L’Actionfrançaise 2000: Označujete se za „meditativního historika.“ Co tímto označením máte přesně na mysli?
Dominique Venner: Meditovat neznamená snít, ale upřít naplno své myšlenky k vytčenému objektu. Vždy jsem žasnul nad tím, jak málo lidé užasnou – především když přijde na historii. A přesto je nutno považovat úžas za prvotní předpoklad myšlenky. Konvenční historici interpretují dějiny coby sled událostí, jako by byly nevyhnutelné či samozřejmé. Nic nemůže být vzdálenější pravdě. Nikdy není nic nevyhnutelné ani samozřejmé. Vše podléhá nepředvídatelným okolnostem. Ani Richelieu ani Mazarin, ani Caesar ani Octavianus, ani čínský císař Čchin Š’-chuang-ti – velký zakladatel – nebyli nevyhnutelně předurčeni Prozřetelností. Každý z nich nemusel vůbec existovat nebo zemřít před naplněním svého díla. Tváří tvář faktům a nepředvídatelným dějinným okolnostem si kladu otázky, které líná historiografie ponechává stranou, medituji. Kupříkladu: Ludvíkovi XIV. se říkalo leRoiTrèsChrétien („Nejkřesťanštější král“). Navzdory tomu nechal vybudovat palác i zahrady ve Versailles jako hymnus na božstva starověkého pohanství. Překvapivé, že? A také zdroj nových úvah o vylíčení krále a víry své doby, které nemají mnoho společného se zbožnou verzí, vytvořenou v 19. století.Zůstaňme na chvíli u Velkého krále, který byl svědkem anglické revoluce a popravy Karla I. v lednu 1649. Velmi udivující revoluce! O století později proti sobě Edmund Burke mohl postavit Slavnou revoluci roku 1688 a Velkou francouzskou revoluci v roce 1789. Proč se v Anglii odehrála „konzervativní revoluce“, zatímco ve Francii ničivá? Dobrá otázka, na kterou lze odpovědět sto různými způsoby – jistě námět k meditaci.
Navíc – jelikož jsem se narodil do časů znepokojivých pro Francouze i Evropana, do doby, v níž jsme svědky rozpadu naší dávné moci i jistot, pokládaných za věčné – medituji pomocí studia dějin vně veškerých konvenčních hranic. Podle Odysseova příkladu věřím, že myšlenka je bezpodmínečným předpokladem akce. Osobně ji dokonce pokládám za akci.
AF: Evropa dnes „dříme“, jak to trefně označujete. Proč?
DV: Když mluvím o Evropě, nemám na mysli politické či technokratické struktury – mluvím o naší tisícileté civilizaci, naší identitě, o určitém „evropském“ způsobu uvažování, o pocitu a žití – napříč časem. Jistě, Evropa z historického pohledu „dřímá.“ Odkdy? Od druhé poloviny 20. století, po katastrofě dvojité války, které vypukla v roce 1914 a skončila v roce v roce 1945. V roce 1900 v Paříži začala Světová výstava a Evropa byla intelektuálním a duchovním středem světa. Ovládala vše a takřka všude. Spojené státy stále byly jen okrajovou mocností. O padesát let se situace drasticky proměnila: po Jaltě byla vykrvácená Evropa rozdělena mezi dvě nové mocnosti, které vyneslo na výsluní ‚Století roku 1914‘ – USA a Sovětský svaz. Dvě mesianistické síly, usilující o implementaci svých modelů: amerikanismu a komunismu. Dodám, že Evropa neztratila jen svou moc a kolonie – mnohem zhoubněji působí ztráta víry v sebe samu, ústící v nebývalou morální krizi a kolektivní pocit viny. „Dříme.“
AF: Přese všechno však zůstáváte ohledně evropského identitárního probuzení optimistou. Jaké jsou tedy důvody vaší naděje?
DV: Především jsou spojeny s „nárazem dějin“, který – aniž bychom si toho byli vědomi – právě prožíváme. Tento „náraz“ zvěstuje novou éru, která začala už s rozpadem SSSR a komunismu v roce 1989. Zároveň prodělaly staré mocnosti a civilizace – dávno pokládané za mrtvé – spektakulární vzkříšení: Čína, Indie, islám (navzdory svým vnitřním konfliktům), Jižní Amerika, abychom zůstali jen u větších celků. Unipolární svět, o nějž usilovala moc dolaru, nahrazuje svět multipolární – a to nabídne Evropě šanci. Zároveň však Evropa čelí obrovskému a bezprecedentnímu ohrožení v podobě masové imigrace lidí, přinášejících s sebou odlišnou civilizaci. Masová imigrace vytváří na evropské půdě potenciálně výbušnou a smrtící situaci. Zároveň se však může paradoxně stát naší spásou. Odlišnost nově příchozích, jejich zvyky, jejich nakládání se ženami, které nás hluboce šokují, vyvolávají mezi Evropany nové uvědomění, v minulosti spíše vzácné. Také chci dodat, že navzdory veškerému nebezpečí také věřím v přežití energičnosti a inovátorství – typicky evropských rysů. Zatím je nevidíme, protože pro tuto chvíli nejsou uplatňovány v politické sféře.
