Rozhovor s Douglasem P. (Death in June)

„Slova a texty ke mně přicházejí vždy a všude…“

Na rozdíl od jiných umělců britského esoterického undergroundu se Death in June nikdy nesnažili být prvoplánoví. Od samého začátku jejich kariéry bylo vždy celkem těžké si představit další realizované album Douglase P. Jaké asi bude? Ze všech lidí na světě na tuto otázku může odpovědět pouze jediný člověk. V současnosti žije v Austrálii a pokračuje ve své hudební dráze. Svou kariéru začal jako člen punkové kapely – Crisis. Všichni známe jeho osobu skrytou pod notoricky známou maskou. V rámci Death In June rozšířil Douglas hranice folkové hudby vytvořením toho, co všichni známe pod pojmem neofolk. Tedy směsici symbolismu, surrealismu, experimentů a abstrakce umocněné téměř hypnotickým hlasem jediné stálice Death in June.

Letos v lednu vydala kapela Death In June novou sedmipalcovou kompilaci „The Wall of Sacrifice“, (pozn. red. The Wall Of Sacrifice původně vyšla už v roce 1989 v limitovaném nákladu 600 kusů na vinylu a v lednu vyšla pouze doplněná reedice u francouzského labelu Steelwork Machine). V rozhovoru pro časopis Peek-A-Boo jsme tedy hovořili s Douglasem P. o nedávném plnohodnotném albu Death in June – „ESSENCE!“, o idejích na nové skladby, o zdrojích inspirace, o kreativitě, o punk-rocku a o vývoji kapely v průběhu uplynulých let.

Zdá se, že pro každé album volíte jiný, skoro opačný směr. Někdo by až řekl, že v diskografii Death In June neexistují podobná alba. A musel bych s ním souhlasit. Pojďme se blíže podívat na vaše poslední album “ESSENCE!”, jaké postupy jste použil na tomto albu?

Zpočátku jsem na „ESSENCE!“ jistým způsobem reflektovat svůj život v 60. letech. Tenkrát to pro mě bylo obzvláště nešťastné období a velmi mě ovlivnilo krátce po mých třiceti letech. Na album jsem shrnul to, kam se dle mě Death In June posunuli hudebně i kulturně. Rozhodl jsem se ohlédnout zpět, jak dlouhou cestu jsem já i Death In June společně ušli. Aspoň tak jsem to vědomě vnímal. Svým způsobem jsem si myslel, že se už jenom podívám do zpětného zrcátka. Ale velmi brzo po vydání alba 30. listopadu 2018 se album proměnilo v to, co mělo v budoucnu přijít a kam jsem se osobně sám posunul. Stalo se tak pro mě velmi prediktivním albem. Naneštěstí v depresivním slova smyslu.

Máte vždy představu, jak by mělo znít vaše další album, nebo když začnete pracovat na písních, jedná se pouze o obrazy, které se vám pomalu spojují?

Ano, obvykle mám hrubou představu nebo koncept, jak by album mělo znít, ale naučil jsem se dávat si pozor a poslouchat přirozenou dynamiku a hudební vyznění alba, využívat náhody a tak. Album „ESSENCE!“ nezní moc podle toho, jak jsem je původně zamýšlel. Rychle jsem totiž z alba vytřídil zvuky a nástroje, které nezněly „současně,“  byly ohrané a staromódní. Je obtížné mluvit o tom, jak dělám hudbu, jednodušší je ji dělat a vy pak musíte mít sluch, abyste ji mohli poslouchat.

Ve vašich textech se většinou zaměřujete na to, co se odehrává v lidské mysli. Přitahují vás tyto věci víc, než vytvoření koncepčního alba s postavami / příběhem / zápletkou?

Myslím si, že bych nedokázal vymyslet koncepční album s fiktivními postavami. Není to prostě součást mé psychiky a ani mě to v konečném důsledku nezajímá. Jsem na takové album příliš introspektivní a analytický. Můj život byl vždycky příliš vážný a stále je. Tomu nemohu uniknout. Je to můj osud, můj Wyrd.

