Archiv pro štítek: Nietzsche

Rozhovor Christophera Gérarda s Dominiquem Vennerem

Následující text je rozhovor s Dominiquem Vennerem z roku 2001, původně zveřejněný při příležitosti vydání jeho knihy Dictionaire amoreux de la chasse (Lov, moje láska, 2000). Jako poslední rozloučení je příhodné si přečíst Dominiquova vlastní slova.

Christopher Gérard: Kdo jste a jak se definujete? Vlkodlak, bílý sokol?

Dominique Venner: Jsem Evropan, Francouz keltského a germánského původu, jehož mateřskou řečí je francouzština. Po otci pocházím ze staré selské rodiny z Lotrinska, která v 17. století emigrovala z německé části Švýcarska. Předci mé matky pochází z Provence a Vivarais a mnozí z nich zasvětili život vojenské službě. Já sám jsem se narodil v Paříži. Jsem původem Evropan, ovšem původ sám o sobě zas tak moc neznamená, pokud si člověk není vědom toho, kým je. Já jako člověk jsem definován svými kořeny, historií, tradicí a územím. Dodám ještě, že jsem byl osudem předurčen armádě a zbrojařství. Rozhodně cítím ve svém peru, svém nástroji coby spisovatel a historik, stopu oceli. Mám k tomuto svému představení přidat ještě epitétu vlkodlaka? Vlastně proč ne? Hrůza pro „správně smýšlející lid“, původce záhad lesů, vlkodlak je postava, se kterou se rozhodně ztotožňuji. Celý příspěvek

Možnosti transgrese a Nová pravice – Vítězslav Jinoch

Myslívali jsme, že náš osud je ve hvězdách.

Dnes víme, že je velkou měrou v našich genech.

J. D. Watson

*

V příloze knihy Kultura pro Evropu Karel Veliký píše: „V přísném smyslu žádný ‚přírodní člověk’ neexistuje, protože beze zbraní, bez ohně, bez upravené potravy a přístřeší se neobejde ani to nejprostší lidské společenství (techné patří k lidské podstatě). Člověk je tak oproti zvířeti ‚bytost deficitní’, z této nedostačivosti však zároveň plyne jeho ‚otevřenost světu’. Dnešní praví (tzn. Nová pravice, poznámka autora) mohou tuto kvalitu osvědčit např. svým přístupem k neofuturistickým ‚genovým terapiím’ (eugenika na úrovni genů), k ‚zlepšování člověka’ (surhumanismus, transhumanismus), (…) k přesahu dosavadního rozměru lidství (transgrese), kdy technično doslovně splyne s tělem.“[1] Celý příspěvek

Nová pravice – Ladislav Havlíček

Tak jako Nová levice měla své ideologické kořeny v první třetině dvacátého, tak i osobnosti formované okolo Nové pravice ve svých počátcích čerpaly především z prací autorů tohoto období, zejména představitelů takzvané německé konzervativní revoluce.[1]

Po konci II. světové války byla krajní pravice napříč Evropou ve velké většině zdiskreditována.[2] Přesto ve Francii v šedesátých letech začalo vznikat uskupení, – později novináři pojmenované jako nová pravice – které mělo a stále má velký vliv na formování myšlení velkého množství lidí na pravici. Celý příspěvek

Filosofie češství Ladislava Klímy – Vítězslav Jinoch

Filosofie Ladislava Klímy[1] se v některých otázkách pohybuje v podobném milieu, jako myšlenkový směr, který soudobý „mainstream“ nazval „nová pravice“.[2] Jisté paralely mezi Klímou a „novou pravicí“ jsou však vcelku logické: oboje má společného mistra v Friedrichu Nietzschem, který nejvýrazněji z moderních myslitelů navázal na indoevropskou moudrost. Klímova filosofie češství se tak nemusí pojit pouze s jedním konkrétním národem (v jehož horizontu, dobově podmíněném, autor tvořil), ale duchovně navazuje na indoevropskou tradici ztělesněnou hrdinným mýtem, jež je u některých etnik ustavujícím aktem celé pospolitosti.[3] Klíma ve svém filosofickém myšlení staví cit pro heroický smysl za hlavní těžiště v životě národa: měl by tedy zajímat všechny ty, kteří se k „nové pravici“ hlásí. Tato krátká práce bude v základních bodech vycházet z dnes už zapomenuté stati nazvané Ladislava Klímy filosofie češství od Jaroslava Kabeše.[4] Celý příspěvek

Čas a dějinnost – Ladislav Havlíček

Jak již název textu napovídá, v problematice kterou zde budeme rozebírat, existuje hned několik myšlenkových směrů a dělení. Nejzákladnějším z nich je bezesporu rozdělení vnímání času, jako děje směřujícího do předem stanoveného cíle. Dějiny či chcete-li čas, tak můžeme vnímat, jako souhrn událostí, které se nedějí náhodou. Z toho vyplývá, že čas a v něm plynoucí události mají smysl a jasný cíl. Nedějí se zcela náhodně a svévolně. Celý příspěvek