V devatenáctém století, v době národních obrození jednotlivých evropských národů, docházelo k přebírání různé symboliky z mýtických časů. Došlo i k znovuobjevení stromů jako národních symbolů. Dnes téměř každý Čech pokládá za náš národní strom lípu a za národní strom Němců dub. První, kdo ztotožnil lípu se slovanskou vzájemností, byl spisovatel Jan Kollár (1793-1852). V roce 1848 došlo na Všeslovanském sjezdu v Praze k oficiálnímu přijetí lípy jako národního stromu. Byla to reakce na Frankfurtský sněm a jeho přijetí všeněmeckého dubu. To zcela jasně ukazuje na tehdejší vnímání Němců, potomků bojovných Germánů (tvrdé dřevo dubu) a Čechů, potomků slovanských zemědělců holubičí povahy (měkké dřevo lípy). Vliv Františka Palackého, při vší úctě k jeho osobnosti, je zřejmý. Podívejme se tedy na vnímání stromů v dávné historii Slovanů, Germánů a Indoevropanů (Árjů) obecně.

DUB – V Evropě jsou nejrozšířenější dva druhy dubu. Dub letní a zimní. Asi nejlépe se od sebe rozliší podle žaludů, kdy dub letní má dlouhé stopky žaludů a dub zimní naopak žaludy přisedlé k větvičce. Dub se dožívá požehnaného věku 800 a více let. Může dorůst výšky 40 až 45 metrů. Pro svou tvrdost dřeva a mohutnost byl dub našimi společnými evropskými předky vždy ztotožněn s nejvyššími božstvy. Nebudeme zde řešit, zda tito bohové byli (jsou) mnoha bytostmi, nebo jen mnoha variacemi původního ztraceného boha-hromovládce Indoevropanů před jejich rozchodem, každopádně je zřejmé, že se vždy jedná o nadpřirozenou bytost bojující proti obrům, drakům a všem silám nepřátelským lidskému rodu. Slované tedy zasvěcovali dub Perunovi, baltské národy Perkunasovi (Litva) a Pērkonsovi (Lotyšsko), Germáni Donarovi, severští Germáni (Vikingové) Thórovi, Keltové Taranisovi, Řekové Diovi a Římané Jupiterovi.

Společně s uctíváním dubu existovala i tradice uctívání dubových hájů. V Británii jsou podle některých pověstí duby staré tisíce let. Byly prý během svého života omlazeny z pařezových výmladků, takže jsou možná pozůstatkem dávných dubových hájů pamatujících ještě keltské druidy. Druidové, tito kněží, soudci a básníci keltského lidu, bývají nazýváni mudrci dubu. Ve starověkém Řecku byl v jedné z nejstarších věštíren v Dódóně také dubový háj zasvěcený Diovi. V českých zemích se možné pozůstatky existence dubových hájů objevují v místních jménech jako je například Doubrava.

O letním slunovratu 21. června se dříve pálilo dubové dřevo při slavnostních ohních. V této době zároveň dub kvete. Protože je letní slunovrat jakýmsi přechodem z jedné části roku do druhé, kdy slunce nabyde své největší síly a zároveň začne ustupovat, bývá květ dubu jakýmsi symbolem tohoto ročního přechodu. Později vznikající žaludy jsou potravou kanců. Divoký kanec byl oblíbeným zvířetem hrdinů. Existují zmíňky o keltských kancích, byly nalezeny germánské přilby s kancem a každý jistě zná příběh ze Starých pověstí českých o Bivojovi a jeho souboji s divokým kancem. Podle pověstí patří dub ke stromům, které nejvíce přitahují blesk, proto také jedno staré anglické přísloví varovalo lidi před jejich přítomností pod dubem v době bouře. Sen o dubu prý naopak znamená štěstí. Pokud je ve snu vidět dub s žaludy, značí to, že rodiče budou velmi pyšní na své potomky. V Čechách rovněž existuje tradice tzv. Žižkových dubů. Je jasné, že jméno těchto památných stromů vzniklo jako inspirace naším válečníkem (bez náboženských a politických souvislostí) a má tedy opět bojovou mužskou povahu.

