Archiv pro rubriku: Kultura

Alexandr Dugin: Modernizace?

Potřebuje Rusko modernizaci? První reakce je: samozřejmě, jak by se jen bez ní obešlo? Z jistého úhlu pohledu je rychlost zodpovězení této otázky chvályhodná, stejně jako jakákoli rychlost a připravenost. Takovýto postoj je však povrchní. Sotva jsme se zamysleli nad tím, co je modernizace vlastně zač a jaké jsou její kořeny, přirozenost a varianty. Podívejme se na tuto otázku jinak. Jaký druh modernizace Rusko potřebuje?

Málokdo rozumí tomu, že pojem „modernizace“ obsahuje dvě složky. Na jednu stranu máme technickou modernizaci. Právě tohoto aspektu modernizace si všímáme víc než jiných. Vidíme ho v nových zařízeních, letounech, komunikačních technologiích, způsobech posílání a přijímání plateb, v nových informačních technologiích a nanotechnologiích. Cílem této modernizace je poskytnout nám nástroje a prostředky, jež nám zjednoduší život a udělají svět pohodlnějším, snadnějším, rychlejším, efektivnějším a radostnějším: dělají ho user-friendly, tj. uživatelsky přístupným, jak se říká v technickém žargonu. Takový zásah do našeho života nepochybně závisí na technologické modernizaci. Celý příspěvek

Adam Filák: Obhajoba pohledu na národ český, coby na národ tradičně římskokatolický

Vážení přátelé, co se týče věcí historických, nemám moc ve zvyku vyjadřovat se o problémech a tématech celostátních či celonárodních. Vždy jsem se spíše zaměřoval na náš region (myšleno tím Slezsko a Ostravsko) a na naše obyvatelstvo, které mělo v průběhu dějin až do druhé poloviny 19. století (v případě Hlučínska a některých oblastí Těšínska dokonce až do 2. poloviny 20. století) všelijaké identity, jen ne tu českou. Přesto dnes jsem okolnostmi donucen dotknout se tématu, které se týká nejen Těšínského, Ratibořského, Opavského, Krnovského či Opolského knížectví, nejen rakouského či pruského Slezska, nejen různých našich stavovských panství (bohumínského, fryštátského, frýdeckého, hlučínského, šilheřovického aj.), nejen našeho obyvatelstva (mající v různých oblastech a v různých obdobích různé identity), ale týkající se i Českého království a Moravského markrabství i všech ostatních zemí Koruny české, týkající se všech obyvatel, kteří se dnes považují za Čechy, kteří společně v současnosti tvoří moderní český národ, který, dá-li Bůh, již nikdy nebude rozdělen na menší části patřících do feudálních dob, a zejména, který nikdy nezanikne v globalistické („člověčí,“ celoplanetární) nebo „evropské“ identitě. Celý příspěvek

Rozhovor s Douglasem P. (Death in June)

„Slova a texty ke mně přicházejí vždy a všude…“

Na rozdíl od jiných umělců britského esoterického undergroundu se Death in June nikdy nesnažili být prvoplánoví. Od samého začátku jejich kariéry bylo vždy celkem těžké si představit další realizované album Douglase P. Jaké asi bude? Ze všech lidí na světě na tuto otázku může odpovědět pouze jediný člověk. V současnosti žije v Austrálii a pokračuje ve své hudební dráze. Svou kariéru začal jako člen punkové kapely – Crisis. Všichni známe jeho osobu skrytou pod notoricky známou maskou. V rámci Death In June rozšířil Douglas hranice folkové hudby vytvořením toho, co všichni známe pod pojmem neofolk. Tedy směsici symbolismu, surrealismu, experimentů a abstrakce umocněné téměř hypnotickým hlasem jediné stálice Death in June.

Letos v lednu vydala kapela Death In June novou sedmipalcovou kompilaci „The Wall of Sacrifice“, (pozn. red. The Wall Of Sacrifice původně vyšla už v roce 1989 v limitovaném nákladu 600 kusů na vinylu a v lednu vyšla pouze doplněná reedice u francouzského labelu Steelwork Machine). V rozhovoru pro časopis Peek-A-Boo jsme tedy hovořili s Douglasem P. o nedávném plnohodnotném albu Death in June – „ESSENCE!“, o idejích na nové skladby, o zdrojích inspirace, o kreativitě, o punk-rocku a o vývoji kapely v průběhu uplynulých let. Celý příspěvek

Petr Hampl: Proč jsou středoevropské společnosti tak jiné?

Proč se společenská atmosféra v zemích Višegrádu tak dramaticky liší od zanikající západní Evropy? To je otázka, na kterou znovu a znovu narážíme v nejrůznějších diskuzích. A tam, kde není vyslovena explicitně, tam je v pozadí údivu příslušníků západních elit. Jak je možné, že lidé v těch zemích odmítají následovat našeho příkladu? Celý příspěvek

Ladislav Havlíček: Lev Borský a jeho filosofie

Intelektuálů a osobností, které by snesly srovnání se Lvem Borským, v českých zemích moc nenajdeme. Snad jedině filosof Ladislav Klíma by obstál v těchto náročných kritériích výběru (1). Právě proto by mělo být naší povinností seznámit se alespoň se základy jeho díla.

Lev Borský se narodil do židovské rodiny druhého září roku 1883 v Kolíně. To je důvod, proč se také můžeme v některých publikacích setkat se jménem Leon Bondy, které užíval do doby, než přijal křest. Ještě před vznikem První republiky působil jako mluvčí a hlavní ideolog Státoprávní pokrokové strany. Celý příspěvek

Titáni jsou tu: Boj za podstatu

V současnosti můžeme najít jak knihy aktuální, tak i ty, jejichž čas teprve přijde. Myslím, že knihu „Boj za podstatu“ od Pierra Krebse, jež byla vydána v němčině a francouzštině v letech 1997 a 2001 by si měl každý přečíst právě teď, jelikož jsme se dočkali vynikajícího anglického překladu od dr. Alexandera Jacoba.

