Člověk má sklon spoléhat na aparaturu anebo se jí podrobovat i tam, kde musí čerpat z vlastních zdrojů. To je nedostatek fantazie. Musí znát hranici, za níž si už nesmí nechat odkoupit své suverénní rozhodování. Pokud jsou věci v pořádku, bude voda v potrubí a proud v přípojce. Je-li život a majetek ohrožen, přičaruje poplachový signál požárníky a policii. Je velice nebezpečné, že člověk příliš pevně spoléhá na tyto pomoci a že je bezbranný tam, kde nepřicházejí. Za každý komfort se musí platit. Postavení domácího zvířete má za následek situaci jatečního dobytka.
Katastrofy jsou prubířským kamenem toho, nakolik jsou lidé i národy ještě založeny svým původem. Zde alespoň jeden svazek kořenů přímo otvírá zeminu – a na tom závisí zdraví a životní vyhlídky mimo civilizaci a její jistoty.
To se ukazuje ve fázích nejvyššího ohrožení, kdy přístroje člověka nejen nechávají na holičkách, ale dokonce jej, jak se zdá, bezvýchodně svírají. Pak je třeba rozhodnout, zda partii vzdát, anebo zda v ní pokračovat z nejniternějších a nejvlastnějších sil. V druhém případě jde o rozhodnutí pro chůzi lesem.
Jedná se o úryvek jedenácté kapitoly z knihy Ernsta Jüngera Chůze lesem (Oikoymenh, 1994). Pokud se vám líbil, neváhejte si přečíst celou knihu.