Následující text je úryvkem z šesté kapitoly knihy Antagonista od slovenského autora Sebastiána Jahiče, kterou nedávno publikovalo vydavatelství Sol Noctis. Autor transgresivní fikce, se na pozadí svých úvah o výstavbě výpravné literatury zabývá promítnutím celospolečenského vyrovnání s globalismem do „umění“ masové kultury. Odráží se od dějinného vývoje vnímání archetypu Antagonisty k rozboru směrování společnosti. Vyhodnocuje, že její proklamovaný pacifismus vede k homogenizaci a zprůměrování deteritorializovaného lidstva. Nakonec navrhuje politickou i duchovní „linii úniku“ z mechanizovaného světa simulaker a spektáklů; jinými slovy, plánuje útěk z ráje, v němž dějinám a všem velkým příběhům odzvonilo.
Knihu lze zakoupit v celé řadě českých i slovenských knihkupectví.
VI. Potkani, akcelerace a útěk z ráje
§ 30 – Myší ráj. Experiment amerického etologa Johna B. Calhouna (1917–1995) sledující chování hlodavců v „rajských“ podmínkách a jeho úpadek (behavioral sink) je dnes již součástí všeobecného povědomí. Je příkladem toho, že když se chování živých tvorů umožní „volný průběh“ v podmínkách ideálního hmotného blahobytu, výsledkem může být sebezáhuba. Je však možné, že čtenář s tímto příběhem není obeznámen, anebo že si potřebuje osvěžit paměť, takže ve zkratce shrnu to, co je podstatné.
Experiment se začal umístěním několika zdravých hlodavců do obrovské klece, kde byl dostatek prostoru, jídla i vody pro několik tisíc jedinců a kde je neohrožoval žádný dravec. Cílem experimentu bylo sledovat chování těchto exemplářů, až se přemnoží a jejich počet překročí kapacitu klece a stanovené množství přidělované potravy. Čtenář už začíná tušit, že se mělo jednat o simulaci podmínek podobných těm, o kterých se očekávalo, že zanedlouho postihnou lidstvo. Paradoxem však je, že hlodavci se nikdy nepřemnožili, nýbrž po jistém období exploze populace se přestali reprodukovat ještě předtím, než narazili na potravinový strop. Obyvatelstvo klece přežilo zbytek své existence víceméně deviantním chováním a někdy dokonce zcela vyhynulo. Calhoun popisuje chování hlodavců v pozdější fázi experimentu následovně:
„Mnohé [samice potkanů] nedokázaly porodit živá mláďata anebo přežít porod. Ještě větší však byl počet těch, které po úspěšném porodu zanedbaly svou mateřskou roli. Mezi samci se neobvyklé chování vyznačovalo vším od sexuální deviace po kanibalismus a od frenetické aktivity po patologické vyhýbání se společnosti, přičemž takoví jedinci vycházeli ze svých úkrytů se nakrmit, pouze když ostatní členové komunity spali. Společenská organizace zvířat se vyznačovala podobnou rozvráceností.“1
Sám Calhoun podotýká, že již původní malthusiánská teze počítala s tím, že mizérie vyplývající z nadbytku obyvatelstva a hmotného nedostatku bude konečným limitem pro to, aby se lidstvo či jakýkoli jiný živočišný druh nepřemnožil. Své experimenty několikrát zopakoval: v letech 1958–1962 na norských potkanech a v letech 1968–1972 na myších. Populace klecí nikdy nedosáhla maximální kapacity několika tisíc jedinců a ačkoli se k ní někdy blížila, nikdy nedošlo ke skutečnému nedostatku zdrojů. Populace vždy narazila na hranici, kdy deviantní chování (jehož zárodky se poprvé objevují již v relativně brzké fázi populačního růstu) zcela převládlo a populace začala upadat. První generace hlodavců vložených do klece se nezřídka dožila i narození posledního životaschopného potomstva. Někdy došlo ke kolapsu velice náhle a populace začala upadat, ačkoli dosáhla jen zlomek kapacity klece.
