Lev Borský (1886–1944) byl významný český, resp. československý nacionalista, novinář, diplomat a profesor diplomatiky, účastník domácího i zahraničního odboje za samostatnost Čech, Moravy a Slovenska od Rakousko-Uherska, a stejně tak i odpůrce liberální politiky T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. Ve své knize Vůdcové lidstva a jeho svůdci (1934) předpověděl demografický úpadek Evropy v důsledku jejího blahobytu. Tvrdil, že civilizace procházejí fázemi – mládím, mužností a stařeckostí – a následně hynou. Aby proces stárnutí byl co nejméně destruktivní, považoval za nezbytné čelit mu vynucováním sociálního konzervativismu, nacionalismu, militarismu, podporou venkova a rodin s co největším počtem potomků, stejně jako i „mužným“ náboženstvím. Borský opakuje výzvu „chránit Evropany“ a „bílou rasu“ před úpadkem, kvůli čemuž se jeho pozdější myšlení v dnešním kontextu považuje za kontroverzní.
Nakladatelství Sol Noctis přineslo v srpnu 2020 Borského ústřední dílo Vůdcové lidstva a jeho svůdci zpátky na trh v novém vydaní. Níže uvádíme ukázku z knihy.
§ 55
Státovědec Kjellén vychází ve svých knihách o velmocích z učení, že každý vědecký výzkum života států musí být genetický. Státy nejsou jen zeměpisnými, statistickými a politickými jedinci, nýbrž především formami života, a to formami na zeměkouli nejmocnějšími. Mocnosti vznikají a rostou přirozeným výběrem v boji o život, upadají a zanikají; jsou tedy částečně podrobeny zákonům života a mohou se tudíž stát předmětem biologického badání.[1]
Opravuji toto hledisko Kjellénovo hned požadavkem, že státy nikoli mohou, nýbrž musejí se stát předmětem badání biologického. Nestačí konstatovat to, co vidí každý, že nejen státy, nýbrž i jejich národy jako každý historický celek vznikají, rostou, upadají a zanikají. Nestačí odbýt tento vždy se opakující proces povídáním o mravní zkáze jako hlavním výkladu úpadku národů, nýbrž je nezbytné, aby tento nejdůležitější úkaz života států a národů byl už jednou vědecky zkoumán, bez ohledů na jakékoli předsudky prozkoumán a aby z něho byly odvozeny příslušné důsledky nejen pro filosofii dějin a sociologii, nýbrž také a hlavně pro vedení států a národů, tj. pro politiku jak zahraniční, tak vnitřní.
[…]
§ 57
Vyjádřeno heslem dává biologická filosofie lidstvu za ideál muže a nikoli starce, jak to činila všechna náboženství a všechny filosofie všech národů světa.
Nebylo to neštěstím, bylo to snad dokonce dobrou taktickou myšlenkou dávat stařecký ideál těm, kteří byli svým mládím naprosto zabezpečeni a zcela jisti, že tohoto ideálu nemohou dosáhnout i kdyby chtěli, že tedy zůstane jen ideálem, dobrým ke krocení divokého, barbarského stadia mladosti. Ale bylo to neštěstím, když ideály stařeckosti byly hlásány tam, kde nebylo již oné po staletí nepřekročitelné distance, tam, kde byla již překročena, tam, kde stadium mužné se schylovalo nebo schyluje dnes samo, vlastní zesláblostí a vlastní dekadencí ne k ideálu staroby, nýbrž k její skutečnosti. Máte-li dva syny, z nichž jeden je povahy divošské, je dobrou taktikou, když krotíte tyto jeho pudy třeba každodenním předčítáním z evangelia. Ale co bude z vašeho druhého syna, který je povahy měkké, neútočné, třeba andělské, když mu budete ještě každodenně číst Ze života svátých? Nebude pro něho nutná léčba opačná, léčba alespoň ze Zákona Starého, zákona tvrdého?
