Hrozba Evropě vyvěrající z muslimské imigrace a paralelních kulturních společenství má svou historii, primárně tkvící v opuštění samotného gros evropské identity a připuštění masové imigrace. V návaznosti na nedávné teroristické útoky v Rakousku a ve Francii se Alexander Markovics obrátil s žádostí o rozhovor na významného francouzského intelektuála Alaina de Benoista.
Vražda profesora dějepisu Samuela Patyho vyvolala ve Francii vlnu zděšení. Prezident Macron nyní vytáhl do boje za uchování sekularismu a proti „islámskému separatismu.“ Jak si vysvětlujete tuto náhlou změnu v Macronově rétorice, která doposud horovala pro „vivre ensemble“ mezi francouzským státem a imigranty, již si uchovali svou víru?
Dekapitace Samuela Patyho spolu s následným krveprolitím v bazilice Notre Dame v Nice (tři lidé byli zavražděni bodnou zbraní, z nichž jednomu byla uříznuta hlava) představuje nový mezník v dlouhé historii islamistických útoků ve Francii. Přibližujeme se k metě 300 zmařených životů. Emmanuel Macron se vskutku uchýlil ke změně tónu, jenž je nyní o mnoho rezolutnější a bojovnější než kdykoli předtím. Možná mu již plně došla vážnost celé situace, avšak prezidentské volby v roce 2022 se přibližují mílovými kroky, tudíž se cítí být zavázán veřejným míněním. Moc dobře totiž ví, že lidé už toho všeho mají jednoduše dost. Čelí totiž dvěma virům: Covidu-19 a terorismu a ani na jeden z nich zatím nemáme vakcínu.
Ohledně prezidentova postupu je však dobré být na pochybách. Macron již totiž mnohokráte řekl, že „jsme ve válce“, ovšem je-li někdo ve válce, musí v první řadě určit nepřítele, což sám Macron odmítl učinit po dlouhých 15 let. Dnes za něj vyhlašuje „islámský separatismus“, což je však vrcholně směšné. Islamisté doposud nevznesli žádný územní nárok, snaží se jen vybudovat paralelní společnost, jež by v co největší míře expandovala do občanských struktur. Macron rovněž prohlásil, že islamisté vyhlásili válku „Republice“, což je rovněž nesmírně absurdní. Samuel Paty byl zavražděn nikoli proto, že by byl „republikánem“, nýbrž kvůli tomu, že byl považován za „bezvěrce“ a „rouhače“.
Když jdete do vállky, musíte mít vůli bojovat a rovněž být patřičně vyzbrojen. V současnosti jsme tomuto stavy na hony vzdáleni. Bude docházet k zatýkáním, zákazům a deportacím, pochybuji však, že tyto všechny prostředky postačí k vyřešení problému. Macron totiž stále odmítá hovořit o imigraci jako takové, což značí, že se snaží bojovat s důsledky problému, aniž by vykořenil jeho prapodstatu. Je jednoduše pravdou, že nekontrolovaná masová migrace představuje v současnosti živnou půdu pro džihádismus. Problém je navíc komplikovanější v tom, že mocenské prvky mají svoje limity. Člověk si možná představí, že pokud se hlava státu rozhodne, že bude zatočeno s imigrací, věci se okamžitě změní k lepšímu. Ve Francii by však v takovém případě byla okamžitě konfrontována ze strany soudní moci, pro jejíž představitele mají lidská práva přednost před politickými zájmy národní komunity. Jeho rozhodnutí by byla napadena Ústavní radou, Státní radou nebo Evropským soudem pro lidská práva.
Vše výše zmíněné představuje kardinání problém. Nemůžete totiž vést válku prostřednictvím mírové legislativy, ve stavu nouze jsou obvyklé právní normy rázem obsolentní. Z těchto důvodů se najde řada lidí, připravených zpochybňovat vládu práva, která se ve Francii netěší takové posvátné úctě jako například v Německu. Pokud bychom chtěli skoncovat se všemi těmi vznešenými frázemi, modtlitbami za mrtvé, minutami ticha, květinami a svíčkami, museli bychom vymanit politiky ze zajetí zákona. Stejný princip se vztahuje i k demokraci. Demokracie totiž není totožná s liberalismem a neznamená totéž, co vláda zákona. Demokracie ztělesňuje vládu lidu. Generál de Gaulle kdysi řekl: „Ve Francii toliko lid formuje Nejvyšší soud!“ Více než 75% Francouzů je dnes toho názoru, že imigrace musí být zastavena. Rozhodnutí, jakým způsobem uvést do praxe vůli lidu, tedy leží výhradně na bedrech státu.
Ve svém projevu ze 2. října Macron zdůraznil, že „sekularismus je tmelem, jenž sjednocuje Francii.“ Jak však může laicismus sjednocovat Francii, mající prastarou křesťanskou tradicí na jedné straně s početnou muslimskou populací, coby přímým produktem masové imigrace v posledních desetiletích, na straně druhé?
Sekulární stát neznamená entitu, v níž nikdo na nic nevěří. Principem sekularismu je oddělení církve od státu. Stát uznává všechna vyznání, ovšem s žádným z nich se oficiálně neztotožňuje, ani jej nikterak nepropaguje. Světské právo je nadřazeno církevním zákonům a náboženství byla odsunuta do soukromé sféry, což samozřejmě pro ně představuje riziko, že jejich vidění světa bude považováno jen za jedno z mnoha. Na základě zákona z roku 1905 byl tento konsensus ve společnosti natolik etablován, že je skutečně vnímán coby „společenské pojítko“.