Obvyklý výklad je ten, že hlodavci nezvládali obrovské množství sociálních interakcí, což vyhodnocovali tak, že žijí ve vysoce nestabilním prostředí. Samice proto začaly pojídat svá mláďata, neboť považovaly všechny ostatní obyvatele klece za potenciální nepřátele. Samci neustále zápasili o samice. Vítězní samci se vyznačovali extrémně agresivním chováním, zatímco poražení se stáhli a žili osamoceně na okraji společnosti, kde se z mnohých z nich stali tzv. krásní, tj. jedinci neustále si čistící svůj kožich, nejevící však žádný zájem o sociální interakci ani o páření, a to ani když se jim tato možnost naskytla. Abnormální chování v zásadě nezmizelo ani když se počet jednotlivců v kleci radikálně snížil. Deviantní jedince nebylo možné vyléčit ani tím, že byli vyňati z těchto dystopických klecí a umístěni do zdravých společenství: deviantním chováním se vyznačovali až do smrti. V několika případech tento úpadek přežilo několik osamocených skupin, kdy se obyvatelstvo klecí stabilizovalo na nějakém nízkém počtu; jindy vyhynulo úplně celé obyvatelstvo klece.
§ 31 – Lidský ráj. Teď přichází povinné poukázání na to, že lidská společnosti nejenže má sklony k podobnému chování, ale dokonce že mnohé ukazovatele nás přesvědčují o tom, že podobným úpadkem již prochází. Stačí nám při tom poukázat na úbytek původního obyvatelstva ve vyspělém světě, jako i všudypřítomný boj o zdroje maskovaný jako „tržní soutěž“, jehož překonání nějakým ekonomickým komunismem však k utlumení vzájemné nevraživosti, jakkoli subtilní („mikroagrese“), nepovede.2
Proti podobným skeptickým až apokalyptickým varováním – podle některých se jedná až o „zastrašování“ – se obvykle argumentuje tím, že kdyby lidstvu něco podobné skutečně hrozilo, tak ono přece na rozdíl od hlodavců oplývá dostatkem teoretických znalostí i praktické inteligence k tomu, aby podobnému scénáři zabránilo. Máme důvod o tom pochybovat?
Jistěže máme. Již existující úbytek obyvatelstva vyspělých států, který se zdá jako potenciálně nezvratný (je tu prostor pro polemiku), je špatně maskován migrací ze zemí ještě nepostižených „kletbou přebytku“. Když je takovéto volání na poplach ze strany několika pomatených jedinců odsuzováno jako „rasismus“, nemusí se zákonitě jednat jen o projev jejich etnomasochismu a autorasismu: důležitým doprovodným jevem je fobie z jakéhokoli nastavení odlišného kurzu, uznání jakékoli jiné hodnoty, než „svobodné volby jednotlivce“. Celý společenský vývoj posledních desetiletí totiž nastává v souladu s vnitřní kulturní logikou, která je Západu vlastní již relativně dlouhou dobu, pravděpodobně již od roku 1789, přičemž k jejímu zvláštnímu zintenzivnění dochází právě po roku 1945 (a snad ještě 1968) kvůli diskvalifikaci jakéhokoli odporu jakožto „fašistického“ (v postkomunistických zemích platí od roku 1989). Jinými slovy, když dochází k fenoménům společenského uvolňování, tak se nejedná o jakési vítězství „kulturní levice“ ve smyslu reálně vybojovaného boje, nýbrž o postupné uskutečňování čehosi přednastaveného, čehosi, co přímo vyplývá z předurčeného lidskoprávního diskurzu (a i ten vyplývá z dosaženého hmotného blahobytu) a co se pouze projevuje s jistým historickým opožděním, tj. v čase, kdy rozklad předmoderních struktur postoupil dost daleko na to, aby umožnil další zlom. Všechny problémy vyplývající z ustanovení ideologie v pozadí Deklarace práv člověka a občana – úplné zrovnoprávnění obyvatel Francie a kolonií, rovnoprávnost mužů a žen, rovnoprávnost jakéhokoli společensky deviantního chování s chováním zdravým – byly předvídány již roku 1789, byly však odmítnuty jako neopodstatněné „zastrašování“. Jejich opodstatněnost skutečně vidíme až po mnohých generacích. Mělo se za to, že „zdravé chování“ je