Východiska
Mám-li zodpovědět otázku, jak by měla vypadat Evropa, založená na identitárních myšlenkách, je nutné objektivně analyzovat výchozí, tedy současnou situaci Evropy a mít představu o řešení této situace. Pokusím se tedy nejprve stručně sumarizovat východiska, navrhnout řešení problémů a poté se dostanu k samotné vizi identitární Evropy.
Jsem přesvědčen, že Evropa se v tuto chvíli nachází velmi blízko tzv. bodu, ze kterého není návratu, ve smyslu hrozící nezvratné změny kulturní a demografické. Hrozba je to o to větší, že útok na Evropu není veden pouze zvenčí, ale již několik desítek let i zevnitř. Tím se současná krize odlišuje od předchozích (například turecké nebo arabské invaze do Evropy) a činí jí to extrémně nebezpečnou. V okamžiku, kdy čelíme stupňujícímu se přílivu imigrantů, z nichž značná část tvoří bezpečnostní riziko, se nebije na poplach, naopak, jak média tak takzvané „elity“ naopak hlasitě odsuzují každého, kdo se proti této situaci vymezuje. Desetiletí neomarxistické infiltrace všech důležitých oblastí veřejného života ve spojitosti s dalšími faktory způsobily, že Evropa je masivní imigrační vlnou zastižena v době, kdy trpí ztrátou hodnot a identity, rozpadem tradiční rodiny, úpadkem kultury a syndromem sebenenávisti.
V roce 2015 je tedy situace pro Evropu a její obyvatele velmi, velmi špatná.

Reconquista
Ovšem, vzhledem k této situaci se naštěstí mnoho lidí, kteří ještě před pár lety či dokonce měsíci nevnímali ohrožení Evropy jako reálné, probouzí a jsou ochotni naslouchat názorům, jež ještě nedávno považovali za příliš radikální či extremistické. Velká krize nám tak paradoxně přináší naději na změnu.
My identitáři mluvíme o reconquistě, tedy znovuzískání, Evropy. Osobně věřím, že nejprve musí jít o reconquistu evropského myšlení, návrat k určitým tradičním společenským modelům a současně prosazení některých nových myšlenek. Jde především o odmítnutí globalizace, vlivu USA v Evropě, EU, kapitalismu a návrat k místním vazbám, významu tradiční rodiny, lokálním ekonomikám a svobodné spolupráci Evropských národů.
Identitární hnutí se tuto reconquistu snaží provádět v různých oblastech lidského života – jednak působením přímo na své okolí, rodinu a přátele, přes veřejnou činnost typu propagace jak na internetu, tak na ulicích, přednášky a solidární akce či přímé akce (v závěru září jsme na protest proti imigrační politice ČR a EU blokovali příjezd do tábora v Bělé pod Bezdězem, rakouští identitáři několik týdnů před naší akcí blokovali dálnici, němečtí pak železniční trasu, ze starších akcí lze připomenout francouzskou okupaci mešity či sídla socialistické strany) až po působení v politice. Ve Francii působí přímo identitární politické hnutí Bloc identitaire, v jiných zemích pak identitáři působí v politických stranách s nám blízkým programem, či za ně kandidují ve volbách (případně kandidují jako nezávislí). Vzhledem k tomu, že by se naše činnost částečně dala považovat i za lobbistickou, považujeme za úspěch i to, že některé strany či politická hnutí přebírají naše názory. O těchto postupech by toho mohlo být napsáno ještě mnoho, ale to není účelem tohoto textu, proto se podívejme na samotnou vizi identitární Evropy.

Identitární Evropa
Jak už bylo zmíněno výše, chceme Evropu svobodně spolupracujících národů, zbavenou vlivu USA i globalistických institucí. Náš kontinent se po dvou světových válkách v první polovině dvacátého století dostal na druhou kolej ve světovém dění. Během studené války byl rozdělen na západní a východní blok, po zhroucení komunismu se v podstatě celá Evropa dostává do sféry vlivu USA. My však chceme Evropu suverénní a silnou, Evropu, která bude světovou velmocí – nikoli však imperialistickou. Pokud něco připraví USA o pozici supervelmoci, bude její imperialismus, a to je jeden z důvodů, proč se musí Evropa podobných choutek vyvarovat.
Namísto imperialismu by Evropa měla praktikovat rozumnou zahraniční politiku, která bude předcházet podobným situacím, kterým čelíme dnes, tedy masivnímu přílivu imigrantů z Afriky a Středního východu, který byl z velké části způsoben politikou USA v oblasti, kterou mnoho států EU podporovalo či se na ní přímo podílelo. Namísto toho bychom u těchto států měli zvolit neagresivní politiku spolupráce a dokonce i pomoci tam, kde to objektivně může přinést nějaké výsledky.
