Vybídnutí, abych napsal pro naše student­stvo několik vět, by poukázaly na možné cesty ze zmatku této doby, nemohl jsem nevyhověti, nechť je to kdekoliv. Neboť nej­větším nebezpečenstvím pro národ a jeho stát jest, přestane-li mládež věřiti v národní ideály. Není tak nebezpečno věřiti v ideály třeba bludné, jako nevěřiti vůbec v nic. Tu potom nastává jen posměch ze všeho, který u nás začíná bez ostychu se ozývat na místě pravdy. Díla i činy velké hodnoty pro národ zlehčují se posměšně podle stranických zá­jmů. Není již u nás jednotné míry pro hod­noty, ani kulturní, ani mravní.

Národ jest organický celek, ano jest i více, mravní osoba. Jestliže tento celek se rozpa­dává v části, které se mezi sebou potírají, vede to nevyhnutelně k záhubě celku, s nímž zahynou též všechny části: nerozpomeneme-li se na účely a ideály národního celku. Právě před válkou byly u nás strany v nejprudších bojích mezi sebou; bylo to vhod temné moci, která chystala válku; snad i rozdmychovala ty boje, aby národ se ocitl ve válečné vřavě ochromený. Také tenkrát ozývaly se hlasy, aby se ustalo v tom boji a národ se sjednotil k zápasu o společný účel před černými mra­ky hrozící bouře. Ale tyto hlasy byly hanlivě okřikovány: vstupte sami do stran, nebojte se bláta a pracujte ve stranách.

Za války národ se sjednotil, rozpomenul se na sebe sama a na své tradice. Dobyl si ná­rodní svobody. Ale špatná tradice stranic­kých svárů vyrazila hned zas jako plevel; a trvá již 10 let a rozmnožuje se, ke škodě národa i státu. Je třeba k tomu, abychom se rozpomenuli sami na sebe jako národ, čekati zase až na smrtelné nebezpečenství? Je ho­den svobody, kdo jí užívá k vlastní škodě?

Mládež, která se oddala chudému povolání inteligenta, klade zřejmě duchovní hodnoty výše než hmotné statky. V tom se nemýlí, neboť duch vládne hmotami. Tato mládež jednou povede národ, až se naplní míra škod, které mu přináší vedení těch, kteří dbají předně o hmotné statky, ke škodě národa. Hmotné škody se brzy napraví, ale duchovní škody, ochromení ducha národního a národ­ního charakteru, mohou se státi nenapravitel­nými.

Mládež nemůže napraviti zmatky této doby; nenaléhá to teď, doba ta je příliš krátká v životě národa. Ale přece je mládež povo­lána, ano, podle zákona i povinna zasahovati volebním lístkem do správy věcí národních a státních. Povinné volby, které omezují nadto ještě volební vůli, nepřinesly dosud a nemohou nikdy přinésti žádné nápravy. Neboť v zákoně jmenované volební strany staly se bez zákonného základu trvalými politic­kými činiteli, a to neosobními, a tudíž neod­povědnými. Zvolený není odpovědný svým voličům, ač z nich pochází všechna moc.

Mládež nemůže napraviti zmatky této doby; ale za 10–20 let stane se hospodářem na národním statku. Nyní nechť se pozorně učí chybami jiných, aby je napravila, až jednou přejme hospodářství národa a jeho státu.

Ke správě lidských věcí je třeba ideálu, účelu všem dobrého, a třeba usilovat o jeho uskutečnění. Ideálem lidské společ­nosti nemůže být jen péče o hmotné pro­středky, nýbrž o vlastní účely, které mohou být jen duchové, kulturní hodnoty. Bez du­chových ideálů, jen podle hmotných potřeb, spravují se pudově jen společnosti zvířat. Jaký pokrok – v tomto směru?

Národní ideály nemohou být utvo­řeny nově, poněvadž národ je společenství historické. Žádný národ nemůže vzniknouti jako voda z par, nýbrž musí se vyvinouti na základě dědictví předkův. I ame­rický národ potřeboval k tomu staletí. Du­chovní dědictví předkův jsou jazyk a litera­tura a zvláště umění. A národní ideály mají za základ národní tradice, v nichž se zrcadlí charakter národa jakožto mravní oso­by. Tradice obsahuje skutky předků vyko­nané za duchovními účely. Skutkové předkův mají býti chloubou, ale též výstrahou potom­kům.

Nejmladší naše tradice jsou účely a skutky našich národních buditelů. Tato tradice jest naší chloubou, jak uznávají všichni národo­vé, kteří ji poznali. Nevidím, že by nám měla býti v něčem výstrahou. Živě ozývá se tra­dice husitská; chloubou je nám, pokud měla za účel posílení mravního charakteru národa a boj za jazyk český a slovanský; ale vý­strahou mělo by nám být chiliastické blouz­nění, jaké se v jiném způsobě jeví i v naší době; jeho odstrašující stopy možno spatřiti na Vyšehradě. Nejsilnější zůstává tradice sv. Václava, tradice sjednocení svářících se kmenů v jeden národ; a její výstraha před bratrským záštím. A konečně nejstarší tra­dice, silná na Moravě i na Slovensku, tra­dice cyrillo-metodějská, jejímž cílem bylo sjednocení Slovanstva křesťanskou kulturou. A největší výstrahou jest – opuštění této tradice.

Každý člen národa je také členem některé jeho třídy nebo strany, i jest povinen hájiti své třídy. Ale nechť ve své třídě stále horli­vě připomíná, aby nestavěla své zájmy nad zájmy národa a jeho státu.

Publikováno ve Vlajce, č. 2, 1928.

***

Text byl aktuálně publikován také coby jedna z příloh reedice knihy Vlajka od profesora Nakonečného, kterou vydalo slovenské nakladatelství Sol Noctis.