Dnes Vám přinášíme původní rozhovor se zpěvákem jedné z nejznámějších kapel francouzského identitárního rocku (rock identitaire français (RIF)) In Memoriam, Xavierem. Kapela s dvacetiletou historií zaznamenala v roce 2012 comeback po desetileté přestávce, začala opět koncertovat a připravuje nové album. V dubnu 2014 měli možnost vidět In Memoriam také jejich čeští fanoušci. Kromě otázek ohledně historie hudebního hnutí RIF či slavného koncertu kapely v Bělehradě během bombardování vojsky NATO jsme v něm s Xavierem probrali jeho pohled na problematiku identity, politickou situaci v Evropě, hudební vlivy či připravované album.

In Memoriam patřili na přelomu tisíciletí ke scéně nazývané Rock identitaire francais (Francouzský identitární rock) neboli RIF. Mohl bys českým čtenářům  toto hudebně-politické hnutí stručně popsat a jmenovat nejznámější kapely. Zůstaly některé z nich (kromě In Memoriam) aktivní dodnes? Jak vlastně ve Francii aktuální situace na scéně identitární muziky vypadá?

Hnutí RIF se zrodilo v polovině 90. let 20. století. Tehdy hrála ve Francii řada nacionalistických kapel, více či méně vycházejících z punkové scény a orientovaná převážně na hudební styl Oi!

Několik spřátelených muzikantů se dalo dohromady, nejspíš s cílem vymanit se ze škatulky daného stylu a taky oslovit jiné, širší publikum. Chtěli hudbou vyjádřit svůj ideál, aniž by se ale stali karikaturou, jak se to někdy „zlým klukům“ stává.

Ve Francii se objevily mladé kapely inspirované bohatou evropskou scénou a rychle dosáhly poměrně slušného úspěchu: z toho se dá soudit, že zde existovala opravdová poptávka po tradičnějším, ale zároveň (politicky) angažovaném rocku.

Čtyřmi hlavními reprezentanty tohoto nového trendu byly kapely Vae Victis, In Memoriam, Ile de France a Elendil. Později se přidala řada dalších kapel různých hudebních stylů od hardcore po elektronickou hudbu; všechny se přitom nadále označovaly za „RIF“. Musíme dodat, že někteří chtěli této vlny využít, aniž by museli předstírat, že hrají rock.  V současné době je, pokud jde o rock,  identitární hudební scéna ve Francii poměrně omezená.

Těžko vzpomenout na další jména mimo nejznámějších FrancsTireurs Patriotes a Hotel Stella. Stále ovšem fungují paralelní scény v poněkud okrajovějších proudech jako metal, hardcore, Oi! a dokonce i rap.

Identitářství, identita – co pro Tebe tato slova znamenají? Jak důležitá je v tvých očích kultura, zejména hudba, pro identitární boj?

Systém se postupně snaží zničit národy a proměnit jednotlivce v osamocené pěšáky bez jakékoliv vize minulosti i budoucnosti, bez kořenů. Jak vidíme, dochází k Velké výměně evropského obyvatelstva (fakta neutuchajících vln masové imigrace mluví sama za sebe) a je důležité vědět, kdo jsme a odkud pocházíme – abychom dokázali říci, kam chceme jít. Identita znamená příslušnost k určitému národu a kultuře, kterou musíme zpívat a zprostředkovávat.  To, na co bychom měli být hrdí a na čem bychom měli stavět naši identitu, je naše historie, tak často překrucovaná a vysmívaná.

Hudba je pro mě nástrojem k přenosu. Skrze slova a pocity, které dokáže hudba vzbudit, vysíláme poselství o naší příslušnosti k širšímu evropskému společenství. Jsme součástí rozsáhlé sítě odporu proti všemocné vládnoucí moci s nesčetnými chapadly. Hudba je úžasným prostředkem k vyjádření a prosazení našeho světonázoru, našich hodnot a tím pádem i naší identity.

Můžeš nám říci, co bylo hlavním důvodem toho, že jste v roce 2002 na deset dlouhých let přestali koncertovat? Co přimělo táty od rodin ‘v nejlepších letech’ k tomu, aby se vrátili na pódium a začali spolu znovu hrát a skládat nové písně?

