Archiv pro štítek: Evropa

Rozhovor s kapelou Francs-Tireurs Patriotes

Astraea: Můžete o sobě říct pár slov? Vaše jména, stáří, kde žijete… je FTP 100% pařížská kapela?

FTP: Ahoj! Zpěvák kapely je Tanguy, její kytarista a zpěvák je Philippe, Max a Charlie taky hrají na kytaru. Julien je basák a Colin bubnuje. Kapela vznikla v Paříži, když většina z nás studovala. To je důvod, proč jsme srostlí s naším městem. Průměrný věk členů kapely je zhruba 28 let. Celý příspěvek

Evropa a evropanství – Dominique Venner

Co je to Evropa? A co vlastně znamená být Evropanem?

Z geopolitického a historického hlediska vymezují Evropu její hranice. Střed, jádro Evropy tak tvoří země, jež – navzdory častým vzájemným konfliktům – už od vrcholného středověku sdílejí dějinný osud. V podstatě se jedná o územní dědice karolinské říše a blízké okolí; země, které v roce 1957 vytvořily Římskou smlouvou evropskou „Šestku“: Francie, Západní Německo, Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko. Za nimi vidíme jakýsi druhý okruh, do něhož patří pobřeží Atlantiku, severní země i východní Evropa a Balkán. A konečně třetí kruh přednostního spojenectví sahá až k Rusku. Celý příspěvek

Hrdina – Guillaume Faye

Symbolická postava mytického nebo reálně existujícího člověka, který ztělesňuje nejvyšší hodnoty etnika, národa nebo kultury, protože se za ně obětoval.
Evropská kultura byla původně založena na hrdinském eposu, na zasvěcovacích textech Iliady a Odyssey. Každá společnost se srovnává se svými hrdiny i antihrdiny. Dnes dominující ideologie se snaží jakoukoli hrdinskou dimenzi života, která by mohla stát v cestě individualistickému „rozvoji“ malého já, sprovodit ze světa. Celý příspěvek

Konec moderního světa: Rozhovor s Alainem de Benoist

  1. 2. 2017 – Dlouho očekávaná knižní analýza populistické vlny z pera Alaina de Benoist je konečně na světě: Le Moment populiste – Droite-Gauche, c’est fini! (Editions Pierre Guillaume de Roux). Ve světle nadcházejících voleb ve Francii a dalších evropských zemí ji pochopitelně doporučujeme k okamžitému přečtení.

Pozoruhodná míra odporu stále větší části obyvatelstva k „vládním stranám“ i politické třídě vůbec a z toho plynoucí vzestup hnutí označovaná za „populistická“ je nepochybně tím nejvýraznějším rysem proměny politické scény za poslední přinejmenším dvě desetiletí. Navíc podle všeho dochází k další akceleraci tohoto jevu, jak by naznačovalo zvolení Donalda Trumpa jen několik měsíců po Brexitu. Důkazy rozšiřování propasti mezi lidem a vládnoucí Novou třídou vidíme na každém kroku, stejně jako vznik nových polarit, které nahrazují někdejší pravo-levé dělení. Co ale vlastně „populismus“ znamená? Jde o prostý projev krize reprezentace? Ideologii? Styl? Nebo snad o základní požadavek demokracie tváří tvář elitám obviňovaným z toho, že už nedělají skutečnou politiku a chtějí vládnout bez lidu? Na tyto a další otázky kniha, která vychází od nejaktuálnějších událostí, aby tak zasadila politický, sociologický a filozofický rozměr debaty do kontextu, hledá odpovědi.

Po přečtení této důležité knihy jsme Alainu de Benoist položili několik otázek. Celý příspěvek

Alain Delon

Delon reakcionář – Karel Veliký odhaluje překvapivou skrytou tvář slavného herce

V rolích z posledních let připomíná vlastního „gumáka“. Bulvár ho tu a tam opráší – jako Casanovu před smrtí. Herec, který se líbil také českým ženám, má však i jinou tvář.

Paříž 1952. Francouzská armáda nutně potřebuje nové brance – nestačí doplňovat zámořské posádky. Výše prémie láká: kolem 200 tisíc franků – pro mladíky z chudších poměrů sen. Sedmnáctiletý Delon podepisuje pět let u námořnictva. Po výcviku v Pont–Réan jde do Toulounu, odtamtud rovnou do Indočíny. Dává se přeložit k pozemnímu vojsku. Na místo bojů přichází krátce po Dien–bien–phu: „Moc jsem tam toho neviděl. Probíhaly už jenom menší pouliční boje… Ale i kdybych se dostal doprostřed války, tak by se mi to líbilo. Ten pocit, že se může stát všechno. Připadal jsem si jako muž, měl jsem zbraň…“ Celý příspěvek

Problémem EU je, že zdiskreditovala Evropu (Rozhovor s Alainem de Benoist)

Čím méně účinkují opatření zaváděná Evropskou komisí, tím tvrdošíjněji udržuje neměnný kurz v přesvědčení, že pokud dojde k přerušení jejího zbrklého úprku vpřed, všechno se zhroutí – a my se tak nevyhneme ani tomuto překotnému třeštění, ani zhroucení.

