Tulák po hvězdách – Jack London

(…) Tak jako lidský zárodek opakuje v krátkém období deseti lunárních měsíců úžasně rychle v nesčetných formách a nesčetněkrát znásobených podobách celé dějiny ústrojného světa od rostliny k člověku, tak jako si chlapec za krátkou dobu dětských let zopakuje historii prvotního člověka od krutých a divokých činů, od svévolného působení bolesti nižším tvorům až po kmenové povědomí projevující se touhou žít v tlupě, tak já, Darrell Standing, jsem opakoval a znovu prožíval všechno, čím byl a co dělal primitivní člověk, a čím byl, než se z něho stal člověk rovný tobě a mně a celému našemu rodu v podmínkách civilizace dvacátého století.

Každý z nás z lidských tvorů žijících dnes na této planetě, v sobě nese nezrušitelnou historii života od počátku světa. Tato historie je zapsána v našich zvycích, v tkáních a kostech, v orgánech, v buňkách našeho mozku i v našich duších – jsou tam vepsány všechny druhy atavistických, fyzických i psychických pudů a všech možných sklonů, které jsme zdědili po předcích. Kdysi jsme vypadali jako ryby, ty i já, můj čtenáři, pak jsme se vyplazili z moře, abychom na suché zemi prožívali dobrodružství, které teď vrcholí. Znaky moře máme doposud v sobě, zrovna jako znaky hadů z doby, kdy prehistorický had a prehistorický člověk byli jedno a totéž. Kdysi jsme také létali ve vzduchu a jindy bydleli na stromech a báli se tmy. Stopy toho zůstaly a tíží mne i tebe, a budou nás tížit až do konce našeho života na zemi.

To, co Pascal jasnozřivě zahlédl očima proroka, já prožil. Viděl jsem sám sebe jako člověka, na kterého Pascal pohlíží okem filosofa. Mám v sobě podivuhodný a velmi pravdivý příběh, ačkoliv jsem na rozpacích, jestli ti ho, čtenáři, dokážu správně převyprávět a zda ho správně pochopíš.

Říkám, že se dívám na sebe jako na Pascalova člověka. Ležel jsem v dlouhých hypnotických snech ve svěrací kazajce, viděl jsem sám sebe jako tisíc živých lidí, žijících tisíc životů, které tvoří historii člověka, stoupajícího staletími k vrcholu. Jaké jen mám královské vzpomínky, když procházím uplynulé věky! V pevném sevřením kazajky jsem prožil mnoho životů, obsažených v tisíciletých odyseách lidských osudů. Než jsem byl Ásem s vlasy jako len sídlícím v Ásgardu, než jsem byl rudovlasým Vanem, který bydlel ve Vanaheimu, vzpomínám si – a ty vzpomínky jsou živé – na předchozí toulky, kdy mne jako semeno bodláku hnala vichřice před postupujícími ledovci na jih.

Umíral jsem mrazem a hladem, v boji a tonul v potopě. Trhal jsem bobule na pustých pláních světa a pojídal kořínky, nasbírané na bahnitých vřesovištích a lučinách. Ryl jsem podoby sobů a chlupatých mamutů do klů ulovených zvířat a maloval na stěny skalních jeskyních úkrytů, když venku sténala zimní bouře. Drtil jsem morkové kosti na místech, kde před staletími zanikla královská města, nebo kde byla postavena až staletí po mém příchodu na svět. A nechával jsem ostatky svých přechodných tělesných schránek na dně bažin, ve štěrku ledových roklí i v asfaltových jezerech.

Prožil jsem epochy dnes učencům známe jako paleolit, neolit a doba bronzová. Vzpomínám si, jak jsem s ochočenými vlky pásl soby na severním pobřeží Středozemního moře, tam, kde jsou dnes Francie, Itálie a Španělsko. To bylo před tím, než ledy začaly tát a ustupovat zpět k pólům. Zažil jsem mnoho proměn rovnodennosti, můj čtenáři, stejně jako ty, jenže ani já, ani ty si na to nevzpomínáš.