AF: Jak mohou být lekce velkých mistrů úsvitu evropské civilizace, Hésioda a Homéra, prospěšné Evropanům dnešním?
DV: Homér nám odkázal model jisté duchovní morfologie – naší vlastní – v její čisté podobě, před pokřivením vnějšími vlivy. Pokud se máme duchovně obrodit – což představuje nezbytný předpoklad další renesance – musíme se jí nasytit. Dědictví Století 1914 uvrhlo Francouze i Evropany do nesmírného chaosu, před kterým není nic v bezpečí. Zachvacuje jak církve, tak laiky – do té míry, že jsme svědky zmatených snah vyšších vrstev církevní hierarchie o spojení s islámem imigrantů. Tyto pokusy právem řadu katolíků šokují. Jdou daleko za „povinnost pohostinnosti“, uloženou křesťanským‚pastoralismem podřízenosti‘ a do jisté míry také souvisí s určitou monoteistickou solidaritou „věřících“ v nábožensky stále lhostejnější společnosti. Takto je třeba vykládat setkání jako to z Assisi. Stručně řečeno, ve stavu obecného rozkladu se musíme navrátit k dokonalé čistotě, k prapůvodním zdrojům naší civilizace, sahajícím daleko před křesťanství – jak nám připomněl Benedikt XVI. ve své řezenské řeči. Proto se musíme navrátit k Homérovi a žulovým základům jeho básní, přírodě coby podloží, dokonalosti jako cíli a kráse coby obzoru. Charles Maurras objevil tuto pravdu už jako mladý.
AF: Mluvíte – a nikoli beze stopy obdivu – o Maurrasově „nezkrotném charakteru.“ Ovlivnil vaši intelektuální cestu?
DV:Nikdy jsem neskrýval svůj obdiv Maurassově odvaze tváří tvář útrapám. Také jsem však pozorně četl jeho raná díla a sledoval jeho vývoj. Až nedávno jsem se dostal k jeho korespondenci s Abbém Penonem (1883-1928), vydané v roce 2008. Jde o primární zdroj. Jak víte, Abbé Penon – který se později stal biskupem v Moulins – byl soukromým vychovatelem a později zpovědníkem mladého Maurrase. Neuniklo mu, že jeho úkol ohrožují jak postupný mentální vývoj jeho žáka, tak i jeho tvrdošíjná samostatnost ducha. Abbé představil chlapci řeckou a římskou literaturu, která jej krok za krokem odvedla od křesťanství. Když pak mladý Maurras při příležitosti prvních novodobých olympijských her v roce 1896 pobýval v Athénách, přeměna byla dokončena. Vše shrnuje jeho dopis z 28. června 1896, z něhož cituji: „Z Athén se vracím cizejší a vzdálenější od křesťanství než kdykoliv předtím. Věřte mi, právě zde žili skutečně dokonalí muži…“ Po zmínkách o Sofoklovi, Homérovi a Platónovi mladý Maurras uzavírá: „ Vracím se z Athén jako čistý polyteista. Všechny nejasné a zmatené myšlenky získaly krystalicky jasné obrysy…“ Až do své smrti v roce 1928 Abbé Penon usiloval o zvrat Maurrasovy konverze. Nezískal víc, než čistě formální ústupky – a také Maurrasovu tezi, podle níž katolická církev kdysi prostřednictvím svého principu řádu napravila zhoubnou podstatu primitivního křesťanství.
AF: Jste jüngerovský „lesní chodec.“ Našel jste při této chůzi lesem mír nebo naopak způsob, jak se připravit na budoucí boj?
DV: Než vytvořil svá díla, začal Ernst Jünger v zákopech 1. sv. válce prožitkem některých idejí, jež později vyjádřil. Jünger autentifikoval svá díla vlastním životem – proto je beru nesmírně vážně. Musím také říct, že obraz „chůze lesem“ na mě velmi působí. Nevnímám ji jako výzvu uchýlit se do podzemí, ale jako cestu k nalezení vznešené duchovnosti, projevené ve stromech a přírodě – nebo jak to vyjádřil Bernard z Clairvaux: „V lese naleznete více než v knihách. Stromy vás naučí věci, o nichž s vámi žádný učitel mluvit nebude.“ Vidíme tady důkaz, že v něm stále žila duchovnost jeho franckých a galských předků – toto považuji za tradici. Projevuje se v nás a skrze nás, aniž bychom si to uvědomovali.
