Archiv pro štítek: tradice

Evropa a evropanství – Dominique Venner

Co je to Evropa? A co vlastně znamená být Evropanem?

Z geopolitického a historického hlediska vymezují Evropu její hranice. Střed, jádro Evropy tak tvoří země, jež – navzdory častým vzájemným konfliktům – už od vrcholného středověku sdílejí dějinný osud. V podstatě se jedná o územní dědice karolinské říše a blízké okolí; země, které v roce 1957 vytvořily Římskou smlouvou evropskou „Šestku“: Francie, Západní Německo, Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko. Za nimi vidíme jakýsi druhý okruh, do něhož patří pobřeží Atlantiku, severní země i východní Evropa a Balkán. A konečně třetí kruh přednostního spojenectví sahá až k Rusku. Celý příspěvek

Hrdina – Guillaume Faye

Symbolická postava mytického nebo reálně existujícího člověka, který ztělesňuje nejvyšší hodnoty etnika, národa nebo kultury, protože se za ně obětoval.
Evropská kultura byla původně založena na hrdinském eposu, na zasvěcovacích textech Iliady a Odyssey. Každá společnost se srovnává se svými hrdiny i antihrdiny. Dnes dominující ideologie se snaží jakoukoli hrdinskou dimenzi života, která by mohla stát v cestě individualistickému „rozvoji“ malého já, sprovodit ze světa. Celý příspěvek

otroci

Lidská důstojnost v antické společnosti – Ladislav Havlíček

Vymezit krátce a přesto úplně předmět této práce je velmi obtížné. Pojem lidská důstojnost si můžeme pracovně rozdělit do dvou myšlenkových rovin, které nám pomůžou lépe pochopit, o co vlastně jde. Lidská důstojnost jako právní pojem je první varianta vymezení, s kterým se při studiu této problematiky můžeme setkat. Tato definice zcela zjednodušeně chápe lidskou důstojnost v právní rovině, která by člověka měla chránit před nedůstojným chováním. Druhý způsob pochopení pojmu tkví ve filozoficko-etickém pohledu, který nás bude zajímat především.

V prvé řadě je nutné uvést, že chápání sousloví lidská důstojnost nabývalo napříč historií různých závěrů. Vždy zde hrálo roli v jaké době, kultuře, jedním slovem paradigmatu, téma studujeme. Je tedy nutné si od samého začátku uvědomit, že idea lidské důstojnosti nikdy v dějinách nepředstavovala nějaký universální, časem nezasažený, objekt. Celý příspěvek

Májka

Symbolika posvátného Středu – Ladislav Havlíček

Symbolika posvátného Středu má v historii lidstva velice dlouhou historii. Dalo by se říci, že lidstvo provázela již od jeho archaických počátků. Přestože většina současných společností ztratila povědomí o významu a důležitosti Středu, který byl pro jejich předky naprosto zásadní, lidé jsou touto symbolikou konfrontováni neustále.[1] Dnešní moderní člověk si povětšinou ani nedokáže uvědomit, kde všude a jak moc je ona symbolika a provázanost s místem posvátného Středu rozšířená. Celý příspěvek

scruton astraea

Úryvek ze sbírky přednášek Rogera Scrutona „The Face of God“

Navykli jsme si dívat na vše, včetně nás samých, jako na věci určené k použití a spotřebě, a to zcela právem vedlo k našemu pádu. Právě to je totiž podstata toho, co nazýváme „pádem člověka.“ Pojíst zakázaného ovoce totiž znamená uvěřit, že nám přísluší vymezovat dobro a zlo. Poté přepisujeme celé rozlišení pomocí čistě lidských pojmů: z dobra a zla se stává zisk a výdaj, takže nic není svaté, nic není posvěcené a nic není vyloučeno z všeobecné směny a trhu. Se světem se vyrovnáváme stanovováním jeho ceny. Celý příspěvek

Podstata archaismu – Guillaume Faye

 

Zdá se pravděpodobné, že teprve po katastrofě, která skoncuje s modernitou a její celosvětovou ideologií, nevyhnutelně nastoupí na její místo alternativní náhled na svět. Nikdo nebude mít předvídavost a odvahu s ním přijít ještě před vypuknutím chaosu. Odpovědnost připravit se na postkatastrofický koncept světa tedy odteď dopadá na nás, kteří žijeme v – jak to nazval Giorgio Locchi – interregnu. Napřed ale musíme dát tomuto konceptu obsah. Celý příspěvek

Tradiční slovanská kultura

Slovanskou tradiční kulturu známe jen velmi nedokonale. Její hlavní rysy můžeme ovšem – alespoň zhruba – charakterizovat na základě toho, co víme o myšlení a světovém názoru evropské vesnice a mimoevropských „primitivů“. Kultura je v každé, i moderní společnosti, vždy především kulturním dědictvím, tím, co je předáváno jednou generací druhé, tím, čemu se každý člen společnosti učí v procesu své socializace. V archaických společnostech byl právě tento prvek tradice rozhodující natolik, že ještě v minulém století se v evropské vesnici udržovala kultura tkvící svými kořeny a celým svým rázem hluboko v tisícileté minulosti a odolávající všem zásadním změnám. Snaha bránit se jakékoliv změně byla prvním typickým znakem archaických kultur; druhým bylo to, že skutečnost nazíraly přirozeně celostně. Archaické myšlení se nesnažilo rozkládat analyticky skutečnost na její jednotlivé prvky, aby je pak mohlo opět složit ve vnitřně spojitý obraz, jako to činíme my, ale snažilo se nazírat skutečnost přímo jako celek, a konstruovalo její obrazy většinou na základě asociací, úsudků a analogie. „Ono poznání světa, k němuž archaické myšlení dospívá, lze srovnat s představou, kterou bychom si o nějaké místnosti udělali ze zrcadel, jež by visela na zdech proti sobě a vzájemně by se zrcadlila (a zrcadlila by i objekty umístěné v prostoru mezi nimi), přičemž by však tato zrcadla nebyla navzájem přesně paralelní. Vytváří se současně množství obrazů, a žádný se přesně nepodobá ostatním, takže každý přináší jen dílčí poznání výzdoby a zařízení, ale jejich soubor je charakterizován invariantními vlastnostmi, jež vyžadují určitou pravdu. „Divoké myšlení“ prohlubuje svoje poznání pomocí imagines mundi. Konstruuje intelektuální stavby, které mu usnadňují chápání světa tím, že se mu podobají“. Celý příspěvek