ve společnosti inherentní a není třeba ho ideologicky vynucovat – ani ancien régime se o něj explicitně ideologicky neopíralo (opíralo se o moc panovníka odvozující se od Boha). S odstupem je však možné vyslovit domněnku, že společensky zdravé chování se musí explicitně zastávat a střežit a že to, co je deklarovaným cílem společnosti – v minulosti vláda panovníka z vůle Boží, dnes svoboda jednotlivce – se stane společenskou realitou i ve všech možných negativních a rozvratných intepretacích a tendencích této ústřední teze. Zatímco však dekadentní panovník může ztratit „mandát nebes“ a být nahrazen za zachování systému, dekadentní jednotlivec mandát ke své svobodě nikdy neztratí, protože právě tolerance jeho dekadence je důkazem plného uskutečnění tohoto mandátu.
Co však chci říct – porevoluční (1789) diskurz již od svého prapočátku stojí na společenském uvolňování a společenský vývoj jako takový vždy půjde cestu menšího odporu, tj. cestou radikalizující se intepretace ústřední ideologické teze. Kapitalismus je improvizující systém, jehož řešení se nevážou na žádnou konkrétní vizi budoucnosti, všechny zásahy vlády jsou tedy (i kvůli rychlému střídaní se volených „panujících“ a jejich prakticky nulové zodpovědnosti) krátkozraké a řeší pouze symptomy krizí, nikoli příčiny. K systematickým změnám (nejsou-li samozřejmě ekonomické) vyžadujícím si potenciálně tvrdý zásah státu se nepřistupuje, protože by narušily „svobodu jednotlivce“. Systematické změny obvykle přicházejí cestou dodatečné legalizace nelegálního stavu (například nelegální přistěhovalci, neobvyklé sexuální vztahy, drogová politika), tedy integrací společenské periferie (zmiňovaná detranscendence) a pokračujícím kulturním uvolňováním, neohrožuje-li jeho povaha obchod (Kup si svou revoltu!).
Kdyby tedy svět ovládl globální trh a došlo by ke globálnímu úbytku obyvatelstva, globální korporatokracie by s největší pravděpodobností nereagovala posílením tradičních struktur. Takové řešení je příliš dlouhodobé a neobchodovatelné. Jistě, rozvinuly by se sekundární trhy pro segmenty obyvatelstva rozhodnuté žít tradičně a pokud možno odděleně od zbytku společnosti, ale k systematické změně hlavního proudu by nedošlo, protože taková změna by si vyžadovala odchýlení se od přednastaveného diskurzu, jinými slovy zboření základního kamene společnosti. S největší pravděpodobností by korporatokracie v takovém případě začala úbytek reprodukce-neschopného obyvatelstva nahrazovat klonováním a to nejlepší, v co lze doufat, je, že by tolerovala periferní existenci zbytků tradiční společnosti přející si žít podle svých vlastních norem.
Myslím si, že z dlouhodobého horizontu nepřeháním a že systematické neodporování i drastickému úbytku přirozené porodnosti se stane realitou (respektive bude se mu odporovat zavedením technologií a nikoli návratem k tradičním strukturám či posílením jejich zbytků). Naopak, můžeme očekávat rozkvět ideologií, uměleckých směrů a hnutí, co budou toto směřování schvalovat, racionalizovat, ospravedlňovat a aktivně prosazovat, a to až v míře aktivního a snad i násilného pronásledování odpůrců. Arthur Schopenhauer s jeho antinatalismem se může dočkat renesance, xenofeminismus3 se z pozice okrajové a bizarní ideologie může vyšvihnout do výšin neoficiální doktríny nejvyšších společenských institucí. Reálným protivníkem těchto ideologií přežití lidstva za pomoci klonování nebude nějaké staromódní biologické reakcionářství, ale naopak tvrzení, že člověk by měl vyhynout úplně a přenechat své místo „objektivně“ nadřazené umělé inteligenci. Reálný diskurz se přesune z modelu tradicionalismus vs. progresivismus na diskurz mezi různými podobami krajního ultrapokrokářství. A tímto se dostáváme k akceleracionismu.
