Aristokracie „nová aristokracie” KOLOBĚH ELIT

Doslovně a etymologicky: vláda nejlepších. Druhý význam: třída nejlepších. Problém je při stanovení kritérií „nejlepších“ a u otázky, zda společnosti vládnou či ne.

U Řeků byla aristokracie nejprve formou vlády, která byla vykonávána šlechtou a nejzkušenějšími občany. Podle Aristotela by si aristokracie a demokracie neměly odporovat, ale – podle logiky komplementarity (zdánlivých) protikladů – navzájem se doplňovat a oboustranně prostupovat.Představa dědičné aristokracie byla odjakživa konstantou lidských společností, v neposlední řadě i v jistých komunistických režimech (viz Severní Korea), kde byla moc  předávána uvnitř pseudoaristokratické politické kasty (aparátčíků). Doporučujeme tedy tento pojem užívat s krajní obezřetností, neboť může vést ke skleróze.

Pravá aristokracie nemůže být založena na moci peněz, na nepotismu nebo prostě na původu. Její základy mají být spíše povahy etické a charakterové. Předpokladem aristokrata by mělo být: jen ten patří k aristokracii, kdo nejprve hájí svůj národ, ne své vlastní zájmy, a naplňuje určitá antropologicko-kulturní kritéria.

Pravý aristokrat má prioritní historické a rodové uvědomění, přesto se ovšem vnímá jako představitel národa, jemuž slouží, ne jako představitel kasty nebo klubu. Dnes až na vzácné výjimky všechny tradiční evropské šlechtické rodiny svoji prestiž ztratily nebo se nechaly proměnit v mediální objekty. Vytvořit novou aristokracii je věčným přáním každého revolučního konceptu.

Postava buržoi je přitom pravé aristokracii nejvzdálenější. Zánik, téměř úplné zmizení evropské aristokracie se vztahuje k jejímu rozplynutí v měšťanských dynastiích. Aristokracie nemůže existovat zcela jako dědičné právo, protože to sebou vždy přináší její degeneraci, potom její záhubu.Cože jsou znaky pravého aristokrata? Lpění na svém národě, služba témuž, odvaha, lhostejnost vůči privátním podružnostem, hrdá skromnost, tvůrčí síla, smysl pro znamenité a krásné, prostá vznešenost a šlechetnost.Každá aristokratická generace musí svým jednáním znovu dokázat, že je hodna svého postavení.V archaickém a futuristickém světovém názoru, který se zakládá na nerovnosti, by aristokracie požívala více práv, ale nesla by i více povinností než ostatní. Princip dědičnosti je oprávněný, je-li podřízen principu výběru elit, tzn., že neschopné ratolesti aristokracii opouštějí, zatímco schopní noví příchozí se k ní přidávají.

Dnes je již pouhá myšlenka na aristokracii s vládnoucí ideologií téměř neslučitelná. Přesto má pro každý národ životně důležitý význam. Tato myšlenka je vlastní lidské přirozenosti a nedá se jen tak lehce sprovodit ze světa. Otázka proto nesmí znít: za nebo proti aristokracii, ale: jaká aristokracie? Jaká n o v á aristokracie?

Dnešní „šlechta“, která straší v bulvárním tisku je odporná karikatura, úplné popření aristokratické ideje, maloměšťácká zpronevěra posledních zbytků kdysi „velkých rodin“.

Pravá aristokracie je kvintesencí národa. Pravý aristokrat nejedná pro peníze, ale slouží svému národu a vede ho. Vůdčí zásada je: nezištnost, odvaha a ctnost. Každá aristokracie, která upadá na roveň „ekonomické elity“ propadá degeneraci. Přesně to se stalo v Evropě. Naléhavým úkolem dneška je novou evropskou aristokracii založit. To je však možné jen ve válce a na základě války. Neboť aristokracie jsou vždy dětmi války, nejtvrdšího výběru, který existuje.