Ohledně imigrace, je pochopitelně nutné jí zabránit. Nejde o debaty, zda určitý počet imigrantů můžeme či nemůžeme vstřebat, jde o samotný princip. Ideou globalizovaného světa je neexistence hranic. Toto my odmítáme. Co dává člověku právo přijít do cizí země a využívat plody práce jejích obyvatel a jejich předků? Nebo dokonce právo v cizí zemi prosazovat svůj životní styl a náboženství? Imigrace vzniká ze značné části jako reakce na kapitalistický volný trh a hledání levné pracovní síly, ideologie multikulturalismu pak tyto masivní přesuny obyvatelstva legitimizuje. Evropa je domovem Evropanů, tak jako Asie je domovem Asiatů a Afrika domovem Afričanů. Naším cílem je pochopitelně udržení naší identity a stejně tak podporujeme, aby si i ostatní národy a etnika Světa udržely svou identitu, což je pochopitelně nemožné, pokud bude docházet k masivním přesunům kulturně a etnicky naprosto odlišných skupin. Objektivně musíme uznat, že Evropa (stejně jako každý jiný kontinent či stát) je schopna vstřebat určité malé množství imigrantů, kteří se přizpůsobí místním zvykům a kultuře, ovšem toto číslo bylo již před desítkami let překročeno. V současné době nám, Evropanům, hrozí, že se během pár dekád staneme pouze jednou z etnických menšin ve vlastních zemích.
Co se týče imigrantů, kteří již přišli do Evropy, je třeba udělat vše pro to, aby byli pokud možno v klidu repatriováni do zemí svého původu. Ministr vnitra ČR nedávno prohlásil, že náklady na první rok na jednoho příchozího imigranta budou činit cca dva miliony korun českých. Nebylo by lepší tyto peníze investovat do jejich odchodu?
Napsal jsem, že imigrace je z velké části zaviněna globálním kapitalistickým systémem. Alain de Benoist napsal, že ten, kdo souhlasí s kapitalismem, by si neměl stěžovat na imigraci. Je paradoxní, že komunisté tvrdili že „dělník nemá vlasti“ – ve skutečnosti to je kapitalista, kdo pojem vlast nezná a hranice jsou pro něj jen omezením trhu. Vzhledem k tomu, že pro kapitalistu je zásadní profit, neváhal přesunout („outsourcovat“) pracovní místa z Evropy do zemí třetího světa. Upřímně, to bylo to nejméně závažné. Zcela zjevně se ukázalo, že než přesouvat výrobu, je levnější přesunout pracovní sílu. V České republice tak máme například řadu továren, kde pracují téměř výhradně mongolští dělníci. Je evidentní, že nyní příchozí Arabové, Peršané a Afričané budou – tedy za předpokladu, že se nestanou další zátěží již nyní napjatého sociálního systému – snadnou kořistí pro společnosti nabízející minimální platy za podmínek na či za hranou zákona.
Je tedy nasnadě, že kapitalistická ekonomika je naprosto v rozporu s identitárními ideami. Věříme v ekonomiku decentralizovanou, lokální, ekologickou a udržitelnou. Co se velkých a pro stát strategických podniků týče, není možné, aby fungovaly mimo kontrolu státu, nebo dokonce byly pod kontrolou cizích zájmů. Masivní finanční krize minulých let potvrzuje, že máme pravdu. Řecká krize dokazuje, že máme pravdu. Média se podivují, že v některých oblastech Řecka funguje systém směnného obchodu či lokálních měn, já na tom nevidím nic zvláštního, je to návrat k přirozenosti a ozdravení ekonomiky. Globalizovaná ekonomika je nepřirozená, je to degenerát s omezenou životností. Jako ideální ekonomické uspořádání tedy vidím kombinaci rozumného prosazování státních zájmů a protekcionismu, silnou podporu středního a malého podnikání, především zemědělství a řemesel. Není zřejmě možné dosáhnout naprosté soběstačnosti, ovšem měla by být vždy v rámci oblasti, státu a nakonec Evropy co největší.
Podobně jako ekonomika, i politická moc by (až na výjimky, které zmíním později) měla být decentralizována a co nejvíce řízena principy subsidiarity. V evropských zemích je dnes ponejvíce rozšířen systém zastupitelské demokracie. Ten má za důsledek, že běžný člověk se na skutečném řízení státu nepodílí. My věříme v organickou demokracii. Věříme, že každý občan státu má právo ovlivňovat věci které se ho přímo týkají, od nejnižších až po nejvyšší úrovně. Zde zmíním výjimky: věci jako obrana státu či Evropy, zdravotnictví a podobně jsou oblasti, které by měly být svěřeny výhradně odborníkům. Ovšem, když mluvím o „každém občanu státu“, je třeba zmínit, že občanem nemůže být kde kdo, jako je tomu dnes. Naším názorem je, že skutečná demokracie, která bude prosazovat zájmy většiny, je možná pouze v etnicky homogenním státě.
Nyní bych se chtěl závěrem dostat k tomu, co v tomto tématu vidím jako nejdůležitější, a to je uspořádání a fungování Evropy jako celku. Identitářství není nacionalismus. Stejně jako se považujeme za Čechy, Poláky, Francouze či Němce, považujeme se i za Evropany. Není to v rozporu. Jako Evropan se cítím doma v celé Evropě, nejlépe v Čechách, nejdůvěrnějším místem je město, kde jsem se narodil, vyrostl a kde žiji. Vždy se budu považovat za Čecha, ovšem mou širší vlastí je celá Evropa. Jako identitáři věříme, že je potřeba se oprostit od starých resentimentů a nepřátelství. Evropa musí spolupracovat, musí se znovu stát velmocí, suverénní a bez cizích vlivů. Identitární Evropa bude místem, kde bude každý národ žít podle svých tradic a zvyklostí, respektující a respektovaný ostatními. Bude to Evropa, kde nebudou potlačovány regionální tradice a zvyklosti. Naopak budou podporovány s vědomím, že jsou pro Evropu důležité.
Evropa, která bude ve své různorodosti jednotná a silná.