Odvěká tradice už neplatí: Západ přestal být evropským a Evropa přestala být Západem. Při svém pohybu na západ slunce naší civilizace potemnělo. Z prapůvodního Řecka se centrum „Západu“ přesunulo přes Itálii, západní Evropu, Anglii a nakonec – po překročení oceánu a usazení se v Americe – bylo pomalu zohyzděno.

A skutečně se dnes podle Raymonda Abelia za epicentrum a esenci Západu musí považovat Kalifornie.[1] Usazena na břehu Pacifiku představuje symbol štěstí, v němž naše civilizace hyne; zemi na konci dějin, zemi hollywoodských simulaker, asymptoticky se přibližující šílenství, komerční společnosti, společnosti nekonečné podívané a kosmopolitismu.

Západ – coby planetární hnutí vždy v pohybu – tedy bude pokračovat ve své cestě na západ vytvořením dalšího svého centra tam, kde už byly položeny základy: na Dálném východě, na souostrovích Pacifiku, od Japonska po Indonésii. Jedná se úplné obrácení zámořského pohybu z Evropy v 16. století…

Západ se tak stává „něčím“ globálním. Vystupuje v podobě nejasně definovaného celku sítí rozhodnutí, rozptýlených teritoriálních oblastí, kulturních a lidských bloků, zastoupených ve všech zemích. I když jej Spojené státy stále ovládají, Západ se stále více odívá do podoby „kvalifikace“ – nikoli příslušnosti – která nezná státní hranice.

Západ – nebo západní civilizace – označuje místa, kde převážil „západní systém“. Tato místa jsou stále méně popsatelná politickými, geografickými či etnickými termíny. I když jeho epicentrum zůstává umístěno v USA, předvídatelná budoucnost nás vede k předpovědím o rozptýlení Západu, o jeho přeměně do polycentrického celku velmi západních států (Německo), vcelku západních států (Pobřeží slonoviny), částečně západních států (Československo) a ne příliš západních států (Afghánistán). Jen málo míst ale skutečně „unikne Západu.“

Souběžně pak tedy platí, že pokud se střed nachází všude a „všechno“ je v konečném důsledku ničím, Západ musí přijít o jakoukoliv svébytnou přednost – být Zápaďanem znamená spíš než být něčím nebýt ničím. Takto Evropané – a jedině oni – ztrácí samotnou možnost platně se vymezit jako cokoliv jiného než Zápaďané. Ind může kupříkladu být západní i „Ind“, ale Němec nebo Holanďan nemůže být nic jiného než západní, tj. v konečném důsledku nikým a ničím.

Přesahujíc hranice, státy i náboženství, Západ zahrnuje mnohem více než geopolitickou skutečnost či diplomatickou solidaritu se „svobodným světem.“ Ve své podstatě jde o globální establishment formy společnosti – „Amerikosféry.“

Ne každý národ se cítí jako zakládající člen klubu jménem západní civilizace. Francie, Itálie, Španělsko nebo Řecko do západní kapitalistické společnosti nikdy nebudou zapojeny do té míry jako např. Nový Zéland, který kulturně náleží k prvotnímu zdroji kapitalismu, tedy anglosaské hegemonii ustanovené Anglií a převzaté Spojenými státy.

Nejmenší odchylka od prvotního zdroje myšlenek a současné vládnoucí mocnosti nevyhnutelně vyvolají celonárodní úzkost a nespokojenost. A tak celý svět zažívá krizi identity ve vztahu k celosvětovému kulturnímu standardu, jehož mohou kompletně dosáhnout jen nemnozí. Schizofrenní hanba, kterou to vyvolává, je z psycho-politického pohledu pravděpodobně mocným hybným mechanismem pozápadňování.

Uspořádán do soustředných členských kruhů, má i Západ svůj střed, svou klubovnu: v tzv. vyspělých zemích, kde se mluví anglicky – nebo je tato řeč aspoň obecně užívaným ‚druhým‘ jazykem, jako tomu je v severní Evropě, jejíž mentalitu spoluutvářel protestantismus.

„Druhý kruh“ členství zahrnuje např. Francii, člena z morálních důvodů kvůli svému dědictví demokratického universalismu a Lafayettově památce; Izrael, čestného člena; Německo a Itálii, členy přidružené následkem vojenských porážek atd. Co se Japonska týče, učinilo se členem samo, a američtí průmyslníci toho jistě začínají litovat.