§ 32 – Akceleracionismus. Existuje soudobý filosofický směr, či spíš společný rys několika jinak velice rozdílných filosofií, jenž je znám jako akceleracionismus. Stojí na myšlence, že kapitalismus a trhová výměna rozpoutaly proces, jejž nemají zcela pod kontrolou a jenž může být klíčem k překonání kapitalismu, respektive k radikální proměně společnosti, neboť tento proces se vyznačuje především čímsi, co je vykládáno jako radikální emancipace člověka, či dokonce jako radikální emancipace možností, jež člověka zdaleka přesahují. Jak konečné směřování tohoto procesu, tak i jeho vyhodnocování a přístup k němu je různými školami akceleracionismu popisován různě. Ve všeobecnosti platí, že tato emancipace se otevřeně dává do spojitosti s rozkladem tradičních struktur lidské společnosti a osvobozením jak jednotlivce, tak i jeho možností (sociálních, sexuálních, technologických atd.), takových, o nichž nejenže prvotní kapitalismus italských komun z období renesance neměl ani ponětí, ale jejichž konečné důsledky jsou i pro nás v dnešní době ještě nepředstavitelné. Nick Land (*1962), považovaný za otce tohoto směru, v této souvislosti říká, že kapitalismus je „bytostně epistemologický proces“ – jeho podstatou je odhalování toho, co je (respektive co bude osvobozeno) na jeho konci. K této věci „na konci“ má vztah kombinující hrůzu a obdiv a popisuje ji podobenstvím soudobého hororu, kde víme o přítomnosti monstra, ale jeho vzezření a vlastně ani nic jiného o něm odhaleno není.4
Jelikož se jedná o „akceleracionismus“, je jasné, že většina zastánců tohoto směru chce tento proces emancipace a odhalování zrychlit. Za první akceleracionisty se považují postavy 19. století, jmenovitě Karl Marx (vyhrocení rozporů kapitalismu povede k jeho překonání formou diktatury proletariátu a radikální emancipace) a Friedrich Nietzsche (nihilistický proces, do něhož Evropa po „smrti Boha“ upadá, není možné překonat krokem zpět, ale je potřebné zajít až na konec tohoto bořícího procesu, kde bude možné vykonat přehodnocení všech hodnot).5 Tu přicházíme k dělení akceleracionismu na mnohé podskupiny. Negativní akceleracionismus, akceleracionismus přející si zrychlit přirozené procesy kapitalismu doufaje, že tím dojde k společenskému nárazu a k vyvolání revolučního obratu – tzv. akceleracionismus kolapsitariární – je ve skutečnosti považován za akceleracionismus vulgární, ať už je levicový (vykořisťování proletariátu třeba znásobit a uvést ho do co nejnelidštějších podmínek, aby se lid konečně vzbouřil) či pravicový (rozklad tradičních struktur třeba zrychlit, protože pomalý rozklad je pociťován jako snesitelný, zatímco zrychlený překračuje snesitelnost a vyvolává radikální celospolečenskou reakci). Většina současných akceleracionistů je naopak ztotožněna s emancipací, která se navenek jeví jako boční produkt kapitalismu, avšak v rámci tohoto proudu je považována za jeho podstatu. Důvody tohoto ztotožňování čili sympatií jsou rovněž nejrůznější – od touhy po dosažení technologické singularity6 a tedy i de facto