Vymezit krátce a přesto úplně předmět této práce je velmi obtížné. Pojem lidská důstojnost si můžeme pracovně rozdělit do dvou myšlenkových rovin, které nám pomůžou lépe pochopit, o co vlastně jde. Lidská důstojnost jako právní pojem je první varianta vymezení, s kterým se při studiu této problematiky můžeme setkat. Tato definice zcela zjednodušeně chápe lidskou důstojnost v právní rovině, která by člověka měla chránit před nedůstojným chováním. Druhý způsob pochopení pojmu tkví ve filozoficko-etickém pohledu, který nás bude zajímat především.

V prvé řadě je nutné uvést, že chápání sousloví lidská důstojnost nabývalo napříč historií různých závěrů. Vždy zde hrálo roli v jaké době, kultuře, jedním slovem paradigmatu, téma studujeme. Je tedy nutné si od samého začátku uvědomit, že idea lidské důstojnosti nikdy v dějinách nepředstavovala nějaký universální, časem nezasažený, objekt.

Pokud si dnes s odstupem času porovnáme různé druhy chápání pojmu důstojnost, dospějeme mnohdy až k zcela protikladným definicím.

Další studium tématu nás zcela jistě zavede k elementárnímu dělení chápání pojmu lidská důstojnost, které nám pomůže lépe pochopit výše zmiňované rozdíly. Pojem lidská důstojnost jako takový se neodmyslitelně váže k západní humanistické tradici. Výklad pojmu můžeme rozdělit do dvou rovin. První z nich se nejčastěji nazývá inherentní důstojnost. Tu lze chápat zjednodušeně tak, že ona důstojnost je člověku přirozená od narození. Tudíž se vztahuje na všechny lidské bytosti bez ohledu na další okolnosti. Je tedy neoddělitelně spjata se samotnou podstatou lidství.

Druhý pohled, který nás bude v tomto textu především zajímat, nese název kontingentní důstojnost. Lze jí vysvětlit tak, že důstojnost člověk automaticky nezískává narozením či ze samotné podstaty lidského bytí. Důstojnost v tomto pojetí si lze získat například určitými činy, zásluhami, kvalitou života[1].

Lidská důstojnost a starověká antika

V předešlém textu jsme si již naznačili, že antická společnost jako taková pojímala lidskou důstojnost povětšinou skrze kontingentní pojetí. Není žádným velkým tajemstvím, že starověké civilizace včetně pro nás zajímavého Řecka a Říma z velké části stáli na otrocké práci. Otroctví jako takové bylo v té době a společnosti naprosto běžným a normálním jevem[2], nad kterým se moc lidí té doby nepozastavovalo. Pro dokreslení tehdejší situace je na místě použít slova Gottfrieda Benna, který popisuje antickou společnost takto: „Antická společnost spočívala na kostech otroků, otroky odírala, zatímco nahoře vzkvétalo město (…) Otroci, to byli potomci původních obyvatel, váleční zajatci, uloupení a koupení jedinci žijící ve stájích, stlačeni dohromady, mnozí v železech.“[3]

Otroctví bylo dokonce morálně a filosoficky odůvodnitelné. Řada předních filosofů v čele s Platónem a Aristotelem v otrocích viděla nízké bytosti, holou skutečnost.[4][5] Zde je vidět už první a asi i největší rozdíl v pojetí důstojnosti, tak jak jí chápala starověká antická společnost.

Antický pohled na člověka byl činěn skrze optiku, která tvrdila, že člověk jako takový je diametrálně odlišný od všech dalších tvorů na zemi. Člověk je díky svému vlastnímu rozumu schopen činit zcela autonomní a svébytná rozhodnutí. Jak dobře tvrdí filosof Panaitios[6], člověk není tím pádem úplně podřízen přírodním zákonitostem a díky své vlastní kreativitě je schopen vytvářet si vlastní svět neboli kulturu.

Důstojnost v tomto pojetí tedy není chápána jako přirozený atribut podmínění lidským bytím. Lépe vystihující zde pojem, který by vysvětlil chápání důstojnosti v tomto období, je určitá forma společenského statutu. Společenský status bylo možné v mnohých případech získat díky svým skutkům pro polis, svému chování, způsobu života atd. Již na tomto krátkém popisu je zcela zřetelné, že takto chápaná důstojnost přirozeně vytvářela hierarchicky uspořádanou společnost, která byla pro toto historické období typická.

