Etnonacionalista čte…

Dominique Venner
Le Siècle de 1914: Utopies, guerres et révolutions en Europe au XXe siècle /Století roku 1914: Utopie, války a revoluce Evropy 20. století/
Paris: Pygmalion, 2006

„Zformovat novou aristokracii je věčným úkolem každého revolučního úsilí.“ – Guillaume Faye

Na počátku 20. století ovládali lidé evropské krve celý svět: tvořili třetinu jeho obyvatel, přímo vládli polovině jeho rozlohy a kontrolovali Afriku, Indii, jihovýchodní Asii i části čínského pobřeží; jejich technika, průmysl, filozofie, věda a umění neměly sobě rovné; svět patřil jim a pouze jim.

O století později je však všechno jinak: lidé evropského původu nejsou ani 9% světové populace a jejich země zaplavují neběloši; svůj průmysl i technologie ochotně přepustili svým potenciálním nepřátelům; jejich státy, sociální systém i média ovládají parazitičtí cizáci a nemilosrdnou řečí demografie hledí do očí nepříliš vzdálenému biologickému zániku a vyhynutí.

Abychom tento katastrofální obrat vůbec dokázali pochopit, musíme nejprve porozumět období, během něhož k němu došlo. Naštěstí pro nás se po celoživotním studiu toho nejdůležitějšího, co k tomu vedlo, rozhodl největší identitární historik Dominique Venner načrtnout biopolitické obrysy této periody.

Před potopou

Coby historická (tedy ne chronologická) epocha začíná 20. století teprve v létě 1914 vypuknutím 1. světové války, jejíž drtivý výpad proti samotné existenci Evropy otřásl základními kameny této civilizační struktury, když nejen že rozdrtil její ancien régime, ale stal se také otevírací salvou toho, co Ernst Nolte nazývá „evropskou občanskou válkou“ a jiní pak „třicetiletou válkou let 1914-1945“. Z těchto ohnivých ocelových bouří vyšly čtyři soupeřící velké ideologie – americký liberalismus, ruský komunismus, italský fašismus a německý národní socialismus – s ambicí utvářet poválečné uspořádání podle svého vlastního návodu na kolektivní spásu. Náš svět je tak podle Vennera výslednicí soupeření těchto snah, především pak vítězného ideologického systému, jenž své rivaly porazil, tedy liberalismu.

Ve světě před rokem 1914 ještě nebyly politické ideologie prodchnuty kvazináboženským zápalem tolik jako ve zbytku 20. století. Tehdejší Evropa tak připomínala spíše geografický soubor států a národů spojených se svými různými politickými doktrínami. Tvořila však jedinou biocivilizaci (Rasa-národ), jehož odlišné etnonárodní tváře představovaly různé varianty geneticko-duchovního odkazu Řeků, Árijců i kromaňonců. Nenašli bychom tak jediný zásadnější fenomén, s nímž by se setkal pouze jeden evropský národ a ty ostatní nikoliv: od megalitické kultury doby kamenné přes středověké rytířství až po vzestup nacionalismu. V moderní éře na sebe pokrevní a duchovní svazky spojující různé evropské národy vzaly institucionální podobu vestfálského státního systému nastoleného v roce 1648, který s výjimkou krátkého revolučního období (1789-1815) proměnil nesčetné války a konflikty na rodinné půtky.

Největší obětí kolosálního střetnutí, současníky překřtěného na Velkou válku, tak byl právě tento systém a s ním i aristokratické elity, které jej ztělesňovaly.

V předválečné Evropě aristokracie i přes veškeré ústupky stále představovala dějinný subjekt, jehož úkolem bylo velet, bojovat a bránit. Šlechta v různých podobách vždy dominovala evropskému životu, přinejmenším tedy od vpádů Árijců, onoho oddenku bělošské rasy, jehož samotná existence byla založena na předpokladu vlády „urozených“. Předválečná pozemková šlechta – se svým jasným vědomím trvalosti rodiny, tradice a hodnosti – se dekadentní dědičné vládnoucí třídě ze stránek děl liberální historiografie ovšem podobala jen minimálně. Podle Vennera byla, přinejmenším tedy ve formě ideálního typu, věčně se obrozujícím stavem, prostoupeným duchem cti, povinnosti a věrnosti tomu nejvyššímu z naší existence. Spojením šlechtictví s těmi, kdo kladou zájmy svého lidu před ty osobní, tak tento stav definuje jako vnější výraz niterné podstaty lidu.

