V dávných dobách v Japonsku procházeli budoucí samurajové od ranného dětství přísnou výchovou, která je měla naučit perfektní sebekontrole. Jejich výcvik se skládal z výcviku bojových umění v souladu se zásadami Zenu, buddhistického směru, který fascinoval mnoho Evropanů. Ti si později do tohoto učení přidali vlastní esoterické interpretace, které byly často zavádějící a plné tajemně znějících, avšak prázdných slov, jako třeba: dech, osvícení, harmonie, vznešená pravda….

Na praktikování Zenu je ve skutečnosti jen málo tajemna. Spíše tam můžeme nalézt metody, které jsou podobné běžným řemeslům a namísto racionality se Zen zaměřuje na trénink gest a cvičení rychlých reflexů. Aby se Japonec naučil vařit, nejdříve musí celý měsíc pouze mýt nádobí. Poté může začít s dalším stupněm, loupáním zeleniny. Až potom může začít s vařením vody a úplně nakonec může do vody přidat rýži či jiné suroviny. A to jsme teprve na začátku. Uplynou celé roky bez jakéhokoliv učení, s absolutní oddaností svému mistrovi, dokud jeho reflexy nebudou perfektní. Zen postupuje úplně stejně, i když se to mnohdy zabalí do lichotivé aury mystiky a rafinovanosti.

Slovo Zen pochází ze sanskrtového výrazu Dhyana, což znamená meditace. Toto učení nejspíše přišlo nejprve z Indie do Číny kolem roku 600 a do Japonska se dostalo ve 12. století, kdy se ustanovil v Japonsku pevný feudální řád. I když k tomu to slovo svádí, je nepřesné mluvit v případě Zenu o meditaci. Není zde žádná velká myšlenka. Myšlenky se naopak popírají za účelem získání perfektních reflexů díky nekonečnému opakování stejných vět a gest. To ovšem známe z ostatních náboženství a jejich zaříkávání a modliteb. Nemyslete! Vyprázdněte svou mysl! Nechte ji odpočinout a sami uvidíte, jaké příznivé účinky to má. Svou mysl vyprázdníme nekonečným opakováním stejné mantry: Pochválen budiž Buddha (či Bůh).

Zen není soubor myšlenek, filosofie ani náboženství. Je to odvrhnutí dogmat a víry, i když obsahuje praktikování „meditace a spirituální cvičení“. Následovníci Zenu propagují metodu „kaoan“, která je naprosto v rozporu se západním myšlením, protože odmítá roli rozumu. Nejstarší zenová báseň začíná slovy: „Konflikt mezi  spravedlností a nespravedlností, pravdou a nepravdou, je choroba mysli.” Tato absence pochybností překvapí každého racionalistu, který je zvyklý na teoretické zápasení a argumentaci. Pokud se ale máme vyhnout akademickým debatám bez odpovědi, má tento přístup své opodstatnění.

Pocit o nadřazenosti přírody

Když vzdělaný evropský návštěvník položil zenovému mistru nějakou otázku, ten mu nalil šálek čaje tak plný, že přetékal. Evropan se zeptal: „Mistře, copak nevidíte, že hrnek přetéká?“. Na což mistr jemně odpověděl: „Jak tě mohu něco naučit, když tvá mysl je jako tento hrnek? Přišel jsi sem s myslí příliš plnou. Nepřišel jsi se učit, přišel jsi diskutovat a kritizovat. Nemůžu tě nic naučit“. Takový závěr může člověka západně smýšlejícího velmi vykolejit, protože je zvyklý klást otázky a zpochybňovat. Přesto je zenové vyprázdnění mysli a koncept nemyšlení výukovou metodou.

Právě proto jsou pro samuraje Zen a výcvik se zbraněmi tak provázané věci, že nelze přesně určit, co souvisí s čím. Zenové chrámy mají meditační místnost, což je to samé dojo využívané jejich mistry k výcviku bojových umění. Tito mistři můžou a nemusí být zenovými mnichy. Tato představa mnicha je velmi vzdálená mnichům křesťanským.

Jádro Zenu spočívá v přesvědčení, že krása, rovnováha, řád a harmonie jsou ztělesněny přírodou, což s menšími odchylkami byla převažující myšlenka i v době evropské antiky. Když totiž srovnáme lidi s bytostmi přírody, rostlinami, stromy, ptáky a rybami, často vycházíme ve srovnání s nimi jako postižení. Není nic krásnějšího a tajemnějšího než jarní rozpuk květů. I nejkrásnější mladá dívka může těžko soupeřit se srnou ženoucí se jako tanečnice lesem. I nejhbitější válečník je ve srovnání se lvem či levhartem pomalý.

Zenové vysvětlení zní: lidé kulhají kvůli svému rozumu. Pro Zen totiž není rozum, racio, výhodou, nýbrž příteží, od které se musíme osvobodit. Myšlenka se totiž staví jako překážka mezi skutek a vykonavatele. Rozum, který lidé Západu staví nade vše ostatní, se v Zenu jeví jen jako omezená a primitivní fáze vnímání a konání. Abychom se mohli vyrovnat levhartově bleskové rychlosti, musíme odhodit myšlení a získat perfektní automatické reflexy.

