Několik slov k uctění života a díla Guillauma Faye.

Pravděpodobně pro žádného čtenáře Arktos Journal nebude novinkou, že včera 7. 3. 2019 podlehl Guillaume Faye po dlouhém boji rakovině v pokročilém stadiu.

Počet lidí ovlivněných jeho idejemi by určitě zahrnul všechna jména předních intelektuálů a aktivistů současné disidentské pravice; takový byl jeho vliv a taková je naše ztráta. Tato zpráva těžce zasáhla všechny, kteří se dnes hlásí k našemu hnutí, protože myslitelů, kteří dokážou uvažovat současně globálně i lokálně, v minulosti, budoucnosti i přítomnosti, teoreticky i prakticky, je zoufale málo. A i mezi nimi je jen málo těch, kteří oplývají takovou velkorysostí, jazykovou obratností a schopností předvídat jako právě Guillaume Faye. Jako bychom se všichni mrknutím oka stali slepějšími a hloupějšími, méně smělými, inovativními a trochu méně připravenými se vypořádat se záludnostmi zítřka.

Když zemře velká osobnost, je zvykem si připomenout a uctít skutky a ideje jejího života. Jelikož mi nebylo dopřáno cti poznat Fayeho osobně, toto shrnutí přenechám jiným. Nicméně bychom si měli uvědomit, že tyto kategorie, činy a ideje, se v životě pravého intelektuála bezpochyby překrývají, pokud už přímo nejsou spojeny v jeden celek. Je tedy určitě vhodné v momentě, kdy oslavujeme Fayeho život a uctíváme jeho památku, se na chvíli zastavit a připomenout si jistý zásadní koncept, který se vine jako zlatá nit celým jeho dílem. Je to jedno z jeho ideových „dětí“, kterým osud určil dalece přežít svého otce. Toto dnešní téma si vybíráme pečlivě, protože se nám zdá jako nejdůležitější podstata prostupující Fayeho dílem; nebojácný, neústupný, neúnavný „duch válečníka¨, který jak doufáme, s námi bude po všechny nadcházející dny a výzvy, přestože jeden z jeho vyvolených synů nás opustil. Jeden z charakteristických rysů Fayeho díla, kterého si určitě čtenář při prvním seznámení se s jeho knihami všimne, je evidentní vůle podívat se přímo do tváře potenciální multipolární katastrofě globálního rozměru, schopnost analyzovat tuto chmurnou realitu s neústupným realismem a zvážit co může budoucnost přinést dobrého či špatného a udělat to vše bez jakékoliv známky zmatenosti, naivního optimismu či rezignace.

Podívejme se na odvahu a skoro filosofický odstup následujícího výroku:

„Historie nás učí, že lidé nemění svou civilizaci díky uvážlivému rozhodnutí či ze své vlastní vůle, ale jen tváří v tvář chaosu, který sami způsobili“

Skoro bychom si mohli myslet, že to jsou slova nějakého historika zkoumajícího pád dávno mrtvé civilizace v odlehlé části světa než proslov situace vědomého muže stojícího před bezprostředním kolapsem své vlastní civilizace. Už dříve jsem zmiňoval důležitost katastrofického uvažování ve Fayeho díle a vymezil pro ně několik důvodů. Faye vše zakládá na myšlence bezuzdného psychologického realismu, neboli pohledu na lidské bytosti nikoliv jaké by měly či mohly být, ale jaké reálně jsou, tady a teď. Psychologický realismus většinou nabádá lidi k střídmosti nadějí a konzervativnímu potlačení politického optimismu. Pokud lidské bytosti ve většině nejde přinutit ke změně, natožpak zlepšení a pokud pokusy k násilným změnám vedou k nepředvídaným a většinou hrozivým následkům, pak je nanejvýš rozumné je ponechat na pokoji a odolat všem pokusům pozměnit základy společnosti. Psychologický realismus nabádá lidi k obezřetnosti, střídmosti a zdrženlivosti.

Každý kdo četl byť jen odstavec Fayeho díla pozná do očí bijící rozdíl mezi těmito přívlastky a osobností člověka, kterého si tu připomínáme. Spíše než obezřetnosti byl Faye vzorem drzosti, v nejlepším duchu tradice svého učitele. Stejně tak ani trochu neslevil ve svém odmítání špatností a nešvarů, které ničily prostředí kolem něho. Faye měl střízlivé pochopení pro limity hlav a srdcí zejména běžných lidí. Přesto právě to ho přivedlo k ještě tvrdší a nemilosrdné upřímnosti v jeho knihách. Když si uvědomil, že v naší současné společnosti je skutečná revoluce nemožná, stal se ještě mnohem revolučnějším ve svém uvažování. Jaký závěr z toho plyne pro nás?