Toto stupňovité rozdělení společnosti mělo za následek i zrcadlení se v římském právu. Římský občan nabýval například právní ochrany proti tzv. na cti utrhání. Toto na cti utrhání bylo dokonce v rané fázi Říma součástí trestního práva, až později bylo přesunuto do práva soukromého[7].

Prvním náznakem o pokus jisté formy univerzalizace lidské důstojnosti se pokusil jeden z nejvýznamnějších filosofů Říma Cicero. Ten ve svém spise O povinnostech uvádí: „Ale celá otázka povinnosti vyžaduje, abychom stále měli na mysli, oč vyniká lidská přirozenost nad přirozenost dobytčat a jiných zvířat. Ta nevnímají nic než tělesnou rozkoš a směřují k ní veškerým svým neuvědomělým úsilím, kdežto lidská mysl se živí poznáním a přemýšlením, stále něco zkoumá nebo vytváří nebo se těší z pohledu a poslechu. (…) Z toho je patrno, že tělesná rozkoš není dost přiměřená lidské důstojnosti a že je třeba jí pohrdat a odmítat ji (…) všichni jsme obdařeni rozumem a důstojností, kterou vynikáme na

zvířata.“[8] 

Tento text činí z Cicera prokazatelně prvního autora antické doby, který uvažuju o lidské důstojnosti jako všeobecném univerzálním atributu.

Závěr

Pokud budeme v budoucnu pracovat s termínem lidská důstojnost, je zcela nezbytné tento termín vždy chápat v jeho časově-kulturním prostředí existence. Nerespektování tohoto základního pravidla by mělo za následek zcela protichůdné výsledky v našem bádání.

Antický pohled na lidskou důstojnost nelze zcela jednoduše zařadit mezi kontingentní pohledy. Ranní antičtí autoři jako byl Sofoklés, Platón či Aristoteles by jistě toto označení unesli. V jejich pohledu bychom jen stěží hledali nějaký náznak všeobecnosti lidské důstojnosti. Jak je z výše psaného textu patrné prvním autorem, který na věc začal takto hledět, byl Cicero.

 

Zdroje

BENN, Gottfried. Dórský svět. Praha: Délský potápěč, 2013.

BROZ, Jan. Lidská důstojnost: Universální princip v partikulární aplikaci. Praha: 2014. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Fakulta právnická.

CICERO, O povinnostech. překl. J. Ludvíkovský, Praha: Svoboda, 1970.

ŠRAJER, Jaroslav. Liská důstojnost a sociální práce. Sociální práce/Sociálná práca, 2006, č. 2.

[1] ŠRAJER, Jaroslav. Liská důstojnost a sociální práce. Sociální práce/Sociálná práca, 2006, č. 2, s. 109.

[2] Pro zajímavost je možné uvést, že například že ve starověkých Athénách byl počet otroků ku občanům 4 ku 1. To v reálných číslech znamená něco okolo 400 000 otroků jen v Athénském městském státě. Situace v okolních polis nebyla nijak výrazně jiná.

[3] BENN, Gottfried. Dórský svět. Praha: Délský potápěč, 2013, s. 13.

[4] Tamtéž, s. 13.

[5] Tito dva přední filosofové by dnes zcela jistě neobstáli ani se svým pohledem na ženy, který nebyl taktéž moc vybíravý. Je ale opět nutné brát na zřetel tehdejší paradigma, které posuzovalo věci dle naprosto rozlišných kritérií, než jsme zvyklí dnes. Nutno dodat, že pouze starověká Sparta umožňovala svým ženám daleko větší možnosti než zbytek městských států.

[6] BROZ, Jan. Lidská důstojnost: Universální princip v partikulární aplikaci. Praha: 2014. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Fakulta právnická, s. 14.

[7] BROZ, Jan. Lidská důstojnost: Universální princip v partikulární aplikaci. Praha: 2014. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Fakulta právnická, s. 15.

[8] CICERO, O povinnostech. překl. J. Ludvíkovský, Praha: Svoboda, 1970, s. 66-67.