Po vydání „Peaceful Snow“ měli někteří lidé pochybnosti o směřování, kterým jste se vydal. Několikrát jste se zmínil, že spolupráce s Mirem Snejdrem byla velmi zajímavá zkušenost a že vaší hudbě dodal zajímavé věci. Co cítíte pokaždé, když se dostáváte k nějakému novému bodu své cesty?

Údiv, zmatení, vzrušení, protože mám pocit, že se mi v průběhu let úspěšně podařilo ovlivňovat hudební vývoj bez ohledu na to, s kým pracuji. Miro Snejdr i Herr Lounge Corps přinesli na několika úrovních něco velmi speciálního do hudby Death In June.

Spolu s tím začala i vaše spolupráce s Mirem. Miro vytvářel variace vašich písní a ty vás upoutaly. Rád se vracíte do minulosti, díváte se dnes na některé věci z jiné perspektivy?

Jedné důležité věci jsem si všiml už před lety, že když zpívám starou píseň, její původní význam se pro mě už změnil. Zdá se tedy, že jsou mé písně v neustálém toku. Myslím, že se dívám zpět do minulosti, ale je to přítomnost, která nakonec zkresluje můj pohled.

Jak se vaše umělecké cíle a záměry změnily od „The Snow Bunker Tapes (2013)“?

Nevím, jestli se skutečně změnily. Pracuji na automatické bázi téměř se vším, co umělecky dělám, takže mám pocit, že se jedná o součást pokračujícího procesu a jeho přirozeného vývoje.

V průběhu let se váš styl hodně změnil. Od známého neofolku po různé variace tohoto stylu. Váš styl byl někdy více industriální, místy více atmosférický nebo dokonce i heavy. Sledujete svůj konkrétní stav mysli a pokoušíte se zachytit své pocity okamžiku a vyjádřit je na nahrávce? Jde o zachycení toho, co prožíváte nebo se jedná z většiny o experimentování?

Death In June začali hrát na samém konci post-punku. Všichni původní členové kapely byli součástí punkové scény a bylo jasné, že ne všem se budou líbit naše hudební i estetické postupy. Vše se tak měnilo, stejně jako se měnili členové kapely, ale už v roce 1985 jsem se stal jediným stálým členem Death In June. A tak od té doby je hudba už ovlivněna pouze mými duševními stavy a věcmi, které na mě působí z vnějšku, tedy prostředím a událostmi. Jak jsem již zmínil, téměř všechno poté přebírám skrze svůj instinkt a vcházím do jistého stavu psychologické hypnózy či tranzu. Neo-folk vznikl náhodou, nebyl vytvořen záměrně a totéž platí i pro industrial folk atd. Byl jsem otevřený, reagoval jsem na různé situace a vyzkoušel jsem různé přístupy a způsoby vyjádření.

Svým posluchačům jste nabídl za ta léta různé věci, ale zdá se, že atmosféra živých koncertů zůstala stále stejná. Jaký význam pro vás mají živá vystoupení? Jaké je opustit práci ve studiu a dostat se do interakce a spojení s posluchači?

Koncem 90. let mě už unavovalo převádět studiové zvuky na jeviště a uvědomil jsem si, že na nich ani moc nezáleží. Vystoupení Death In June se tak stala rituálnějšími a to jak pro skupinu, tak i pro publikum a koncert jsem změnil v souznění duší. Bylo přirozenější zbavit se umělých studiových zvuků a udělat živá vystoupení intimnější a navodit atmosféru společného posezení u táborákového ohně.

Mluvíme-li o 30. výročí Death In June a o rocích vaší kreativity, použil jste k popisu metaforu „boje“. Stejně jako Jack Kerouac použil metaforu „Na cestě“.  Vidíte proces nebo tvorbu hudby jako určitý boj? Například boj sám se sebou, s různými částmi vaší osobnosti, s realitou, se strukturou akordů, s melodiemi či je pro vás boj něčím osvobozujícím?

