Etymologicky: co činí svébytným. Identita národa je to, co jej dělá nezaměnitelným a nenahraditelným.

Atributem, tj. podstatným znakem lidstva je rozmanitost a svébytnost jeho národů a kultur. Jakákoli homogenizace se prakticky rovná torporu a smrti. Univerzalismy se vždy ve jménu jediného nebo výlučně platného antropologického modelu snažily označovat identity za bezvýznamné podružnosti.

Etnická a kulturní identita tvoří jednotu: zachovávání kulturního dědictví a jeho rozvoj předpokládá blízkou etnickou spřízněnost uvnitř každého národa. Lidstvo bude schopno čelit výzvám, jimž je vystaveno, teprve když se stane pluriversem, tzn. (ne vždy mírumilovnou) koexistencí úplně odlišných, sebestředných etnik.

Avšak pozor: vůbec první základ identity je povahy biologické; bez něj zbylé dva – kulturní a civilizační – nemají žádné opodstatnění. Jinak řečeno: identita národa, jeho paměti a jeho pojetí života je založena především na jeho konkrétních genetických základech (dědičných vlohách).
Republikánští, univerzalisticky smýšlející jakobíni, kteří brání „identitu Francie“ a francouzskou „kulturní specifičnost“, zároveň však považují za možné houfně integrovat etnicky cizí živly, zabloudili do ideologicky slepé uličky a jsou zapleteni do absolutního rozporu.Neboť pojem „identity“ je samozřejmě úzce spjat s etnocentrismem a je proto naprosto nemožné spojovat jej s názory, které v rámci Evropy hájí „etnopluralistické soužití“.

Z tohoto hlediska Pierre Vial velmi výstižně píše: „Identita je výslednicí tří základních složek v životě bytosti, bytosti individuální, ale také oné kolektivní bytosti, kterou je národ: rasy, kultury a vůle“ (v: Une terre, un peuple). A proto žádná z těchto složek není sama o sobě dostačující: bez relativně homogenního biologického základu nemůže žádná kultura prospívat a dále se vyvíjet. Avšak sám biologický základ nemůže zajistit kontinuitu kultury, jestliže k tomu národ a jeho elity nepudí vůle. Konečně je třeba dodat, že kultura nemůže ani prospívat ani přežít, když byly zničeny její elity, tedy když byl národ zbaven vědců.

Pojem identity je dnes dominující egalitaristické, universalistické ideologii trnem v oku: zaprvé, je extrémně „opovrženíhodný“, neboť na něm ulpívá podezření, že má jaksi „etnický“ nebo „rasový“ nádech (což je ostatně správné); zadruhé ho nelze uplatnit – ze stranických nebo volebních důvodů – proti korsické nebo bretonské identitě, o židovské, kterou se dnes už neodváží popírat nikdo, ani nemluvě. V 19. století, když „sekularizovaní“ univerzalističtí Židé jako Karel Marx hlásali s pokrokářskou důsledností vymýcení židovské identity s jejími tradicemi, s jejím náboženstvím, s jejím kanonickým sňatkovým řádem tomu tak nebylo. Jak může být tento trapný rozpor překonán?

1. Na identity národů, které tvoří Evropu, se neútočí otevřeně, ale jsou neutralizovány, podrývány, sníženy na úroveň obrazárny nebo folklóru (v pejorativním smyslu slova), tedy oproštěny od jakéhokoli etnického hlediska. Akceptuje se jen jazyková identita – ale jen pro forma a velmi rezervovaně. (Levicoví) zástupci bretonských hnutí, která bojují za autonomii Bretaně, budou neúnavně opakovat, že Ne-evropan, který se usadí v Bretani, se automaticky stává – Bretoncem. Tím je hlubší smysl slova „Bretonec“ vyprázdněn: Bretonec bude (přesně jako „Američan“) univerzalistické, prázdné slovo.
2. Dává se na srozuměnou, že identita je akceptovatelná u alogenních národů; je ovšem pokládána za zlo (protože je „rasistická“), jakmile ji nárokují Evropané.

Jinými slovy, brání se africká, karibská, arabsko-muslimská atd. identita, avšak jakýkoli identitní požadavek evropských národů nebo kmenů se ihned stává předmětem hermeneutického slídění po politickém smýšlení. Evropané jsou důtklivě nuceni setřít jakoukoli stopu identity (anebo ji svěřit muzeu), neboť v jejich případě je prý krajně „nebezpečná“.

V budoucím světě, globalizaci či západní ideologii navzdory, nebude sám pojem identity v žádném případě v nebezpečí: budoucnost totiž přinese posílení velkých kulturních světů Jihu.

Jediná identita, která je opravdu ohrožena, je identita oněch „nebezpečných“ národů (jako dříve existovaly „nebezpečné“ třídy): autochtonních národů Evropy. Mít identitu je jim bezmála zakázáno. A proto musejí energicky reagovat a vyvarovat se toho, aby se boj o identitu omezil na muzeální kult minulého.
Idea identity musí také jít ruku v ruce s ideou kontinuity (podle definice Roberta Steuckerse). Neboť identita není žádný rigidní pojem: člověk se musí vyvíjet a přitom zůstat sám sebou, uvést v soulad bytí a vznikání. Identita je pojem dynamický, ne statický, čistě konzervátorský. Musí být chápána jako fundament dynamického trvání národa v dějinách, tzn. jako kontinuita jeho generací.

Dialektická jednota identity a kontinuity národu dovoluje, aby sám budoval vlastní dějiny.

 Guillaume Faye – Proč bojujeme