Když už jste nakousl roli křesťanské tradice v historii Francie, měl byste vědět, že v současnosti jsou ve francouzské společnosti jen 4% praktikujících křesťanů. Nejenom tedy, že křesťanská tradice ustoupila do privátní sféry: mimoto též čelí obrovskému úpadku. Většina aktivně sloužících kněží na francouzské půdě se rekrutuje z řad černých Afričanů. Ať na to nahlížíme z jakéhokoli úhlu pohledu, katolická církev se stala náboženstvím, jehož nejpevnější baštou se stal Třetí svět, což ve své podstatě souzní s univerzalistrickým narativem, podle něhož „Božský lid“ nezná hranic. Problémem je, že úpadek křesťanského náboženství je doprovázen dramatickým růstem islámu. Kostely jsou prázdné, zatímco mešity plné, a muslimové odmítají akceptovat, že nemohou svoji víru vyznávat ve veřejném prostoru.
Ministr vnitra Gérald Darmanin označil komunitně vymezené regály ve francouzských supermarketech obětním beránkem rozdělení francouzské společnosti. Souhlasil byste coby myslitel, jenž se do hloubky zabývá tématikou komunitarianismu (například v díle „My a Oni“), s jeho výrokem?
Polemický výrok Gérarda Darmanina je veskrze demagogický a ve stejné míře i neinteligentní. To, že muslimové chtějí konzumovat halal pokrmy a židé zase kosher, neznamená ohrožení veřejného pořádku. Pokud nebudou mít přístup ke svému jídlu ve speciálních odděleních supermarketů, uchýlí se do obchodů specializujících se výhradně na halal potraviny. Pokud chceme plně porozumět výměně obyvatelstva, jíž jsme momentálně přímými svědky, nesmíme se upínat na podobné triviality.
Rád bych zde podotknul, že dochází k významnému neporozumění stran pojmu „komunitarismus“, jehož je užíváno pro takové způsoby života v rámci globálního společenství, jež ospravedlňují odtržení určitých území od daného státního celku či vznik zón či enkláv, do nichž nedosáhne ruka zákona. Termín „komunita“ má však naprosto jiný původ. Osobně jej užívám v jeho prapůvodním smyslu dle Ferdinanda Tönniese, jenž jej definuje například ve své slavné knize „Komunita a společnost.“ V tomto smyslu představuje komunita společenství organického a holistického typu na rozdíl od „společnosti“, jejíž základní kámen tvoří rozumově orientovaný jedinec v liberálním smyslu slova. Co je v USA nazýváno „myšlenkovou školou komunitarismu“ (například práce Michaela Sandela, Alasdaira MacIntyra a dalších), je něčím absolutně odlišným. Komunitarianismus nemá sloužit tomu, abychom zavrhli návrat ke komunitě a obecnému blahu.
Macronovy poznámky na adresu karikatur proroka Mohammeda přesáhly hranice Francie a způsobily konflikt s tureckým prezidentem Erdoganem. Jste toho názoru, že obroda francouzského sekularismu má co dočinění s konfliktem mezi Západem a Tureckem v rámci NATO?
Macronovo prohlášení, že „se svých karikatur nevzdáme“ bylo též velmi nešťastné. Vypadalo to totiž, že vzal výrok za svůj a, což je ještě závažnější, svoboda projevu v jeho pojetí splývá se svobodou se rouhat. Pokud by se se omezil na pouhé „budeme i nadále garantovat svobodu projevu“, dopady jeho slov by nebyly až tak závažné. Pokud existuje právo na rouhání, neznamená to totiž, že automaticky zde existuje i povinnost rouhat se. Svoboda rouhání je jednou stranou mince, avšak svoboda nebýt vystaven něčemu, co nechci vidět, tou druhou. Vyjádřením solidarity s objektivně šokujícími karikaturami z dílny časopisu Charlie Hebdo vyslal Macron arabsko-muslimskému světu zprávu, jíž si nemohou zákonitě vyložit jinak než coby provokaci.
Erdogan, jehož vztahy s Francií již byly notně narušeny jeho angažmá v Sýrii, Lybii, Středomoří a Ázerbajdžánu, využil situace ve svůj propěch a posílil tak svoji prestiž v rámci islámského světa. Američané na jeho aktivity nereagují vzhledem k tureckému členství v NATO a rovněž Německo se drží zpět, neb Angela Merkelová se obává reakce turecké minority žijící na německém území. Poučení, jež si Francie z této situace může vyvodit, zní, že nastal část ukončit své vlastní členství v Severoatlantickém paktu, jenž od konce Studené války nemá naprosto žádné opodstatnění a představuje prodlouženou ruku zahraniční politiky Washingtonu.
Sečteno podtrženo, dle mého názoru je možné mít striktní imigrační politiku a zároveň udržovat dobré vztahy s arabským světem. Filosof Michel Onfray nedávno obvinil francouzskou vládu, že v domácí politice je přespříliš islamofilní, zatímco v té zahraniční naopak islamofóbní. Myslím, že toto přirovnání vskutku sedí.
Moc Vám, pane de Benoiste, děkujeme za vaše sofistikovné náhledy!
Zdroj: etnostra.com