Evropa je před tímto přelomem. Ve své většině je ještě zdravá, mužná, ale už ne tak, aby bylo třeba ji krotit, jako se to správně činilo v stoletích minulých. Ale příznaky, hlavně úpadek porodnosti věští, že není daleký přelom, nebo že je již tu.
§ 58
Naše pokolení se ještě pamatuje na vrstevnice našich matek. Bylo samozřejmostí pro ně mít co nejvíce dětí. Bylo to pudem tak samozřejmým, že ženy jezdily na svatou horu, do Lurd a do Františkových Lázní, aby dostaly děti.
Je samozřejmostí pro ženy dnešní, že nechtějí mít mnoho dětí, nebo že jich nechtějí vůbec.
Co se stalo mezi těmito dvěma generacemi žen? Čím se liší dnešní od právě minulé?
Všichni jsme to zažili a žádný si toho ani nevšiml, natož aby to skutečně vědecky a biologicky probádal. A přece zde na živém ještě předmětu je nutné hledat vysvětlení onoho přelomu, který určí a rozhodne o osudech bílého plemene.
Nejrychlejší odpověď prostonárodní povede snad nakonec na dobrou cestu: ženy dostaly rozum!
Nejhlubší dosud odpověď zní: ženy ztratily pud!
Z první formulace plyne, že rozum je jen jedním z příznaků změny daleko hlubší, tj. ztráty pudu rozmnožovacího, kterýž je pudem mládí a síly, čili že pokles pudu rozmnožovacího je počátkem, důkazem stárnutí lidstva západní a střední Evropy, počátkem velkého přelomu.
[…]
§ 61
Mužem je normální člověk od 30 do 55 let svého života. Tímto posledním rokem přichází nemocnost, od pohlavní impotence až po nemoci těla a zeslabení vůle a podnikavosti, kdežto schopnosti duševní slábnou o něco pomaleji. Přichází staroba, věk v dobách primitivních nejkratší, v dobách civilizace hodně prodlužovaný bez užitku jakéhokoli, ke škodě celku a státu, jehož starobní pojištění brzy úplně selže při úbytku mladších a přebytku starých. Neboť pyramida života podle grafického znázornění a statistik bude brzy stát na svém vrcholu místo na své přirozené základně.
§ 62
Do 30 let věku trvá stadium mladosti, krásné, nádherné, smiřující vždy znovu muže i starce s nenávratným osudem. Je výbojné, rvavé, s lehkou myslí podnikavé, aby náladově zase přešlo v pravý opak, od opuštění boje bez rozhodnutí až do skleslosti, lyričnosti, měkkosti, až do zcela lehkomyslné sebevraždy. Ani v hlavním svém oboru, v lásce a plodnosti, není rozhodujícím pro národ ono s třemi či čtyřmi prvními dětmi, nýbrž teprve mužnost se svými dětmi dalšími, neboť teprve ty zabezpečují vzrůst národa. Kulturně tvůrčí je mladost jen v lyrice, epice a hudbě i uměních, avšak i tu vrcholná díla spadají teprve do věku mužného. Plně vynikají jen v hrách a sportu, což u mužského pohlaví je dobré, u ženského těžce škodlivé pro celek, neboť sport odvádí dívky už estetickými svými požadavky i celou životosprávou od včasného a častého mateřství, které je bezvýjimečně prvním úkolem a účelem ženy.
Funkce muže a mladíka nemůže být lépe vystižena než tímto faktem z dějin Sparty.
Když Sparťané vytáhli polem proti Messéňanům, složili přísahu slavnou, že žádný z nich se nevrátí domů (na dovolenou), dokud vojna nevezme konec. Vyhlídka byla na několik let války. Z přísahy vyňali bojovníci jenom jinochy, které poslali domů s lakonickým vzkazem svým ženám: „Ať republika nevymře!“ Sparťanky neváhaly obětavě plnit vlasteneckou povinnost, a tak, ačkoli manželé byli ve válce, přece dětí ve Spartě neubývalo!