S výjimkou republikánské Francie a Švýcarska byly vládní posty všech předválečných evropských monarchických a imperiálních států obsazeny aristokraty, jejichž pruský duch vyzdvihoval ctnosti jako prostota, střídmost, povinnost a politická nezkorumpovatelnost. V kontrastu s typickým liberálním a demokratickým očerňováním klade Venner důraz na dynamismus, modernismus a génia aristokracie, jež ze své podstaty jako němá výčitka tvoří protiklad k buržoazně demokratickým společnostem, kde jsou všichni podřízeni penězům (což je inherentně židovská sféra).

Kataklyzma

V roce 1914 si asi nikdo zcela jasně neuvědomoval, do jaké války se to Evropa vlastně pouští. Ve všech generálních štábech se tak očekávalo krátké, rozhodující bitvou zakončené střetnutí, jak tomu bylo v „kabinetních válkách“ 18. a 19. století – jako by plánovači vůbec nevzali na vědomí válku o americké dědictví (americká občanská válka 1861-1865 – pozn. překl.), jejíž závěrečná fáze předznamenala „vojenství druhé generace“ z roku 1914 (tedy války vedené s využitím soustředění masivní palebné síly, kde „dělostřelectvo dobývá a pěchota okupuje“).

I když válka začala jako tradiční střet rivalských států, v okamžiku vstupu USA do války v roce 1917 už se z ní dávno stala nejen průmyslová a společenská mobilizace bezprecedentního rozsahu, ale také ideologické křížové tažení demokratických režimů proti těm autoritářským. Co hůř, demokratičtí zélóti nemohli připustit, aby skončila podobně jako předchozí evropské války v době, kdy ius publicum europaeum vestfálského systému limitovalo rozsah konfliktů a poskytovalo záruku integrity nepřátelských států. Bez toho blahodárného systému došlo k nenávratnému zmrzačení srdce Evropy: padlo devět milionů vojáků, a hohenzollernská, habsburská i romanovská monarchie zanikly – jen aby tak byla připravena scéna pro ještě větší jatka v následující generaci.

Ve světle těchto hrůz vystoupil na světové jeviště čelní americký vyznavač protiaristokratického a protievropského „demokratismu“ Woodrow Wilson, aby vyhlásil nové uspořádání založené na liberálním vládnutí, volných trzích a rovnostářské zásadě, že suverénní jednotlivec má přednost před společenstvím, kulturou, historií i (časem) rasou – tedy řád spočívající na vládě peněz (peněz „vyvolených“, jakkoliv to Venner nevyslovuje).

Neúnosné wilsonovské vypořádání z let 1918-1919 se brzy sesypalo jako domek z karet, často s pomocí svých ideologických rivalů. Wilsonovská plutokratická demokracie totiž měla své nepřátele. V Rusku přišli komunisté s ještě radikálněji rovnostářskou vizí jeho liberální utopie, jejíž metody si sice od těch amerických tržních principů značně lišily, která však v jádru odkazovala na téhož bezrasového materialistického ducha, zrozeného z osvícenského liberalismu. V Německu a Itálii pak z obranné reakce evropanství vyrostli otevřeně iliberální ideologičtí protivníci protiárijského či židovského étosu amerického kapitalismu i ruského komunismu.

V tomto duchu volali Mussoliniho fašisté po silném státu, s důrazem na „autoritu, řád a spravedlnost“, v němž by došlo ke sjednocení produktivních Italů s vojáky národa společným národním osudem, osvobozeným od sil liberálního individualismu a komunistického kolektivismu, jež mají tak neblahý vliv na společenství. Hitlerovi národní socialisté pak svým vlastním způsobem bojovali za rasové uspořádání, Volksgemeinschaft, kterým by zvrátili wilsonovský diktát a navrátili tak Německu jeho právoplatné místo na evropské i světové scéně. Obě hnutí se i přes svou plebejsko-caesarskou politickou praxi stavěla na odpor protibělošské subverzi wilsonismu i leninismu v duchu blízkém tomu starobylých evropských válečnických aristokracií, jejichž tradice ctila osobní moc a královské poslání.

