James Angelos nytimes.com

Kubitschek udržuje těsné kontakty s neformální frakcí AfD, která si říká der Flügel („Křídlo“). V jejím čele stojí nejextrémnější straníci, včetně někdejšího učitele dějepisu Björna Höckeho, který AfD vede v Durynsku. Kubitschek se s ním zná už skoro dvacet let a mluví o něm nesmírně uznale jako o „idealistovi“ a „romantikovi“. V Německu se ale jen málokdo zasloužil o rozostření už tak nejasné linie mezi starou a novou pravicí více než on. V březnu to byl právě Höcke, kdo vyvolal vnitřní stranickou revoltu proti zakladateli strany, ekonomovi Berndu Luckemu, kterého ve svém prohlášení obvinil spolu se zbytkem vedení strany z nemístných kompromisů s „establishmentovou“ linií a nedostatečného odporu vůči „dalšímu nahlodávání německé suverenity a identity“.

Rezoluce, jež uvedla do pohybu procesy vedoucí až Luckeho konci ve vedení strany, zní jako něco, co mohl napsat právě jen Kubitschek. Ten se mi skutečně svěřil, že návrh dokumentu vytvořil ve své knihovně ve Schnellerodě. Lucke si podle něj dostatečně neuvědomil, do jaké míry je Alternativa pro Německo „explozí“ emocí, jež zacházejí nesrovnatelně dále než Luckeho „technokratická nespokojenost“ s eurem.

Politici z Křídla dnes mají ve straně velice silné postavení, a stále více ke svému nacionalismu přimíchávají také protiliberální agendu nové pravice. Před volbami jsem se byl podívat na předvolební shromáždění AfD v Arternu, depresivně působícím městě poblíž Schnellerody. Zarazilo mě, že politici Křídla věnují velkou část svých projevů ekonomickým otázkám, považovaným tradičně za levicové – nízké mzdy, chudoba důchodců, špatné sociální zabezpečení – tedy rétorika směřující k distancování se od kořenů strany v liberální ekonomii. Jeden z politiků, Jürgen Pohl, který byl za stranu později zvolen do parlamentu, kritizoval rozšířený argument, že se v současnosti Německu ekonomicky „vede lépe než kdykoliv předtím“. Kdyby prý Angela Merekelová a „naši noví afričtí občané“ přišli do někdejšího Východního Německa, spatřili by jeho slovy „chudobinec Německa“. Další řečník André Poggenburg, šéf strany v Sasku-Anhaltsku, označil AfD za „novou stranu sociální spravedlnosti“. Poselství bylo jasné: více peněz a služeb pro národ – a méně cizinců, kteří by z tohoto koláče ujídali. Na území bývalé NDR, kde zůstává vyšší nezaměstnanost a nižší platy než na západě, tato rétorika podle všeho zabírá, jelikož pomohla straně přebrat stovky tisíc voličů Linke, pohrobků Východoněmecké komunistické strany.

Tento posun není tak úplně překvapivý. Myslitelé nové pravice se dlouhodobě zabývají ideou vytvoření querfront, tedy „řezu napříč spektrem“ v němž by došlo ke sjednocení odpůrců liberalismu na obou okrajích politického spektra. Při mých rozhovorech s Kubitschekem často vycházel na povrch jeho, alespoň pro mě na první pohled matoucí, levicově působící odpor k materialismu amerického střihu. Stačí si v sobotu dopoledne zajít do nákupního centra, řekl mi jednou, a sledovat lidi v jejich „chrámu konzumu“, aby si člověk uvědomil, že „duchovně tu není nic, vůbec nic“. Pro Kubitscheka a další intelektuály nové pravice představuje americký liberalismus se svým důrazem na práva jednotlivce a jeho usilování o štěstí asi tu nejzákeřnější a nejnebezpečnější sílu, která podkopává identitu národa a nahrazuje sdílené „my“ individualismem a usilováním o zisk a vlastní zájem.

Jednoho večera, při rychle ubývajícím světle zapadajícího slunce za okny jeho knihovny, se Kubitschek pustil do dlouhé filipiky proti tomu, co vnímá jako neduhy modernity: prázdná spotřeba, úpadek křesťanství (sám Kubitschek je katolík) a mechanizace, která činí lidi nadbytečnými. To vše podrývá sílu národa a podle jeho slov s tím lze jen sotva něco dělat.

Ptám se, co mu tedy zbývá – beznaděj?

Říkám to napůl žertem, ale Kubitschek zcela vážně přikyvuje.

„Cítíte beznaděj?“ ptám se.

„Ano“, odpovídá.

Zajímá mě, jak vypadá politické vítězství hnutí beznaděje?

To nejlepší, v co se dá doufat, říká mi, je „zabránit tomu nejhoršímu“.