V zemích známých jako „Třetí svět“ pozápadněná vrstva, často odříznutá od své kultury, slouží jako model k napodobování pro širší vrstvy, jejichž krize identity vis-à-vis kulturních standardů vlastních „elit“ činí jejich odkulturnění mnohem snazším. Řada zemí Jihu je tak vnitřně rozdělena kulturní a ekonomickou propastí oddělující narychlo (takřka do bodu parodie) pozápadněnou hrstku od znevýhodněných nositelů trosek tradiční kultury.

Horečnatý amerikanismus a churavějící tradiční kultura – která se v tomto ohledu jeví jako zaostalá a podřadná – si skrze logiku etnocidy násilně odporují. Územní plánování, denní zvyklosti, umění, rodinné a společenské struktury fungují jako arény, kde se střetávají západní standardy „evoluce“ a „rozvoje“ s tradičními kulturami, které samy o sobě následně – tak jako v Africe – začnou smýšlet jako o zaostalých.

Lze si klást otázku, jestli „západní civilizace“, především ve svém americkém aspektu, není také projektována coby odmítnutí Evropy, přestože evropská kultura do určité míry představuje výchozí bod pozápadňování.

Podívejme se na příklad Řecka, které je s jistou mírou opodstatněnosti označováno za jednu ze základních matic evropské civilizace: anglosaský okcidentalismus reaguje na původní řeckou kulturu násilně – jako by to byla rakovina. A tak se řecká kultura pozoruhodnou inverzí zdá být – a to naneštěstí ne jen turistům – v očích Zápaďana „orientální“, zatímco v Evropě zůstává prakticky dokonale jedinečným příkladem autenticity a zděděné zakořeněnosti a pro historiky a sociology jsou její jazykové, hudební, náboženské, hospodářské a rodinné normy hluboce evropské. V Řecku – a do jisté míry i v dalších evropských zemích, činí západní standardy národ „cizincem ve vztahu k sobě samému“, cizí vlastní kultuře, která se stává objektem etnologie nebo je neutralizována a zařazena coby „folklór.“

Zásadní rozdíl mezi tradičními kulturními a západními standardy pak představuje skutečnost, že ty z první skupiny jsou definovány ve vztahu ke standardům ostatních etnických skupin dle logiky diferenciace (relativní standardy), zatímco ty západní samy sebe považují za obecně platné a univerzální hodnotou oplývající měřítka. Všechny ostatní kultury jsou tak považovány za atypické – „zaostalé“ – nebo morálně abnormální, za „divošské“, vyžadující proces civilizace, tj. domestikaci.

Tuto „domestikaci“, označovanou mj. jako masová globální kultura, v umělecké oblasti dobře popsal Theodor Adorno. Právě v masové globální kultuře spatřoval antropolog Arnold Gehlen náznaky vzniku „neoprimitivní“ éry.

Podle všeho vedle sebe v tomto ohledu existují tři typy „standardizované“ kultury: (1) masová globální kultura – která prostřednictvím hudby, filmů, nábytky, odívání, jídla atd. vnucuje masám stále uniformnější styl – se projevuje ve formě kultury rozptýlení; (2) těžko uchopitelná a elitářská kultura – jednak vysoce abstraktní, ale také univerzalistická – jejíž funkce jsou jak společenské, tak diskriminační (coby náhražka za etno-kulturní dělení slouží vertikální oddělení mezi dvěma kulturními sférami v celozápadním měřítku); a konečně (3) „museální“ kultura, systematicky třídící „starodávné“, racionalizující kolektivní paměť s cílem přeměnit jedinečnou kulturní minulost dané populace na typizovanou položku portfolia „dědictví lidstva“ atd.

Obraz Zápaďana (socio-mentální systém, společný všem pozápadněným) nerušeně vládne přinejmenším od 50. let minulého století. V zásadě spočívá na zjednodušené americké kultuře a stvrzuje dominanci angloamerického jazyka – dokonce i v oblasti umění či věd.

Zde hraje významnou roli ideologie „komunikace“. Specialista na USA, Gaston Dommergues, kupř. prokázal, že i americké doktríny transparentnosti informací a celosvětové volnosti komunikace – uskutečňované především vytvářením televizních sítí, planetární datové komunikace a zpracování dat – podléhají hegemonickým tendencím.

Univerzalizace jazyka, zejména při počítačovém zpracování, znamená zobecnění mezinárodního způsobu myšlení, konání a cítění „po americku.“ I když má být „svoboda“ nejvyšší hodnotou, musíme se v tomto případě ptát, zda tato celosvětová standardizace kultury, podporovaná komunikační technologií skutečně podněcuje mezilidský a mezikulturní dialog. Lze vůbec prostřednictvím kódu – který je sám o sobě odkulturněn – komunikovat?

