Nikdo nebývá rád terčem kritiky a Američané v tomto ohledu jistě nejsou výjimkou. Od objektu kritiky pak nelze očekávat bezvýhradný souhlas s touto kritikou, je však důležité, aby této kritice porozuměl a seriózně se jí svým vlastním způsobem zabýval a neodbyl ji jako cosi vedeného výhradně záští, žárlivostí nebo nevědomostí.

Kritiky francouzské Nové pravice (NP) určené Americe jí neprávem vynesly pověst myšlenkového proudu poháněného jakýmsi skrytým francouzským šovinismem nebo „amerikofobií“. Kritika zaznívající od NP skončila často nepochopena. Někteří Američané – sami kritičtí k současnému stavu a podobě své země – předpokládají, že tato kritika je v prvé řadě určena současné Americe. Tak to ovšem není. Novopravicové kritiky Ameriky totiž ve skutečnosti směřují proti samotným základům toho, čemu se dnes říká „americká ideologie“, jejíž počátky lze vysledovat až k Otcům zakladatelům. Jinak řečeno tedy není naše kritika určena moderní a postmoderní multirasové (nebo „multikulturní“) Americe, ale v prvé řadě Americe původní, vytvořené bělochy a anglosaskými křesťany.

Jako řekněme doušku ke knize Tomislava Suniće bych zde rád nastínil základní obrysy této kritiky.

Evropa nikdy nevyhlásila válku Spojeným státům, ty se však už od samého počátku zjevně snažily vyrovnat si účty s ní. Amerika se ostatně z touhy rozejít se s Evropou zrodila. Společenství imigrantů v Novém světě chtěla v prvé řadě skoncovat s pravidly a i politickými zásadami platnými v tehdejší Evropě. Americký národ se v kontraktuální formě zrodil v moderní éře procesem nápadně připomínajícím „první topiku“ Sigmunda Freuda: děti se smluví a zabijí svého otce, načež vytvoří úmluvu posvěcující vztah mezi sobě rovnými.

Otcem je v tomto případě očividně Evropa. Za minulostí bylo třeba udělat tlustou čáru, aby nic nebránilo vytvoření nového lidstva. A tak se v Listech federalistů dočítáme:

„Kdyby vůdcové revoluce nepodnikli žádný důležitý krok, pro který nelze najít precedent, kdyby nebyla vytvořena žádná vláda, jejíž přesný model dosud nebyl vytvořen, mohli se občané Spojených států v této chvíli počítat ke smut­ným obětem nesprávných rad a museli by se přinejlepším trápit pod tíhou některé z těch forem vlády, které rozdrtily svobodu ostatního lidstva. Naštěstí pro Ameriku — a věříme, že i pro celý lidský rod — šli novou a lepší cestou. Provedli revoluci, jež nemá v dějinách lidské společnosti obdoby; vztyčili stavbu vlády, jež nemá na zemi předchůdce.“ ¹⁾

Když v prosinci 1823 vyhlašoval prezident Monroe hlavní bod své slavné „Doktríny“, byl namířen proti Evropě: jakákoliv evropská intervence kdekoliv na americkém kontinentu měla být zcela nepřípustná. „Až příliš dlouho jsme naslouchali dvorním múzám Evropy“, dodal k tomu básník a filozof Ralph Waldo Emerson v 19. století. „V mnoha ohledech“, jak podotýkají Dominique Moisi a Jacques Rupnik,

„je Amerika Antievropou. Zrodila se z touhy vytvořit ‚nový Jeruzalém‘ na zemi, a tak překročit omezení a omyly evropských dějin.“

Protože je americké občanství založeno na smlouvě imigrantů různého původu, nepřekvapí, že kulturní svéráznost musí ustoupit do soukromé sféry, a tak vlastně dočasně stát úplně mimo obsah občanství. Tento požadavek se dokonale shoduje s individualistickou filozofií Otců zakladatelů. A tak v Americe vůbec poprvé v dějinách vznikla společnost složená výlučně z jednotlivců a nikoliv skupin, podobně jako kapitalismus předpokládá existenci individualismu směřovaného na držbu soukromého majetku.