Wilsonův demokratismus

Venner se věnuje především meziválečnému soupeření liberalismu, komunismu, fašismu a národního socialismu, já sám se v této eseji zaměřím na Wilsonův liberální demokratismus, jehož „posláním“ bylo stát se záštitou plutokratické demokracie amerického kapitalistického projektu v jeho snahách o výmaz evropských (zejména německých a katolických) doplňků ze své historické paměti.

Kořeny Wilsonova křižáckého demokratismu hledejme v dominantním puritánském proudu americké národní tradice. Poté, co puritáni unikli z morálně zkažené Evropy, založili si nový Izrael co možná nejdál od ní a své vyvolenectví ztotožnili s hospodářským úspěchem, definovali sami sebe nikoliv prostřednictvím krve a odkazu předků, ale (jakmile duch kapitalismu přemohl jejich protestantskou etiku) Lockeova „usilování o štěstí“ – tedy ideje na hony vzdálené jakémukoliv prožívání dějinnosti či osudu. Tato hebrejská forma křesťanství prodchnula wilsonovce nezpochybnitelným přesvědčením, že jejich systém není jen ctnostnější než ty ostatních lidí, ale také je dokonale zaslepila k vlastním nedostatkům. (Jakkoliv byl totiž Wilson striktně vzato Jižan, k Evropě přistupoval v duchu starších novoanglických elit, které jejich v podobě unitářského humanismu sekularizovaný puritanismus poháněl k po generace probíhajícím útokům proti náboženským a rasovým praktikám amerického Jihu.)

Srážka aristokratických a demokratických hodnot – Evropy s Amerikou – pochopitelně odrážela i mnohem hlubší konflikt. Venner o něm hovoří terminologií díla Oswalda Spenglera Pruský socialismus (1919). Spengler tvrdí, že reformace 16. století vytvořila dvě protichůdné vize protestantského křesťanství – anglický kalvinismus a německý luteránský pietismus. Německý protestantismus odmítl přednostní význam bohatství, pohodlí a štěstí, nad něž stavěl vojáckého aristokratického ducha a bezúhonnost, již tento duch pěstoval v pruských elitách. Angličtí protestanté oproti tomu kladli značný a nemístný důraz na bohatství (doklad vyvolenosti) a vnější svobody nutné k dosažení tohoto bohatství. To z něj učinilo sekularizující, individualistické a především ekonomické „náboženství“, v němž každému přísluší právo vykládat si Knihu po svém, a tak si ospravedlnit všechny kroky podniknuté při usilování o světský úspěch.

Anglický vliv na zrození Ameriky je nanejvýš zřetelný a Venner tak sleduje analogický proces i ve Spojených státech. Ten na sebe v průběhu 20. století vzal podobu kalvinismu poháněného penězi, jehož hnací silou byla podpora všech puritánských/židovských/liberálních projektů Nové třídy, v moderních dějinách bělochům tolik škodlivých. Tyto snahy měly společné jmenovatele: touhu zpřetrhat vazby s minulostí, zničit historické identity a vytvořit nový svět, kde je možné cokoliv; nový svět, v němž Jeruzalém nabývá převahy nad Athénami; kde je s etnocidním zápalem vyhlášeno všeobecné bratrství člověka a Amerika je oslavována coby antiEvropa.

Takto vyzbrojeni se wilsonovci vydali zničit starobylé evropské říše a aristokracie.

Nový svět

Poválečné wilsonovské vyrovnání (založené na lži o německé vině za válku) nejen rozvrátilo tradiční uspořádání, ale také Evropany připravilo na další katastrofy, především 2. světovou válku (1939-45), po níž upadli pod sovětskou a americkou okupaci a do tenat judeo-korporátního systému s jasným posláním: přeprogramovat jejich morálku, a tak je odevropštit, provést dekonstrukci jejich myšlení i umění, dekolonizovat jejich impéria v Asii a Africe a nakonec otevřít brány jejich zemí Třetímu světu. Likvidace evropského aristokratického dědictví se tak fakticky stala předzvěstí všeobecného útoku na evropskou krev a ducha.