Za nejkřiklavější příklad planetární kulturní standardizace nám může posloužit mezinárodní kultura mladých všech generací, vyrůstajících po 2. světové válce. Tato kultura, navenek se prezentující coby protiburžoazní ideologie „osvobození“ a protestu“, ve skutečnosti v mnoha zemích stvořila první pozápadněnou střední třídu v historii. Poválečná generace byla průkopníkem, dnes však většina západní mládeže – včetně té v dosud neindustrializovaných zemích – sdílí oblíbenou hudbu, chování a „praktickou kulturu.“ Spolu s Robertem Jaulinem lze říci, že Západ už není místem či zónou, ale způsobem života, „překračující“ veškeré hranice, zvnitřněným v každém egu.

Západ je – přinejmenším do té míry, do jaké představuje kulturní a geopolitickou realitu – soudržnou a uspořádanou ideologií, jejíž totalitářské cíle jsou tím skutečnější, čím méně se jeví zjevnými těm milovníkům svobody, jež se označují za naše intelektuály.

 [1] Raymond Abellio, La structure absolue [The Absolute Structure] (Paris : allimard, 1965).

Bída nového maloměšťáctví
Měšťáctví, či maloměšťáctví, to je pojem, který v sobě nese už tak nějak ze své samotné podstaty i vyznění určitý pejorativní náboj. Oprávněně? K odpovědi na tuto otázku je samozřejmě nutné tento pojem definovat. Vcelku zažitá definice – levicová – mluví o maloměšťáku jako o člověku v zajetí „konzervativních“ hodnot, zápecníkovi a zpátečníkovi. Marxisté hovoří o „ambiciózní části maloburžoazie (…)“ která „předstírá životní způsob velkoburžoazie, přejímá její morálku; je velmi kolísavá, přizpůsobivá, když se jí nedaří, stává se krajně radikální.“
Obecný popis je zhruba takový: (malo)měšťák, přičemž pojem s předponou i bez ní označuje ve své podstatě stejný typ člověka a neodvíjí se naprosto od lokality, kde zmiňovaný žije, je člověk, který je do značné míry nestálý ve svých názorech. Jde o člověka konzumního, sobeckého a individualistického, pokrytce.

Maloměšťák předvčerejška kritizoval podle situace socialisty i monarchisty, maloměšťák včerejška komunistické pohlaváry, aby vzápětí dehonestoval „samozvance a zaprodance“. Nekritizoval je, protože by cítil odpor k jejich idejím. Naopak, mnohdy s nimi ve své podstatě souhlasil, zhruba do doby, než došlo na lámání chleba. Pofidérnost mnoha takzvaných revolucí jde ruku v ruce s jejich maloměšťáckou podstatou. Maloměšťáctví, to je závist. Jakmile socialistická hesla někde nabyla na intenzitě, byl maloměšťák socialistou. Ne pro přesvědčení o spravedlnosti socialistického uspořádání, ale pro momentální přesvědčení o výhodnosti tohoto zřízení pro něj samotného. Maloměšťák je podstatnou částí mas západoevropských rebelií okolo roku 1968, ochotným posluchačem frází o neomezené svobodě a rovnostářství, prefabrikované intelektuály z prestižních univerzit. Maoističtí studenti nebyli ze značné části žádným proletariátem, ale naopak potomky „maloburžoazních“ rodin. Revoltovali proti svým rodičům a prarodičům, označovali je za maloměšťáky, aby se po odeznění revolty integrovali do systému a vytvořili novou vrstvu maloměšťáků. Mnozí z nich pronikli na nejvyšší posty – namátkou Manuel Barroso, Daniel Cohn-Bendit, Joschka Fischer. Nikoli překvapivě. Troufám si říct, že maloměšťák byl svého času nadšen československým experimentem „socialismu s lidskou tváří“ a současně prvním, kdo kýval k označení Palacha za blázna. Maloměšťák strhnul mariánský sloup v roce 1918 a heiloval v roce 1942, řval hesla o Dubčekovi v osmašedesátém a o deset let později podepisoval antichartu. Samozřejmě koncem listopadu 1989 už zvonil klíči a připínal trikoloru či odznáček Občanského fóra. Maloměšťák má sklon se hlásit k „revoluci“ ve chvíli, kdy ji považuje za vyhranou. Ve skutečnosti není ničím jiným než konformistou, i když se ve svých radikálních okamžicích snaží působit opačně. Nikdy ovšem není iniciátorem, předvojem a ani v pozdějších fázích nestojí zpravidla v prvních liniích společenské změny.

