Blíží se Vánoce (jiný název pro zimní slunovrat). Ty jsou spojeny s věčně zeleným stromem, 1] kterým se od nepaměti v Evropě oslavují Vánoce jako velká sváteční předzvěst probuzení přírody do života po zimním klidu. Člověk si nemůže pomoci, než myslet, že už i Evropa se jednoho dne probudí ze svého současného spánku (dormitio) 2], který je delší než tento přírodní cyklus.

Vánoce jsou pro děti. Je to však také oslava, ve které má své místo krása. Není to příležitost zamyslet se nad tímto zásadním pojetím, jedné ze tří složek „Homérovy triády“: „Příroda jako základ; Znamenitost coby cíl; Krása coby obzor“?

Spíše, než pojednání o kráse, chci nabídnout čtenářům několik praktických rad, aniž by však byla opomenuta hlubší úvaha: estetika zakládá etiku (dobré je definováno tím, co je krásné) a etika zakládá estetiku (dobré je neoddělitelné od krásného).

Pěstujte krásu (smysl pro estetično) pro sebe a své blízké. Krása není otázkou peněz a spotřeby. Sídlí ve všech věcech, ale především v malých drobnostech života.

Krása je volně rozdávána přírodou: poezie mraků na jasné obloze, zvuk dešťových kapek dopadajících na stan, hvězdné noci, letní západ slunce, první sněhové vločky, barvy zimního lesa, první květiny na zahradě, houkání sovy v noci, vůně hořícího dřeva nad venkovskou chalupou…

Pokud je nám krása přírody dána, krása, kterou sami vytváříme v našich životech, vyžaduje úsilí a pozornost.

Pamatujte si, že není žádné krásy (nebo radosti) bez harmonie barev, materiálů, tvarů a stylů. To platí pro domov, oblečení a malé životní doplňky. Vyhněte se syntetickým a plastovým materiálům ve prospěch těch přírodních.

Neexistuje žádná krása bez zdvořilosti při jednání s blízkými i vzdálenými (kromě hlupáků).

Poznamenal jsem, že estetika je základem etiky. Skutečně, není žádné krásy bez duševní a fyzické rovnováhy. Například, nechte si svůj žal a obavy během těžkých měsíců pro sebe, ať už se týkají vašeho srdce, těla, nebo vaší práce. Získáte si tak ve společnosti úctu pro svoji rozvážnost a pověst dobrého společníka. Získáte také úctu sami před sebou.

Veselé Vánoce všem!

Poznámky:

1] Věčně zelené větve stromku měly napříště symbolizovat věčný život přislíbený Kristem věřícím a připomínat jim rajský strom Adama a Evy, kteří slaví svůj svátek o Štědrém dnu. Alsaský anonym z té doby zaznamenal: “O Vánocích je zvykem vztyčovati v domech jedle a ověšovati je papírovými růžemi různých barev, jablky, barevnými hostiemi a cukrovím.” viz stránky Římskokatolické farnosti Čelákovice – Stromeček.
http://www.farnost-celakovice.cz/svatky.php?s=1_12
2] Středověká představa smrti spočívala v podobě věčného spánku spravedlivých (dormitio).

 

Pro starověké Řeky byl Homér „začátkem, středem i koncem.“ V jeho básních je implicitně obsažena vize světa a dokonce i filozofie. Hérakleitos shrnul Homérovo kosmické východisko touto výstižnou větou: „Svět, stejný pro všechny, neutvořil žádný z bohů ani z lidí – ale byl vždy a je a bude – vždy živý oheň…“

1. Příroda coby základ

U Homéra je vnímání nestvořeného – avšak uspořádaného – světa doprovázeno magickou vizí, vyjádřenou starými mýty. Ty nemají být chápany doslovně, ale jako projevy božského v naší sféře. Lesy, kamení či divocí tvoři mají duši, chráněnou Artemidou (či římskou Dianou). Celá příroda splývá s posvátným a lidé z ní nejsou nijak vyčleněni. Příroda však neexistuje k uspokojování našich rozmarů.