Satirický spisovatel Plautus, pozoruje život římských žen a vida ty legie mladých krásek ve žlutých střevících, kněžek lásky — poznamenal, narážeje na patriotický čin Sparťanů: „Pokud jde o prvou, příjemnější část příkazů spartských bojovníků, nebylo by větších vlastenek nad Římanky! Druhé části se vyhýbají: proto se v římských rodinách rodí dětí čím dále, tím méně, ačkoli se Venuši Vulgivatě obětuje čím dále tím více.“
§ 63
Vrcholem a výkvětem lidského života je nesporně mužné jeho stadium. Muž i žena jsou na tomto stadiu nejen rodiči, nýbrž také vychovateli mládeže, příští generace, která po nich ponese zodpovědnost. Muž je dále nejen obráncem rodiny a státu, nýbrž výbojcem, rozumným, rozvážným, který nevyvolává bojů tak lehce jako mladík, ale cílevědomě a houževnatě je probojuje, když je shledává dobrými a užitečnými pro celek. Výboj ve velkém – imperialismus – je typický pro mužné stadium všech historických celků; výboje, v nichž se pokračuje i na začátku stadia stařeckého, jsou již výboji pomocí cizích a mladších „spojenců“. Muž buduje i panství osadní, neboť jen on je hnán energií a podnikavostí svých let daleko do světa. Na mužném období ustupuje metafyzické povídání pozitivní vědě i technice.
Ale hlavní známkou mužnosti je, že nevychovává jen svou rodinu, nýbrž vede tu celek, národ, stát. Tvrdou výchovou, vyžadováním i života svého jako jiných vojáků, přísnou životosprávou i svého příkladu chrání mládí před dědy a babičkami, kteří svou „dobrotou“ by zhýčkali mládež tak, že by neobstála v životě. Tak právě chrání muž národ před zhýčkáním jeho stařeckými politiky, kteří by jen snášeli voličovi „modré z nebe“, jen aby se na ně usmíval a byl s nimi spokojen, o následky se už nestarajíce. Jedině muž dovede svůj národ vést k nejvyšší obětavosti, neboť jen on jde také do války, kdežto starci nemohou dát tento jedině strhující příklad.
Muž vládne fyzickou silou nejen nad mládím, nýbrž drží jí na uzdě i starce, aniž by to ovšem dával najevo. Drží je od rozhodování svou chytrostí, která si nedá namluvit, co je hlavní zbraní starců, že totiž mluvili k nim právě bohové a doporučovali to a to. Muž vyslyší radu nejchytřejších starců, ale rozhodne pak podle svého dobrého a odvahou a tvrdostí naplněného rozumu.
§ 64
Všechny tyto pro život na tomto světě nejužitečnější a nejosvědčenější vlastnosti činí muže ideálem a vzorem biologické filosofie na rozdíl od ostatních filosofií, vymýšlených starci pro starce. V nich nenajdete nic o záležitostech mužných, nic o válce a válečnících, nic o státnících, nic o vynálezcích, málo o umělcích, neboť u nich začíná člověk mít cenu teprve od spisovatele nahoru k filosofům a světcům. Jejich ideály jsou dobrota, odpouštění, pokora, mučednictví, tedy všechno ideály stařecké, hlásané na posílení moci starců, bezbranných za vlády ideálů mužných. Jejich moc nepomine, neboť svým geniálním výmyslem o mluvení bohů z jejich úst, svým slibováním nesmrtelnosti, jádra to všech náboženství, dostanou zase na svou stranu skoro všechny lidi, chtějící odměnu a odplatu alespoň na onom světě, kdež se nedají sliby tak vyvrátit jako na světě tomto. Ale do té doby stařecké, která nemůže nepřijít podle zákona přírody, je třeba, aby vedl a vládl muž.