všelidské rovnosti (levice) po vylepšení lidského genomu a nastolení vlády kasty nadlidských kyborgů (pravice). V nejradikálnějších verzích se tvrdí, že lidstvo na sebe kapitalismem samo uvalilo svou zkázu, své překonání technologiemi či své budoucí splynutí s nimi, což je však vyhodnocováno pozitivně. Jak Nick Land provokativně říká, že „z horizontu událostí brzké budoucnosti nevyvázne nic živého“ a rovněž že „zatím jsme ještě neviděli ani zlomek toho, co přijde“. Vrcholnou provokací je teze, že technokapitalistická singularita z budoucnosti retroaktivně působí na současnost, aby prostřednictvím kapitalismu a lidského odevzdání se technologiím způsobila svůj vlastní vznik, a vysloveně se přitom odvolává na zápletku akčního filmu Terminátor.7
V závislosti na tom, jak chceme akceleracionismus (či který konkrétní druh akceleracionismu) nahlížet, se dá říct, že jeho hlavním sdělením je, že lidstvo musí podstoupit proces své vlastní zkázy, respektive radikální proměny, neboť z tohoto procesu vzejde cosi, co lidstvo nekonečně překonává, jinými slovy že nastane éra úplné emancipace nikoli lidstva, nýbrž čehosi radikálně odlišného, co z lidstva (ať už kontinuálně či diskontinuálně) vznikne. Toto cosi se obvykle ztotožňuje s umělou inteligencí, která svou racionalitou má být jakýmsi pokračováním „neviditelné ruky trhu“ – ruky, která podřizuje člověka své vůli tím, že trh zotročí člověka prostřednictvím jeho žádostivosti, přičemž člověk svou ekonomickou činností následně přispívá k rozvoji technologií nikoli z pozice jejich pána, nýbrž závislého otroka.
Ve zkratce: člověk se stává otrokem trhu, jehož povaha je vždy deteritorializační a sjednocující (již samotný vynález peněz zbořil mnohé společenské hranice tím, že se staly univerzálním platidlem). Trh rozvijí technologie, které dál překonávají veškeré hranice, člověka dál integrují do sebe (zotročují) a vyhánějí ze světa jakákoli místa, kde lze být soběstačný a neintegrovaný (tedy i nezotročený). Tento proces nabývá vědomí sebe sama v umělé inteligenci. Jelikož trh (metafyzicky chápán jako totožný s budoucí umělou inteligencí) redukoval člověka na svůj obraz, a navíc člověka ve všem, co je podstatné, převýšil, tento vývoj je nahlížen jako pozitivní. Člověk buďto zanikne jako nepotřebný, anebo si bude – zbaven všech svých vazeb a omezení – užívat nekonečné svobody pod dozorem strojů jakožto svých nových pánů.
***
Poznámky:
1 John B. Calhoun, „Population Density and Social Pathology“, in California Medicine, č. 113 (5), listopad 1970, s. 54.
2 Tu se vychází z teze, že uvolnění tradičních sociálních struktur vede k tomu, že konkurenčním individualistickým bojem se začnou vyznačovat všechny oblasti života včetně společenské, rodinné a sexuální – to je nakonec i hlavní myšlenkou románu Michela Houellebecqa Rozšíření bitevného pole, Mladá fronta, Praha 2004.
3 Xenofeminismus tvrdí, že ženy mohou nabýt plné rovnoprávnosti s muži jedině úplnou emancipací od svých biologických (reprodukčních) funkcí, tj. přesunem povinnosti reprodukce na technologie.
