Vytoužené bouře: Kolonizace Evropy od Guillauma Faye

Je docela možné, že až se bude za stovky let diskutovat o průběhu historických událostí prvních dekád tohoto století, budou se naši potomci odkazovat i na slavné knihy. Tak jako dnes se žádná diskuse o pádu Říma neobejde bez zmínění Gibbona, je pravděpodobné, že jiné knihy získají podobně ikonický status v souvislosti se zásadním otřesem naší vlastní civilizace. Kniha „Kolonizace Evropy“ od Guillama Faye si toto čestné postavení rozhodně zaslouží. Vydána byla před 16 lety ve francouzštině a nyní znovu v anglickém překladu. Je to nejen odvážné, procítěné a vyčerpávající pojednání o věcech, které přivedly Evropu do stavu, ve kterém dnes je, ale i tvrdě a upřímně pojmenovává, čím si Evropa ve své budoucnosti může (a musí) projít.

Faye představuje svůj záměr v prvních odstavcích své knihy, a tím je provokace. Ne samoúčelně, ale podobně jako doktor nařizující operaci. Jeho předložená vize zní: „Naprosto zásadní otázkou naší doby, otázkou nejviditelnější a zcela neopominutelnou, již se však očividně všichni bojí nahlas vyslovit, téma, o němž se mluví jen šeptem a v náznacích, je kolonizace Evropy maghrebskými, africkými a asijskými národy a s tím spojené dobyvačné tažení islámu s cílem podmanit si náš kontinent. Tohle všechno není jen anomálie, politická zvláštnost, ale drtivá historická změna, která nemá obdoby, kam až paměť sahá. Nicméně naším údělem není jen pasivně přiznat její existenci a zachovat nečinnost, ale odmítnout ji a diskutovat jak se co nejúčinněji postavit na odpor.“

Většina knihy je věnována popisu toho, jak byl proces kolonizace vymyšlen, naplánován a jak konkrétně se projevuje. V tomto ohledu slouží jako velmi složitě pojatá sbírka všech příčin, následků a implikací spojených s masovou imigrací do Evropy.

Faye hodnotí demografické faktory krize a jejich důsledky. Jak kniha vysvětluje, Evropané přestali mít děti. Míry porodnosti jsou hrozivě nedostatečné k zajištění reprodukce vlastní populace. Naproti tomu migranti, většinou muslimští, mají míry porodnosti velmi vysoké, jak ve svých domovských zemích, tak i v Evropě. Právě problém porodnosti celkově odráží stav zmíněných populací jako celku, zejména Evropanů.

Ideologie a chování evropského mainstreamu je terčem nejtvrdší kritiky. Faye vyzdvihuje zejména patologický altruismus: „Bláznovství Evropanů je v jejich zálibě v darech, což je vidět jak v tradici křesťanské charitativnosti, tak i v naší vlastní naivní nátuře, která se nedokázala naučit nedůvěřovat.“ Faye také odsuzuje „feminizaci bílých mužů“ a další společenské šílenství, které pramení z jejich slabosti. Na druhé straně té samé mince máme „mýtus o černošské supermužnosti“, úmyslně propagované médii a reklamními společnostmi.

To vše je popsáno jedním z Fayeho nejvíce zapamatovatelných jazykových obratů: „etnomasochismus“. Ten odkazuje na bělošskou sebenenávist, která ovládla Západ rukami jeho vlastních intelektuálních elit. Zde autor dodává, že francouzská a evropská doktrína „míšení ras jako nejvyšší ctnosti“ nabyla téměř povahy náboženství.