Byl jsem Synem pluhu, Synem ryby, Synem stromu. Utkvěla ve mě všechna náboženství od samého počátku zbožnosti. A když při nedělní bohoslužbě ve folsomské kapli vzývají věřící Hospodina, vím že zároveň jsou to vyznavači Pluhu, Ryby a Stromu a také Astarty a Noci.

Ve starém Egyptě jsem byl árijským vládcem a moji vojáci vyrývali sprosťárny do stěn hrobek dávno zemřelých a zapomenutých králů. A já sám, árijský pán Egypta, jsem si dal vybudovat dvě hrobky – jednu falešnou, totiž mohutnou pyramidu stavěnou celým pokolením otroků, a druhou jako prostý, střídmý a utajený hrob vytesaný do skály v opuštěném údolí otroky, kteří byli zabiti okamžitě, jakmile dílo dokončili… A tady ve Folsomu si kladu otázku, zda zatímco demokracie sní své sny o dvacátém století, ve skalní kryptě uprostřed opuštěného údolí ještě leží kosti, které zpevňovaly mé tělo, když jsem tam byl jsem tam byl vládcem pupkatým a panovačným.

Během velkého tažení pod žhnoucím sluncem dál na jih a na východ, jež zničilo všechny potomky Ásů a Vanů, jsem se stal králem na Cejlonu a stavitelem pomníků vlády árijských králů na staré Jávě a Sumatře. Umíral jsem stovkami smrtí na velké plavbě do jižních moří a znovu se narodil na sopečných tropických ostrovech, které já, Darrell Standing, nedovedu pojmenovat, protože se jen velmi málo vyznám v zeměpisu těchto vzdálených míst.

Kdybych tak dokázal křehkými prostředky slov vylíčit, co jsem viděl a poznal a co se mi zapsalo do vědomí během velkého stěhování národů v dobách, které předcházely nám psaným dějinám! Ano, svou historii jsme měli už dávno. Naši starci, naši kněží a naši mudrci jí vypravovali v pověstech a psali do hvězd tak, aby ti, kdo přijdou po nás, nezapomněli. Z nebes přicházel životadárný déšť a sluneční paprsky. A my studovali oblohu a naučili se podle hvězd počítat denní a roční období. Pojmenovali jsme hvězdy po svých hrdinech a po prostředcích pro naši obživu, po našich cestách, putováních a dobrodružstvích, i podle našich vášní, vznětech a touhách.

 Ale běda! Mysleli jsme si, že nebesa, do nichž jsme psali své tužby a světské události, které jsme vykonali nebo o kterých jsme snili, jsou neměnné. Vzpomínám si, že jsem, jako Syn býka, celý život zíral do hvězd. A potom i před tím jsem žil jiné životy, v nichž jsem zpíval s kněžími a bardy posvátné zpěvy o hvězdách, do které byly podle naší víry vepsány lidské osudy. Teď na konci toho všeho dumám nad knihami, které jsem si vypůjčil z vězeňské knihovny a dozvídám se, že vesmír je stále měnící tekutá hmota, poháněná kolotáním hvězd stejně, jako běh Země pohánějící pohyby lidí.

Vyzbrojen těmito moderními vědomostmi jsem se mohl, když jsem upadl do malé smrti, vrátit do minulých životů a srovnávat tehdejší a dnešní nebesa. I hvězdy se změnily. Viděl jsem Severku a za ní cele dynastie Severek. Dnes je Severka v souhvězdí Malého vozu. Ale v těch dávných dobách jsem Severku našel v souhvězdí Draka, Herkula, Vegy, Labutě a Céfea. Ne, ani hvězdy nejsou věčné, i když v mých vzpomínkách, mysli a duši takové zůstávají. Opravdu stejná je jen duše. Všechno ostatní je jen hmota, která vznikla a musí i zaniknout.

Vidím sám sebe jako plavovlasého muže procházejícího minulým světem, zabíjejícího i milujícího, masožravce i požírače kořínků, klidného občana i divokého lupiče, který se s klackem v ruce celá tisíciletí toulal světem a pátral po mase, které by mohl sníst, a po chráněných hnízdech pro svá mláďata.