Lhostejnost Američanů k historii vysvětlují někteří relativně krátkými dějinami jejich země. Toto vysvětlení však kdovíjak přesvědčivě nezní. Ne snad že by Američané „neměli žádnou historii“ – spíš o žádnou nestojí. Nestojí o ni, jelikož je upomíná na jejich evropské kořeny, od nichž se kdysi pokusili co možná nejúplněji odstřihnout. „Jde o jediný národ bez kořenů a genealogie,“ napsal vcelku obdivně liberální autor Guy Sorman. Thomas Jefferson vyjádřil podobnou myšlenku, když podle něj každá generace představuje „oddělený národ“. „Mrtví nemají žádná práva,“ uzavřel. Někdejší ředitel Knihovny Kongresu Daniel Boorstin pak napsal, že „sama myšlenka ‚Američanů s pomlčkou‘ je neamerická“.

„Podle mě existují jen Američané. Polští Američané (Polish-Americans), italští Američané (Italian-Americans) nebo afričtí Američané (African-Americans) – tato odlišení ničemu neprospějí…. Američané se rádi nechávají oslovovat křestním jménem a lehce se vzdávají svých zděděných příjmení. Totéž platí i pro věci a vývoj směřuje k jednorázovému a nepermanentnímu.“

Toho si povšiml i Christopher Lasch, který napsal, že v USA „se odstranění kořenů vždy pokládalo za nezbytný předpoklad dosažení větší svobody“. Ameriku lze tedy nazvat civilizací prostoru, nikoliv času. Její zakládací mýtus není ten o původu, ale o hranici, kterou v roce 1893 Frederick Jackson Turner označil za nejreprezentativnější vyjádření amerického ideálu, tedy touhu „podmanění prostoru“. „Co ostatní národy prožívají jako dějiny, je pro Američany dokladem nedostatečného rozvoje,“ píše Jean-Paul Dollé.

První imigranti nechtěli jen zpřetrhat pouta s Evropou, ale přáli si vytvořit novou společnost, z níž by se započala obroda celého světa. Hledali novou Zemi zaslíbenou, která by se stala vzorem pro všeobecný stát (Universal Republic). Tento biblický námět, vycházející z ideje americké „vyvolenosti“, pomáhal zformulovat „občanský kult“ americké výjimečnosti. Stal se leitmotivem amerických dějin už od raných dní Poutníků, když např. teolog z Massachusetts Bay John Cotton navrhoval přijetí hebrejštiny jako úředního jazyka britských kolonií v Americe.  John Winthrop, první guvernér kolonie v Massachusetts Bay, založené roku 1629, pak tvrdil:

„Nikdy nesmíme ztrácet ze zřetele, že se staneme oním městem na hoře – upírají se na nás oči celého světa. Skutečně k nám směřují zraky všech národů – a naše vláda musí být na každé úrovni, celostátní i místní, jako město na hoře.“ ²⁾

Podobně mluvil i velitel kvakerské kolonie v místě budoucího státu Pennsylvánie William Penn nebo osadníci ve Virginii. Už v roce 1688 William Stoughton vyhlásil: „Bůh prosel celý národ, aby mohl do této pustiny vyslat to nejlepší zrno.“ ³⁾ I pro Daniela Webstera byly Spojené státy „zemí zaslíbenou“:

„Je skutečně záměrem Prozřetelnosti, aby se to nejvelkolepější z lidského charakteru a lidských věcí odvíjelo zde, na jevišti západního světa“. ⁴⁾

Thomas Jefferson se jal vymezit jedinou sadu individuálních i kolektivních práv pro všechny lidi. Ta měla být, i pod vlivem doktríny přirozených práv, všeobecná a platná všude a vždy. 13. listopadu 1813 kázal John Adams Američanům, že „naše čistá, ctnostná, veřejně angažovaná federální republika přetrvá na věčné časy, ovládne svět a započne se zdokonalováním člověka“. ⁵⁾ Ještě v roce 1996 „konzervativní“ americký senátor Jesse Helms zvolal: „Spojené státy musejí vést svět svou morální pochodní… a stát se příkladem všem národům.“

Cíl se ale zdaleka neomezuje na vítání chudých a odvržených, jak to deklaruje nápis na podstavci Sochy svobody:

„Prošlé země, nechte si báje!“ volá
mlčky. „Kdo znavené mi, nuzné, svěří,
schoulený dav, dychtící dýchat, zhola,
s pobřeží vašich rušných splach, ty, kteří
jsou bez přístřeší; všem, kdo bouře zdolá,
svůj zdvihám svit, u zlatozářných dveří!“ ⁶⁾

Nově příchozí mají také dostat příležitost pomstít se své zemi původu – a také pokračovat tak, aby nakonec celý svět přijal za svou myšlenku, že americká společnost je společností dokonalou a že potomci puritánů jsou vyvoleni Bohem. Mimoto se puritánská teologie „úmluvy“ odráží také v doktríně Manifest Destiny, zformulované v roce 1839 Johnem L. O’Sullivanem:

„Zrození našeho národa bylo počátkem nových dějin, vytvoření a rozvoj nevyzkoušeného politického systému, jenž nás odděluje od minulosti a spojuje nás jedině s minulostí; a co se týče celé otázky rozvoje přirozených práv člověka v morálním, politickém a národním životě, můžeme směle předpokládat, že se naše země stane velkým národem budoucnosti… Kdo by o této naší budoucí velikosti mohl pochybovat?“ ⁷⁾

Pokud tedy Bůh shlíží na Američany příznivě, nic by nemělo bránit obrácení ostatních národů k jejich krédu způsobem, jaký sami Američané uznají za vhodný.

A tak na jedné straně vidíme izolacionismus – Amerika se musí oddělit a chránit před vnějším, zkaženým světem – ale na druhé také palčivou nutnost „křížového tažení“, kdy je třeba světu postupně vštípit univerzální hodnoty amerického systému. V ekonomice však volnotržní zásady nikdy nepřekážely využití protekcionismu tam, kde to bylo považováno za nezbytné; a stejně i v zahraniční politice se izolacionismus zvládá dobře doplňovat s „křižáckým“ duchem. Jedná se totiž o dvě strany téže mesianistické mince a typický příklad, jak politický univerzalismus sloužívá jako maska pro etnocentrismus, tedy osobitý model s charakteristicky celosvětovými ambicemi.

Tato vše prostupující jistota vysvětluje i mimořádnou stabilitu amerického systému. V průběhu své historie poznaly Spojené státy pouze jediný zásadní politický model, který se od dob Otců zakladatelů v podstatě nezměnil. Ústava, vycházející z Lockeových myšlenek a osvícenských idejí obecně prohnaných sítem puritanismu, se tak časem stala bezmála náboženským monumentem skutečně náboženského amerikanismu. Levicoví i pravicoví Američané se shodují na svém poslání šířit toto „slovo“ celému lidstvu. Ani ti nejšílenější utopisté pak nezpochybňují autoritu ústavy nebo nejvyšší postavení autonomie jednotlivce. Systém je snad možné opatrně vylepšovat či reformovat, na jeho základy se však sahat nesmí – splývají totiž se samotnou existencí země. Zatímco v Evropě lze odkazovat k některému z nespočtu minulých politických modelů, americká politická debata se limituje na poměřování vzájemné hodnoty Hamiltona, Jeffersona, Washingtona atd. Fašismus s komunismem Ameriku nikdy zásadněji neovlivnily, stejně jako kontrarevoluce, kritický marxismus, anarchosyndikalismus, situacionismus atd. Semináře z politologie se často odvíjejí od nekonečných debat o díle Otců zakladatelů, bez výjimky vyobrazovaných jako nepřekonatelní velikáni. Dokonce i věčná diskuse federalistů s antifederalisty, hamiltoniány a jeffersoniány je ve skutečnosti jen rodinnou rozmíškou, jež nijak nezpochybňuje sdílený politický konsenzus.

Americká domácí politika se tak často smrskává na soupeření dvou hlavních stran, jež ovšem z pohledu Evropanů vlastně říkají totéž. Volební proces i se svými sjezdy podobnými cirkusovým představením je zcela odvislý od peněz, a proto se v Americe „demokracie“ rovná finanční oligarchii a volby jsou tak finančním výlevem třídy miliardářů. Obyčejní Američané považují za normální, že politik musí být bohatý – sám mám za to, že na lidi současně bohaté i mocné by společnost měla pohlížet s krajním podezřením – stejně jako předvádění manželek a dětí na veřejných akcích, prokládaných náboženskými slogany v projevech. V zemích kontinentální Evropy by hlavu státu, která by své příznivce oslovovala slovy „Bůh vám žehnej!“ a vybízela poslance k modlitbě a půstu, mnozí považovali za zralou k hospitalizaci v psychiatrickém zařízení.