Jaký je maloměšťák dneška? Mediální věk ovlivnil jeho pokrytectví víc než co jiného. Maloměšťák v druhé dekádě 21. století nemusí čekat na to, kterým směrem se budou události vyvíjet. Mainstreamová média, sama založená na maloměstské morálce, ho ochotně nasměrují.
Mediální manipulace dodala maloměšťáctví nový rozměr, a totiž zmanipulovatelnost. Maloměšťák, sám ze své podstaty manipulátor a oportunista, se díky své ideové neukotvenosti a sklonu k sebestřednosti stal dokonalou obětí manipulace vyšší a chytřeji provedené.
Maloměšťák, zosobněné pokrytectví, je ochotným zastáncem neoliberální politické strany, která jde často proti jeho obecným zájmům (protože, a to je důležité, maloměšťák dnes není příslušník konkrétní třídy, ale prochází jimi a inklinuje k těmto pozicím z důvodů vlastní nabubřelosti a oportunismu). Maloměšťák zastává pochybnou pseudomorálku, když odsoudí mladou matku s dítětem jako „kurvu“, bez ohledu na to, že si přese všechno zvolila osobně bezpochyby náročnější cestu mateřství oproti „společensky přijatelnému“ umělému potratu. Maloměšťák hovoří o kultuře a kritizuje, chválí Havlovy hry, aniž by je chápal (protože Havel je v kurzu a navíc svou pseudomorálkou a „intelektuálstvím“ je vzorem maloměšťáctví), zatímco nejraději sleduje oligofrenní „reality“- a jiné „show“. Maloměšťák mluví o svobodě a demokracii, ale nevadí mu politické procesy ani okupace či bombardování suverénních států. V hloubi duše nenávidí lidi, kteří ohrožují jeho, v tuto chvíli, pohodlnou pozici. Je tím hlavním co umožňuje udržitelnost statutu quo, kdy se v moderním českém státě, vzniklém na heslech o pravdě a lásce, o některých věcech mluvit nesmí.

Maloměšťák, liberál – nikoli z přesvědčení, ale z pohodlnosti, – nechápe nic, co ho převyšuje. Pro vlastní omezenost není schopen přijmout cokoli, co převyšuje jeho sobecké a přízemní zájmy. Nechápe důležitost rodiny, nerozumí transcendentnímu rozměru života, nezná vlast a postrádá hrdost. Individualismus, to je leitmotiv maloměšťáka. Individualismus, ještě vybičovaný v současnosti převládajícím globalizovaným liberálním kapitalismem.
Maloměšťák nechápal rytířské kodexy, maloměšťák není gentleman, maloměšťák nechápal wandervogel ani skauting, maloměšťák necítí okouzlení přírodou a dobrodružstvím. Tleská každému ústupku z pozic zásad, protože v něm vidí prostor pro svou pohodlnost. Maloměšťák nechápe solidaritu. Maloměšťák nikdy nepochopí asketismus, heroismus, nestane se jüngerovským lesním chodcem. Jako egoista nechápe sebeobětování.

Mluvilo-li se o maloměšťácích jako o zastáncích konzervativních a tradičních hodnot, nelze s tím minimálně u jejich moderní podoby souhlasit. Tradiční hodnoty, jako vlast, čest nebo rodina jsou pro ně svazující, jsou ostentativními kosmopolity a pokud snad kritizují skutečné nešvary, činí tak z liberálních pozic, v obavě o svoje vlastní pohodlí.
Bída nového maloměšťáctví tkví v jeho podstatě. Je vším tím, čím nechceme být – oportunistou, pokrytcem, egoistou a zpohodlnělým individualistou bez hodnot – a dost možná se sám sobě protiví.
Málokdo dnes může tvrdit, že se ho maloměšťáctví nedotýká. Dnešní svět je postaven na konzumu, individualismu a odlidštění a je živnou půdou pro maloměšťáctví. Nemá smysl si nalhávat, že (až na velmi vzácné výjimky) kus maloměšťáka není v každém z nás. Můžeme jimi, či tou částí sebe samých, pohrdat, ovšem skutečnou zásluhou je až to, když v sobě maloměšťáctví potíráme, dobrovolně a cíleně se zbavujeme příznaků duševní malosti. Konzumnost, sobeckost a individualismus nahraďme kulturností, nezištností a solidaritou, přízemnost krásou, oportunismus idealismem.

Ubohost maloměšťáctví nahraďme velikostí duševního aristokratismu.