V pondělí po mé první návštěvě Schnellerody jsem se vydal do Drážďan, kde měl Kubitschek vystoupit na demonstraci pořádané hnutím Pegida (zkratka německého Patriotische Europäer gegen die Islamisierung des Abendlandes – Vlastenečtí Evropané proti islamizaci Západu). Tato shromáždění ve městě probíhají každý pondělní večer už od roku 2014. V roce 2015, kdy Německo naplno zasáhla globální uprchlická krize, tyto akce přilákaly často i přes 10 000 lidí, mezitím však zájem opadl a dnes večer tak pořadatelé očekávají jen pár tisícovek lidí.

Shromáždění se koná na hlavním náměstí poblíž nenápadného památníku označujícího místo, kde byla v zimě 1945 po spojeneckém bombardování, které město skoro úplně zničilo, spálena těla tisíců obětí náletů. Ještě před začátkem akce narážím na skupinku demonstrantů – většinou mužů a žen důchodového věku – shromážděných kolem hráče na akordeon. Zpívají lidové písničky jako „Svatá vlast“, ve své době oblíbenou i v řadách Hitlerovy mládeže. „V nebezpečných časech stojí tví synové za tebou. Obklíčeni na všech stranách nebezpečím, jsme za tebou vlasti v jednom šiku“. Jeden šedovlasý muž, který slovo „vlast“ pokaždé nápadně zdůrazňuje, mi podává list se slovy písně, abych se k nim mohl přidat. Ptám se, co je to za písničky.

„Zakázané písníčky!“ odpovídá skoro křikem.

„Vážně?“ zajímá mě.

„Skoro“, dodává už mírněji. „Lidi německé lidovky neposlouchají“. Znovu důraznějším hlasem uzavírá: „Nacionalismus je out!“

V tom okamžiku mi dochází, že v časech před pádem železné opony, zatímco se západní Němci stále snažili pochopit a plně odhalit rozsah nacistických zločinů, učili východní Němce odlišnou podobu jejich válečných dějin, z níž vycházeli jako hrdinové celosvětového boje proti fašismu. Podle některých expertů se tento východoněmecký odklon viny odráží ve vyšší míře ochoty k přijetí krajně pravicového nacionalismu. Není tak nejspíš náhodou, že demonstrace Pegidy se těší větší podpoře v někdejší NDR a že AfD získala v nedávných volbách na východě země 22% hlasů.

Jakmile se shromáždilo dost lidí, vydali se na krátký pochod kolem radnice s její dominantní zvonicí a odtud zpátky na náměstí. Antifašističtí demonstranti, většinou mladí, hodně z nich vysokoškolští studenti, drželi transparent s heslem „Hranice patří do minulosti“ a pokřikovali „Pryč s náckama!“. Lidé pod vlajkami Pegidy, mnohdy dost staří na to, aby mohli být jejich prarodiči, na to pohoršeně reagovali: „To vy jste nacisti!“

Chvíli po návratu demonstrantů Pegidy na náměstí vyběhl Kubitschek na provizorní pódium a popadl mikrofon. Jeho projev byl vlastně rozpracovanou metaforou hry kočky s její ptačí kořistí: holubicí, která kvůli zlomenému křídlu nemůže svému trýzniteli uniknout.

„Teď už ji vleče dolů po schodech“, řekl s pohledem upřeným do davu přítomných. „Už sebou netřepe, přestala se bránit. Každý schod ji udeří do hlavy – ale cesta do sklepa je ještě dlouhá“.

Holubicí s poraněným křídlem je zde pochopitelně Volk, kočkou pak „politická třída“.

„Přestože jsme pro kočku, která nás za sebou táhne, až moc velcí“, pokračoval Kubitschek „z nějakého důvodu se nedokážeme postavit na nohy. Přesto to ale udělat musíme – zvednout se a schod za schodem se vydat zpátky nahoru“.

Z nadšeného obecenstva se ozvalo skandování „Odpor! Odpor!“

Kubitschek se na okamžik zarazil, jako by si chtěl utřídit myšlenky. Pro lid ještě zůstává otevřená cesta k úniku z koččiných spárů – musí prý aktivně vystoupit s požadavkem znovunastolení „práva a pořádku“ uzavřením německých hranic a omezením veřejného financování politických stran je donutit, aby postavily blaho národa před své vlastní zájmy. Vysmíval se i Angele Merkelové: je sice předsedkyní Křesťansko-demokratické unie, ale zjevně by v roce 1683 ochotně otevřela vídeňské brány osmanským muslimským nájezdníkům. „Proč vlastně elity nenávidí svůj vlastní lid?“ pokládá si následně řečnickou otázku.