 Vlastně je to velice jednoduché. V roce 2002 jsme za sebou s kapelou měli už poměrně dost cestování a společné práce. Dospěli jsme do věku, kdy už jsme všichni nechtěli dělat ty samé věci. Manželství, děti, práce… žili jsme různé životy, často různým rytmem. Nastal čas udělat úkrok zpět. Rozdělení bylo nevyhnutelné a odehrálo se velmi přirozeným způsobem po velkém koncertě na prestižním místě v Paříži.

Každý z nás šel svou vlastní cestou, ale s vírou ve společný ideál.

Roky ubíhaly a my se v roce 2010 opět setkali, abychom si spolu zahráli. Jen pro sebe, naše rodiny a několik přátel. A protože se vše povedlo, zopakovali jsme to i v dalším roce. Potom, v zimě 2012, jsem dostal vzkaz od mého kamaráda Sébastiena (v Římě žijícího Francouze, který má ve hnutí Casapound na starosti zahraniční vztahy). Požádal nás, jestli bychom byli ochotní dát se oficiálně dohromady při příležitosti vystoupení na jejich známém každoročním festivalu Tana Delle Tigri. Já sám jsem festival v předchozích letech opakovaně navštívil a v roce 2010 jsem dokonce vystoupil na podium společně s mými kamarády z quebecké kapely Trouble Makers. Takže jsme dlouho neváhali. Vrátili jsme se zpět na pódium a užili si spoustu zábavy, v neposlední řadě i díky třem stovkám Francouzů, kteří si kvůli nám udělali výlet do Říma. Tehdy jsme si uvědomili, že jsme svým odchodem v roce 2002 patrně zanechali jisté vakuum.

Touha znovu hrát se vrátila sama od sebe a zbytek se již udál přirozeně, bez jakéhokoliv nátlaku. Následně nás zvali hrát na řadu dalších míst. Několikrát jsme vystoupili v Itálii, poté, jak víš, v Praze (možná o tom budeme víc mluvit později). Taky jsme udělali velkou show pro tisícovku lidí v centru Paříže, hráli jsme na Sicílii, v Montrealu, opět ve Francii, ve Flandrech… Prostě jsme zjistili, že nastal čas nahrát nové kousky. A protože ještě nejsme tak staří (alespoň si to myslíme!), pustili jsme se do práce na přípravách nového alba, které právě vzniká.

Můžeš nám prosím prozradit více o historii písně (která dala název celému albu) Paris-Belgrade (Paříž-Bělehrad)? Sleduješ i nadále situaci v Kosovu? Účastníš se nějakých projektů na pomoc srbské menšině přežívající na Kosovu?

Tento příběh jsme vyprávěli už mnohokrát. Během pařížské demonstrace proti útoku NATO na Srbsko jsme se setkali s prezidentem srbské komunity ve Francii. Pobouřil nás americký zásah na obranu muslimské kolonie v srdci Evropy. V noci po veřejném shromáždění zorganizovaném politickou stranou Bruna Mégreta (který se odštěpil od Front National), nám tento muž řekl, že se obyvatelé Bělehradu každou noc vydávají na mosty a stojí zde coby lidské štíty. Aby Srbové ukázali, že se nebojí bomb shazovaných v rámci „spojeneckých operací,“ organizovali demonstrace, show a koncerty. Proto se nás tento Srb zeptal, zda nevíme o nějakých kapelách, které by byly ochotné přijet a připojit se k tomuto boji po boku srbských lidí. Nemohl se zeptat v lepší moment – o týden později už jsme se pustili do podivného dobrodružství, které nás dovedlo až na most Brankov, kde jsme přímo v srdci města hráli pro tamní obyvatele, abychom podpořili odpor evropského národa, který se stal obětí zásahu USA. Vidíme paralelu mezi Kosovem coby součástí Srbska kolonizovanou Albánci, kteří poté, co přečíslili tamní Srby, požadovali nezávislost, a některými regiony Francie, které popravdě nemají k něčemu podobnému moc daleko.

Pro jednou jsme dostali příležitost k dosažení našich cílů skutečně podstoupit riziko, a proto jsme do toho šli.

Když si text písně Paris-Belgrade přeložíte, získáte vcelku dobré shrnutí našeho srbského dobrodružství. Dobrodružství, které se odehrálo už před 17 lety. Dodneška jsem samozřejmě citlivý k osudu kosovských Srbů, kteří žijí v enklávách, kde jsou terčem neustálých útoků Albánců, jejichž zločiny mezinárodní společenství zamlčuje. V naší zemi funguje úžasná prosrbská francouzská asociace (Solidarité Kosovo) kterou každému doporučuji podpořit, protože na Kosovu odvádějí vynikající práci.