Dr. Pierre Krebs je francouzsko-německý filosof a spisovatel, který se společně s Alainem de Benoist stal zakladatelem think tanku, který se v pozdních 70. letech zapsal do povědomí pod francouzským akronymem GRECE (The Groupement de Recherches et d’Études pour la Civilisation Européenne), což byl první spolek takzvané evropské Nové pravice. Krebs se narodil v roce 1946 ve francouzském Alžírsku a vystudoval právnickou fakultu na univerzitě v Montpellieru, žurnalistickou školu a Školu pokročilých sociálních věd v Paříži. Je považován za jednoho z nejpřednějších expertů v historii studia skandinávských jazyků, hlavně staré severštiny. Také získal doktorát v oboru francouzské literatury z univerzity 12 Val de Marne v Paříži. Účastnil se mnoha konferencí a vydal několik knih v oblasti filosofie literatury a metapolitiky. Celý příspěvek

Marek Skřipský: Noční rozhovor (o čem asi diskutovali dva velikáni německé literatury)

Berlín, prosinec 1930

Ve světle plynových lamp získával sníh lehce oranžový nádech. Ležel všude. Bílý příkrov zasypal ulice a silnou vrstvou pokryl střechy domů. Monotónně křupal pod botami a v nočním tichu vydával onen nezaměnitelný chroupavý zvuk. Chodec v elegantním kožeňáku jej ale nemohl slyšet a to hned ze dvou důvodů. Za prvé byl hluboce pohroužen do svých myšlenek a za druhé, ruch berlínského centra ono sněhové křoupání zcela přehlušoval.

„Berlín”, pomyslel si chodec pohrdavě, „symbol celého dekadentního výmarského Německa. Berlín se všemi těmi zatuchlými pajzly, děvkami a šmelináři. Neuvěřitelné, co s ním výmarští demokraté za pár let provedli. Berlín plný hnusných natěsnaných domů, které už svou podobou musely člověka nakazit trudnomyslností. Celá ta nová architektura nikam nesměřuje, jsou to kůlny, postavené beze smyslu. Berlín plný ohavných tabarínů, nabízejících tu nejpokleslejší zábavu, přecpaný kšeftaři, liberály, komunisty a podobnou havětí. Berlín, který… Celý příspěvek

Larry Siedentop: O starověké polis

Občané antických států na sebe nahlíželi jako na obránce země svých božských předků. Tito předkové pro ně byli nerozdílně spojeni se zemí, na níž se obec rozkládala. Přijít o toto území by znamenalo ztratit také rodová božstva. Vlastně by to byl důkaz toho, že bohové obec opustili už dávno předtím. Proto občané pokaždé, když zakládali nové město, vyryli nejprve ve společném rituálu brázdu, již následně zahrnuli prstí hlíny ze své původní obce. Měla symbolizovat půdu, v níž spočívali jejich předkové – tak aby mohli říkat, že se pořád ještě jedná o zemi jejich předků, terra patriaCelý příspěvek

Alain de Benoist: Amerika pohledem francouzské Nové pravice – druhá část

Puritáni si od Lockea vypůjčili ideu, že všechna ostatní práva jsou odvislá od „přirozeného vlastnického práva“. Pro Madisona bylo „prvotním cílem vlády“ zajistit volnost nabývání majetku a v roce 1792 prohlásil. „Dalo by se říci, že stejně jako má člověk právo na svůj majetek, má i majetkový nárok na svá práva.“ 14) Práva jsou vykládány coby inherentní prvek lidské přirozenosti, cosi ve vlastnictví jednotlivce už z titulu jeho příslušnosti k lidskému druhu. Vláda pak má už jen za úkol „zajistit“ výkon těchto práv.

Nová pravice naprosto odmítá toto pojetí subjektivních práv, jež stojí v absolutním protikladu k tradiční ideji objektivního práva. Podle ní má zákon být rovným (ekvita) vztahem, na jehož základě se každému dostává, co si zasluhuje. Právě tak rozhodně odmítá Nová pravice i myšlenku absolutnosti soukromého vlastnictví. Celý příspěvek

Alain de Benoist: Amerika pohledem francouzské Nové pravice – první část

Nikdo nebývá rád terčem kritiky a Američané v tomto ohledu jistě nejsou výjimkou. Od objektu kritiky pak nelze očekávat bezvýhradný souhlas s touto kritikou, je však důležité, aby této kritice porozuměl a seriózně se jí svým vlastním způsobem zabýval a neodbyl ji jako cosi vedeného výhradně záští, žárlivostí nebo nevědomostí.

Kritiky francouzské Nové pravice (NP) určené Americe jí neprávem vynesly pověst myšlenkového proudu poháněného jakýmsi skrytým francouzským šovinismem nebo „amerikofobií“. Kritika zaznívající od NP skončila často nepochopena. Někteří Američané – sami kritičtí k současnému stavu a podobě své země – předpokládají, že tato kritika je v prvé řadě určena současné Americe. Tak to ovšem není. Novopravicové kritiky Ameriky totiž ve skutečnosti směřují proti samotným základům toho, čemu se dnes říká „americká ideologie“, jejíž počátky lze vysledovat až k Otcům zakladatelům. Jinak řečeno tedy není naše kritika určena moderní a postmoderní multirasové (nebo „multikulturní“) Americe, ale v prvé řadě Americe původní, vytvořené bělochy a anglosaskými křesťany.

Jako řekněme doušku ke knize Tomislava Suniće bych zde rád nastínil základní obrysy této kritiky. Celý příspěvek