Bída nového maloměšťáctví
Měšťáctví, či maloměšťáctví, to je pojem, který v sobě nese už tak nějak ze své samotné podstaty i vyznění určitý pejorativní náboj. Oprávněně? K odpovědi na tuto otázku je samozřejmě nutné tento pojem definovat. Vcelku zažitá definice – levicová – mluví o maloměšťáku jako o člověku v zajetí „konzervativních“ hodnot, zápecníkovi a zpátečníkovi. Marxisté hovoří o „ambiciózní části maloburžoazie (…)“ která „předstírá životní způsob velkoburžoazie, přejímá její morálku; je velmi kolísavá, přizpůsobivá, když se jí nedaří, stává se krajně radikální.“
Obecný popis je zhruba takový: (malo)měšťák, přičemž pojem s předponou i bez ní označuje ve své podstatě stejný typ člověka a neodvíjí se naprosto od lokality, kde zmiňovaný žije, je člověk, který je do značné míry nestálý ve svých názorech. Jde o člověka konzumního, sobeckého a individualistického, pokrytce.

Maloměšťák předvčerejška kritizoval podle situace socialisty i monarchisty, maloměšťák včerejška komunistické pohlaváry, aby vzápětí dehonestoval „samozvance a zaprodance“. Nekritizoval je, protože by cítil odpor k jejich idejím. Naopak, mnohdy s nimi ve své podstatě souhlasil, zhruba do doby, než došlo na lámání chleba. Pofidérnost mnoha takzvaných revolucí jde ruku v ruce s jejich maloměšťáckou podstatou. Maloměšťáctví, to je závist. Jakmile socialistická hesla někde nabyla na intenzitě, byl maloměšťák socialistou. Ne pro přesvědčení o spravedlnosti socialistického uspořádání, ale pro momentální přesvědčení o výhodnosti tohoto zřízení pro něj samotného. Maloměšťák je podstatnou částí mas západoevropských rebelií okolo roku 1968, ochotným posluchačem frází o neomezené svobodě a rovnostářství, prefabrikované intelektuály z prestižních univerzit. Maoističtí studenti nebyli ze značné části žádným proletariátem, ale naopak potomky „maloburžoazních“ rodin. Revoltovali proti svým rodičům a prarodičům, označovali je za maloměšťáky, aby se po odeznění revolty integrovali do systému a vytvořili novou vrstvu maloměšťáků. Mnozí z nich pronikli na nejvyšší posty – namátkou Manuel Barroso, Daniel Cohn-Bendit, Joschka Fischer. Nikoli překvapivě. Troufám si říct, že maloměšťák byl svého času nadšen československým experimentem „socialismu s lidskou tváří“ a současně prvním, kdo kýval k označení Palacha za blázna. Maloměšťák strhnul mariánský sloup v roce 1918 a heiloval v roce 1942, řval hesla o Dubčekovi v osmašedesátém a o deset let později podepisoval antichartu. Samozřejmě koncem listopadu 1989 už zvonil klíči a připínal trikoloru či odznáček Občanského fóra. Maloměšťák má sklon se hlásit k „revoluci“ ve chvíli, kdy ji považuje za vyhranou. Ve skutečnosti není ničím jiným než konformistou, i když se ve svých radikálních okamžicích snaží působit opačně. Nikdy ovšem není iniciátorem, předvojem a ani v pozdějších fázích nestojí zpravidla v prvních liniích společenské změny.