Rubovou stranou tohoto ochromení institucí pak je ohromná míra konformismu a jednotvárnosti společnosti, jež si generaci za generací se stejně sebeuspokojenou jistotou přitakává, že Amerika je „svobodná země“, zatímco se sveřepě drží zavedených způsobů, konvencí, sloganů a samozřejmě i neměnných uniforem (džíny a triko se znakem univerzity, kam člověk nechodil, příp. baseballového týmu, za který nehraje). Tato jednotvárnost neunikla už Alexisi de Tocquevillemu, který si všiml, že po sobě jdoucí období poprasku a nových prchavých mód v Americe nikdy nedají vzniknout ničemu novému. Asi v téže době označila komtesa z Merlinu americký život za „nekonečnou lekci z geometrie“.

Tatáž mesianistická jistota uvádí do pohybu i americkou zahraniční politiku, jejíž hlavní zásada zní, že co je dobré pro Ameriku, musí být dobré i pro zbytek světa – který na oplátku musí Americe dovolit, aby od svých spojenců očekávala peněžní příspěvky a pochvaly. Coby sekularizovaný puritánský ideál je tak jejich zahraniční politika založena na premise, že snad jedině nedostatek informací nebo nenapravitelné zlo cizích předáků může vysvětlit nechuť cizinců přijmout americká způsob života. Jak napsal Jean Baudrillard, Spojené státy jsou společností,

„jejíž naivitu lze popsat jedině jako nesnesitelnou, ovládané utkvělou představou, že Amerika je dokonalým dovršením všeho, o čem ostatní sní.“ ⁸⁾

„Mezinárodní vztahy“ potom nejsou ničím jiným než globálním šířením amerického ideálu na celoplanetární úrovni. Jelikož si osobují ztělesnění modelu dokonalosti, necítí se Američané povinováni poznávat jiné – povinnost osvojit si americké způsoby připadá ostatním. „Není to rovnocenný vztah, protože Amerika se nemá čemu učit, ale sama už vládne vším, co za učení stojí,“ všímá si Thomas Molnar. ⁹⁾ A vskutku – vše, co se odehraje v Americe, musí časem doputovat i do zbytku světa. Jinými slovy má zahraniční politika za cíl vytvoření jednoho lidstva, které už žádnou zahraniční politiku nebude potřebovat. Proto by nás neměly překvapit americké nezdary na mezinárodní scéně, jejichž příčinou velmi často bývá právě americká neschopnost připustit si, že jiné národy mohou uvažovat jinak než oni. Pro Američany vlastně vnější svět („zbytek světa“) neexistuje – nebo existuje jen do míry své amerikanizace, což je nezbytná podmínka toho, aby se pro ně stal srozumitelným.

Řada pozorovatelů se pozastavuje i nad významem náboženství v americké společnosti. Heslo „In God we trust“ (Věříme v Boha) je vyvedeno na všech bankovkách a od roku 1956 je i národním mottem. Takřka všem obřadnějším událostem v zemi předchází nebo po nich následuje modlitba. Roku 1923 vyhlásil reverend J. B. Soames ve Washingtonu při aktu žehnání vojenské výzbroje: „Kdyby Ježíš Kristus přišel znovu na svět, byl by to běloch a Američan – a také by na to byl patřičně hrdý!“ Už Tocqueville si všimnul, že

„právě náboženství zrodilo anglosaské společnosti. Na to nikdy nesmíme zapomínat; ve Spojených státech se tak náboženství mísí se všemi národními zvyky a nálady, jež se v této zemi rodí.“ ¹⁰⁾

Náboženství navíc často dostává novou, optimističtější náplň, plně v souladu s požadavky praktického materialismu a touhami národa, který neotřesitelně věří v blahodárnost techniky a automaticky předpokládá – pojem tragična je mu totiž naprosto cizí – že vše nakonec dobře dopadne. Známý americký profesor Thomas L. Pangle ve své studii Montesquieueho a jeho vlivu na Otce zakladatele navrhuje přijetí liberálního, buržoazního republikánství a obchodního ducha jako nejlepšího režimu