Jsem ztělesnění člověka, bezsrstého dvounožce, který se kdysi vyplazil z bahna a stvořil lásku a zákony nad bezvládí, a jsem také plodnost života, já, muž, který se dosud skrýval a plížil houštinami džungle. Jsem vším, čím se tento muž mohl stát.

Vidím sám sebe nad pokoleními naplněnými bolestí, jak se plížím a zabíjím zvěř i ryby, jak čistím první pole od lesního porostu a vyrábím hrubé nástroje z kamene nebo kostí, jak si stavím obydlí ze dřeva, proplétám střechy listím a slámou, jak zušlechťuji a pěstuji divoké traviny, abych získal předchůdce rýže a žita, ovsa a pšenice a všech druhů jedlých rostlin, jak stavím lodě a nalézám námořní cesty – ano, a jak propojuji rodové vesnice, až se z nich stávají kmeny, a spojuji kmeny na národy, jak neustále hledám zákony věcí a vytvářím lidské zákony, aby lidé mohli žít společně v přátelství a společným úsilím porážet a ničit všechny možné lezoucí, plazivé a vyjící věci, které by je jinak mohly zničit.

Byl jsem takovým mužem ve všech svých zrozeních. Proto jsem nyní muž čekající neodvratnou smrt podle zákonů, které jsem kdysi, před mnoha tisíci let, pomáhal tvořit a podle kterých jsem už mnohokrát i zemřel. Když přemýšlím o své minulosti, nacházím v ní mnohé veliké a zářivé vlivy, z nichž je nejdůležitější láska ženy, láska muže k ženě ve všech jejích podobách. Vidím sám sebe jako stále téhož muže, stále jako muže a věčného milence. Ano, byl jsem také velký bojovník, ale často mi připadá, když tu tak sedím a o všem spravedlivě uvažuji, že víc, než cokoli jiného jsem byl velký milenec. Právě proto, že jsem tolik miloval, jsem byl i velký bojovník.

 …

Tulák po hvězdách je bezpochyby jedna z nejpovedenějších knih z pera Jacka Londona. Hlavním hrdinou knihy je vysokoškolský profesor Darrell Standing, který se kvůli vraždě svého kolegy dostane do věznice San Quentin v Kalifornii, kde je po jedné propletenější události přemístěn na samotku. Vězeňský personál v čele s ředitelem je přesvědčen, že Standing někde ve věznici ukryl dynamit, který hodlal použít během plánovaného útěku. Ten byl však vyprovokován bachaři nasazeným provokatérem. Člověkem, který je pro zmírnění svého trestu schopen všeho.

A tak se Darrell Standing dostává do svěrací kazajky, kterou mu místní bachaři neustále nasazují s nadějí, že z něj dostanou informace o neexistujícím a smyšleném dynamitu. Standing po krátké době zjistí, že v podzemí věznice není sám a díky své inteligenci brzy přijde na systém dorozumívání místních trestanců. Po stále se prodlužujících pobytech v kazajce přijde na techniku tzv. malé smrti, kdy silou svého ducha dokáže umrtvit fyzické tělo. S touto malou smrtí přichází i možnost „toulání se po hvězdách“, kdy Darrell navštěvuje svoje předchozí existence.

Londonovo vyprávění je neuvěřitelně poutavé, děj má stále spád. Toulky po hvězdách jsou vždy zasazeny do velice zajímavých historických událostí. Je udivující, s jakou lehkostí a historickou přesností zároveň London popisuje tyto minulé životy. Jednou se hlavní hrdina ocitne jako markýz ve středověké Francii, podruhé jako vikingský válečník ve službách starověkého Říma. Nechybí ani nejranější příběhy z období formování lidských kmenů. Identitárně smýšlejícím jedincům jistě neuniknou, autorem velmi často a okázale zmiňované detaily v popisu jednotlivých postav. Hrdinům, kteří vždy přísluší k synům dávných indoevropských kmenů, které postupem času objevily a dobyly celý svět.

Úryvek z knihy, který jsme vám nabídli, pochází ze závěrečné části. V ní London přesně a nesmírně poutavě líčí dobrodružný historický příběh bílého muže, jehož pokračovatelem jsi i Ty, náš čtenáři!