Biologická filosofie, uznávajíc život v celé jeho šíři, nechce ovšem zničit ostatní filosofie stařecké, neboť ví, že musí být podle přírodního zákona i staroba i její učení. Ale chce, aby zůstalo mezi vrstvami a sektami stařeckými učením esoterickým. Chce, aby příslušné k ní umění zůstalo omezeno zase jen na vrstvy k němu zralé čili přezrálé, ale aby nebylo uměle vnášeno mezi zdravý lid, tj. mezi většinu národa. Žádá, aby bylo ztěžováno prolínání těchto učení a ne usnadňováno dokonce církvemi, které přes svůj historický vznik z degenerace starořímské říše správně hleděly se napravit via facti. Chce náboženství zdravé, které by podepřelo požadavky a nutnosti života na tomto světě, jak to učinilo například náboženství Mohamedovo, které svým rozšířením i svým trváním dokázalo, že lidem stačí slib ráje, i když není vylíčen degenerovaně a že lze církev založit a udržet také na jiném podkladu než stařeckém.
§ 65
Zdůrazňuji, že tu nejde o vyřadění starců vůbec, nýbrž jen starců hlásajících jako ideál lidstva stařectví. Byli a jsou vždy starci, kteří naopak proti oněm sami hlásali náboženství mužné, jako Konfucius, bráhmani, Mojžíš, Řekové a Římané až do Sókrata a do římských stoiků, tedy starci, kteří nemysleli na sebe a na zbožštění staroby, nýbrž naopak na ideál ctností mužných, zdravých. Tito starci jsou nám vzorem a pro ně a s nimi bojujeme proti náboženství staroby, ať je hlásali a hlásají starci nebo mladíci, jakými byli věkově Buddha a Ježíš, tito vůdcové do smrti.
§ 66
Ale souhlasíce s mužnými náboženstvími, která už byla vytvořena během lidských dějin a která mají dosud sta milionů příslušníků a věřících, můžeme je přijmout jen jako podklad, jako rámec. Neboť jejich učení, vyplynuvší u nich jen z geniální intuice, nedostačují dnes, kdy přírodní vědy a zvláště biologická filosofie dávají zcela jinak pevný podklad, dříve nemožný. Roucho, do něhož jsou oděny jejich moudrosti, například „bohové nebo bůh zahubil národy propadnuvší neřestem“ atd., jsou jistě nejlepší pro široké vrstvy a nemohou být nahrazeny ve své účinnosti žádnými důvody vědeckými.
Ale pro vrstvy nevěřící je třeba odůvodnění jiného. Zkušenost – „zanikly nutně národy, které přestaly mít dostatek dětí!“ – má nebo může mít na lidi nevěřící docela jinak mocný účinek než výše uvedená formulace náboženská.
§ 67
Tedy vedle mužného náboženství musí být také mužná filosofie opřena o přírodní vědy a jejich zjištěné přírodní zákony, pro lidstvo jedině platné a jedině rozhodující o životu nebo smrti národů a dějinných celků. K tomu sloužit má právě biologická filosofie, biosofie.
§ 68
Biologická filosofie nedekretuje, nýbrž odpozorovává, učí se od přírody, jejíž řád a zákon je docela jiný, než soudil dosud omezený mozek lidský.
Místo dlouhých výkladů stůjtež zde dvě fakta. Filosof stál bezradně nad faktem neobyčejné pohlavní výkonnosti souchotinářů. Podle lidského mozku je to zločinné plýtvání sil atd. Botanik stál bezradně nad faktem, že se rostlina neobyčejně množí, jakmile přijde do půdy nepříznivé. Biologický filosof odpozoroval zatím, jak v bohatých rodinách je málo dětí nebo žádné. Čili opačně: mnoho dětí je jen v rodinách chudých. Tedy nejen rostlina, nýbrž i živočich se množí daleko více v poměrech nepříznivých než příznivých (podle termínu lidského dosavadního mozku, tedy: než v poměrech bohatých). Příroda však jedná obráceně: v nepříznivých poměrech se množí všechno, rostlina i souchotinář patrně proto, že z mnoha plodů aspoň některý přežije nepříznivé podmínky, kdežto z mála plodů třeba žádný. Jen početně silný tvor se udrží.
