Zdá se pravděpodobné, že teprve po katastrofě, která skoncuje s modernitou a její celosvětovou ideologií, nevyhnutelně nastoupí na její místo alternativní náhled na svět. Nikdo nebude mít předvídavost a odvahu s ním přijít ještě před vypuknutím chaosu. Odpovědnost připravit se na postkatastrofický koncept světa tedy odteď dopadá na nás, kteří žijeme v – jak to nazval Giorgio Locchi – interregnu. Napřed ale musíme dát tomuto konceptu obsah.

Nejprve musíme nezbytně navrátit slovu „archaický“ jeho skutečný význam, který ve své řecké prvotní podobě ‚archê‘ postrádá nynější negativní a pejorativní nádech a znamená jak „základ“, tak „začátek“ – tedy „zakladatelský impuls.“ Arché též znamená „tvořivé a neměnné“, odkazujíc na ústřední koncept „řádu.“ Přihlásit se k „archaickému“ nepředpokládá nostalgické ohlížení se zpět, neboť minulost stvořila i rovnostářskou modernitu, která se nyní vyčerpala, a tak by jakýkoliv dějinný návrat působil absurdně. Samotná modernita dnes už náleží zašlé minulosti. Představuje „archaismus“ jednu z podob tradicionalismu? Ano i ne. Tradicionalismus se zasazuje o přenos hodnot a správně se vymezuje proti doktrínám tabula rasa. Záleží ale také na tom, jaké tradice jsou přenášeny. Ne každá tradice musí být přijatelná – odmítáme mezi jinými univerzalistické a rovnostářské ideologie a také ty, jež se staly rigidními, zkostnatělými a demotivujícími. Jistě je na místě upřednostnit z různých tradic (přenášených hodnot) nad škodlivými ty pozitivní.

Problémy sužující současný svět a katastroficky ohrožující rovnostářskou modernitu nabývají už dnes archaického rázu: náboženská výzva islámu; geopolitické soupeření o vzácné zdroje, ornou půdu, ropu, oblasti rybolovu; globální zlomová linie mezi Severem a Jihem a kolonizující imigrace severní polokoule Jihem; celoplanetární ekologická devastace a fyzický střet empirické reality s ideologií pokroku a rozvoje. Toto všechno nás vrací zpět k odvěkým otázkám a do zaslouženého zapomnění uvrhává kvazi-teologické politické debaty 19. a 20. století – které v konečném důsledku nebyly ničím jiným než planými řečmi o pohlaví andělských bytostí.

Jak navíc levicovou inteligencí nenáviděný filozof Raymond Ruyer předpověděl ve svých dvou dílech Les nuisances idéologiques a Les cents prochains siècles, jakmile se uzavře kapitola dějinné ‚odbočky‘ 19. a 20. století a rovnostářské halucinace vyústí v katastrofu, lidé se vrátí k archaickým hodnotám – tedy jednoduše řečeno biologickým a lidským (antropologickým) hodnotám: odlišeným rolím pohlaví; předávání etnických a lidových tradic; duchovnosti a náboženským hierarchiím; viditelným a řídícím společenským hierarchiím; uctívání předků; iniciačním zkouškám a rituálům; obnově organických komunit – od jednotlivých rodin až k celonárodní komunitě; de-individualizaci manželství a mnohem větší roli komunity při jeho vzniku; skoncování se záměnou manželství a erotické přitažlivosti; prestiži kasty válečníků; sociální nerovnosti – nikoliv jako v dnešních rovnostářských utopiích implicitní a tím nespravedlivé a frustrující, ale explicitní a ideologicky ospravedlnitelné; vyvážené rovnováze práv a povinností; tvrdé spravedlnosti, jejíž předpisy se vztahují výhradně na činy a nikoliv na jednotlivce, což ale v lidech podněcuje pocit odpovědnosti; definici národa a jakékoliv srovnatelné společenské jednotky coby diachronické komunity sdíleného osudu – nikoli synchronické masy jednotlivých atomů atd.

V krátkosti se v následujících stoletích, coby průvodní jev kyvadlovitého mechanismu historie – Nietzschem označovaného jako „věčný návrat téhož“ – jistým způsobem navrátíme k těmto archaickým hodnotám. Naším evropským problémem je nedovolit – následkem naší zbabělosti – islámu vnutit nám tento návrat zvnějšku (což se pomalu a potajmu odehrává), ale učinit tento krok sami, čerpajíce z vlastní dějinné paměti.

Nedávno při našem rozhovoru důležitý francouzský mediální magnát – kterého nemohu jmenovat, ale který se netají svými sympatiemi k liberální levici – rozčarovaně poznamenal: „Ekonomické hodnoty svobodného trhu postupně ztrácí v konfrontaci s těmi islámskými, protože jsou založené výhradně na ekonomickém zisku jedince, což je nelidské a pomíjivé.“ Musíme zajistit, aby se nevyhnutelný návrat do reality odehrál z naší vůle – a nikoli z donucení islámu.

Současná ideologie, požívající dnes – ale už ne příliš nadlouho –  naprosté hegemonie, pokládá tyto hodnoty za ďábelské, podobně jako někdy rozeznává šílený paranoik démonické rysy v osobě psychiatra, snažícího se jej léčit. Popravdě ale archaismus představuje hodnoty spravedlnosti. Odedávna věrny lidské přirozenosti, odmítají tyto archaické hodnoty osvícenský omyl emancipace jednotlivce, která měla za následek jen izolaci tohoto jednotlivce a společenský barbarismus. Jsou spravedlivé v antickém slova smyslu, neboť chápou správně podstatu člověka – tedy jako zoon politikon („člověk je živočich, žijící v obci“) v kontrastu s falešným moderním pojetím: izolovaným a asexuálním atomem, nadaným univerzálními, ale nezadatelnými právy.

V praxi anti-individualismus archaismu umožňuje seberealizaci, aktivní solidaritu a společenský smír, oproti rovnostářskému rádobyosvobozujícímu individualismu, končícímu zákonem džungle.

Poznámka překladatele z francouzštiny do angličtiny:

Ve svém L’Archéofuturisme předpovídá Guillaume Faye v průběhu následujících dvou desetiletí civilizační krizi gigantického rozsahu, vyvolanou tím, co nazývá „konvergencí katastrof.“ Pro uspořádání post-katastrofického světa navrhuje – jazykem místy evokujícím italský futurismus raného dvacátého století – vytvoření Evropské říše, založené na bytostných, archaických hodnotách, a na smělém a agresivním využívání vědy a technologie: odtud koncept „archeofuturismu“ –  znovuobjevení se archaického společenského uspořádání v novém kontextu.

Jedná se o úryvek z Fayeho knihy L’Archéofuturisme (Paříž: L’Aencre, 1998). Pokud se vám líbil, neváhejte si přečíst celou knihu. Z angličtiny přeložil T.K..