Celý tvůrčí proces je pro mě doslova zvracením, doprovázeným pocity nevolnosti a ještě se to zhoršuje, čím víc stárnu. Jde rozhodně o boj, ale úspěch Death In June mě při naší společné 39leté historii osvobodil jako člověka, takže si myslím, že alespoň zatím vyhrávám tuto bitvu.

Když pracujete na textech – jde o nepřetržitý proces nebo hledáte určitý stav, či proud vědomí?

Slova a texty ke mně přicházejí vždy a všude, ale zejména v noci u mě doma ve Fort Nada, když nastane bezvětří a krajina ztichne. Jemné doladění slov do písní je však pro mě jiné, jedná se o něco komplikovanější způsob, dost se podobá metodě „střihu“ zpopularizované Williamem Burroughsem, Davidem Bowiem atd. Když tak činím, obvykle pracuji sám. Nedávno mi ale můj blízký chorvatský přítel řekl, že spatřil změnu v mé tváři a když jsem přešel do stavu podobnému transu, tak ho to vyděsilo.

Odkud pochází vaše inspirace?

Pochází z náhody nebo ze slyšených hlasů či emočního vytržení. Škála života je zajímavá sama o sobě, ale jen někteří z nás si toho povšimnou a pokusí se to vyjádřit. Kdo ví, jaké by to mělo důsledky, pokud bych také neměl tuto možnost?

Mám teorii, že po punk rockovém rozmachu v 70. letech si téměř každý styl hudby z něj něco vzal. Nejenom hudebně, ale i esteticky. V souvislosti s vaším raným působením v Crisis – cítil jste se tehdy rebelem? A cítíte se jím i dnes?

Mám tendenci s vámi souhlasit s tím,  jak důležitý byl punk kulturně, ale nemyslím si, že by tehdy nějaký punker sám sebe viděl jako „rebela“. Punkeři byli skutečně tím vším, čím i měli být. Jednali dle svých instinktů a v určitém momentu se jejich hudební příprava střetla s příležitostí. Já jsem chytil tuto životní příležitost oběma rukama a výsledky po 43 letech mi dokázaly, že jsem udělal správnou věc. Kdybych nedělal punk rock a ten mi neotevřel dveře, tak pochybuji, že bych úspěšně vstoupil do hudebního světa. Nemá se moc smysl bavit o tom, jaké bych měl alternativy.

Jak vidíte další nahrávku Death In June?

Vidím ji jako dilema! Mám dostatek jemně doladěných nových textů, abych vytvořil plnohodnotné album a mám několik názvů pro nové album. V hlavě mám i obal alba, mám několik nových promo fotek k albu, ale nemám naprosto žádnou představu, jak by mělo znít hudebně. Nikdy předtím jsem neměl takový problém, že bych v hlavě neslyšel vůbec žádnou hudbu. Zkoušel jsem si tedy vzít kytaru, jestli z ní něco vyjde, ale ve skutečnosti jsem na kytaru nebo na klávesy nezahrál soudržnou melodii od doby, kdy jsem dokončil nahrávku „ESSENCE!“ tedy od srpna roku 2018. Rok 2019 jsem přečkal beze zvuku a rok 2020 pokračuje podobně. Nedávno jsem měl sen, kdy jsem mačkal velké čtvercové knoflíky na konzoli a syntetizátoru a vytvářel industriální hluky, ale nedávaly mi smysl a po probuzení jsem si stejně nevzpomněl na nic. Nemám tedy ponětí, zda bude další album Death In June, ale 40. výročí skupiny v roce 2021 je určitý podnět k tomu, aby album bylo.

Autor: Danil VOLOHOV

Zdroj: http://www.peek-a-boo-magazine.be/en/interviews/douglas-p-death-in-june-2020/

Překlad: E.X.