Faye stejně jako my, nežil v „většině časů a míst“, žil v moderní době. V civilizaci, která se po dobu více než půl století oddává v podstatě sebedestruktivním choutkám ve jménu pokroku a zlepšení svých podmínek a práv.

Naše současné společnosti běží sprintový závod podél silnice, o které víme, že má někde nedostavěný konec. Možná na otevřeném poli, možná v horském průsmyku, možná na mostě překlenujícím propast. Faye vytušil tuto blížící se katastrofu jako součást a následek právě svého psychologického realismu, díky čemuž se ocitl ve zvláštní a nelehké intelektuální situaci: Nemohl ani v dobré víře usilovat o změnu světa, o kterém věděl, že je odsouzen k zániku a směřuje ke zkaženosti, natožpak nemohl nečinně sedět v naivní víře, že spravením nějaké díry v praskající přehradě by se zamezilo katastrofě visící nad našimi hlavami. Co se v takové situaci dá dělat jiného, než probudit co nejvíce svých bližních a naučit je plavat?

Právě v tomto úkolu uplatnil svou duši válečníka, aby nás všechny připravil na válku. Nejen válku vnější, která padá na národy a lid, ale i na válku vnitřní, která zasáhne člověka, který neúmyslně padl do pasti a plamenů. Nabádal nás, abychom se my, žijící v době největšího přebytku a míru, cvičili tvrdé disciplíně vojáka.

V tom samém duchu transformoval naše největší neštěstí (jmenovitě že nemůžeme udělat nic, abychom zamezili kolapsu světa) do naší největší výhody (že nemůžeme mít lepší přípravu pro budoucnost než snažit se dosáhnout nemožného, spravit potápějící se loď apod.). Fayeho samotná práce je pro nás školou.

Školou mysli když ne střídmosti, školou odvahy když ne obezřetnosti, školou připravenosti když ne zdrženlivosti. A více než co jiného, je školou ve způsobu Fayeho samotného: způsob tak cenný a vzácný, způsob muže žijícího upřímný život, prostý vulgárních iluzí a naprosto zbavený pocitů závisti, malichernosti, tužby a bojácnosti. Uctěme společně tento Fayeho duch alespoň jeden druhému, abychom už ho nikdy neztratili.

Arktos Journal postupně vydá úryvek z každého z našich překladů Fayeho knih, jeden každých 8 dní. Ti z nás, kteří Fayeho znají, nechť tyto úryvky berou jako poctu jemu a možnost reflexe všech věcí, které nás naučil. A ti z nás, kteří ho znají málo či vůbec mají příležitost se tímto seznámit s jedním ze zakladatelů současné pravice. Začneme s prvním Fayeho dílem vydaným Arktosem a vlastně prvním z Fayeho děl přeloženým do angličtiny: Archeofuturismus. První příspěvek týkající se názvu knihy je zde.

Osm titulů s devátým na cestě. Guillaume Faye zasvětil jeho poslední měsíce života na této Zemi prací pasující muži jeho ducha: nestrávil je bezcílným bloumáním, nepadl do zajetí rezignace a sebelítosti nad katastrofou známou jako smrtelný život. Strávil je usilovnou prací, navzdory vůli a varování lékařů, na dokončení své poslední knihy vydáním svých posledních sil. Mohl se do posledních dnů v tomto světě držet života, dělat vše aby ho ještě prodloužil, a nikdo z nás by mu to neměl za zlé. Přesto popustil uzdu válečníkovi uvnitř ještě jednou naposledy a dokončil svůj poslední opus Guerre Civile Raciale (Rasová občanská válka) ještě než nadešel úplný konec. Můžeme tedy směle říci, že Fayeho život skončil vítězně.

Fayeho poslední slova k nám tedy přijdou, dalo by se říci, ze záhrobí. Arktos bude poctěn je vydat v původním anglickém překladu, stejně jako nám bylo ctí vydat všechna jeho díla.

Tímto tedy opouštíme tohoto muže, s útěchou, že v jistém smyslu, on neopustil nás.

Sit tibi terra levis – budiž ti země lehká.

Zdroj: arktos.com

***

Upozorňujeme naše čtenáře, že v češtině bylo doposud vydáno jediné, ale o to zásadnější Fayeho dílo Proč bojujeme: Manifest evropského odporu. Kniha vyšla v roce 2016 ve vydavatelství Délského potapěče s přispěním aktivistů identitárního hnutí. Knihu je možné objednat zde.