Obdobně nevybíravě Faye popisuje muslimské hordy valící se do Evropy. To, že je islám expanzivní a násilné náboženství předkládá jako nezpochybnitelný fakt. „Celkově vzato, islám praktikuje strategii náboženství míru jen v bodě, kdy je zranitelný a jeho stoupenci jsou v menšině.“ Dále rozebírá hrůzu, která Evropany čeká, pokud budou žít v blízkosti s muslimy, se zvláštním zaměřením na trable francouzského vzdělávacího systému. V kapitole o něm prohlašuje: „… když se přistoupí k benevolentním metodám i u populace, která má kriminální tendence, jinými slovy rozumí jen autoritativní moci, výsledkem může být jen anarchie a katastrofa“. Což platí o imigrantské mládeži jako celku, viz další úryvek: „Jsou si velmi dobře vědomi toho, že tu páchají etnickou občanskou válku a jejich cíl je agrese proti domorodcům.“

Odpověď multikulturního mainstreamu má však jen málo společného s realitou. Jak Faye vysvětluje, jejich bezedná sebenenávist a ideologicky hnaná vina znamenají, že cokoliv imigranti spáchají, jakkoliv je to hrozné, může být omluveno a vysvětleno bílým rasismem. Faye tímto útočí na progresivní paradigma, které tvrdí, že: „Imigranti čelí problémům pouze díky strukturální nerovnosti a rasismu, proto páchají zločiny a stávají se teroristy. Protože jsou vyloučeni ze společnosti a až se budou cítit jako jedni z nás, budou integrováni naplno.“

Tato posedlost rasou a antirasismem nejenže oslepuje evropský mainstream, který pak není schopný přiznat si problémy způsobené nebělošskou imigrací a tím je ještě prohlubuje. Jak Faye dodává: „Posedlost antirasismem vede k rasismu“. Mainstream tímto ignoruje realitu podstaty lidské existence. Evropané se neustále snaží popírat fakta o rozdílech mezi rasami, viz „… nikdy v historii nedokázala tak rozsáhlá integrační politická ideologie potlačit antropologické a etnické rozdíly a vytvořit harmonickou politicko-kulturní směs.“

Ve snaze docílit těchto realitu popírajících vizí, se evropské elity začaly chovat tak nezodpovědně, že je každý se zdravým rozumem zděšen, když se dozví, jak na tom společnost doopravdy je. Přesto tato část knihy (která tvoří většinu celého svazku), nekončí s negativním poselstvím, jako mnoho jiných politických knih. Faye se dokázal elegantně vyhnout zabřednutí vyjmenováváním hrozivých podrobností, i když zmiňuje několik notoricky známých případů znásilnění a jejich barbarského provedení. Kniha tedy není žádný temný horor, naopak se čte velmi rychle a svižně, jelikož Faye vypichuje jednu pointu za druhou, příklad za příkladem, aby přivedl čtenáře k příslušnému závěru. I když pro většinu lidí, zejména těch znalých dnešních poměrů v Evropě, tato kniha nebude ničím zásadně novým, rozhodně za přečtení stojí. Pro běžného mainstreamového čtenáře by mohla být výborným východiskem k dalším informacím, přináší jasnou, vyváženou a srozumitelnou zprávu.

Toto shrnutí současného nelichotivého vývoje v Evropě, které pokrývá prvních 8 kapitol knihy, nakonec Fayeho přivádí do přítomnosti. V této části knihy navrhuje několik „populárních“ řešení, avšak o žádném z nich nemá iluze, že by mohlo uspět. Jedná se všechno možné, od pokračování v současném statusu quo do utopické vize úspěšné asimilace, mírového soužití paralelních společností v jedné zemi až po uplácení migrantů, aby se vrátili domů (jak už jednou zkoušeli Norové). Faye nicméně tvrdí, že tyto vize jsou beznadějně odsouzeny k selhání a že tato rovnice (dnešní Evropa) nemá v této podobě řešení, pokud se do ní nevloží ještě jedna proměnná, kterou je občanská válka.