Výzva k další liberální křížové výpravě se v podobě Atlantické charty (srpen 1941) objevila ještě před vstupem USA do nové světové války, zčásti zapříčiněné také selháními Wilsonova míru. V ní stanovené demokratické zásady předznamenávaly poválečné uspořádání opírající se o peněžní zájmy, angloamerický obchod a liberální demokracii – tedy základní stavební kameny současného protibělošského systému. Coby spojení nejnaivnějších ideálů a nejpragmatičtějšího prosazování mocenských zájmů demokratistů tak Amerikou vedená koalice („Spojené národy“) neusilovala jen o zničení německého nacismu, ale i německého národa jako takového – jeho pruský duch byl totiž wilsonovcům nesmírně proti srsti.

Eisenhowerovo „křížové tažení v Evropě“ proto bylo vedeno s náležitým zápalem, do té doby v evropských dějinách nepoznaným. Dvě neevropské mocnosti, SSSR a USA, se v něm ideologicky zavázaly vykořenit veškerou přežívající evropskou tradici. Jejich „antifašistická“ kruciáta kladla obzvláštní důraz na kriminalizaci mocností Osy a jimi ztělesněných evropských hodnot. Poválečné Norimberské procesy jsou pak jen nejspektakulárnějším, nikoliv však ojedinělým příkladem toto fanatického antievropanství. Ve stejném duchu se však neslo i spojenecké úsilí dopadnout, umlčet nebo zabít své válečné oponenty v době míru a nivelovat ze své podstaty neliberální evropské uspořádání. (Jen ve Francii bylo po „osvobození“ zatčeno přes 600 000 lidí a více než 40 000 jich bylo popraveno.)

Zlomená, demoralizovaná a okupovaná Evropa roku byla tedy dokonale připravena na převýchovu. Vštěpovaní viny a výčitek okupačními mocnostmi se ukázalo být velice účinným při překonávání nechuti k nové liberální utopii – a nic na tom nezměnila ani tak zvaná studená válka (1947-1989) někdejších amerických a sovětských spojenců. O mnohém samozřejmě svědčí i to, že se američtí demokratisté ukázali být mnohem zdatnějšími šiřiteli subverze než jejich rasově uvědomělejší ruští protějšci. V západní polovině poválečného americko-sovětského kondominia se kultivace viny poraženého Německa rozšířila i na zbytek západní a střední Evropy. (Jazykem našich malých černých bráchů a séger je dnes prvotní hřích něčím výhradně „pro bělásky“.) Od Evropanů se tedy napříště očekávalo pokání za někdejší sílu a kreativitu, za vytvoření mocných říší, za oceňování vznešenosti a udatnosti, ale především za upřednostňování vlastních – bělošských – zájmů na úkor Židů a dalších Neevropanů. Patologickou se do budoucna měla stát dokonce i samotná idea bělošské nebo evropské identity.

Japonsko tento proces zdaleka nepostihl tak fatálně – zčásti také proto, že se mu ho nedostalo v tak masivních dávkách, ale především protože odmítlo pokroucený obraz sebe sama, jež se mu snažili vnutit vítězové. Kult evropské viny na Starém kontinentu tak prospíval nejen kvůli hegemonickému postavení okupantů, ale i proto, že v nemalé míře splýval se sekularizovaným křesťanstvím (judeo-křesťanstvím?), jehož konkordát se sférou císaře nově obsahoval i cíl proměnit někdejší evropské sebevědomí do nějaké podoby sebenenávisti. Tato údajná evropská vina navíc „ironicky“ (jakkoliv ironie dost možná není to pravé slovo) byla podvodem: na tak zvané „zločiny proti lidskosti“ totiž neliberální Evropané rozhodně neměli monopol. (Angloamerické kobercové bombardování civilistů a plošné ničení evropských metropolí, masové nucené přesuny obyvatelstva, úmyslné vyhladovění, nepopsatelné hrůzy v Hamburku, Drážďanech, Tokiu, Hirošimě a Nagasaki – nic z toho nijak nevychýlilo protievropskou misku vah spojenecké spravedlnosti, ani nezajistilo ruským, anglickým či americkým válečným zločincům důvěrné seznámení s lavicemi obžalovaných při poválečných procesech).