Vaši fanoušci (včetně těch českých) už netrpělivě čekají na slibované nové album. Můžeš nám přiblížit, jak nahrávání pokračuje a kdy by měla být deska hotová? Můžeš nám k novému albu říct něco zajímavého o tom, jak bude vypadat?

Nyní se dostáváme k ožehavému tématu. Pilně nahráváme. Bohužel nás zpomaluje geografická vzdálenost, protože žijeme daleko od sebe. Zkoušení a nahrávání je proto časově i co se týče organizace náročné.

Kromě toho jsme od našeho posledního koncertu v Paříži v červnu 2014 museli trochu změnit naší sestavu a přivítat po odchodu několika členů nové kolegy. Ale nebojte se, postupujeme kupředu. Už máme složené všechny skladby a napsanou většinu textů. Julien, který je velmi hudebně plodný, nás zásobuje svými kompozicemi. Můžete se spolehnout, že pro vás vytvoříme pěkné album, které vás potěší. Zatím nechceme veřejně vyhlašovat žádné datum vydání. To nám umožní v klidu pracovat, přestože samozřejmě vnímáme silnou poptávku.

Ve své písni Futur Proche jste předpověděli situaci, kdy muslimové ovládnou Francii. Bohužel se mi zdá, že jste nebyli příliš daleko od pravdy. Co si o tom myslíš?  Jak vnímáš současnou situaci v Evropě a ve Francii  – vidíš nějakou naději? Jaké je podle tebe řešení?

Opravdu se bojím, že ta písnička byla varovnou vizí budoucnosti. Proto se také ostatně na In Memoriam nezapomnělo ani po naší desetileté odmlce. Naše texty vždycky byly krutě pravdivé. Mladí (i ti ne už úplně mladí), kteří nás poslouchají, nachází u In Memoriam pravdu a snadno ověřitelnou analýzu.

Vznik písně inspirovaly taky naše zážitky ze Srbska – neobjevili jsme Ameriku!

Jen to ukazuje, že analýzy a poznatky nacionalistů bývají přesnější a pravdivější než výplody levicových ideologů. Stav dnešní Evropy s gangy ilegálních imigrantů, kam se člověk podívá, jsou toho dostatečným důkazem… Bohužel nemám křišťálovou kouli a nedokážu tak předpovědět další vývoj.

Na jedné straně se dá říct, že Francie – která už přinejmenším 40 let úpí pod neustálým přílivem legální i nelegální neevropské imigrace – se pomalu ale jistě stává smíšenou a multikulturní. Každá další vláda upřednostňuje cizince a ani se nesnaží předstírat snahu o podporu pro-rodinných programů pro etnické Francouze. Francouzi nic z toho ale téměř nevnímají, protože se to odehrává ve skrytu. Kolonizace naší země probíhá okrsek po okrsku, ale bez ustání. Média a politická třída se nás neustále snaží přesvědčit, že v zemi žije ‘jen’ pět milionů muslimů. Ve skutečnosti musíme toto číslo vynásobit alespoň čtyřmi.

Na straně druhé však tato nejnovější vlna násilné masové imigrace naštěstí nezůstala bez povšimnutí a vyvolala záplavu reakcí ve Francii i po celé Evropě. Tato „migrační krize“ přinejmenším mnohé trochu probudila a pobídla je postavit se proti této nucené okupaci. Doufejme, že se také následně proti této agresi sjednotí a zorganizují. Novoroční události v Německu a útoky v Paříži a Bruselu jsou fakta, která některým otevřela oči. Děje se to, před čím nacionalisté dlouho varovali. Závěry ať si každý udělá sám.

Skutečně mě napadají možná řešení, na jejich rozvedení zde ale není prostor a čas. Nepochybně ale musíme aktivně bojovat za právo na vlastní identitu i za návrat mnoha lidí do jejich domovů!

Zvuk vaší skupiny si nelze splést s dalšími identitárními skupinami. Člověk v něm slyší britské kytarovky a v některých písničkách jde jasně rozeznat vliv SKA… Kdo byl tvojí hudební inspirací a kdo tě ovlivnil? Jakou hudbu posloucháš? Které aktivní kapely (identitární i mainstreamovější) považuješ za dobré?

