Příroda!
Jsme jí obklopeni a ovinuti – neschopni z ní vystoupit a neschopni dostat se hlouběji do ní. Nevzývána a nevarována přijímá nás do koloběhu svého tance a prohání nás, až zemdlíme a padneme jí z loktů.
Vytváří věčně nové tvary; co tu jest, ještě nebylo; co bylo, již se nevrátí – všechno je nové a přec jen stále staré.

Žijeme uprostřed ní a jsme jí cizí. Bez ustání s námi hovoří a svého tajemství nám nezrazuje. Stále na ni působíme a přec nad ní nemáme moci.
Zdá se, jak by vším směřovala k individualitě a ve skutečnosti na individua nedá.
Pořád buduje a pořád ničí a její dílna je nepřístupna.
Je jedinou umělkyní: z nejprostší hmoty k největším protikladům; beze zdání námahy k největšímu zdokonalení – k nejpřesnější určitosti, potažené vždy něčím měkkým. Každý z jejích výtvorů má svou odlišnou podstatu, každý z jejích jevů je pojmem zcela pro sebe, a přece se to vše pojí v jednotu.
Hraje divadlo: vidí-li je sama, nevíme, a přec je hraje pro nás, kdož stojíme v koutě.
Je v ní věčný život, vznik a pohyb a přece se nehýbe kupředu. Proměňuje se věčně a chvilky v ní není stání. Nezná pojmu trvání a všechnu zastávku proklela. Je pevná. Její krok je vyměřen, její výjimky jsou vzácné, její zákony neproměnné.
Vše promyslila a neustále rozvažuje; ne však jako člověk, než jako příroda. Vyhradila si zvláštní všeobsáhlý smysl, jehož jí nikdo neodkouká.
Lidé jsou všichni v ní a ona je v nich ve všech.
I to nejnepřirozenější je přírodou. Jejích dětí je bezpočet. K nikomu není nadobro skoupá, má však své miláčky, k nimž se chová marnotratně a obětavě. Tomu, co je velké, zajistila svou ochranu.
Chrlí svá stvoření z nicoty a neříká jim, odkud přicházejí a kam jdou. Jen ať si běží, dráhu zná ona sama.
Podívaná, jakou poskytuje, je stále nová, jež to vytváří stále nové diváky. Život je její nejkrásnější vynález, a smrt, to je její chytráctví, jak míti mnoho životů.
Zahaluje člověka do mlh a věčně ho pobádá k světlu. Činí z něho setrvačně těžkého tvora lpějícího na zemské hroudě a vždy znova ho roztřepe k výškám.

Etymologicky: co činí svébytným. Identita národa je to, co jej dělá nezaměnitelným a nenahraditelným.

Atributem, tj. podstatným znakem lidstva je rozmanitost a svébytnost jeho národů a kultur. Jakákoli homogenizace se prakticky rovná torporu a smrti. Univerzalismy se vždy ve jménu jediného nebo výlučně platného antropologického modelu snažily označovat identity za bezvýznamné podružnosti.

Etnická a kulturní identita tvoří jednotu: zachovávání kulturního dědictví a jeho rozvoj předpokládá blízkou etnickou spřízněnost uvnitř každého národa. Lidstvo bude schopno čelit výzvám, jimž je vystaveno, teprve když se stane pluriversem, tzn. (ne vždy mírumilovnou) koexistencí úplně odlišných, sebestředných etnik.

Avšak pozor: vůbec první základ identity je povahy biologické; bez něj zbylé dva – kulturní a civilizační – nemají žádné opodstatnění. Jinak řečeno: identita národa, jeho paměti a jeho pojetí života je založena především na jeho konkrétních genetických základech (dědičných vlohách).
Republikánští, univerzalisticky smýšlející jakobíni, kteří brání „identitu Francie“ a francouzskou „kulturní specifičnost“, zároveň však považují za možné houfně integrovat etnicky cizí živly, zabloudili do ideologicky slepé uličky a jsou zapleteni do absolutního rozporu.Neboť pojem „identity“ je samozřejmě úzce spjat s etnocentrismem a je proto naprosto nemožné spojovat jej s názory, které v rámci Evropy hájí „etnopluralistické soužití“.