Železná klec

Po skončení studené války, v níž se Evropané mimochodem museli spokojit s úlohou pasivních diváků, vznikl pro obecnou spotřebu nový výklad historie: dějiny 20. století jsou bojem Evropy za Nejsvětější demokracii i s její tržní utopií všeobecného blahobytu, neomezené svobody soukromého života, velkolepostí semitsky prefabrikované masové kultury okupantů Evropy a duhovou směsicí rozmanitosti ras i kultur.

Proto sovětské plánované hospodářství a totalitářskou kontrolu společnosti po roce 1989 nenahradila utopie, ale systém uváděný do pohybu silami spotřeby, byrokracie, podívané a sexu. Jakkoliv se totiž metody upřednostňované demokratisty od těch komunistických liší, i jejich konečným cílem je ekonomický ráj – a ten stále častěji ospravedlňuje totalitní prostředky kriminalizace, démonizace a patologizace každého odpůrce jejich subverze.

Max Weber ve svém nejznámějším díle z roku 1920 zdůraznil, že modernita podřízená výhradně tržním hospodářským měřítkům vede k nemilosrdné racionalizaci lidského života, již nazýval „železnou klecí“. Podle Vennera pak Washington po roce 1945 uzavřel Evropu do své vlastní verze železné klece.

Nejzjevnějším je to asi v případě Evropské unie. Přestože myšlenka sjednocení kontinentu není nijak nová, Wilsonovi dědicové přišli s takovým modelem jejího provedení, který měl Evropu nejen po demokraticku „přeškolit“, ale také z ní učinit americký ekonomický protektorát, pevně začleněný do nadnárodních struktur, vytvořených Washingtonem a New Yorkem za studené války. A tak třeba Marshallův plán vyzýval k vyšší míře ekonomické spolupráce a integrace soustředěné kolem Amerikou regulovaného mezinárodního trhu, zatímco Jean Monnet, ústřední architekt „společného trhu“, byl insiderem na Wall Street a člověkem velmi pozitivně nakloněným newyorským židovským bankovním zájmům. Poté co roku 1972 vstoupila do EU americká loutka Velká Británie, se domácí evropští demokratisté (tedy „americká strana“, od roku 1945 v Evropě strana vládnoucí) plně dali do služeb liberálního projektu proměny Evropy na volnotržní zónu, řízenou výhradně ekonomickým kalkulem. V tomto duchu je tak Evropa dnes definována antipoliticky (tj. liberálně), s naprostou lhostejností k historickým, tradicionalistickým a národním bariérám, jež stojí v cestě imperativu rasového míšení a nadvlády peněz.

Venner nazývá řád zrozený z poválečného wilsonismu „kosmokracií“. V této kosmopolitní a kosmokratické plutokracii, jež se po zhroucení komunismu stala globálním hegemonem, se národní stát stává přežitkem, elity se odnárodňují a národy i kultury se rasově mísí ve jménu abstraktního, kvantitativně chápaného lidstva, slepého k otázce přežití evropských národů. Kolektivní obviňování zůstává – coby dědictví liberálního kosmopolitismu, komunistického internacionalismu i žido-křesťanského překrucování evropské identity – jednou z nejdůležitějších opor procesu manipulace evropského smýšlení kosmokracií. K odvrácení kritiky a potlačení odporu tak liberálům a exkomunistům (nejvýraznějším rysem jejich učení je lhostejnost k rase, původu a jakémukoliv dalšímu kvalitativnímu prvku, jenž se vzpírá judeo-liberálnímu pojetí demokracie, tak stačí jen aplikovat příhodně vytvořené zákony „proti nenávisti“ a na ochranu „lidských práv“, aby tak naši vládci snadno umlčeli sebemenší odpor vůči jejich inkvizičnímu panování.

Od Evropanů – zodpovědných za holokaust, kolonialismus i další nesčetné formy takzvaného rasismu – se tedy dnes očekává, že s otevřenou náručí přijmout přebytky přelidněného Třetího světa. Barevná invaze, která mění tvář Evropy, nutí stále více Evropanů otevřít oči, střízlivě zhodnotit situaci a podniknout kroky, byť v této fázi nutně nesmělé a váhavé, k rekonkvistě domoviny v nebezpečí. Nikdo z evropských „demokratických“ vládnoucích elit – těchto bezkrevných loutek nadnárodní superstruktury, jejíž hebrejský duch se řídí zájmy Bilderbergu a Trilaterální komise, systémových stran, masmédií, nevládních organizací i univerzit, jejichž řídicí složkou je Židy ovládaný bankovní systém s centrem v New Yorku a ústřední geopolitickou osou Washington-London-Tel Aviv – nemá nejmenší povědomí o tom, co se jim odehrává pod nosem, jako by jim naprosto nedocházelo, co pro kontinent znamená import milionů Afričanů a Asiatů do Evropy.