Celý příspěvek

Platón a indoevropská trojčlennost -Edouard Rix

V roce 1938 přišel Georges Dumézil s hypotézou skutečné indoevropské „ideologie“, zvláštní mentální struktury vyjadřující společné pojetí světa. Napsal:

Podle této koncepce, již lze zrekonstruovat komparací dokumentů z většiny starověkých indoevropských společností, vyžaduje ke své existence každá organizace – od kosmu po jakoukoliv lidskou skupinu – tři hierarchické druhy akce, které navrhuji nazývat třemi základními funkcemi: (1) poznáním posvátného vědění a formou na tomto založené světské vlády, (2) fyzickou sílou a válečnou statečností a (3) plodností a hojností se svými podmínkami a následky. (1) Celý příspěvek

Imigrace: rezervní armáda kapitálu -Alain de Benoist

V roce 1973, krátce před svou smrtí, se francouzský prezident Georges Pompidou přiznal, že stavidla masové imigraci otevřel na přání četných velkopodnikatelů jako Francis Bouygues, kteří chtěli využít poddajné a laciné pracovní síly bez jakéhokoliv třídního povědomí či tradice hnutí za sociální práva.

Tento krok měl zároveň stlačit platy francouzských dělníků, zchladit jejich protestní zápal a rozbít jednotu dělnického hnutí. Jak prezident dodal, velcí šéfové „chtějí pořád víc a víc.“ Celý příspěvek

Podstata archaismu – Guillaume Faye

 

Zdá se pravděpodobné, že teprve po katastrofě, která skoncuje s modernitou a její celosvětovou ideologií, nevyhnutelně nastoupí na její místo alternativní náhled na svět. Nikdo nebude mít předvídavost a odvahu s ním přijít ještě před vypuknutím chaosu. Odpovědnost připravit se na postkatastrofický koncept světa tedy odteď dopadá na nás, kteří žijeme v – jak to nazval Giorgio Locchi – interregnu. Napřed ale musíme dát tomuto konceptu obsah. Celý příspěvek

O identitě přemyslovského státu

Identita nového přemyslovského státu byla samozřejmě křesťanská, soustředěná zejména okolo světců z přemyslovské dynastie, ale v nemenší míře i starší, předkřesťanská. Přemyslovský kníže byl až do 12. století nástupcem mýtického Přemysla (a jeho bratra-dvojčete Nezamysla) a teprve ve druhé řadě byl „vikářem“ věčného knížete, panujícího Čechům na nebesích – svatého Václava. Knížata nastupovala na kamenný stolec uprostřed Pražského hradu podle rituálu, který se nijak nezměnil od starých „pohanských“ dob, zejména nebyl nijak pokřesťanštěn. To vše by nebylo srozumitelné, nemohlo by fungovat, kdyby alespoň neexistovala nějaká živá tradice starých, předkřesťanských mýtů, kdyby Přemyslovci neadaptovali pro své potřeby prakticky celou tradici kmene Čechů. Proto se v Čechách zachoval ten komplex, který nazýváme podle Aloise Jiráska „staré pověsti české“. Jinde, kde taková přímá vazba na předstátní organismy chyběla, se to nepodařilo, své „bájné dějiny“ nemají zdaleka všechny evropské národy. Chybí zejména všude tam, kde vzešly z bývalé francké říše, kvetou ale tam, kde nové státy vznikaly na periférii tohoto impéria, ve Skandinávii, anglosaské a keltské Británii a v Irsku. Jen trosky starých tradic, netvořících zdaleka souvislé cykly, se zachovaly na normanské Rusi, v Polsku se tradice hnězdenského centra, z něhož vzešli Piastovci, také neprosadila a podobně tomu bylo i v Uhrách. Čechy jsou tu se svým uceleným souborem „starých pověstí českých“ výjimkou.

 

Úryvek z knihy Mýty kmene Čechů (7.-10.století) – TŘI STUDIE KE „STARÝM POVĚSTEM ČESKÝM“, Dušan Třeštík Nakladatelství Lidové Noviny, 2003