Krize, do níž nás tržní systém uvrhl, je krizí kultury. Jde totiž o krizi vztahu ke skutečnosti a krizi srozumitelnosti světa. Je to též krize konkrétních kultur, které žijí a říkají nám, jak jíst, spát, milovat a předávat poselství, krize tohoto plurálu svíraného singulárem a jeho nárokem na status kultury pro všechny. Tváří v tvář této mravní a společenské krizi jeden postoj nemůže vůbec obstát: nemůžeme popírat význam proměn, které slovo „kultura“ zbavují onoho významu, jenž byl předmětem výkladů a sporů za posledních dvě stě let, a činí z něj cosi jiného, jinou realitu a jiné slovo. Obluzujeme se snem, že obecnou platnost už mají jen ceny, smlouvy a práva. To nás zbavuje povinnosti ctít odvěké instituce prostě proto, že jsou odvěké. Nemusíme znát dějiny, abychom tak mohli lépe pohrdat vším, co vytvořili bílí, rasističtí a násilní muži a můžeme zapomenout na zeměpis, protože lidé – to je přece jasné – jsou všude stejní. V tomto prométheovském snu nás nemůže nijak překvapit, když kdejaký miliardář zbohatlý provozováním obchodního domu považuje za své právo měnit svět, nepřekvapí nás, když si hvězdy osobují právo koupit si děti, které díky nim poznají pozlátkovou budoucnost, ale nepoznají své rodiče ani svou zemi, a není překvapivé, když první přispěchavší humanitář odsoudí kasty, tradiční hierarchie a věrouky, které vymezují způsob života určitého společenství. On je totiž reprezentantem kultury, v níž se završují dějiny a mizí geografie – naší nepřekonatelné demokracie individuálních práv.

Úryvek je z knihy Globalizovaný Západ – Polemika o planetární kultuře od Hervé Juvina a Gillese Lipovetsky, (Prostor, 2012). Pokud se vám líbil, neváhejte si přečíst celou knihu.