Naštěstí pro roztříštěné zbytky skutečné Evropy (podobné těm, které započaly s rekonkvistou Španělska) vytváří kosmokracie krizi tak olbřímích rozměrů, že nejspíš povede ke kataklyzmatickému zhroucení, jež nabídne bělochům ještě jednu poslední příležitost ujmout se znovu vlády nad svým osudem.

Stojíme na prahu nového počátku

Evropané po roce 1945 upadli do dřímot a ztratili veškeré povědomí o tom, kým vlastně jako lid jsou. Podobně jako Němce po třicetileté válce (1618-1648) je třicetileté prolévání krve naprosto vyčerpalo a odsunulo z dějinné scény napospas nástrahám, jež dnes ohrožují jejich samotné přežití.

Dřímoty však ještě nejsou smrt, tím spíše s přihlédnutím ke stále více vratkým základům liberální utopie. Její objektivní neúspěchy se podle mě stále naléhavěji tlačí do našeho kolektivního povědomí, a tak dříve téměř dokonale odevzdané a porobené evropské národy postupně začínají odmítat kosmopolitní program s tím, jak národně-populistické strany rozdrolují autoritu establishmentu. Rebelie z května 2005, kdy francouzští a po nich i nizozemští voliči odmítli navrhovanou ústavu EU – navzdory soustředěným snahám celého aparátu systému – byla jakousi malou pomstou za květen 1945 a žido-liberální vizi Evropy, která má být slepá ke svému geneticko-kulturnímu dědictví. Stále znatelněji se projevují také další, smysluplnější rebelie.

Ať už je ale naše situace sebeneutěšenější, neměli bychom se vzdávat naděje. Venner zdůrazňuje, že dějiny nikdy nekončí a války se nevyhrávají definitivně a nadobro. Vždyť Fukuyamamou vyhlašovaný „konec dějin“ – tedy nezpochybnitelný triumf uspořádání světa podle Wilsonova tržního modelu – přišel takřka současně s Huntingtonovým proroctvím ze Střetu civilizací, že konec ideologického soupeření studené války uvolní místo ještě apokalyptičtějším střetům.

Skoro z každé prohry se dá otřepat – pokud tedy poražení neztratí svůj heroismus: naše vnímání minulosti (tedy toho, kým jsme byli) nevyhnutelně ovlivňuje podobu toho, čím se máme stát. Vennerova studie by však neměla být důvodem k přehnanému optimismu, ale naopak obezřetnosti. Přestože se prý podle Vennera žádný Evropan dobrého původu nemůže ubránit obdivu k bezhlavému heroismu Homérova Achillea, největším homérským hrdinou je pro něj ithacký král Odysseus – Odysseus tisíce tváří, který užívá veškeré své trpělivosti a vychytralosti, aby znovu získal svůj ztracený domov.

Historicky byly odpor, rekonquista či renesance takřka vždy dílem odysseovských skupinek, spojených asketismem starověkých vojenských řádů a poháněných vůlí k činu, myšlence i rozhodnutí. Nikoliv náhodou se z boje těchto družin rodí nové aristokracie – válka je totiž tím nejtvrdším sítem. Jedině takto budeme podle Vennera moci znovu získat své země i vše, čím jsme kdysi bývali.

Jak Evropané vstupují do 21. století, stále jasněji si uvědomují, že budoucnost se současnosti příliš podobat nebude. Dnes nepředstavitelné už na nás čeká bezmála za rohem. Přestože jsou ale dějiny plné nepředstavitelného, kultura, rasa a historie nikdy nepozbývají svůj význam na proces utváření budoucnosti, při němž se protínají se stávajícími podmínkami. A právě v tom nachází Venner naději: vždyť jeho Evropa (která existuje přes 30 000 let) je Evropou, jejíž duch usiluje o vše, co je skutečně vznešené.

Původně vyšlo na stránkách VNN 21. února 2007. Překlad T.K.