Z tohoto hlediska Pierre Vial velmi výstižně píše: „Identita je výslednicí tří základních složek v životě bytosti, bytosti individuální, ale také oné kolektivní bytosti, kterou je národ: rasy, kultury a vůle“ (v: Une terre, un peuple). A proto žádná z těchto složek není sama o sobě dostačující: bez relativně homogenního biologického základu nemůže žádná kultura prospívat a dále se vyvíjet. Avšak sám biologický základ nemůže zajistit kontinuitu kultury, jestliže k tomu národ a jeho elity nepudí vůle. Konečně je třeba dodat, že kultura nemůže ani prospívat ani přežít, když byly zničeny její elity, tedy když byl národ zbaven vědců.

Pojem identity je dnes dominující egalitaristické, universalistické ideologii trnem v oku: zaprvé, je extrémně „opovrženíhodný“, neboť na něm ulpívá podezření, že má jaksi „etnický“ nebo „rasový“ nádech (což je ostatně správné); zadruhé ho nelze uplatnit – ze stranických nebo volebních důvodů – proti korsické nebo bretonské identitě, o židovské, kterou se dnes už neodváží popírat nikdo, ani nemluvě. V 19. století, když „sekularizovaní“ univerzalističtí Židé jako Karel Marx hlásali s pokrokářskou důsledností vymýcení židovské identity s jejími tradicemi, s jejím náboženstvím, s jejím kanonickým sňatkovým řádem tomu tak nebylo. Jak může být tento trapný rozpor překonán?

1. Na identity národů, které tvoří Evropu, se neútočí otevřeně, ale jsou neutralizovány, podrývány, sníženy na úroveň obrazárny nebo folklóru (v pejorativním smyslu slova), tedy oproštěny od jakéhokoli etnického hlediska. Akceptuje se jen jazyková identita – ale jen pro forma a velmi rezervovaně. (Levicoví) zástupci bretonských hnutí, která bojují za autonomii Bretaně, budou neúnavně opakovat, že Ne-evropan, který se usadí v Bretani, se automaticky stává – Bretoncem. Tím je hlubší smysl slova „Bretonec“ vyprázdněn: Bretonec bude (přesně jako „Američan“) univerzalistické, prázdné slovo.
2. Dává se na srozuměnou, že identita je akceptovatelná u alogenních národů; je ovšem pokládána za zlo (protože je „rasistická“), jakmile ji nárokují Evropané.

Jinými slovy, brání se africká, karibská, arabsko-muslimská atd. identita, avšak jakýkoli identitní požadavek evropských národů nebo kmenů se ihned stává předmětem hermeneutického slídění po politickém smýšlení. Evropané jsou důtklivě nuceni setřít jakoukoli stopu identity (anebo ji svěřit muzeu), neboť v jejich případě je prý krajně „nebezpečná“.

V budoucím světě, globalizaci či západní ideologii navzdory, nebude sám pojem identity v žádném případě v nebezpečí: budoucnost totiž přinese posílení velkých kulturních světů Jihu.

Jediná identita, která je opravdu ohrožena, je identita oněch „nebezpečných“ národů (jako dříve existovaly „nebezpečné“ třídy): autochtonních národů Evropy. Mít identitu je jim bezmála zakázáno. A proto musejí energicky reagovat a vyvarovat se toho, aby se boj o identitu omezil na muzeální kult minulého.
Idea identity musí také jít ruku v ruce s ideou kontinuity (podle definice Roberta Steuckerse). Neboť identita není žádný rigidní pojem: člověk se musí vyvíjet a přitom zůstat sám sebou, uvést v soulad bytí a vznikání. Identita je pojem dynamický, ne statický, čistě konzervátorský. Musí být chápána jako fundament dynamického trvání národa v dějinách, tzn. jako kontinuita jeho generací.

