Příroda!
Jsme jí obklopeni a ovinuti – neschopni z ní vystoupit a neschopni dostat se hlouběji do ní. Nevzývána a nevarována přijímá nás do koloběhu svého tance a prohání nás, až zemdlíme a padneme jí z loktů.
Vytváří věčně nové tvary; co tu jest, ještě nebylo; co bylo, již se nevrátí – všechno je nové a přec jen stále staré.

Žijeme uprostřed ní a jsme jí cizí. Bez ustání s námi hovoří a svého tajemství nám nezrazuje. Stále na ni působíme a přec nad ní nemáme moci.
Zdá se, jak by vším směřovala k individualitě a ve skutečnosti na individua nedá.
Pořád buduje a pořád ničí a její dílna je nepřístupna.
Je jedinou umělkyní: z nejprostší hmoty k největším protikladům; beze zdání námahy k největšímu zdokonalení – k nejpřesnější určitosti, potažené vždy něčím měkkým. Každý z jejích výtvorů má svou odlišnou podstatu, každý z jejích jevů je pojmem zcela pro sebe, a přece se to vše pojí v jednotu.
Hraje divadlo: vidí-li je sama, nevíme, a přec je hraje pro nás, kdož stojíme v koutě.
Je v ní věčný život, vznik a pohyb a přece se nehýbe kupředu. Proměňuje se věčně a chvilky v ní není stání. Nezná pojmu trvání a všechnu zastávku proklela. Je pevná. Její krok je vyměřen, její výjimky jsou vzácné, její zákony neproměnné.
Vše promyslila a neustále rozvažuje; ne však jako člověk, než jako příroda. Vyhradila si zvláštní všeobsáhlý smysl, jehož jí nikdo neodkouká.
Lidé jsou všichni v ní a ona je v nich ve všech.
I to nejnepřirozenější je přírodou. Jejích dětí je bezpočet. K nikomu není nadobro skoupá, má však své miláčky, k nimž se chová marnotratně a obětavě. Tomu, co je velké, zajistila svou ochranu.
Chrlí svá stvoření z nicoty a neříká jim, odkud přicházejí a kam jdou. Jen ať si běží, dráhu zná ona sama.
Podívaná, jakou poskytuje, je stále nová, jež to vytváří stále nové diváky. Život je její nejkrásnější vynález, a smrt, to je její chytráctví, jak míti mnoho životů.
Zahaluje člověka do mlh a věčně ho pobádá k světlu. Činí z něho setrvačně těžkého tvora lpějícího na zemské hroudě a vždy znova ho roztřepe k výškám.