Archiv pro štítek: Evropa

Alexandr Dugin: Modernizace?

Potřebuje Rusko modernizaci? První reakce je: samozřejmě, jak by se jen bez ní obešlo? Z jistého úhlu pohledu je rychlost zodpovězení této otázky chvályhodná, stejně jako jakákoli rychlost a připravenost. Takovýto postoj je však povrchní. Sotva jsme se zamysleli nad tím, co je modernizace vlastně zač a jaké jsou její kořeny, přirozenost a varianty. Podívejme se na tuto otázku jinak. Jaký druh modernizace Rusko potřebuje?

Málokdo rozumí tomu, že pojem „modernizace“ obsahuje dvě složky. Na jednu stranu máme technickou modernizaci. Právě tohoto aspektu modernizace si všímáme víc než jiných. Vidíme ho v nových zařízeních, letounech, komunikačních technologiích, způsobech posílání a přijímání plateb, v nových informačních technologiích a nanotechnologiích. Cílem této modernizace je poskytnout nám nástroje a prostředky, jež nám zjednoduší život a udělají svět pohodlnějším, snadnějším, rychlejším, efektivnějším a radostnějším: dělají ho user-friendly, tj. uživatelsky přístupným, jak se říká v technickém žargonu. Takový zásah do našeho života nepochybně závisí na technologické modernizaci. Celý příspěvek

Rozhovor Christophera Gérarda s Dominiquem Vennerem

Následující text je rozhovor s Dominiquem Vennerem z roku 2001, původně zveřejněný při příležitosti vydání jeho knihy Dictionaire amoreux de la chasse (Lov, moje láska, 2000). Jako poslední rozloučení je příhodné si přečíst Dominiquova vlastní slova.

Christopher Gérard: Kdo jste a jak se definujete? Vlkodlak, bílý sokol?

Dominique Venner: Jsem Evropan, Francouz keltského a germánského původu, jehož mateřskou řečí je francouzština. Po otci pocházím ze staré selské rodiny z Lotrinska, která v 17. století emigrovala z německé části Švýcarska. Předci mé matky pochází z Provence a Vivarais a mnozí z nich zasvětili život vojenské službě. Já sám jsem se narodil v Paříži. Jsem původem Evropan, ovšem původ sám o sobě zas tak moc neznamená, pokud si člověk není vědom toho, kým je. Já jako člověk jsem definován svými kořeny, historií, tradicí a územím. Dodám ještě, že jsem byl osudem předurčen armádě a zbrojařství. Rozhodně cítím ve svém peru, svém nástroji coby spisovatel a historik, stopu oceli. Mám k tomuto svému představení přidat ještě epitétu vlkodlaka? Vlastně proč ne? Hrůza pro „správně smýšlející lid“, původce záhad lesů, vlkodlak je postava, se kterou se rozhodně ztotožňuji. Celý příspěvek

Petr Hampl: Proč jsou středoevropské společnosti tak jiné?

Proč se společenská atmosféra v zemích Višegrádu tak dramaticky liší od zanikající západní Evropy? To je otázka, na kterou znovu a znovu narážíme v nejrůznějších diskuzích. A tam, kde není vyslovena explicitně, tam je v pozadí údivu příslušníků západních elit. Jak je možné, že lidé v těch zemích odmítají následovat našeho příkladu? Celý příspěvek

Marek Skřipský: Noční rozhovor (o čem asi diskutovali dva velikáni německé literatury)

Berlín, prosinec 1930

Ve světle plynových lamp získával sníh lehce oranžový nádech. Ležel všude. Bílý příkrov zasypal ulice a silnou vrstvou pokryl střechy domů. Monotónně křupal pod botami a v nočním tichu vydával onen nezaměnitelný chroupavý zvuk. Chodec v elegantním kožeňáku jej ale nemohl slyšet a to hned ze dvou důvodů. Za prvé byl hluboce pohroužen do svých myšlenek a za druhé, ruch berlínského centra ono sněhové křoupání zcela přehlušoval.

„Berlín”, pomyslel si chodec pohrdavě, „symbol celého dekadentního výmarského Německa. Berlín se všemi těmi zatuchlými pajzly, děvkami a šmelináři. Neuvěřitelné, co s ním výmarští demokraté za pár let provedli. Berlín plný hnusných natěsnaných domů, které už svou podobou musely člověka nakazit trudnomyslností. Celá ta nová architektura nikam nesměřuje, jsou to kůlny, postavené beze smyslu. Berlín plný ohavných tabarínů, nabízejících tu nejpokleslejší zábavu, přecpaný kšeftaři, liberály, komunisty a podobnou havětí. Berlín, který… Celý příspěvek

Larry Siedentop: O starověké polis

Občané antických států na sebe nahlíželi jako na obránce země svých božských předků. Tito předkové pro ně byli nerozdílně spojeni se zemí, na níž se obec rozkládala. Přijít o toto území by znamenalo ztratit také rodová božstva. Vlastně by to byl důkaz toho, že bohové obec opustili už dávno předtím. Proto občané pokaždé, když zakládali nové město, vyryli nejprve ve společném rituálu brázdu, již následně zahrnuli prstí hlíny ze své původní obce. Měla symbolizovat půdu, v níž spočívali jejich předkové – tak aby mohli říkat, že se pořád ještě jedná o zemi jejich předků, terra patriaCelý příspěvek

Alain de Benoist: Amerika pohledem francouzské Nové pravice – druhá část

Puritáni si od Lockea vypůjčili ideu, že všechna ostatní práva jsou odvislá od „přirozeného vlastnického práva“. Pro Madisona bylo „prvotním cílem vlády“ zajistit volnost nabývání majetku a v roce 1792 prohlásil. „Dalo by se říci, že stejně jako má člověk právo na svůj majetek, má i majetkový nárok na svá práva.“ 14) Práva jsou vykládány coby inherentní prvek lidské přirozenosti, cosi ve vlastnictví jednotlivce už z titulu jeho příslušnosti k lidskému druhu. Vláda pak má už jen za úkol „zajistit“ výkon těchto práv.