Dialektická jednota identity a kontinuity národu dovoluje, aby sám budoval vlastní dějiny.

 Guillaume Faye – Proč bojujeme

Život v souladu s naší tradicí

Dominique Venner

Každému velkému národu je vlastní svébytná primordiální tradice. Je to minulost a budoucnost, svět hloubek, podloží, zdroj, z něhož lze dle potřeby čerpat. Je pevnou osou ve středu pohyblivého kola změny. Jak prohlásila Hannah Arendtová, jde o „autoritu, která volí a jmenuje, přenáší a uchovává, naznačuje, kde jsou skryty poklady a jaká je jejich hodnota.“

Dynamické pojetí tradice se liší od Guenónovy koncepce jediné, univerzální a hermetické Tradice, která je prý společná všem národům každé éry a jejímž prvotním zdrojem je zjevení nespecifikovaného transcendentna. Zjevná ahistoricita této ideje její teoretiky z míry nijak nevyváděla. Z jejich pohledu není posledních 3000 let ničím jiným než úpadkem, rozkladem, involucí a nakonec antitezí „tradičního“ světa – tedy zlatého věku védické a Hésiodovy kosmologie. Antimaterialismus tohoto myšlenkového směru je nepochybně podnětný – na druhou stranu jeho synkretismus působí natolik nejednoznačně, že nemálo z přívrženců tradicionalismu dovedl až ke konverzi k islámu. Navíc kritika modernity vedla v konečném důsledku tradicionalisty pouze k přiznání vlastní nemohoucnosti. Tradicionalismus – neschopen překročit rámec často oprávněné kritiky a přijít s vlastní alternativou k modernímu světu – se tedy uchýlil k eschatologickému čekání na katastrofu apokalyptických rozměrů.1

Vysoké intelektuální standardy Guenóna a Evoly se u jejich učedníků často rozmělnily v pouhou sterilní rétoriku.2 Ať už ale máme k Evolovým tezím jakékoliv výhrady, navždy mu zůstaneme zavázáni za přesvědčivé důkazy jeho dílech o existenci duchovní cesty tradice – stojící v protikladu v osvícenství vyjádřeném materialismu – pod svrchní vrstvou jednotlivých náboženských forem. Evola nebyl jen originálním myslitelem: prokázal také vlastním životem smysl a cenu hrdinských hodnot, vykreslených a popsaných v jeho knihách.

Abychom se vyhnuli možné záměně se starými zavedenějšími významy pojmu tradicionalismus – jakkoliv je můžeme hluboce respektovat – navrhujeme neologismus „tradicionismus“.

Stejně jako pro kterýkoliv jiný lid může i pro Evropany být jedinou autentickou tradicí ta vlastní. Tedy tradice, vzdorující rozkladnému nihilismu prostřednictvím návratu ke zdrojům jedinečných původní evropské duši. Oproti materialismu nevysvětluje tradice vyšší pomocí nižšího, etiku skrze dědičnost, politiku prostřednictvím zájmů, lásku pomocí sexuality. Přesto však dědičnost hraje roli v etice a kultuře, zájmy v politice a sexualita v lásce. Tradice jim však přiřazuje místo v hierarchii, čímž vytváří osobní a kolektivní existence, obě orientované směrem shora dolů. Podobně jako v Platónově alegorii vykreslené v dialogu Timaios vládne svrchovaný duch – opírající se o statečnost srdce – touhám a vášním. To však neznamená oddělenost těla a ducha; stejně tak skutečná láska je zároveň jak jednotou duší, tak i tělesným souladem.

Tradice není myšlenkou – jde o způsob bytí a žití, v souladu se zásadou z Timaia: „Cílem lidského života je vytvořit v těle i duši řád a harmonii k obrazu řádu kosmického.“ Život je tak především cestou k tomuto cíli.

.