4 Existují mnohé pokusy o politickou klasifikaci Landových myšlenek. Nejvíc se ztotožňují s jeho popisem jakožto „extrémním libertariánem“, jak ho kategorizuje i Mark Fisher, jeho dlouholetý spolupracovník. Landova klasifikace jakožto „krajního pravičáka“ jen proto, že se staví proti demokracii, kterou považuje za brzdu pro trh, je hrubě nesprávná (jeho akceleracionismus je v mnoha ohledech úplným protipólem Evolova tradicionalismu). Stěžejní je tvrzení, že lidské vymizení či radikální transformace prostřednictvím toho, že lidstvo ztratí kontrolu nad svým technologickým dílem, které se stane soběstačným, je vlastně naplněním osudu lidstva a jedná se o žádaný vývoj, k němuž je jakýkoli tradicionalismus brzdou. Uvolnění všech brzd trhu, zrychlení – akcelerace – tohoto procesu povede k tomu, že se tento sebevražedný proces naplní s plnou odevzdaností lidstva.
5 Rovněž viz i autora spřízněného s akceleracionismem jménem Ray Brassier a jeho dílo Nihil Unbound: Enlightenment and Extinction, Palgrave Macmillan, Basingstoke 2007. Jeho hlavní tezí je, že nihilismus není něco, od čeho se máme odpoutat či v čem máme najít smysl, nýbrž že je potřebné dovést tento proces existence beze smyslu do jeho nevyhnutelného konce.
6 Pojem „technologická singularita“ se interpretuje různě, obvykle se jím však rozumí stav, kdy technologický pokrok učiní tak velký skok, že to vyústí do dalekosáhlých společenských změn. Specifičtější interpretace mluví o splynutí lidí se stroji, respektive o dosažení stavu, kdy se technologie stanou nezávislými na člověku a dokážou existovat a dál se vyvíjet zcela samostatně. Další definice mluví o stavu, kdy „schopnosti umělé inteligence překonají schopnosti lidstva“.
7 Mark Fisher vzpomínaje na devadesátá léta minulého století říká, že „Land byl náš Nietzsche“. Teze o kolektivním technologickém vědomí z budoucnosti je právě tak úderná a provokativní, jako před sto lety byla teze o smrti Boha. Pro obě tato prohlášení platí, že jsou blasfemická a urážejí zdravý rozum, ale současně i to, že zachytávají ducha své doby a jsou nečekaně hlubokým společenským komentářem.
Intelektuální vývoj Nicka Landa je každopádně fascinující. Začínal v osmdesátých letech jako typický levicový kritik západní společnosti vycházející z pozic kulturního marxismu. Po pádu Sovětského svazu přicházejí první literární experimenty s akceleracionismem, nejdřív snad ve formě kritiky konzumní společnosti a všudypřítomného odcizení. Land přiznává, že píše texty zkoumající akceleraci pod vlivem drog a nakonec se s poselstvím těchto svých experimentálních a mystických textů zobrazujících všeobecnou dehumanizaci ztotožňuje. V důsledku tohoto obratu začíná neironicky plně podporovat nekontrolovaný kapitalismus i v jeho nejdestruktivnějších aspektech. Nakonec někdy po roce 2012 – dávno po tom, co přestal uctívat svého „amfetaminového boha“ – dospívá k tvrzení, že kapitalismus deakceleroval, singularita nepřichází a nepřichází právě kvůli levicové politice a sociálnímu státu brzdícímu kapitalismus a navíc prosazujícímu multikulturalismus. Ve zkratce, Land vyjadřuje své obavy, že žádané splynutí člověka se stroji nepřijde, respektive člověk nebude nahrazen umělou inteligencí, protože plýtvá prostředky na společenské vyvrhely a imigranty místo toho, aby nechal tyto prostředky volně plynout do technologického pokroku. Jak to vystihl jeden kritik, z tohoto vyplývá, že v současnosti jsou pouze bílá a asiatská rasa schopny toho, aby se zabily prostřednictvím svého technologického pokroku – pouze ony nejenže dokážou technicky uskutečnit tento krok, ale jsou schopny svůj vlastní zánik, respektive „radikální proměnu“ i eticky přijmout a racionalizovat, na rozdíl od například většiny současných Arabů. V důsledku tohoto Land obohacuje svůj libertarianismus o postoje, které jsou obvykle považovány za krajně pravicové.