LÍPA – Lípa patří k tradičním evropským stromům. V současnosti rozlišujeme tři druhy lípy. Lípu srdčitou, velkolistou a jejich křížence lípu evropskou. Lípa je statný, 30 i více metrů vysoký strom. V historii bývala lípa ztotožňována s ženskými božstvy, často s bohyní lásky. U Slovanů, Keltů i Germánů prý bývala stromem osudu. Věřilo se, že když zahyne lípa vysazená na dvorci rodu, zanikne i celý rod. Pod vesnickou lípou probíhaly v německých i českých zemích slavnosti, setkání lidu a rady starších.

V převážně německých částech Evropy se lípa stala symbolem domova. V této souvislosti se o lípě často zpívalo v písních s nápěvy jako: Před otcovým domem stojí lípa. Někdy pod lípou probíhaly soudy. U těchto soudů se očekávalo, že rozsudky budou mírnější než pod dubem. Slova linde-lípa a lindern-mírnit mají společný původ. Lípa byla vysazována u vesnických studní, v tomto případě byla stromem ochraňujícím vodu jako životudárnou tekutinu. Pro mládež byla lípa symbolem lásky. Byla zasvěcena bohyni lásky Freyje. Ještě ve 12. století zpívá Walther von der Vogelweide, že v trávě pod lípou bylo naše lože. Korutanský lipový tanec si dodnes zachoval pozůstatky starého uctívání: Dívky utvoří kruh kolem chlapců stojících okolo kmene lípy. Každý chlapec vyvolá jméno své milé. Dívka mu potom přinese jako nápoj lásky džbán vína a chlapec ji potom vyvede k tanci. Tak jako se mladí lidé mohli zamilovávat pod lipami, byly s tímto stromem spojeny i svatební obřady. Lípa má sice měkké dřevo, ale z jejího lýka se dají vyrábět pevné provazy, které symbolizují spojení muže a ženy v milostném svazku. V německy mluvících zemích se dodnes dochovalo přes tisíc místních jmen vycházejících z uctívání lípy. Patří mezi ně například Linz (Linec) nebo Leipzig (Lipsko). Podle některých teorií jméno Lipsko nepochází z germánského dávnověku, ale od slova libý, jehož základem je slovanské ljub – tedy milovat. Podle této teorie bylo Lipsko kultovním místem slovanské lipové bohyně zde nazývané Libuše. Slovanské vědmy prý pod lípami pomocí snění získávaly poznání.

Lipové dřevo bylo pro svou měkkost používáno v řezbářství k výrobě sošek, ale zároveň i k výrobě bojovnických štítů, které byly potom ještě zpevněny kůží nebo lýčím. Zde tedy opět vystupuje do popředí pozitivní symbolika lípy, tentokrát v praktickém podání jako ochrana bojovníka.

Tento článek sice respektuje současné vnímání lípy jako českého národního stromu, ale zároveň ukazuje, že v historických souvislostech symbolika lípy a dubu prochází národy napříč Evropou a nelze tedy charakterizovat dub jako výhradně německý a germánský strom a lípu jako výhradně český a slovanský strom. Stejně tak jsme si ukázali, že dub bývá častěji spojován s mužskou sílou bojovníka a ochránce lidského společenství a jeho řádu (Thór bojuje proti obrům), zatímco lípa je spíše ženským stromem míru, plodnosti a rodné země (Freyja jako bohyně lásky). Tato symbolika se samozřejmě vztahuje i na Slovany, neboť jak už víme, slovanští nájezdníci v ranném středověku byli obávaní válečníci a dobyvatelé (dub) a stejně tak i lidé míru a zemědělci (lípa).