„Neupínejte svou mysl na špičku meče, na pohyb, oči vašeho soupeře či cíl“ praví mistr šermíř. „Pravidlem je vidět bez dívání se, vnímat bez upínání pozornosti, cítit v předstihu namísto pouhé reakce a zaútočit“. Všechen výcvik spočívá v tom dostat se do bodu, kdy váš protivník bude čitelný a předvídatelný, jeho útok bude zřejmý ještě než ho provede. V jistém smyslu se to dá přirovnat k tomu, co umí zkušení řidiči nebo lyžaři. Bojová umění se ale rozhodně neomezují jen na trénink reflexů. Jak je vidět na příkladu kenda, je tu i silný náboženský prvek.

Kendo jako náboženský rituál

Bojovníci kenda, většinou mladí muži, sedí na patách, vzpřímeně a tiše, s helmami a rukavicemi před sebou. Záblesky slunce se odráží od jejich masek. Dva protivníci vstanou, těla obalená zbrojí, na hlavách masky. V rukou třímají shinai z tvrdého dřeva. Pokloní se jako výraz úcty bohům svatyně.

Ještě než začne bleskurychlý útok, je kendo, japonský šerm, o tichu, meditaci a koncentraci. Je to celá liturgie, kde je západní pozorovatel svědkem hutné atmosféry tajemna, která celý rituál obklopuje. Mezi šermem praktikovaným v Evropě a kendem je mnoho rozdílů. V Evropě šermuje jen málo lidí, zatímco kendo má v Japonsku miliony stoupenců. Jedno je kvalitativní sport, druhé je mnohem obsáhlejší bojové umění. Jedno dává důraz na sílu svalů, rychlost a praktickou inteligenci. Druhé mobilizuje celou existenci, tělo i duši. Šermířský boj je sportovní událost. Kendo je náboženský rituál.

Rozdíl je vidět ještě víc, když si uvědomíme, že Japonsko je modelový příklad moderny. Proč v Evropě ztratil meč svůj symbolický význam, zatímco na Dálném Východě zůstává obklopen aurou spirituality? Proč je Japonsko takto nadřazeno Evropě? Nebylo tomu tak vždy, v historii byla role meče ctěna i zde. Vztah evropských rytířů ke svému meči jistě nebyl menší než u samurajů. Rozdíl je v tom, že na rozdíl od svých japonských protějšků, rytíři nepřijali za svou všeobjímající morálku. Cestu (do) jak tomu říkají Japonci.

Přestože to mělo nakročeno k vlastní etice, evropský noblese d´épée se netěšil ani ze svobody, ani z duševní síly, která by dovolila konceptualizovat vlastní morálku. Nikdy jsme neměli vlastní Bushido.

Jakmile bylo ve 4. století přijato na Západě v Římské říši křesťanství, všechno se změnilo. Privilegium morálního diskurzu se mužům meče vyhnulo, což nebyl jednoduchý vývoj. Historička Zoé Oldenburg to ve své knize Les Croisades shrnuje takto: „Neustálé nepřátelství mezi kleriky a rytíři, které se prolíná celým středověkem, ukazuje jak moc byla vojenská šlechta Západu nehodná tohoto náboženství, přestože ho přijali za své už před staletími.“

Bushido a Hagakure

V 17. století začalo tzv. období Edo (pojmenované podle bývalého názvu Tokia), kdy šógunové z Tokugawy nastolili v zemi občanský mír po dlouhém období válek mezi různými daimjó (feudální váleční vládci). Tímto se udržování velkých samurajských armád stalo zbytečným a mnoho samurajů se ocitlo bez práce a byli deklasování na róniny, samuraje bez pána. V této těžké době Yamaha Soko přišel s konceptem Bushido, tedy cesty válečníka, což není ani tak kodex, jako spíš seznam životních zásad. Kodex by totiž znamenal pevná pravidla, kdežto „do“, neboli cesta, je étos každodenního života, škola chování.

Bushido je v přísném souladu se třemi základy japonského spiritualismu: šintoismem, zenovým buddhismem a konfuciánstvím. Čerpá ze šintoistické všeobjímající povahy, kde není žádné předtím a potom, kde se kombinuje uctívání předků a přírody. Bushido se zde inspiruje, avšak stejně tak rozvíjí buddhistické ctnosti zřeknutí se pozemských statků a nesobeckosti. Toto je ovšem japonský buddhismus, který je oproštěn od nenásilí a reformovaný zenovou moudrostí, která hlásá sebeovládání skrz praktikování „cesty“, v tomto případě příhodně cvičením spousty bojových umění. Nakonec třetí zdroj, konfuciánství, je moudrostí vztahující se ke společenskému životu. Kromě zdvořilosti nabádá lidi k tomu, aby přijali své povinnosti podle své pozice ve společenské hierarchii.

