Pro starověké Řeky byl Homér „začátkem, středem i koncem.“ V jeho básních je implicitně obsažena vize světa a dokonce i filozofie. Hérakleitos shrnul Homérovo kosmické východisko touto výstižnou větou: „Svět, stejný pro všechny, neutvořil žádný z bohů ani z lidí – ale byl vždy a je a bude – vždy živý oheň…“

1. Příroda coby základ

U Homéra je vnímání nestvořeného – avšak uspořádaného – světa doprovázeno magickou vizí, vyjádřenou starými mýty. Ty nemají být chápany doslovně, ale jako projevy božského v naší sféře. Lesy, kamení či divocí tvoři mají duši, chráněnou Artemidou (či římskou Dianou). Celá příroda splývá s posvátným a lidé z ní nejsou nijak vyčleněni. Příroda však neexistuje k uspokojování našich rozmarů.

Příroda ve své imanenci ale čas od času dává i odpovědi na naše muka: „Jako se rodí listí, tak právě se rodí i lidé: listí setřásá na zem van větru, ale vždy nové vyráží pučící les, když jarní zas nadchází doba; stejně tak lidský rod – ten vzniká a zachází zase.“ (Ílias, VI) Koloběh ročních dob a života – každý z nich předávající lidem vnímavým a schopným následovat – tak poskytuje určitou míru věčnosti.

Jistota, posílená vědomím zanechání vzpomínky v duchu budoucnosti, o níž Helena v Íliadě říká: „Zeus nám připravil zlý osud, abychom byli opěvováni i od budoucích lidí.“ Možná, ale i sláva vznešeného jména pomíjí jako jiné.

Co nepomíjí je vnitřní podstata pravdy vlastního svědomí: žít vznešeně, prostý nízkosti a zůstat věrný vytčenému ideálu.

2. Znamenitost coby cíl

Po vzoru hrdinů hledají věrní, vznešení a zdatní muži (kalos kai agathos – krásní a vznešení) ve statečnosti činu míru vlastní zdatnosti (arété), podobně jako ženy nalézají v lásce či odevzdání se světlo, které je činí skutečnými. Záleží jen na tom, co je silné a krásné.

„Abys byl hrdinou vždy,“ nabádá Péleus svého syna Achillea, „a vynikal nad ostatními“ (Ílias, VI).

Když Penelopé mučí pomyšlení na smrt svého syna Télemacha z rukou „nápadníků“ (uchvatitelů), děsí ji hlavně možnost, že by mohl umřít „neslavně, předtím než vykonal hrdinské činy hodné svého otce“. (Odysseia, Zpěv čtvrtý) [1]

Uvědomuje si, že lidé nemají čekat na bohy a jejich pomoc; podobně to vyjadřuje i Homér ústy Hektora, odmítajícího zlá znamení: „Jediné znamení věštné je nejlepší: obrana vlasti!“ (Ílias, XII)

V poslední bitvě Íliady, s vědomím, že byl zatracen bohy i osudem, si Hektor v návalu tragického heroismu odepře jakékoliv zoufání: „Ale ať bez boje aspoň a bez slávy nezhynu, nýbrž konám veliký čin, nechť o mně i potomci zvědí.“ (Ílias, XXII)

3. Krása coby obzor

Ílias začíná hněvem Achilleovým a končí jeho utěšováním žalu krále Priama. Homérovi hrdinové nejsou vzory dokonalosti. Chybují a neznají míru, úměrně své vitalitě. Proto hynou pod silou imanentního zákona, který je pramenem řeckého mýtu a tragédie. Každá chyba je potrestána, Agamemnonova stejně jako Achilleova. V Homérových mýtech však i nevinní mohou být náhle zasaženi osudem – jako Hektor a řada dalších – neboť nikdo před tragickým osudem není v bezpečí.

Nemůžeme však tento náhled na život směšovat s myšlenkou transcendentní spravedlnosti, trestající zlo či hříchy. U Homéra nejsou rozkoš, bojechtivost ani smyslnost nikdy označeny za zlé. Helena nemá vinu za válku, vedenou na přání bohů. Jedině ti jsou vinni osudem, postihujícím lidi.

Homérem velebené ctnosti pak nejsou morální, ale estetické. Básník věří v jednotu lidské bytosti, vyjádřenou stylem a činy. Muži se proto definují pomocí odkazů na krásné a ošklivé, vznešené a nízké, nikoli dobré a zlé. Jinak řečeno – usilování o krásu je předpokladem dobra.

Krása bez věrnosti a statečnosti však není ničím. Zbabělec Paris proto nemůže být opravdu krásným. Je to marnivý floutek, který oklame svého bratra Hektora a dokonce i Helenu, kterou svede pomocí kouzel. V kontrastu k němu si Nestor navzdory věku uchovává krásu své statečnosti.

Krásný život, konečný cíl znamenitosti takto chápané řeckou filozofií – jíž byl Homér výsostným představitelem – předpokládá úctu k přírodě, respekt k cudnosti (Nausikaá či Penelopé), shovívavost silných vůči slabým (mimo boj), opovržení přízemností a ošklivostí, obdiv k tragickému hrdinovi.

Pokud vnímání přírody naučilo Řeky mírnit jejich vášně a ohraničovat touhy, pak není pošetilé předpokládat, že dosáhli moudrosti už dávno před Platónovou dobou. Chápali, že moudrost je spojena s harmonickou jednotou, vznikající syntézou protikladů: mužského a ženského, násilí a mírnosti, instinktu a rozumu. Hérakleitos promluvil jako Homérův student: „Protikladné se shoduje – z neshodných věcí je nejkrásnější harmonie, a všechno vzniká sporem.“