Příroda ve své imanenci ale čas od času dává i odpovědi na naše muka: „Jako se rodí listí, tak právě se rodí i lidé: listí setřásá na zem van větru, ale vždy nové vyráží pučící les, když jarní zas nadchází doba; stejně tak lidský rod – ten vzniká a zachází zase.“ (Ílias, VI) Koloběh ročních dob a života – každý z nich předávající lidem vnímavým a schopným následovat – tak poskytuje určitou míru věčnosti.

Jistota, posílená vědomím zanechání vzpomínky v duchu budoucnosti, o níž Helena v Íliadě říká: „Zeus nám připravil zlý osud, abychom byli opěvováni i od budoucích lidí.“ Možná, ale i sláva vznešeného jména pomíjí jako jiné.

Co nepomíjí je vnitřní podstata pravdy vlastního svědomí: žít vznešeně, prostý nízkosti a zůstat věrný vytčenému ideálu.

2. Znamenitost coby cíl

Po vzoru hrdinů hledají věrní, vznešení a zdatní muži (kalos kai agathos – krásní a vznešení) ve statečnosti činu míru vlastní zdatnosti (arété), podobně jako ženy nalézají v lásce či odevzdání se světlo, které je činí skutečnými. Záleží jen na tom, co je silné a krásné.

„Abys byl hrdinou vždy,“ nabádá Péleus svého syna Achillea, „a vynikal nad ostatními“ (Ílias, VI).

Když Penelopé mučí pomyšlení na smrt svého syna Télemacha z rukou „nápadníků“ (uchvatitelů), děsí ji hlavně možnost, že by mohl umřít „neslavně, předtím než vykonal hrdinské činy hodné svého otce“. (Odysseia, Zpěv čtvrtý) [1]

Uvědomuje si, že lidé nemají čekat na bohy a jejich pomoc; podobně to vyjadřuje i Homér ústy Hektora, odmítajícího zlá znamení: „Jediné znamení věštné je nejlepší: obrana vlasti!“ (Ílias, XII)

V poslední bitvě Íliady, s vědomím, že byl zatracen bohy i osudem, si Hektor v návalu tragického heroismu odepře jakékoliv zoufání: „Ale ať bez boje aspoň a bez slávy nezhynu, nýbrž konám veliký čin, nechť o mně i potomci zvědí.“ (Ílias, XXII)

3. Krása coby obzor

Ílias začíná hněvem Achilleovým a končí jeho utěšováním žalu krále Priama. Homérovi hrdinové nejsou vzory dokonalosti. Chybují a neznají míru, úměrně své vitalitě. Proto hynou pod silou imanentního zákona, který je pramenem řeckého mýtu a tragédie. Každá chyba je potrestána, Agamemnonova stejně jako Achilleova. V Homérových mýtech však i nevinní mohou být náhle zasaženi osudem – jako Hektor a řada dalších – neboť nikdo před tragickým osudem není v bezpečí.

Nemůžeme však tento náhled na život směšovat s myšlenkou transcendentní spravedlnosti, trestající zlo či hříchy. U Homéra nejsou rozkoš, bojechtivost ani smyslnost nikdy označeny za zlé. Helena nemá vinu za válku, vedenou na přání bohů. Jedině ti jsou vinni osudem, postihujícím lidi.

Homérem velebené ctnosti pak nejsou morální, ale estetické. Básník věří v jednotu lidské bytosti, vyjádřenou stylem a činy. Muži se proto definují pomocí odkazů na krásné a ošklivé, vznešené a nízké, nikoli dobré a zlé. Jinak řečeno – usilování o krásu je předpokladem dobra.

Krása bez věrnosti a statečnosti však není ničím. Zbabělec Paris proto nemůže být opravdu krásným. Je to marnivý floutek, který oklame svého bratra Hektora a dokonce i Helenu, kterou svede pomocí kouzel. V kontrastu k němu si Nestor navzdory věku uchovává krásu své statečnosti.

Krásný život, konečný cíl znamenitosti takto chápané řeckou filozofií – jíž byl Homér výsostným představitelem – předpokládá úctu k přírodě, respekt k cudnosti (Nausikaá či Penelopé), shovívavost silných vůči slabým (mimo boj), opovržení přízemností a ošklivostí, obdiv k tragickému hrdinovi.

