované a stejnorodé Společnosti je však Stát (a to i dobře organizovaný) bezmocný a neefektivní: právě toho jsme svědky dnes, k čemuž se ještě vrátím.

Zadruhé Francie i v čase svých nespočetných krizí Státu a jeho institucí tento Stát vždy – jakkoliv nedokonalý – přece jen měla. Krize „režimu“ tak byly spíše povrchní a nástavbové, stále však existoval stát a politická infrastruktura, které poskytovaly strukturu a napomáhaly rozvoji tvořivosti společnosti. (1)

Zatřetí, přirovnáme-li nahrubo Stát k mozku a Společnost ke zbytku těla analogií s lidským jednotlivcem – trápí-li nás bolesti hlavy, může být tělo i tak naprosto zdravé, národ coby celek může i nadále fungovat. Jestliže ale dojde k rozkladu organických základů Společnosti, nespasí národ ani ten nejlepší Stát. Stejně tak i jednotlivec s brilantním myšlením zůstane bezmocný a paralyzován, selže-li jeho tělo.

„Historický kapitál“ národa, tedy souhrn jeho tvůrčí činnosti (kulturní i hmotné), je tedy nejen výsledkem souhry Státu a Společnosti, ale také povědomí o vlastní etno-historické jednotě. (2)

Nyní tedy k některým šokujícím skutečnostem. Nemůžeme například říci, že by francouzský státní aparát fungoval ve srovnání s minulostí nějak zvlášť bídně. Problém tak skutečně spočívá spíše v tom, že francouzská Společnost, organická a produktivní složka národa, se pomalu rozkládá. Zodpovědnost – ale jen částečnou – za to nese Stát, který to umožnil a neučinil proti tomu náležitá opatření. Choroba Společnosti však Stát předchází, ten se totiž rodí jako biologický plod organického těla Společnosti – stejně jako se muž rodí z ženy. Z holistického a harmonického pohledu tak Společnosti dává zrodit se Státu, jenž ji na oplátku reguluje, usměrňuje a chrání.

Dnes francouzský národ (podobně jako i řadu dalších v Evropě) sužují nesmírně vážné choroby, jež ve střednědobém horizontu ohrožují jeho samotné přežití. Nemají ale nic co dočinění s „institucemi“. Abychom hovořili konkrétně: stárnoucí původní obyvatelstvo a jeho demografický úpadek, masová imigrace zdola (způsobená či přijatá s fatalismem či nechutí, ale v žádném případě vnucená vnější silou), domestikace (psycho-behaviorální zdroj egoismu), letargie, zločinná sentimentalita, ochabnutí, pasivní hédonismus, lhostejnost k vlastním předkům a pokrevní linii (germen) atd.

Někteří přicházejí s vysvětleními opírajícími se o vnější politické či ideologické příčiny: dlouhodobé působení křesťanské morálky, svobodní zednáři, „židovský duch“ amerikanismu, konzumerismus atd. Vnitřní, ze sociobiologie vycházející vysvětlení, pak zní, že národy, čili biologické skupiny, stárnou právě tak jako jednotlivci a při tom ztrácejí svou životní energii i kolektivní vůli. V delším časovém horizontu tak stále obtížněji čelí novým výzvám svého prostředí, ideologickým i těm ostatním. Vnější příčiny jsou zdrojem nezodpovědnosti, ty vnitřní pak plodí fatalismus.

Nikdo tak nikdy nerozhodne, neměli bychom však propadat zoufalství: člověk musí vždy jednat tak, jako by se osud dal změnit a tiché zoufalství bylo hloupé a opovrženíhodné.

Tyto čtyři zásady (či podmínky) rozhodují o zdraví a tvořivosti Společnosti:

  1. Etnická homogenita (sourodnost) v nejširším slova smyslu, spojená se silným vědomím antropologické spřízněnosti.
  2. Hodnoty, kultura a sdílené historické povědomí bez vnitřního komunitarismu – tedy jednota Společnosti a Státu.
  3. Vnitřní solidarita překračující ekonomické třídní rozdíly, spíše fyzické než intelektuální vědomí příslušnosti.
  4. Její vlastní genius, tedy vnitřní charakteristiky, rozněcují tvůrčího ducha velké části jejích příslušníků. Nejedná se o výsadu všech národů.

Politickou úlohou státu tak je organizace tohoto souboru a načrtnutí plánů pro jeho budoucnost, tedy de facto historické úlohy. Francouzská republikánská ideologie (již převzal i sovětský komunismus) si však – od Robespierreho po blouznivé levičáky Terra nova, z nichž čerpá inspiraci Socialistická strana – představuje, že Stát se svým idealismem („udělejme Francii!“) může harmonicky zorganizovat společnost složenou z lidí ze všech koutů světa. Utopismus bortí veškeré zbytky zdravého rozumu. Aristoteles vysvětlil, že tělo obce (tedy Společnost) nemůže vzniknout jen tak nahodile – Stát potřebuje svou pečlivě zvolenou Společnost stejně nutně jako sochař kvalitní mramor. Společnost a stát musejí připomínat a formovat jeden druhého, s tím, že stát je tím slabším z nich. Proč? (3)

Závěr: Bude-li rozklad a etnický chaos uvnitř francouzské Společnosti pokračovat, nakonec se zhroutí i Stát, který je jejím promítnutím. Slunce ale bude svítit dál.

Poznámky:

(1) Montaigne se domníval, že kdyby hlava státního aparátu zmizela, země by normálně fungovala dál. Jinými slovy: Společnost je autonomní.

(2) S konceptem „historického kapitálu“ přišlo bretonské/bretaňské nacionalistické hnutí Emsav a jeho teoretik Yann-Ber Tillenon. Popisuje společné působení společnosti a státu, díky němuž postupně vzniká hmotné i duchovní národa.

(3) Protože Společnost Stát financuje. Dokonce i silové složky státu závisejí na finančním konsenzu Společnosti, a tak je mocenská rovnováha velmi složitá. Zhroucení národa je vždy zapříčiněno rozpadem paktu Společnost/Stát. Společnost také vždy přijde s novým Státem, zatímco Stát si novou společnost vytvořit nedokáže.

„État et Société“

Zdroj: https://www.counter-currents.com (Z francouzštiny přeložil Greg Johnson)