Toto opovržení podle Kubitscheka vyrůstá z německé „politiky paměti“, pokusu Němců postavit se své nacistické minulosti čelem, což znamená i potlačování veškerých nacionalistických impulzů. Pro intelektuály nové pravice však tyto limity debaty nejsou ctností, ale příznakem hluboko zakořeněné sebenenávisti, již je třeba překonat, má-li Německo znovu nabýt své velikost.

V lednu čelní představitel AfD Björn Höcke vyjádřil v projevu v drážďanské pivnici podobný postoj, formuloval jej ovšem podstatně kousavěji. Němci jsou prý „jediný národ na světě, který umístil do srdce svého hlavního města připomínku své hanby“, prohlásil o památníku holokaustu poblíž berlínské Braniborské brány. Z německé historie se podle něj stalo něco „zkaženého a absurdního“. „Tak to nemůže a nesmí pokračovat! Nemáme morální povinnost nechat náš národ rozpustit!“ Projev vyvolal v celém Německu pobouření a kritizovali jej dokonce i někteří představitelé AfD.

I podle Kubitscheka se jednalo o taktický přešlap – Höckeho slova byla podle něj „správná obsahem, ale mimo tónem“.

Kubitschek dosáhl značných úspěchů při uvádění motivu „sebezničení“ do metapolitického diskurzu. Nedávno vydal knihu ekohistorika Rolfa Petera Sieferleho „Finnis Germania“, v níž autor varuje, že vina za nacistické zločiny žene neurotické Němce až k víře, že „Země bude očištěna od hanebné poskvrny věčného nacismu teprve tehdy, až Němci zcela zmizí z jejího povrchu“.

V červnu se „Finnis Germania“ dostala na významný seznam knih měsíce, a tento krok do mainstreamového veřejného povědomí sám o sobě vyvolal další velkou kauzu. Jak se mohla kniha, označovaná velkou částí politického i literárního establishmentu za antisemitskou a extrémistickou, dočkat tak ochotného přijetí? Kubitschek reakci nazval „hysterií“. Posouvat hranice povoleného diskurzu je podle něj přesně to, co Německo a jeho lid potřebují – kúra k uzdravení jeho zlomeného křídla.

Naposledy jsem Kubitscheka u něj doma navštívil jednoho sobotního večera, pár hodin poté, co uspořádal knižní čtení. Seděli jsme i s několika jeho přáteli v pokoji vedle kanceláří jeho nakladatelství. Kubitschek zapálil svíce a teplý vánek z pootevřeného okna si pohrával s jejich plameny. Zatímco si ostatní otevřeli pivo, zůstal Kubitschek u džusu. Obklopen přáteli hovořil podstatně otevřeněji než při našich předchozích rozhovorech. Hovor se toho večera točil hlavně kolem nového přílivu uprchlíků od roku 2015.

Kubitschek nonšalantně naznačil, že by mu vůbec nebylo proti srsti, kdyby Merkelovou nahradil nějaký autoritářský předák – pokud by to byl jediný způsob, jak napravit její rozhodnutí přijmout migranty do Německa. V krizi, poznamenal s vážným výrazem, musí vůdce jednat i nad rámec vymezený právem, citujíc při tom Carla Schmitta, konzervativního politického teoretika a kritika parlamentní demokracie, který po převzetí moci nacisty s režimem spolupracoval: „Suverén je ten, kdo rozhoduje o výjimce“. I sama Merkelová jednala prý otevřením hranic mimo a nad právní rámec, tvrdí Kubitschek, čímž se zachovala jako suverén. A přesto, pokračoval, „bych nenamítal vůbec nic, kdyby se objevil někdo, kdo by s toutéž suverenitou učinil opak. Někoho, kdo by řekl: ‚Tento experiment skončil. Parlament si může své mínění nechat pro sebe. Plnou silou podpořím vládu, státní orgány, policii – která by to jedině přivítala – pohraničníky a armádu, a s tímto pokusem skoncujeme‘. To znamená zavření hranic. Přezkoušejme ty, které je možné asimilovat, ti mohou zůstat. Ti, u nichž to možné není, musejí odejít“.

Označení „uprchlík“ se Kubitschekovi na každý pád nezamlouvá: tito muži většinou neprchají před pronásledováním nebo válkou, jsou to oportunisté, „chtiví mladíci“, jak je nazývá, kteří se „velmi racionálně“ snaží vylepšit své postavení. Tito migranti prý dorazili do země „postrádající sebejistotu“, v níž lidé „nevědí, kým jsou, ani co jim náleží“. Proto prý začali migranti uvažovat: Nepatří tu náhodou všechno všem? „A tak se vlna dává do pohybu, když si říkají: ‚Ano, máme tady zemí ležící ladem, zemi zralou ke snadnému podmanění – nebudou k tomu ani potřeba obléhací žebříky nebo mačety, stačí se tu prostě jen ukázat‘“. Všichni u stolu se shodovali na tom, že následky tohoto podmanění jsou neblahé: zločinnost je podle nich na vzestupu; ženy se po setmění necítí na ulicích bezpečně. „Všichni známe ty dystopické příběhy“, říká Kubitschek. Situace se snadno může vydat „ultra identitárním směrem“, dodává. „Jestli z toho vzejde něco skutečně brutálního nebo krutého, není možné říct. Může dojít k přerodu Německa na zemi, která už Německem nebude“.