Jaký je maloměšťák dneška? Mediální věk ovlivnil jeho pokrytectví víc než co jiného. Maloměšťák v druhé dekádě 21. století nemusí čekat na to, kterým směrem se budou události vyvíjet. Mainstreamová média, sama založená na maloměstské morálce, ho ochotně nasměrují.
Mediální manipulace dodala maloměšťáctví nový rozměr, a totiž zmanipulovatelnost. Maloměšťák, sám ze své podstaty manipulátor a oportunista, se díky své ideové neukotvenosti a sklonu k sebestřednosti stal dokonalou obětí manipulace vyšší a chytřeji provedené.
Maloměšťák, zosobněné pokrytectví, je ochotným zastáncem neoliberální politické strany, která jde často proti jeho obecným zájmům (protože, a to je důležité, maloměšťák dnes není příslušník konkrétní třídy, ale prochází jimi a inklinuje k těmto pozicím z důvodů vlastní nabubřelosti a oportunismu). Maloměšťák zastává pochybnou pseudomorálku, když odsoudí mladou matku s dítětem jako „kurvu“, bez ohledu na to, že si přese všechno zvolila osobně bezpochyby náročnější cestu mateřství oproti „společensky přijatelnému“ umělému potratu. Maloměšťák hovoří o kultuře a kritizuje, chválí Havlovy hry, aniž by je chápal (protože Havel je v kurzu a navíc svou pseudomorálkou a „intelektuálstvím“ je vzorem maloměšťáctví), zatímco nejraději sleduje oligofrenní „reality“- a jiné „show“. Maloměšťák mluví o svobodě a demokracii, ale nevadí mu politické procesy ani okupace či bombardování suverénních států. V hloubi duše nenávidí lidi, kteří ohrožují jeho, v tuto chvíli, pohodlnou pozici. Je tím hlavním co umožňuje udržitelnost statutu quo, kdy se v moderním českém státě, vzniklém na heslech o pravdě a lásce, o některých věcech mluvit nesmí.

Maloměšťák, liberál – nikoli z přesvědčení, ale z pohodlnosti, – nechápe nic, co ho převyšuje. Pro vlastní omezenost není schopen přijmout cokoli, co převyšuje jeho sobecké a přízemní zájmy. Nechápe důležitost rodiny, nerozumí transcendentnímu rozměru života, nezná vlast a postrádá hrdost. Individualismus, to je leitmotiv maloměšťáka. Individualismus, ještě vybičovaný v současnosti převládajícím globalizovaným liberálním kapitalismem.
Maloměšťák nechápal rytířské kodexy, maloměšťák není gentleman, maloměšťák nechápal wandervogel ani skauting, maloměšťák necítí okouzlení přírodou a dobrodružstvím. Tleská každému ústupku z pozic zásad, protože v něm vidí prostor pro svou pohodlnost. Maloměšťák nechápe solidaritu. Maloměšťák nikdy nepochopí asketismus, heroismus, nestane se jüngerovským lesním chodcem. Jako egoista nechápe sebeobětování.

Mluvilo-li se o maloměšťácích jako o zastáncích konzervativních a tradičních hodnot, nelze s tím minimálně u jejich moderní podoby souhlasit. Tradiční hodnoty, jako vlast, čest nebo rodina jsou pro ně svazující, jsou ostentativními kosmopolity a pokud snad kritizují skutečné nešvary, činí tak z liberálních pozic, v obavě o svoje vlastní pohodlí.
Bída nového maloměšťáctví tkví v jeho podstatě. Je vším tím, čím nechceme být – oportunistou, pokrytcem, egoistou a zpohodlnělým individualistou bez hodnot – a dost možná se sám sobě protiví.
Málokdo dnes může tvrdit, že se ho maloměšťáctví nedotýká. Dnešní svět je postaven na konzumu, individualismu a odlidštění a je živnou půdou pro maloměšťáctví. Nemá smysl si nalhávat, že (až na velmi vzácné výjimky) kus maloměšťáka není v každém z nás. Můžeme jimi, či tou částí sebe samých, pohrdat, ovšem skutečnou zásluhou je až to, když v sobě maloměšťáctví potíráme, dobrovolně a cíleně se zbavujeme příznaků duševní malosti. Konzumnost, sobeckost a individualismus nahraďme kulturností, nezištností a solidaritou, přízemnost krásou, oportunismus idealismem.

Ubohost maloměšťáctví nahraďme velikostí duševního aristokratismu.