Během dlouhých let tréninku si budoucí samuraj projde obrovskou změnou. Oprostí se od strachu ze smrti, což je vrcholné tajemství umění meče. Yamamoto Jocho ve spisu Hagakure (sborník samurajských zásad ze 17. století) píše, že „cesta válečníka znamená nalézt ve smrti sebe sama. Pokud si musíš vybrat mezi životem a smrtí, jednoduše se smiř se smrtí. Není to žádná obtížná volba, prostě jí vyjdi vstříc, sebevědomě. Smrt bez snahy o správný cíl není nic jiného než psí zdechnutí, zbabělá cesta válečníků z Kamigaty. Lidské bytosti mají sklon preferovat život. Je přirozené logicky si obhajovat lidskou touhu zůstat naživu. Pokud jsi ale selhal ve svém poslání a nevzal si život, jsi zbabělec. Mluv se svou smrtí každé ráno a noc. Jen tak se můžeme zbavit touhy po životě a strachu ze smrti!“ Yamamoto dodává.

Není náhodou, že symbolem samurajů jsou květy třešní, které opadají předtím než zvadnou. „Jako paprsek ranního slunce, květ třešně odchází, tak i muž bez bázně a hany se musí odpoutat od existence, tiše a s nezlomným srdcem.“

Slova a činy

Toto odpoutání není vidět nikde lépe než v japonském rituálu dobrovolné smrti vyhřeznutím břicha, seppuku. Podle čínské tradiční medicíny je oblast břicha pod pupkem jádrem života v těle.

Seppuku nikdy nebyla jen způsob, kterým se samurajové vyhli zneuctění. Je to také způsob kterým samurajové ukazovali svou velikost skrz heroický a pochvalně přijímaný čin.

Byli naučeni pohrdat těmi, kteří mluví aniž by konali. Věřili, že jediný čin řekne více, než nejdelší proslov, protože slova můžou klamat. Věřili naprostou upřímnost tohoto nejvyššího aktu, že nikdo tváří v tvář smrti nedokáže lhát.

Ve své eseji nazvané „Dobrovolná smrt v Japonsku“ Maurice Pinguet srovnává ducha japonské šlechty a evropské aristokracie v jejích letech úpadku, mezi koncem šestnáctého a začátkem sedmnáctého století. Tyto řádky se nečtou lehce: Přestože vyznávali stejné zásady cti, francouzská vojenská šlechta nedokázala prosadit své hodnoty, protože po neúspěchu Fronde, buržoazní verze křesťanské charity nakonec triumfovala. Šlechta se utěšovala zesměšněním farizejství, vysmíváním se dvořanským pokrytcům a jejich důvěřivým obětem. La Rochefoucald a stará odbojná šlechta poté začali hledat útočiště v Jansenismu. V Japonsu tento bojový etos uspěl proto, že prosazoval zřeknutí sebe sama. Protože ten, kdo chrání svou čest svým životem nemůže být podezříván z falše. Koná, a to stačí. Koncept Seppuku dokázal ochránit bojovou etiku od jakékoliv vojenské hierarchie, což samurajům zajistilo suverenitu nad svými životy. Dobrovolná smrt coby nejvyšší cena posvětila celý tento systém bojových závazků.

Na konci 2. sv. války dosáhla dobrovolná smrt v Japonsku výjimečného statutu, kdy se po mladých pilotech kamikadze požadovala nejvyšší oběť. Toto slovo v překladu znamená božský vítr a odkazuje na zázračný tajfun, který v roce 1281 rozmetal mongolskou invazní flotilu. Byla vytvořena speciální letecká jednotka ve snaze odvrátit nevyhnutelné pomocí sebevražedných útoků. Poprvé se s ním Spojenci setkali 25.10.1944

V součtu se obětovalo 2198 pilotů, potopeno bylo 24 amerických lodí, 288 bylo poškozeno. I přes tyto ztráty nebyla nepřátelská moc na moři nijak zásadně oslabena. Každý kamikaze si na svůj poslední let bral tradiční meč a držel ho blízko u sebe. Byla to zbytečná smrt? Možná ano, ale rozhodně nebyla absurdní. Pouze pasivní smrt je bezvýznamná. Pokud si ji člověk přeje, dává jí svůj vlastní význam, třebaže nemá žádný praktický dopad.

Duše Evropana není této mluvě zcela hluchá. Toto poselství hraje na struny, které jsou skryté běžnému oku. Není náhodou, že rituální sebevražda spisovatele Mishimy 25. 11. 1970 získala takové ohlasy ve Francii a jinde v Evropě, kde se v dávných dobách taktéž ctilo vyprázdnění mysli tváří v tvář smrti.

Zdroj: counter-currents.com

***

Tento text je výňatek z Vennerovy knihy Un samouraï d’Occident: Le Bréviaire des insoumis (Paris: Pierre-Guillaume de Roux, 2013). Z francouzštiny do angličtiny přeložil Guillaume Durocher. Durocherův článek, který shrnuje nejduležitější teze Vennerova „Samuraje Západu” si můžete přečíst zde:

Testament evropského patriota: recenze „Breviáře nepodrobeného“ Dominique Vennera – část 1.

Testament evropského patriota: recenze „Breviáře nepodrobeného“ Dominique Vennera – část 2.