1 Obecně řečeno vychází pesimismus vlastní kontrarevolučnímu myšlení – od něhož se Evola sám odlišoval a distancoval – z fixace na formu (politické a společenské instituce) na úkor podstaty (která nepodléhá změnám). 2Akademik Marco Tarchi, který se o Evolu dlouhodobě zajímá, ho kritizoval v neplodném pojednání, plném snění o ‚válečnících‘ a ‚aristokratech‘ (srov. časopis Vouloir, leden-únor 1991, editovaný Robertem Steuckersem).

V blízké budoucnosti, jak se bude chaos nihilismu dále prohlubovat, bude touha po životě v souladu s tradicí pociťována stále silněji. Aby znovu nalezla sama sebe, musí se evropská duše – tak často faustovsky obrácená k překonávání, dobývání a nekonečnému – navrátit k vlastní podstatě prostřednictvím introspekce a poznání. Její – tak bohatá – řecká a apollinská část nabízí model moudrosti v konečnosti a ohraničenosti, jejichž absence bude s přibývajícím časem stále bolestnější. Bolest je však nezbytná a k úsvitu je třeba projít nocí.

Pro Evropany znamená život v souladu s tradicí zaprvé probuzení vědomí, hlad po skutečné duchovnosti, vyjadřovaný osobní reflexí při současném kontaktu s vyšším referenčním řádem. Úroveň vzdělání v tomto ohledu nepředstavuje žádnou překážku – jak podotýká Hérakleitos: „Učení se mnoha věcem nezakládá jejich porozumění“, a dodává: „Schopnost poznat sám sebe a řádně myslet je dána do vínku každému člověku.“ Rozjímaní je nezbytné, odříkání však nikoliv. Xenofanés z Kolofónu k tomu poskytnul následující příjemnou radu: „… a v zimě u ohně, ležíc na pohodlném lehátku, dobře najedeni, popíjejíce sladké víno bychom měli rozmlouvat: ‚Kdo jsi mezi muži, a odkud?‘“ Epikúros byl o něco náročnější a doporučil dvojí cvičení: vést si deník a věnovat se každodennímu zkoumání vlastního svědomí – a právě tímto se řídili stoici. Prostřednictvím Hovorů k sobě Marca Aurelia nám pak předali dostatečný návod k veškerým potřebným duchovním cvičením.

Oporu tak může poskytnout vypisování poznámek, čtení, opakované čtení, učení, každodenní opakování několika aforismů s tradicí spjatého autora. Homér nebo Aristotelés, Marcus Aurelius nebo Epiktétos, Montaigne nebo Nietzsche, Evola či Jünger, básníci, kteří pozvedávají a životopisci vyvolávající k životu dálky minulosti – jediným pravidlem by se měl stát požitek z pozvedávající četby.

Žít v souladu s tradicí znamená podřídit se ideálu, který ztělesňuje, pěstovat znamenitost ve vztahu k vlastní přirozenosti, znovu objevit vlastní kořeny, přenést odkaz předků, stát bok po boku s vlastními. Také to znamená vykázat z vlastního nitra nihilismus – i kdyby to mělo obnášet zdánlivé uznání společnosti, spoutané nihilismem pouty tužeb pevněji než kdy jindy. To vyžaduje jistou míru střídmosti a stanovení hranic za účelem osvobození se z pout konzumerismu. Také to znamená nalezení cesty k poetickému vnímání posvátna v přírodě, lásce, rodině, slasti a činu. Žít v souladu s tradicí také žádá vtisknout formu vlastní existenci, být nejtvrdším soudcem sebe sama, a zaměřit svůj vnitřní pohled místo na ošklivost rozkládajícího se světa směrem k probuzené kráse vlastního srdce.

Článek je výňatkem z knihy Histoire et traditions des Européens: 30,000 ans d’identité (Paris: Éditions du Rocher, 2002) a v angličtině vyšel na webu Counter Currents.