Nová pravice naprosto odmítá toto pojetí subjektivních práv, jež stojí v absolutním protikladu k tradiční ideji objektivního práva. Podle ní má zákon být rovným (ekvita) vztahem, na jehož základě se každému dostává, co si zasluhuje. Právě tak rozhodně odmítá Nová pravice i myšlenku absolutnosti soukromého vlastnictví. Celý příspěvek

Alain de Benoist: Amerika pohledem francouzské Nové pravice – první část

Nikdo nebývá rád terčem kritiky a Američané v tomto ohledu jistě nejsou výjimkou. Od objektu kritiky pak nelze očekávat bezvýhradný souhlas s touto kritikou, je však důležité, aby této kritice porozuměl a seriózně se jí svým vlastním způsobem zabýval a neodbyl ji jako cosi vedeného výhradně záští, žárlivostí nebo nevědomostí.

Kritiky francouzské Nové pravice (NP) určené Americe jí neprávem vynesly pověst myšlenkového proudu poháněného jakýmsi skrytým francouzským šovinismem nebo „amerikofobií“. Kritika zaznívající od NP skončila často nepochopena. Někteří Američané – sami kritičtí k současnému stavu a podobě své země – předpokládají, že tato kritika je v prvé řadě určena současné Americe. Tak to ovšem není. Novopravicové kritiky Ameriky totiž ve skutečnosti směřují proti samotným základům toho, čemu se dnes říká „americká ideologie“, jejíž počátky lze vysledovat až k Otcům zakladatelům. Jinak řečeno tedy není naše kritika určena moderní a postmoderní multirasové (nebo „multikulturní“) Americe, ale v prvé řadě Americe původní, vytvořené bělochy a anglosaskými křesťany.

Jako řekněme doušku ke knize Tomislava Suniće bych zde rád nastínil základní obrysy této kritiky. Celý příspěvek

Guillaume Faye: Apollon se vrátí (archeofuturistická povídka)

Lidem budoucnosti: Jmenuji se Jeanne Riquetoutová a píši vám coby svědek rychlého konce před tisíci lety zrozené civilizace.

Jakmile jí došlo, že toto je konec, rozhodla se Jeanne, že tou nejlepší ze zbývajících možností je předat svědectví o své civilizaci budoucím generacím. Zabývat se elektronickými formáty vůbec nemělo smysl – stará DVD, mrtvé počítače i USB flash disky byly teď, když už je žádné zařízení neumělo přečíst, zcela k ničemu a webové cloudy dávno přišly o všechny uživatele… Celý příspěvek

Komplott – rozhovor

Astraea: Můžeš čtenářům představit sám sebe jako člověka? Řekni nám o sobě, co chceš.

Komplott: Ahoj kamaráde. Jmenuji se Patrick, mám 25 let a studuji práva. Ve volném čase dělám rapovou muziku, ale taky zpívám a hraji na kytaru, stejně tak rád sportuji a cestuji. Jsem součástí vlasteneckého vzdoru víc, než deset let a jsem rád, že jsem našel svoji cestu ke Generaci Identity.

Astraea: Jak vznikla přezdívka Komplott?
Komplott: Fajn, bavil jsem se s přáteli o jménu, které zní dobře a taky symbolizuje moje myšlenky kontrakultury. Jeden můj kamarád navrhl „Komplott“ a já jsem si uvědomil, že je to ono, protože se v současné době západoevropské vlády snaží nahradit domácí obyvatelstvo revolucí, řízenou shora. Nastal čas na protiopatření, hnutí vzdoru a kontrakulturu pro zastavení toho všeho. Moje hudba bude jedním z mnoha metapolitických kroků, které změní tento vývoj. Celý příspěvek

Základy jedenadvacátého století – Michael O’Meara

Etnonacionalista čte…

Dominique Venner
Le Siècle de 1914: Utopies, guerres et révolutions en Europe au XXe siècle /Století roku 1914: Utopie, války a revoluce Evropy 20. století/
Paris: Pygmalion, 2006

„Zformovat novou aristokracii je věčným úkolem každého revolučního úsilí.“ – Guillaume Faye

Na počátku 20. století ovládali lidé evropské krve celý svět: tvořili třetinu jeho obyvatel, přímo vládli polovině jeho rozlohy a kontrolovali Afriku, Indii, jihovýchodní Asii i části čínského pobřeží; jejich technika, průmysl, filozofie, věda a umění neměly sobě rovné; svět patřil jim a pouze jim.

O století později je však všechno jinak: lidé evropského původu nejsou ani 9% světové populace a jejich země zaplavují neběloši; svůj průmysl i technologie ochotně přepustili svým potenciálním nepřátelům; jejich státy, sociální systém i média ovládají parazitičtí cizáci a nemilosrdnou řečí demografie hledí do očí nepříliš vzdálenému biologickému zániku a vyhynutí.

Abychom tento katastrofální obrat vůbec dokázali pochopit, musíme nejprve porozumět období, během něhož k němu došlo. Naštěstí pro nás se po celoživotním studiu toho nejdůležitějšího, co k tomu vedlo, rozhodl největší identitární historik Dominique Venner načrtnout biopolitické obrysy této periody. Celý příspěvek