Vánoce a zimní slunovrat

Ve svém díle „Roma e il natale solare nella tradizione nordico-aria“, Evola píše:

„Jen málo lidí si uvědomuje, že v dnešní době mrakodrapů, rádia, masivních přesunů mas lidí po Zemi, jsou svátky dávnou tradicí, která nás v duchu vrací zpět do časů úsvitu lidstva, kdy povstávala první árijská civilizace. Je to tradice, ve které je slyšet mocný hlas tehdejších lidí více než nějaká konkrétní víra.“

Ze všeho nejdříve musíme zmínit fakt, který většina lidí pravděpodobně nezná, a to že datum Vánoc a začátku nového roku bylo zpočátku shodné. Toto datum nebylo zvoleno náhodně, ale bylo pevně spojené s datem zimního slunovratu. Zimní slunovrat opravdu připadá právě na 25. prosince, což je datum, kdy sice také slaví Vánoce, ale původní význam tohoto dne je ve skutečnosti astronomický.

To můžeme pozorovat např. ve starém Římě: datum Vánoc ve starém Římě připadalo na Den vycházejícího slunce a neporaženého boha (Natalis solis invicti). Právě v den nového slunce (Dies solis novi), nastával v císařské éře nový rok, nový cyklus. Tento den oznamující „zrození slunce“ v císařském Římě však také odkazoval na mnohem starší tradici, která měla nordicko-árijské kořeny. Později se tedy Sol, staré sluneční božstvo, objevil mezi dii indigetes, tedy mezi bohy římskými, kteří byli přejati z ještě vzdálenějších cyklů civilizace. Sluneční kult v imperiální éře měl ve skutečnosti význam obnovy či znovuzrození velmi starého árijského dědictví, které ale se ale díky mnoha dalším vlivům postupně rozplynulo.

Ze všeho nejdříve bychom si měli vyjasnit mýty obklopující datum 25. prosince, ve kterém se podle mnohých lidí Evola mýlil. Julius Ceasar ve své kalendářní reformě v roce 46 před Kristem skutečně ustanovil 25. prosince jako datum zimního slunovratu. Postupem času pak chyba ve výpočtu délky juliánského dne posunula astronomické datum slunovratu zpět. Když papež Řehoř reformoval Juliánský kalendář, začal počítat od pozdějšího roku, který se vztahoval k církevnímu koncilu, nikoliv k roku 46 před Kristem. Tímto se datum zimního slunovratu posunulo zpět až k 21. prosinci, namísto původního 25. Evola tedy měl pravdu, když tvrdil, že datum Vánoc bylo stanoveno ve shodě se zimním slunovratem.

Evola ve svém článku toto datum spojuje s narozením římského boha Mithrase. Poukazuje taktéž na to, že ve starověkém Římě byl „den slunce“ znám i jako „den páně“, což byla další tradice převzatá křesťany. Tento symbolismus spojuje se znamením světla v prologu Janova evangelia: „Pravé světlo, které svítilo všem lidem, přišlo do tohoto světa.

Evola zakončuje svůj článek tímto poznatkem:

„V árijské, nordické a římské tradici neslo jedno a to samé téma často vícero nejen náboženských, ale i mystických a posvátných významů. Byla to tradice lidu, pro který se v tom datu ztělesňovala samotná podstata a hlas Impéria, v nejvznešenějším významu toho slova.“

Z italského (Evolova) originálu do angličtiny přeložil a komentářem opatřil Cologero Salvo