Tvrdá matka byla jsem tobě.
Těžce chléb jísti dala.
Nehýčkala jsem robě,
muže jsem zraňovala.
Když prohlédly po prvé tvé oči vyjevené,
smutný se obzor před tebou šířil.
Mluvila jsem o ráně zasazené,
které čas neusmířil.

Na nás oba padl těžký stín.
Matka tvrdá jsem byla a ty tvrdý syn.
Nepozdvihl jsi pro mne rámě.
S láskou jsi nepomyslil na mě.
Když vítr zahučel, zapraštěl mráz,
neslyšel jsi můj hlas.
A já přec mluvila, vidouc tvou psotu,
bídu, jež věčně tě štve.
A z mých úst zamlklých zaznělo tu:
Vezmi si své!

Těžké břímě nosím.
Přichází radost anebo děs?
Slyšíš mne dnes?
Matka syna prosím.
Haj si mne. Braň si mne. Neoslyš matky.
Haj si mne. Braň si mne. Ať shoří statky,
pole ať udupou, zničí.
Zítra zas símě vzklíčí.
Chystala jsem ti úděl, děcko.
Úděl jsem tobě chystala.
Chraň si mne. Haj si mne. V moci tvé všecko:
aby ztroskotala loď, anebo přistala.

Neoslyš slova varující:
neprodej úděl za čočovici.
Třeba mne opustíš,
nezahynu.
Ale víš,
kolik sem přijde stínů?
Kolikrát pěst bude potomek zatínat,
a syn tvůj kolikrát tě bude proklínat?
Nezahynu, věčna jsem,
ale žít budu s trapným úžasem:
kterak jsi zapomněl dědičný na díl?
Kterak jsi váhal? A kterak jsi zradil?
Jak možno kletý čin provésti vědomky?
Sebe jsi zradit moh’. Ale své potomky?
Dokavad dýchal jsi, proč ses vzdal?
Čeho ses bál?
Co je to smrt?
Smrt znamená jít ke mně.
Tvá matka země
otvírá náruč: možno bys jí zhrd?
Pojď, poznáš, jak je země náruč měkká
pro toho, který splnil, co čeká.
Prosím tě, matka tvá; braň si mne synu!
Jdi, třeba k smrti těžko jdeš.
Opustíš-li mne, nezahynu.
Opustíš-li mne, zahyneš

Vítejte na novém blogu spojeném s identitárním hnutím, Astraea.cz. Proč právě toto jméno? V řecké mytologii jej nosila bohyně, nazývaná také hvězdnou pannou. Výklady o jejím původu jsou dva. Dle první verze byla dcerou nejvyššího olympského boha Dia a bohyně zákonného pořádku mezi lidmi a v přírodě Themis, dle druhé byl jejím otcem otec hvězd a větrů Astraeus a matkou bohyně úsvitu Éós. Bez ohledu na verzi výkladu jejího původu je Astraea dle různých pramenů zosobněním spravedlnosti, ale také nevinnosti a čistoty. Jedna z legend praví, že Astraea se jednoho dne vrátí zpět na zem a přinese s sebou návrat bájného Zlatého věku, jehož je vyslankyní.
 Inspirováni legendární Astraeou prostřednictvím příspěvků na těchto stránkách chceme čtenářům pomoci znovuobjevit to, co tragicky zesnulý Dominique Venner nazýval společnou evropskou pamětí, tedy jakýmsi souborem všech hodnot, na jejichž základě dojde k znovuzrození Evropanů, tedy i Čechů, Moravanů a Slezanů. Počínaje dneškem tak na těchto stránkách budete zhruba jednou až dvakrát do týdne nacházet nové články, úryvky z děl, básně či citáty již nežijících i soudobých autorů majících co do činění s naší tradicí a identitou či zastávajících nebo představujících hodnoty pro něž podle nás stojí za to žít i umírat. Texty u nichž věříme, že pro čtenáře budou alespoň z části novinkou, protože řada z nich dosud v češtině nevyšla, doplníme originálními grafikami. Předem děkujeme za Vaše ohlasy, pochvaly i kritiky, nápady či tipy.