„ze své podstaty stojícímu v protikladu nejen k jakékoliv nejistotě, ale také přísným občanským ctnostem klasického republikánství i náboženské sebe-transcendenci nebo nadpozemskosti.“ ¹¹⁾

Výsledkem tak je syntéza náboženství s optimismem převzatá z osvícenství, zakotvená v podobě směřování k budoucnosti a mystika pokroku. Od Johna Winthropa až ke Georgi W. Bushovi a Baracku Obamovi se Američané nikdy nevzdali víry v pokrok, což je skoro nevyhnutelně vede i k závěru, že materiální a technický rozvoj je jedinou cestou ke zlepšení lidstva. V tomto světě vede cesta ke spáse jedině skrze hromadění hmotných statků – odtud ostatně myšlenka „vykoupení“ prostřednictvím přijetím amerického způsobu života. Kalvinismus se už dříve pokusil vyřešit tento problém „predestinace“ výkladem hmotného úspěchu coby dokladu boží přízně. Oslava výkonu jednotlivce, duch kapitalismu a otupující ctnosti „hladce uzavíraného obchodu“ – to vše přiživuje naději, že akumulace bohatství jednoho dne vyhubí veškeré zlo. Zlo se zde stává „omylem“, nedokonalostí, již je třeba nakonec překonat ještě vyšším objemem obchodu a hospodářským „rozvojem“. Etika tak přestává být ospravedlněním zájmů a naopak dochází k pokusům podložit etiku zájmy. Jefferson v dopise Thomasi Lawovi z roku 1814 napsal: „Pravdou je, že příroda udělala z užitnosti člověku nejlepší a nejsměrodatnější ctnost.“ ¹²⁾ Soudce Oliver Wendell Holmes o sto let později dodal, že:

„Nejlepší zkouškou pravdy je schopnost myšlenky obstát v tržním soupeření a pravda je jediným důvodem, na jehož základě lze bezpečně vykonat jejich přání.“ ¹³⁾

V Americe se tak pravda podle všeho stala obchodní záležitostí a tele-evangelisté před svými nekonečnými sponzorskými apely káží své „evangelium prosperity“ – bohatství má být známkou toho, že člověk bude spasen.

Pokračování příště.

Z francouzštiny přeložil Tomislav Sunić, z anglické verze na webu Radix Journal přeložil T.K..

1. Listy federalistů č. 14, 30. listopadu 1787.
2. John Winthrop, A Modell of Christian Charity (1630), Collections of the Massachusetts Historical Society (Boston, 1838), 3rd series 7:31-48, cit 15. 6. 2016, http://winthropsociety.com/doc_charity.php. Winthrop své kázání pronesl na palubě lodi Arbella cestou do kolonie v Massachusetts Bay. „Město na hoře odkazuje na biblický verš Matouš 5:14: „Vy jste světlo světa. Město ležící na hoře nemůže být skryto.“
3. Election Sermon at Boston, 29. dubna 1669.
4. The Character of George Washington, Speech at a Public Dinner, Washington, 22 února 1832.
5. John Adams Thomasi Jeffersonovi, 15. listopadu 1813.
6. Sochu Svobody darovala USA francouzská vláda. Na svém současném místě u ostrova Manhattan stojí od roku 1886. Báseň Emmy Lazarusové „Nový kolos“ vznikla v roce 1883 a roku 1903 byla vyryta na bronzovou plaketu a ta následně umístěna do spodního patra podstavce Sochy.
7. John L. O’Sullivan, “The Great Nation of Futurity,” The United States Democratic Review, sv. 6, 1839.
8. Jean Baudrillard, America.
9. Thomas Molnar, L’Américanologie.
10. Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe,
11. Thomas L. Pangle, The Theological Basis of Liberal Modernity in Montesquieu’s “Spirit of the Laws” (Chicago and London: University of Chicago Press, 2010), 100.
12. Thomas Jefferson Thomasi Lawovi, Esq., 13. června 1814.
13. Abrams v. United States, 1919, oponující mínění.