Diskutuje-li se dnes v Evropě o této otázce, slýcháme při poukazu na možný zánik Evropanů ve světě – který již začíná být přeplněn – odpověď: “No a co?” takovéto stanovisko není přijatelné. Každý jednotlivec se jistě může svobodně rozhodnout, zda chce, nebo nechce mít děti, ovšem není morální přivodit etnickou sebenenávistí či lhostejností podmínky, který by v budoucnu mohly ohrozit vlastní společenství.

Obzvláště politici by si neměli dovolit zaujímat postoj typu “no a co”, protože se zavázali zastupovat zájmy vlastního národa a takové stanovisko by znamenalo, že nedrží slovo. Tento postoj je rovněž nedůsledný, protože ty samé osoby, pro něž zánik vlastního etnika znamená zdánlivě málo, ihned protestují, je-li ohrožen někdo jiný.

Tím zastávají názor většiny biologů, kteří se zasazují o etnický pluralismus, s jediným rozdílem, a to že biologové považují vlastní identitu za vhodnou uchování. Také snižování váhy tohoto problému považuji za eticky nepřípustné. Obhájci liberální přistěhovalecké politiky se k přílivu azylantů vyjadřují vesměs tak, že nejde o velké přesuny populací.

Pořád to však jsou desítky tisíc lidí, kteří se ročně pokoušejí o imigraci, což by z dlouhodobého hlediska vedlo opět k vytlačení domácího obyvatelstva. Většina domácích obyvatel se při tom podle průzkumů staví proti masové imigraci. Občas dokonce dochází k výbuchům xenofobie.

Pak se ovšem přívrženci imigraci tváří překvapeně a hovoří o “iracionálním” strachu nebo o demagozích, kteří nenávist k cizincům podněcují. Fakt, že by se touto “iracionalitou” mohla stát rozumná snaha přežít, která má sve fylogenetické kořeny, pro ně vůbec nepřichází v úvahu.

Ti sami politici utrácejí miliony na obranné účely, aby zemi nebyl odcizen ani metr čtverečních půdy – z altruistických důvodů jsou však ochotni zemi komukoliv postoupit. Žádného japonského či čínského státníka by něco takového ani nenapadlo.