Faye označuje Evropu za „nemocného muže světa“, prorostlého nihilismem, demografickým úpadkem, kulturní dekadencí a bezprostřední islamizací. Občanská válka (mezi domorodými Evropany a muslimy) je tedy nutná a je jediným způsobem, který může navrátit životaschopnost původních Evropanům a dát jim motiv jednat, stejně tak je to jediný způsob jak zachránit Evropu před muslimskou invazí. Občanskou válku, která by Evropany přivedla na cestu „Reconquisty“, popisuje Faye takto: „Dneškem začíná čtvrtá fáze evropské civilizace a je to ta nejvíce tragická a riskantní ze všech. Bude to éra chaosu zahrnujcí konsolidaci a obranu evropského prostoru. Jinými slovy, éra Eurosibiřská. Bude to éra buď vnitřního osvobození, nebo zániku. Musíme přehodnotit všechny civilizační zásady, které jsme kdy měli. Nová evropská civilizace musí za své přijmout ideje izolacionismu, soběstačnosti, etnocentrismu a globální etnické soudržnosti bez zřeknutí se vlastního osudu.“

Tato předzvěst nutnosti občanské války je jedna z několika vizí, kde Faye předběhl svou dobu a myslel stejným způsobem, které se dnes označuje jako standardní intentitářství, či „krajní pravice“. Očekávání bezprostřední občanské války v Evropě (a její vnímání jako pozitivum) je dnes časté u lidí sdílejících naše postoje. Faye ale tato témata přinesl už před téměř 20 lety, což ukazuje výjimečnou schopnost přesně předpovídat náznaky vývoje vedoucího k dnešní mizérii.

Podobné jsou Fayeho argumenty proti propojenému mezinárodnímu korporativismu (nebo ještě lépe, amerikanismu) a radikálnímu progresivismu. V tomto ohledu mi kniha připomněla dílo Jacka Donovana, který ve své knize „Impérium ničeho“ vysvětloval podstatu nevysloveného spojenectví mezi těmito fenomény.

Faye nadále uvádí: „Navzdory jejich antiamerikanismu, to co zastánci práva na odlišnost ve skutečnosti dělají, je reprodukce amerického kmenového modelu! Tvrdí, že jsou proti modernitě, jenže právě rozmělnění sociálních vazeb (třídních, kastovních, rasových) a přesun pravomocí pod administrativu vlády, a to bez jakýchkoliv historických kořenů a tradic, je přímo definicí modernity! Současná forma neototalitářství si dává za cíl prosazovat heterogenitu, ať už sexuální, sociální, či rasovou, vše ku prospěchu despotického establishmentu prosazujícího vlastní ideologický, fiskální, soudní a jiný pořádek. Podpora lidského „práva lišit se“ je synonymem k posilování systému a zosobnění falešné opozice, která skutečný odpor jen předstírá.“

Podobně jako já i jiní, v různých knihy Faye vyjadřuje zdráhavý respekt k našim muslimským oponentům. Povzbuzuje Evropany, aby se poučili od muslimů a začali také praktikovat jejich zásady komunitní soudržnosti a solidarity. Oceňuje na nich to, že zasvěcují své životy budoucnosti svého lidu, jako protiváhu evropskému konzumerismu, lacinému a krátkodobému potěšení. Přiznává, že se musíme poučit od nepřítele a nabádá Evropany, aby se stali etnocentriky a začali směřovat k „hierarchické společnosti sociální heterogenity“, čímž se můžeme účinně bránit muslimům, pro které právě tyto hodnoty jsou silnou základnou pro úspěšnou obranu a rozmach.

Jaké závěry pro nás z této knihy plynou dnes, po 16 letech? Když porovnáme Fayeho četné analýzy a argumenty stavu Evropy po roce 2000 se stavem dnešním, z čeho se můžeme poučit a co se dá říci o tomto období?

Cynik (zejména progresivistický) by mohl namítnout, že žádná občanská válka ještě nezačala. Avšak Faye nevyslovil žádnou přesnou předpověď kdy a jak má tento konflikt přijít. Což však předpověděl je, že válka nastane při sběhu tří faktorů: 1) až bezpečnostní složky nebudou dále schopny zpacifikovat muslimskou kriminalitu 2) až muslimové zesílí natolik, že začnou vynucovat své požadavky na vládě a společnosti a 3) až se začne hroutit ekonomika pod tíhou masové migrace. Je nutno uznat, že všechny z těchto tří situací se od vydání Fayeho knihy přiblížily realitě. Zajímavé je, že se dá poukázat na příklady v různých zemích Evropy, ale v žádné zemi ještě nenastaly všechny najednou.