Pokud vnímání přírody naučilo Řeky mírnit jejich vášně a ohraničovat touhy, pak není pošetilé předpokládat, že dosáhli moudrosti už dávno před Platónovou dobou. Chápali, že moudrost je spojena s harmonickou jednotou, vznikající syntézou protikladů: mužského a ženského, násilí a mírnosti, instinktu a rozumu. Hérakleitos promluvil jako Homérův student: „Protikladné se shoduje – z neshodných věcí je nejkrásnější harmonie, a všechno vzniká sporem.“

 

 

Demokratická forma vlády zde byla dávno předtím, než vznikly moderní státy.
„Všichni ti, kteří brání nějaký režim, tvrdí, že jde o demokracii,“ napsal George Orwell. Není to pouze nedávný jev. Guizot v roce 1849 poznamenal: „Slovo ´demokracie´ má tak mocný účinek, že žádná vláda nebo strana se neopováží existovat – nebo si myslí, že nemůže – bez toho, aby toto slovo neměla na klopě.“ Dnes to platí ještě víc, než kdykoliv předtím.
Téměř všeobecná shoda ohledně slova „demokracie“, i když to není vždy pravda, mu dodává morální, ba téměř náboženský obsah, který byl už od počátku vždy předmětem diskusí. Mnozí autoři si uvědomovali tento problém. A tak v roce 1939 T. S. Eliot prohlásil: „Když se slovu připisuje univerzální posvátný charakter… jak je to dnes v případě slova ´demokracie´, začínám se zamýšlet, zda přes ty početné pokusy za každou cenu dát mu smysl, vůbec nějaký má.“
Ne každý je demokrat, ale všichni předstírají, že jimi jsou. Není jediné diktatury, která by samu sebe nepovažovala za demokracii. Bývalé komunistické země východní Evropy se nejenom prezentovaly jako demokratické, jak to potvrzovala jejich ústava, ale tvrdily o sobě, že jsou jedinými pravými demokraciemi v protikladu k „formálním“ demokraciím na Západě. Bertrand de Jouvenel byl ještě zřetelnější: „Diskuse o demokracii, argumenty v její prospěch nebo proti ní, často poukazují na určitý stupeň intelektuální plytkosti, protože vůbec není jasné, o čem se vlastně diskutuje.“
Giovanni Sartori v roce 1962 dodal: „Do jisté míry je možné zbytečně, což je paradox, definovat demokracii jako často používaný vznešený výraz, ačkoliv tato ve skutečnosti vůbec neexistuje.“
Julien Freund si rovněž všiml, tak trochu duchaplným tónem: „Pokud někdo tvrdí, že je demokrat, ve skutečnosti to neznamená nic, protože demokratem je možné být velmi protikladným způsobem: buď ve smyslu Američanů a Angličanů nebo východoevropských komunistů, Konžanů či Kubánců. Je jen přirozené, že za takových okolností odmítám demokratem být, protože můj soused může být stoupencem diktatury a přitom se bude odvolávat na slovo ´demokracie´.“
Jak vidíme všeobecné rozšíření výrazu „demokracie“ nepřispívá skutečně k ujasnění jeho smyslu. A tak se tedy musíme pohnout o krok dále. Za prvé se musíme zbavit přesvědčení – kterého si mnozí stále tak cení – že demokracie je plodem moderní éry a že odpovídá „určitému vývojovému stupni“ v dějinách politického režimu. Toto však fakta vůbec nepodporují.
Demokracie vůbec není „modernější“ nebo „vyspělejší“, než jiné formy vlády. V dějinách už bylo mnoho vlád s demokratickými tendencemi. Lineární perspektiva, používaná při tomto typu analýzy, je mimořádně zavádějící. Idea pokroku, uplatňovaná na politický režim, nedává žádný smysl. Když někdo začne takto uvažovat, lehce může dospět k argumentu o demokracii, která „mluví sama za sebe“ a ta, jak říkají liberálové, se poté „spontánně“ vynoří v oblasti politických záležitostí asi tak, jako trh „spontánně“ reaguje na poptávku a nabídku. Jean Baechler si všímá:

„Pokud přijmeme hypotézu, že lidé jako určitý druh živočišstva spontánně aspirují k demokratickému režimu, který slibuje bezpečnost, prosperitu a svobodu, tak potom musíme též dospět k názoru, že v okamžiku, kdy se tyto předpoklady naplní, automaticky se vynořuje demokratická zkušenost i bez toho, aby byl zapotřebí nějaký rámec idejí.“
Co jsou tyto „předpoklady“, které mají za následek demokracii asi tak, jako oheň vyprodukuje teplo? Na to se musíme podívat blíže.
V Evropě byl, na rozdíl od Orientu, despotismus vždy velmi zřídkavý. Ať už jde o starověký Řím, Homérovu Iliadu, védickou Indii nebo o Chetity, vždy zde můžeme najít lidové shromáždění, vojenské i civilní. V indoevropských společnostech byl král obvykle volen; zpočátku byly vlastně všechny starověké monarchie založeny na volbách. Tacitus uvádí, že germánští pohlaváři byli vždy voleni na základě své statečnosti a král vybírán (hlasováním) ze šlechty (reges ex nobilitate duces ex virtute sumunt). Ve Francii byla například koruna volitelná i dědičná. To jen když se stal králem Pippin Krátký začali vybírat panovníka pouze ze stejné rodiny a jen po Hugovi Capetovi se přijal princip prvorozenství. Ve Skandinávii volilo krále provinční shromáždění; tuto volbu musela poté potvrdit také další národní shromáždění.
Germánské obyvatelstvo praktikovalo a bylo všeobecně rozšířeno tzv. „nošení na štítech“ – posazení nového krále na štíty vojáků. Císaře Svaté říše římské rovněž volili a není možné zapomínat ani na důležitost role princovských voličů v dějinách Německa. Celkem vzato, v Evropě pouze začátkem 12.století nahradila volitelnou monarchii postupně monarchie dědičná. Až do Francouzské revoluce vládli králové pomocí parlamentu, který měl značné výkonné moci. Téměř ve všech evropských komunitách dlouho platilo, že politická práva občana zaručovalo osobě postavení svobodného člověka. „Občané“ byli členy svobodných lidových komunit s právem volit a měli kromě jiného vlastní městské charty (výsadní listiny) a suverénní panovníky obklopovaly v rozhodovacím procesu Rady. Zákony rovněž determinoval i vliv obyčejového práva, pokud šlo o justiční praxi, která byla ukazovatelem „účasti“ lidu. Zkrátka, vůbec se nedá říct, že starým evropským monarchiím by v rozhodovacím procesu chyběla účast lidu.
Nejstarším parlamentem v západním světě je federální shromáždění Islandu, jehož členové se scházejí jednou za rok podle inspirativního vzoru Thingvellireu ještě z roku 930.n.l. Adam Brémský v roce 1076 napsal: „Nemají krále, jenom zákony.“
… „Skandinávská demokracie je velmi stará a její původ je možné vystopovat ještě k éře Vikingů“, píše Maurice Gravier. V celé severní Evropě byla zakotvena tato „demokratická“ tradice v rámci velmi silného přesvědčení a sklonu komunity „žít společně“, kde se soustavně kladl „zájem všech“ nad zájem jednotlivce. Taková demokracie měla typicky určitou hierarchickou strukturu, proto by ji bylo možné nazvat „aristo-demokracií“. Tato tradice, založená rovněž na konceptu vzájemné pomoci a na smyslu pro společnou zodpovědnost, je stále ještě v mnoha zemích naživu, například ve Švýcarsku.
…Není pochyb, že starověké a moderní demokracie jsou systémy, které se od sebe diametrálně odlišují. …Společný již mají pouze název, poněvadž se vynořily z úplně jiných historických procesů. …Takže obracet se na řecký koncept demokracie neznamená mít plytce naději, že zde bude podobná sociální průzračnost. To znamená adekvátně uplatnit a přizpůsobit na moderní svět koncept lidu a komunity – koncepty, které celých dva tisíce let vedly pouze k různým formám egalitarianismu, racionalismu a k vyvyšování na piedestal jednotlivce bez kořenů.