[…]
§ 71
Stíny počátků tohoto úpadku se objevují nad západní a střední Evropou. Věda strkala dlouho před tímto faktem hlavu do písku, neboť poučení z něho ohrožovalo vládu filosofů, vědců a umělců nad lidstvem. Takzvané veřejné mínění strká hlavu do písku posud, protože jsou skutečnou vědou biologickou ohroženy jeho dvě modly: kultura a bohatnutí.
Neboť všechny výklady dekadence národů ukazují — ještě sice velmi umlčovány — k faktu, známému z života jednotlivců. Čím je jednotlivec chudší a nevzdělanější, tím má více dětí. Čím výše stojí na dnešní stupnici ideálové — kteráž bude zítra nižší stupnicí biologickou — tím má dětí méně. A zcela tak se to jeví u národů: čím nevzdělanější a chudší, čili čím přirozenější, tím mají větší populaci, kdežto národy vzdělanější a bohatší klesají neodvratně k svému konci, k své smrti. Má teorie, že podstata úpadku národa je v stárnutí národů, doplňuje onu teorii, neboť kulturnost a zámožnost jsou příznaky jen národů starých (u národů mladších jen u vládnoucí třídy).
[…]
§ 74
Postaví-li se většina lidí k tomuto nejosudovějšímu problému s lehkomyslným gestem – „co je nám do toho, co bude za sto let?“ – nesmějí se ovšem takto k němu stavět vůdcové národů, ať náboženští nebo zákonodární, nebo hlavně političtí. Naopak je jejich úkolem a povinností, aby hledali prostředky k zadržení tohoto úpadku svých národů. Nemají povinnosti vyšší než je tato, neboť taková světová válka let 1914—1918 byla epizodou a ničím proti problému tomuto, na jehož řešení závisí život nebo smrt nebo živoření bílého plemene.
§ 75
Kdežto život sám je primum, je počet, množství secundum. Ale oba tyto předpoklady ještě nestačí. Množství (jako písku v moři) je velkým zabezpečením trvání národa, avšak pouhého trvání, nikoli čestného života ve vlastním státu, pod vlastní vládou s vlastní kulturou. Stamilionová Indie a stamilionová Čína jsou toho odstrašujícím dokladem. Indie je pod cizím panstvím zcela, Čína dosud částečně, ale nebude trvat už ani 20 roků a bude také celá pod cizím panstvím, ať společným nebo jen japonským. Mají číslo, mají početnost, ale nemají již schopnosti vojenské ani k ubránění se cizincům. Nepatrným počtem bělochů, ovšem vojensky zdatných, je ovládána Indie, malým počtem bělochů-námořníků jsou ovládány pobřežní části Číny, a malým počtem japonských vojáků byla vzata Číně Korea, Mandžusko a vnitřní Mongolsko. Zaručuje pouhý počet, jak se zdá, jen holý život a živoření, takže snad nemohou být Indové a Číňané tak lehce a rychle vyhubeni, jako se to stalo od Egypťanů přes antický Řím až po vyhubení severoamerických indiánů, tak mnoha národům početně už nebo ještě malým. Ale nestačí množství k svobodnému důstojnému životu národa, jsou-li stamiliony jeho obyvatel nevojenští, neschopni a neochotni válčit. Jak praví Taine: „Když se národ nedovede bít, je samostatnost jeho již jen provizorní – žije buď jen z náhody, nebo z milosti.“
[1] Rudolf Kjellén, Die Grossmächte und die Weltkrise, Teubner, Berlin 1921, s. 3.