Kubitschek dává do lustru několik nových svící, tlačí je roztopeného rudého vosku těch dohořelých. Přijde mi to jako vhodný okamžik zeptat se ho na v novopravicovém milieu často probíraný koncept: thymos – starořecké označení hrdého, spravedlivého hněvu. Filozof a funkcionář AfD Marc Jongen, někdejší asistent asi nejznámějšího současného německého filozofa Peter Sloterdijka, tvrdí, že dnešnímu Německu schází nutná míra thymu, nezbytná k obraně před erozí kultury. Kubitschek tuto ideu ve svých spisech dále rozvádí: nedostatek thymu v pomyslné německé hrudi – Kubitschek namísto toho mluví jednoduše o „zuřivosti“ – se rovná „vykleštění našeho lidu“. Za oprávněnou pak ve svém díle označuje otázku, zda je možné takovouto vzpouru, masovou explozi zuřivosti ovládat. Přesto jsou prý její možné následky zdrojem menšího znepokojení, než pokud by se v národě nenašlo dostatek thymotické energie ke „zdárné obraně toho, co mu patří“.

Ptám se ho i na prudký nárůst případů krajně pravicového násilí v Německu od eskalace uprchlické krize. „Jde o reakci člověka, který nabyde pocitu, že mu berou jeho vlastní, zemi, že všechno co znával a v čem vyrůstal, se mění, a který sleduje šíření něčeho naprosto cizího, o co nestojí“, odpovídá.

„Je tedy násilí oprávněné?“ zajímá mě.

„Neřekl bych“, odvětí. Migrant je „v posledku jen pro nás snadno viditelnou postavou, ale mnohem víc se toho ve skutečnosti děje takříkajíc za ním“. Uznává, že mladí migranti, kteří přišli do Německa jako žadatelé o azyl, musejí být frustrovaní – chovají se tu k nim jako k předškolákům: dostávají dostatek jídla a ubytování, ale ne už opravdovou šanci stát se součástí společnosti. „Chtějí pracovat. Seznamovat se se ženami. Prostě si žít životy po svém – a to tady nemohou. Ale naše země takové lidí nepotřebuje“, říká.

Kubitschek zmiňuje článek, který četl o vesničce v Sasku-Anhaltsku, kde úřady usadily větší počet žadatelů o azyl: „I to je vlastně určitá forma násilí“.

„Očividně!“ reaguje jeden z jeho spolustolovníků.

„Mění se samotná podstata té vesnice“, pokračuje Kubitschek. „Nebo možná úplně zaniká“. Otázka podle něj zní: „Proč s tím vlastně máme být plně srozuměni?“

„Proč tedy nepovažujete násilí za ospravedlnitelné?“, ptám se. Pokud jsou uprchlíci dobyvatelé a její přítomnost je hrozbou způsobu života, nelze případné násilí ospravedlnit jako sebeobranu?

„Uprchlík je jen zdánlivý, nastrčený protivník“, vysvětluje Kubitschek.

A po krátké odmlce dodává: „Pokud někdy skutečně dojde na násilí, měli bychom obsadit parlament. Nemáme sice připravenou náhradu, ale ta žena už dál vládnout nemůže. Musíme se vydat jinou cestou.“

Následně prohlašuje, že řečí už byl dost: „Všechno je jasné, ne?“, ptá se naoko k pobavení svých společníků.

Kubitschek a jeden z jeho přátel vytahují kytary a dávají se do zpěvu starých německých lidových písní, nádherných barokních melodií. První je vojáckou poctou Georgu von Frundsbergovi, německému žoldákovi, který bojoval za Svatou říši římskou a proslavil se svými brilantními pěchotními manévry. Von Frundsberg pocházel ze stejného kraje jako Kubitschek a roku 1525 rozhodným vítězstvím u italské Pavie pomohl zajistit císaři Karlovi V. říšský trůn. Postupně se přidává celé osazenstvo.

„Veď nás Jörgu von Frundsberg (Jörg von Frundsberg, führt uns an), tra la la la la la,” zpívali muži hlubokými hlasy. Zabořil jsem se do křesla a poslouchal je.

„Vítěz velké bitvy“(Der die Schlacht gewann), zpívali. „Vítěz velké bitvy“.