Nicméně vážnost situace se prohloubila ve všech ohledech. Nastalo dramatické zvýšení imigrace, kterému se obecně říká „migrační“ či „uprchlická“ krize. Byli jsme svědky narůstajícího počtu (a surovosti) sexuálního násilí ze strany migrantů vůči ženám a dětem. Stejně tak narůstá počet teroristických útoků a vládní represe vůči takzvaným „krajně pravicovým aktivitám“, což je už na úplně samostatnou debatu.

Co se dá říci k Fayeho volání po Reconquistě? Určitě to, že tyto naděje zatím nebyly naplněny. Situace v tomto ohledu ale není tak jednoduchá. Rozhodně jsme byli svědky nárůstu aktivity při obhajobě práv původních Evropanů. Skupiny jako PEGIDA si vynutily své místo na evropské scéně, neúnavně se bráníce kolonizaci Evropy. Ve Fayeho domovské Francii vidíme vzrůst Generation Identitaire a Front National. Podobné strany bojují o přízeň voličstva po celém kontinentě, i když zatím bez zásadního úspěchu. Dále tu máme vzestup Nové pravice/Alt Right a alternativních médií. Mnoha Evropanům se tímto otevřely oči realitě všedních dní. Přesto, jak bylo zmíněno, se nepodařilo zásadně ovlivnit vládnoucí politiku v Západní Evropě. Zatím tu není žádná odchylka z této sebevražedné cesty, a to z jediného důvodu. Mainstreamové politické strany držící si monopol, podporují muslimskou imigraci, potlačují či vězní disent a dělají co mohou, aby zamezily vzestupu pravicových stran.

Tady můžeme vyvodit druhý závěr, a to ten, že dnes Evropané mají jednoznačně dva nepřítele, ne jen jednoho. Přestože Faye v několika bodech spojuje Evropany s jejich vládami pod zájmenem „my“, je zcela jasné, že dnešní západoevropské vlády stojí v jednoznačné opozici proti zájmům domorodých obyvatel. Vlády a političtí vůdci jsou plně oddáni cíli přivést desítky milionů dalších migrantů a zaplavit kontinent masivní vlnou islamismu. Když je jejich vlastní vlády považují za hlavního nepřítele, jsou Evropané vůči muslimským oponentům v podstatě bezmocní. Faye k tomu říká: „Cesta od etnopluralismu k etnomasochismu je velice krátká“. I tak stojí ale za zamyšlení, zda si i Faye sám dokázal představit v době kdy psal knihu tu hloubku beznaděje, do které západní Evropa klesla. Znásilnění žen a dětí (!) zametá pod koberec, proti terorismu bojuje omluvami a míří k dosud nevídané katastrofě.

Ať už se stane cokoliv, Fayem zmiňovaná občanská válka jistě přijde. Až budou muslimové tvořit 80% populace, může si někdo z nás představit svobodný život mezi nimi, bez útlaku? Faye si občanskou válku přeje, dokonce o ní prosí: „Přijďte, vy vytoužené bouře!“ Až prý tyto bouře přijdou, Diovy blesky a Thorova kladiva udeří na mešity v Evropě. Tyto blesky a kladiva budou energií uvolněné agrese probuzených původních Evropanů. Je jasné, že tyto události musí přijít, raději dříve než později. Nicméně s miliony nových muslimů importovanými do Evropy každým rokem zfanatizovanými elitami, toto není poslední závěr z Fayeho 16 let staré knihy. Až totiž Thorova kladiva a Diovy blesky sestoupí na zemi, seslané evropskou rukou, úderem na mešity můžou ukončit válku, ale začít ji musí úderem na zrádné vlády v Evropě.

Julian Langness