In Memoriam skutečně mají svůj svébytný zvuk, který je slyšet v různých našich písničkách, přestože se snažíme tvořit eklekticky.

Hlavní zásluhu na tom má Julien, který skládá většinu hudby, proto v ní je patrná jeho osobní stopa. Naši kapelu utvářela spousta různých vlivů, i proto, že máme různý osobní vkus. Někteří mají hodně rádi americký punk-rock, já zase třeba anglické kapely.

Všichni ale s chutí společně hrajeme Julienův styl – což ostatně uvidíte i na novém albu, kde najdete spoustu příjemných překvapení v podobě nových prvků v naší hudbě. I přes tyto novinky si ale troufnu říct, že z toho bude pořád patrný styl In Memoriam.

Co se současné identitární scény týče, bude moje odpověď hodně osobní. Laťkou pro mě zůstává italská scéna, protože se úspěšně prolíná s různými styly a přebírá osvědčené hudební vlivy. Sám jsem velký fanda Ultima Frontiera, taky rád poslouchám Skoll a občas se při čekání na jejich nové věci vracím třeba k 270 Bis.

Před dvěma lety jste vystoupili v Praze. Jaké jste z koncertu a města měli dojmy? Můžou se na vás Češi v blízké budoucnosti znovu těšit?

Jo, v Praze jsme hráli v dubnu 2014, a byl to výborný koncert: skvělá organizace, dobré publikum a i ze začátku kvůli neustálé pozornosti policie trochu hustá atmosféra se postupně uvolnila a byl z toho pořádně rock’n’rollový zážitek.

Chtěl bych čtenářům, kteří na koncertě nebyli, připomenout, že česká policie byla obzvlášť otravná. Nejenže nás asi hodinu zdrželi, než přivezli speciální přístroj na kontrolu našich dokladů, ale taky se pokusili zastrašit majitele podniku, abychom nemohli vystoupit – a mezitím povolali zásahovku, hlídky z celého okolí, policajty na koních, v civilu atd.

Ještě jednou bych rád ocenil sebeovládání, odvahu a obětavost pořadatelů, díky kterým se mohl odehrát ten skvělý večer, kdy mimochodem nedošlo k vůbec žádným nepřístojnostem! Asi nemusím rozvádět, jaké mají skupiny našeho zaměření zkušenosti s policií. Čechy nejsou žádná výjimka.

Taky to ale ukazuje, že se člověk nesmí poddat státnímu zastrašování. Každopádně doufám, že se do Prahy vrátíme zahrát – a proč ne? – z naší nové desky, až bude hotová.

 Když nás pozvou, určitě se velice rádi vrátíme! Myslím, že si pamatuju na moc příjemné bary v centru…

Jaké jsou vaše plány pro letošek a blízkou budoucnost? Kde In Memoriam uvidíme a uslyšíme?

Abych pravdu řekl, tenhle rok se budeme z větší části soustředit na dokončení nového alba. Bohužel nemáme možnost využít přátelských nabídek a odehrát jeden koncert za druhým. Přesto jsme ale rádi přijali pozvání na polský letní festival Orle Gniazdo, který se koná od 15. do 17. července. Budeme mít možnost znovu si zahrát s kapelou All Bandits, s kterými jsme měli tu čest sdílet pódium při návštěvě vaší země v Praze.

Tohle je zatím jediné oficiální datum, které vám dokážu dát. Jeden ale nikdy neví – třeba ohlásíme pár nečekaných vystoupení…

Chtěl bys na konec našeho rozhovoru ještě něco dodat nebo našim čtenářům vzkázat?

Jen bych ti chtěl poděkovat za tvoji práci při propagaci hudební složky hnutí za obranu evropské identity. Děláme, co můžeme, abychom bez jakékoliv pomoci z vnějšku vytvořili věrohodnou alternativu svinstvu, které produkují nahrávací společnosti a labely, které dostávají pokyny od zástupců globalistické říše.

Taky bych byl rád, kdyby čtenáři tohoto rozhovoru podpořili a mezi lidmi ve svém okolí a v rodině rozšiřovali povědomí o kapelách z identitárního prostředí, které nabízejí něco jiného než obvyklou směsku módního konformismu.

Konečně bych taky všem fandům chtěl nesmírně poděkovat za jejich podporu.

Nezapomeňte sledovat novinky na naší FB stránce.

Brzy na shledanou!